Zvířata se na nás dívají aneb když lidí přibývá, zvířat ubývá!
Zoologické zahrady, zvěřince, safari, akvária, delfinária, terária, filmové či fotografické dokumenty o zvířatech, lovy beze 
zbraní, ale i ty s nimi, to vše a ještě mnoho dalšího, jsou naše - lidské a občas i dosti nelidské - způsoby vnímání zvířat a živočichů kolem. Většinou je toto naše voyeurství správné. Mnohé se dozvíme, mnohé si uvědomíme a mnohé mnohdy i pochopíme. Alespoň někteří z nás. A alespoň někdy. A alespoň na chvíli. Občas to ale také není vůbec dobře. Protože se totiž mnohé dozvíme a mnohé pochopíme. A pak je zle. Se zvířaty. A nepozorovaně a plíživě a následně i s námi.
Na zvířata se zkrátka díváme. Budiž. Tu, se zalíbením, tu se závistí, sem tam možná i trochu s obdivem či údivem, ale vždy, vždy po svém. Z lidského pohledu. A ten je, žel, po většině jen pohledem nejmocnějšího predátora, jakého kdy matka příroda - že by snad omylem či krutou náhodou? - zplodila. Leč pozor, tím nejsilnějším ze silných jsme se nestali nikterak férovým způsobem. Kdepak. Jít do toho jen sami za sebe, byli bychom záhy na kolenou. Nebo na vyhynutí. My jsme do toho šli a jdeme a půjdeme i nadále unfér. Srabácky. Za pomoci techniky, silových prostředků a ... rozumu. Ano, rozumu. A jak už dávno řekl klasik: "Máte rozum, dávat člověkovi rozum?"
A tak se díváme na zvířata, aniž bychom si vůbec v té své sebestřednosti spíše uvědomovali, že i ta se dívají na nás... Tu s bázní, tu se záští, s obdivem, ale i údivem, se závistí, a také s nadějí, ale hlavně, hlavně, se zoufalou beznadějí. Ani ne tak za sebe. Jsou totiž moudrá... Ale za nás všechny, co zaplňujeme tuhle zdevastovanou planetu a činíme tak, jako bychom onoho zmíněného rozumu pozbyli. A zvířata to vědí. Lépe než my. Mají na to své přírodní instinkty. Měla je před námi a dá-li osud, bůh, či naděje, budou je mít i po nás. Až my tu už nebudeme. A s námi i mnohé z toho, co teď ještě zbývá. Možná, že by nás zvířata chtěla varovat. Povahu na to mají, ale my jim nerozumíme. Ani ne tak proto, že to neumíme, jako proto, že my, přece, nemáme o jakoukoli domluvu zájem. Stejně tak jako mezi sebou navzájem. Natož s nějakými zvířaty, že..?!
A zvířata se na nás dívají. Jako na exoty, jako na zvířata, jako na cosi, co tu je vlastně proti přírodě, proti sobě a dokonce i proti logice věci. A 
zvířata to vědí. Byla tu dávno před námi a žila si tu po svém. A věděla, jak žít a proč. Až my jsme se pokusili o nemožné - změnit jsoucno kolem nás k obrazu svému. K naší škodě - obrazu lidskému. Vzdor zákonitostem, pudu sebezáchovy a přirozenosti. Až my jsme s tím přišli. Lidé... Nikdo před námi, a věřme, že už ani nikdo po nás, s něčím tak obludným nepřijde. A tak i proto se nás zvířata dívají. Pozorují nás a svýma očima, svými gesty a vyjadřují to, co my už vyjádřit neumíme. Ani nechceme. Pokud jsme to vůbec kdy vyjádřit uměli a chtěli...
Zkusme se proto, alespoň jednou, jedinkrát, na zvířata podívat jinýma očima. Ne nelidskýma a dokonce ani ne lidskýma. Třeba se nám v nich rozbřeskne. A třeba zahlédneme to, co naše lidství polidští... I když... Lidí přibývá, zvířat ubývá...
A zvířata se na nás dívají: Je ještě čas prozřít...?
Text: Richard Koníček
Nafoceno v ZOO Praha
Foto: Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek