Znovu znovuobjevený ´Jaroslav Vožniak´ aneb kompozice červené…
Museum Kampa - Praha
9. 12. 2017 - 4. 3. 2018
Na tiskové konferenci, kde Museum Kampa uvedlo výstavu významného malíře, autora objektů a asambláží, kreslíře a grafika Jaroslava Vožniaka (1933 - 2005), jehož práce patří k nejvýraznějším projevům českého umění 2. pol. 20. století v širokém proudu tzv. české grotesky a reflexe pop artu, byli přítomni Jiří Pospíšil, předseda správní rady Musea Kampa a Nadace Jana a Medy Mládkových, kurátorky výstavy Petra Patlejchová a Helena Musilová a PhDr. Jiří Kohoutek, autor sbírky.
Výstava představila novou akvizici Musea Kampa – kolekci,
která zahrnuje Vožniakovy práce od jeho raných děl,
přes vrchol tvorby z let 60., 70. a 80. až po závěrečné období jeho života.
Díla z této sbírky jsou na veřejnosti vystavené vůbec poprvé.
JUDr. Jiří Pospíšil i přes svou aktuální vytíženost, nelenil a osobně nás uvítal na poslední letošní výstavě v Museu Kampa, kterou si sám za sebe mimořádně považuje. Důvod? Po dlouhé době se otevírá výstava svébytného tvůrce, jakým byl Jaroslav Vožniak. A některá vystavená díla tu spatříme jako návštěvníci Musea Kampa dokonce vůbec poprvé.
Dozvěděli jsme se,
že vzniku výstavy napomohly dvě zásadní skutečnosti.
Tou první a hlavní je, že dlouholetý Vožniakův přítel, PhDr. Jiří Kohoutek, jenž byl také jako čestný host na tiskové konferenci k zahájení výstavě přítomen, a staršími kolegy vítán jako jejich dávný známý a nesporná osobnost i kapacita (působil mimo jiné jako ředitel Východočeské galerie a v současnosti spolupracuje s renomovanou kutnohorskou galerií GASK), věnoval právě Museu Kampa svoji vlastní sbírku Vožniakových prací.
Druhou zásadní skutečností vedoucí ke vzniku výstavy byl talent, odbornost, píle a osobní nasazení (poslední dny před výstavou na přípravě trávila – dobrovolně - dny a noci) kurátorky Petry Patlejchové. Té ostatně také předal slovo.
Petra Patlejchová, kurátorka výstavy nám pro věc v zaujatém projevu ozřejmila, že vystavená díla je průřezem autorovy tvorby. Od nejranějších prací po pozdní. Základ ale tvoří vrcholná díla z 60. let 20. století.
Při koncepci výstavy se Petra Patlejchová nechtěla vydat nejsnazší se nabízející cestou, tj. uspořádat výstavu chronologicky. Ne. Důvodem bylo, že Vožniak se v celé své tvorbě věnoval určitému okruhu témat z různých pohledů, a třeba i různými technikami, ale rozvíjel je v toku času, tu s větší, tu s menší intenzitou. Témata by pak prolínala opakovaně časovou linku autorovy tvorby zejména od 60. let, kdy si Jaroslav Vožniak svá základní témata vyprofiloval.
Proto je výstava členěna do tematických celků bez ohledu na datum vzniku prací.
Výstavou tak lze procházet libovolně a v každém sále či oddílu nás uvítá jiná tématika.
Můžeme obdivovat práce podle Dantovy Božské komedie. Petra Patlejchová nás ale upozornila,
že se autor věnoval jen dvěma ze tří Dantových rovin, Peklu a Očistci, zatímco Ráj pominul.
Příčinou dalšího z témat je Vožniakova sběratelská vášeň (PhDr. Jiří Kohoutek to nazval ostřeji - Vožniak nebyl sběratel, ale vetešník),
jež přesahovala všechny meze.
Mělo to ale logiku, neboť skládáním nejrozmanitějších předmětů
odhozených na skládku, poškozených, rozbitých, technických i netechnických, včetně přírodnin, či naopak umělotin
dokázal vytvářet pozoruhodná díla s jasnou vypovídací hodnotou,
která dostávají i zcela logický název.
Jiným tématem je nadužívání karmínové červeně, která totálně zahaluje zvolená díla
a podporuje jejich silnou tajemnost a expresivnost. Tyto práce měly dokonce světový ohlas.
Dalším z témat, která na výstavě nepřehlédneme, je trojice lidských detailů,
jež vypovídají o emocích víc, než by to dokázal celý portrét. Jedná se o tváře, oči a rty.
Jaroslav Vožniak se ale také průběžně vracel k abstrakci, od počátku své tvorby až do konce.
Na výstavě – jak nás poučila Petra Patlejchová – najdeme tato díla z období od 60. do 90. let. 20. století.
Téma, jež autora oslovilo – podle Petry Patlejchové – především až o něco později, bylo téma nazvatelné pojmem magické světy. Na nich Jaroslav Vožniak začal opouštět jinak oblíbené asambláže a dal přednost hlediskům iluzivním. K těm pak přidával různé symbolizující předměty.
Předposledním tématem jsou kuličky. Všeho druhu a velikosti. Hlavně ale pingpongové míčky a polystyrénové kuličky. Věnoval se jim zejména v pozdějším věku a dokázal je za pomoci barev a uspořádání přeměnit ve významově bohaté koláže.
A poslední téma v Museu Kampa, umístěné do komornějšího sálu v patře, na rozdíl od celé ostatní výstavy instalované v celém přízemní, jsou ikony. Zachovávají si zdání opravdových, jaké známe z pravoslavných chrámů, ale namísto světců jsou na nich zbožštělé osobnosti popkultury. 
Jak nás upozornila Petra Patlejchová, jde o autorovu expozici instalovanou na světové výstavě Expo v Montrealu. Ikony autor dozdoboval reálnými šperky. Petra Patlejchová je umístila do polygonálního prostoru, kde lépe asociují dojem kaple.
Z diváckého hlediska jsme všichni bez výhrad ocenili i mimořádně nápaditou a pro vystavené artefakty i zcela adekvátní uspořádání celé výstavy i chápající instalaci jednotlivých témat.
Ocenil to ostatně i sám JUDr. Jiří Pospíšil, stejně jako přítomní odborníci. Kurátorka výstavy Petra Patlejchová se dočkala nebývalého ocenění, spontánního potlesku přítomného auditoria. A to plným právem. Spokojeně se tvářila i zkušená hlavní kurátorka Musea Kampa paní Helena Musilová.
Za www.www-kulturaok-eu.cz jsme se obrátili na Petru Patlejchovou s pocitem, že některé práce nám připadají ideově i výrazově spřízněné s jiným tvůrcem, jímž byl Jiří Nepraš. A Petra Patejchlová nám dala plně za pravdu. A připomněla nám, že Jiří Nepraš byl stejně jako Jaroslav Vožniak ve své době členem skupiny, která si říkala Šmidrové. To stačilo a byli jsme ´doma´. Ano´, neoficiální skupině, nazývající se Šmidrové, byla přece před časem v Museu Kampa věnována dokonce výstava. A tak jsme pak zalovili v našem redakčním archivu a obnovili se podrobnosti o tomto spolku z našeho vlastního článku, který jsme na našem webu už publikovali (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/muzeum-kampa-smidrove-aneb-proc-mladkova-po-ctyriceti-letech-odhalila-svou-neprasovu-plastiku/). A tam jsme si také uvědomili, že naše povědomost o Petře Patlejchové, nebyla mylná, protože to byla ona, kdo se na realizaci té výstavy tehdy podílel v roli pomocné kurátorky a kdo nás také po ní tenkrát trpělivě provázel při velice poutavé komentované prohlídce.
V dalším přátelském rozhovoru s milou a nadějnou kurátorkou při její 1. samostatné výstavě v Museu Kampa jsme se nakonec dozvěděli i to, že geny Jaroslava Vožniaka se přenesly na jeho potomky. Syn pracuje v Národní galerii a dcera je malířka…(zapsal Richard Koníček)
U příležitosti výstavy Museum Kampa vydalo doprovodný katalog, jehož autorkami jsou kurátorky Petra Patlejchová a Helena Musilová, osobní vzpomínku zachytil Jiří Kohoutek, dlouholetý Vožniakův přítel.
Jaroslav Vožniak se narodil ve 30. letech 20. století
- dětství prožil v protektorátním čase pod tíhou válečných let
- dospíval v době tvrdého nástupu totalitní moci
- začátek produktivního věku zažil v živelném kulturním kvasu 60. Let
- zprvu nediagnostikovaná narkolepsie mu studia zkomplikovala studia a později jej donutila k úplnému přerušení práce
- přesto žil intenzivním tempem člověka, který má jasnou představu o smyslu své existence
- vystudoval obor reprodukčního litografa, jehož náročnost mu navždy vštípila dokonalou kreslířskou techniku
- studoval na VŠUP (1953–1956)
- studoval na AVU (1956–1959), kde se odehrálo zásadní setkání s lidmi, jejichž myšlení jej silně ovlivnilo v tvorbě následujících let (mj. Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý aj.)
- důležitým momentem jsou ale i jeho ilustrační práce (Slova, carteblanche, 1964) a spolupráce na výtvarných realizacích u filmu (Marketa Lazarová, kostýmy Theodor Pištěk, 1967) či v rámci státního podniku Jablonecká bižuterie (1965–1977)
- úspěch propagačních instalací (Ikony, 1968), které pro tuto státní instituci vymýšlel spolu se scenáristou Jindřichem Santarem, mu umožnil vycestovat do Kanady a poznat zcela jiný svět
- v 2. pol. 60. let se mu dařilo i ve svobodném povolání
První samostatnou výstavou v roce 1964 pro Uměleckou besedu otevírá sérii dalších projektů, kdy je prezentován jako zástupce progresivního současného umění ČSSR na různých souborných výstavách či bienále v zahraničí (Itálie, Francie).
Spolupracuje s kurátory a teoretiky, jako jsou Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík či František Šmejkal. To vše vyvrcholí v samostatné rozsáhlé výstavě ve Stockholmu (1969), kde i většina vystavených děl byla prodána. Tento příval možností byl však násilně přerušen normalizačními lety (1968–1989), a ač Jaroslav Vožniak nadále vystavoval, následovala pauza, zejména v 70. letech, kdy ustoupil do ústraní své zbraslavské vily a v tichosti pracoval.
V 80. a především v 90. letech byl znovuobjeven. Jeho dvě stěžejní výstavy připravili kurátoři doc. PhDr. Marie Judlová-Klimešová, Ph. D., v domě U Kamenného zvonu (Jaroslav Vožniak, 1990) a PhDr. Jan Kříž (Pocta divnosti, 2000), který s Vožniakem spolupracoval od oné první výstavy v roce 1964. Obě expozice měly retrospektivní charakter, ale citelně zde chyběly práce ze stockholmské výstavy. Zásluhou Marie Klimešové je Vožniakova tvorba hojně zmiňována v důležitých odborných textech a katalozích (Roky ve dnech, 2010), což vytváří přirozený most k tomuto projektu.
Je s podivem, že dílo Jaroslava Vožniaka, jednoho z nejzajímavějších představitelů umění po roce 1945, dosud nedisponuje rozsáhlými obrazovými publikacemi, jako je to v případech jeho generačních souputníků. Důvodů může být několik – nejednoznačnost řady jeho prací, jistá agresivita, interpretační obtížnost, možná silná individuálnost autora a nepodřizování se aktuálním trendům a i velká rozptýlenost jeho prací po mnoha sbírkách a kolekcích doma i v zahraničí. Přesto ale právě práce Jaroslava Vožniaka obsahují všechno podstatné, co se v umění 20. století odehrálo, a nabízí mnohá překvapivá řešení soudobých výtvarných otázek či transformaci impulzů přicházejících z různých stran.
Tato výstava si neklade za cíl představit práci Jaroslava Vožniaka v celé jeho šíři. Vzhledem k autorově neuvěřitelné pracovitosti a poměrně široké sběratelské obci, která se nachází částečně i v zahraničí, to dosud nebylo možné. Soustředí se na ty nejpodstatnější polohy jeho díla: kresby z cyklu Božské komedie, práce vřazované do širokého proudu strukturální abstrakce, legendární asambláže, ikony a hyperrealismem ovlivněné malby včetně litých maleb z posledních let – dobře lze na tomto výběru představit Vožniakova umělecká východiska, hravost, fantazii, zaujetí brakovou kulturou, ovlivnění surrealismem a celou řadu podnětů v jedinečném autorském propojení. (zdroj: tisková zpráva)
Kurátorky: Petra Patlejchová, Helena Musilová
118 00 Praha 1
U Sovových mlýnů 2
Máme otevřeno denně: 10.00 – 18.00 hodin
Generální partner Musea Kampa: Vítkovice – Machinery Group
Hlavní partner Musea Kampa: Renomia, UniCredit Bank
Partneři Musea Kampa: Hlavní město Praha, Městská část Praha 1, Ministerstvo kultury ČR
Mediální partneři Musea Kampa: BigMedia, Rádio Impuls, Blesk
Hodnocení: 100 %
Zapsal Richard Koníček
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková, © Richard Koníček