Znojmo naposled aneb neviděli jsme ho sice dvojmo, ale dvakrát bychom ho vidět mohli
Znojmo - srpen 2017
Ve Znojmě jsme strávili týden, kterým se nám tohle město vrylo do paměti i duše. V nejlepším slova smyslu. Když jsme před odjezdem kolegovi hlásili, že jedeme na týden do Znojma, okamžitě spustil Mládkovu píseň. Nevíme, zda zlidověla tak, aby ji i znojemští měli za svou, ale zlidověl minimálně její slogan. A slogan je základ hitu. Píseň ve své době hitem byla. Takže se snad znojemští nehorší a snad jim text i kolovrátková melodie nevadí.
My jsme sice Znojmo dvojmo neviděli, nejsme z těch, ale vychutnali jsme si ho stejně jako tamní vínko či místní pivo. Přiznáváme, že to pivo my ale o něco raději.
A tak nám dovolte už jen takový intimní fotokaleidoskop na rozloučenou s tímto městem.
Potkali jsme tam řadu zajímavých lidí. S mnohými jsme mluvili, na jiné s potěšením hleděli. Půvabné dívky, rozkošné dětičky, mobilující manažerky (tak jako v Praze), dědečky s vnoučky (což v Praze moc není) a samozřejmě i pejsky. Jedny vedené na vodítku poslušně nás míjející, jiné, vzpouzející se, když se námi chtěli bratřit.
A - na rozdíl od Prahy - všude plno zeleně a květů.
Na záhoncích, na zídkách či v korýtkách k tomu určených.
Místy ale té zeleně bylo zase tak moc, že až pohltila lidmi i osudem zapomenuté stavby. Snad to do příští návštěvy už bude jinak. Ale, jinak… No, jak se to vezme. Ta přebujelá planá zeleň třeba zmizí, ale vystřídá ji betonový chodník, stavby všeho druhu a záplava aut kolem nich. A zbytou tam pak už jen – možná, alespoň - umělé kytky. Takže vlastně, co je lepší?!
Jistě jsme na mnohé zapomněli. Mnohé jsme nestihli. A to je přece důvod k návratu. Někdy…
Zapomněli jsme skoro i na význam dvou mužů. Tak to ještě napravíme. Jednoho z nich známe o poznání méně, druhého nám pro změnu vtloukali do hlav už na základce.
Tím prvním je nesporně Klemens Maria Hofbauer (* 26. 12. 1751 v Taßwitz na jižní Moravě + 15. 3. 1820 ve Vídni). Byl to česko-rakouský kněz, kazatel a člen Řádu Redemptoristů. U nás je pozapomenut. Za to ve Vídni je dodnes ctěn katolickou církvi a je dokonce patron Vídně (nazývaný dokonce Vídeňský apoštol). I u nás byl znám a ctěn. Ale ze známých důvodů jenom do roku 1945. Až do té doby byl totiž také patronem jižní Moravy. Jak je na tom dnes, jsme se zapomněli místních zeptat. Ale pamětní desku ve Znojmě mají, takže snad je to už zase s tím jeho patronstvím o něco lepší. Vždyť Tašovice (do roku 1945 Taßwitz), leží kousek od Znojma a patří dokonce do okresu Znojmo…
Tím druhým pánem není nikdo menší či větší, jak se to vezme, než sám Gregor Mendel. Mendel se narodil sice mimo region (20. 7. 1822 v Hynčicích, což je ve Slezsku, a opustil nás (6. 1. 1884 ve věku 61 let) v Brně. Vystudoval nejprve olomouckou univerzitu Palackého, pak univerzitu vídeňskou. Za své dílo dostal řád Františka Josefa, který se zase až tak na potkání nerozdával. Ač povoláním či posláním kněz (nejprve řadový mnich, později opat augustiniánského kláštera na Starém Brně), byl především - jak víme už z té základní školy přírodovědec, světově uznávaný zakladatel genetiky a objevitel základních zákonů dědičnosti.
Původně mluvil německy, ale naučil se - kvůli dvojjazyčnému prostředí, v němž se pohyboval – i česky, a to tak skvěle, že se sám pak charakterizoval jako ´Moravan´, byť ´německé řeči´.
A co že ho spojovalo se Znojmem? Jedna životní epizoda. Pro něj v dané chvíli ne moc pozitivní, v důsledku však skvělá, jež ho posunula dál, takže nikdy toho nemusel litovat.
Psal se právě revoluční rok 1848, Mendelovi bylo 26 let a chtěl studovat na univerzitě. Ale byl kněz a nějak to nešlo. Tehdy se však ozval převorovi kláštera, Mendelovu představenému, ředitel znojemského gymnázia s tím, že hledá učitele. Mendel se přihlásil a do Znojma šel učit. Učil ke spokojenosti všech v letech 1848 až 1850 aritmetiku a řečtinu. Ale školský inspektorát zjistil, že nemá vzdělání pro výkon učitelské profese odpovídající.
A - aby mohl dále učit - je povinen vystudovat univerzitu. A tak se Mendel musel vzdát povolání, jež se mu zamlouvalo, což ho rozhodně netěšilo, ale však se říká, že vždy je vše zlé k něčemu dobré, musel (a tím pádem mohl!) jít studovat vysněnou univerzitu. A - jak už bylo řečeno - jedna mu nakonec nestačila, takže po - olomoucké - absolvoval ještě univerzitu vídeňskou.
A Znojmo, což ho ctí, si té Mendelovy životní peripetie váží a hrdě si připomíná, že po dva roky žil a působil onen světově věhlasný Mendel právě ve Znojmě a že učil na místním gymnáziu. Což dokládái udržovaná pamětní deska na budově školy a plakát na jejím plotě.
Ano, dalo by se o Znojmu ještě vyprávět dlouho. A zjistilo by se ještě mnohé, ale pro náš web je prostor Znojmu, věnovaný a naším týdenním pobytem vymezený, vyčerpán. Rozloučíme se tedy s dovolením se Znojmem onou ´znojemskou´ písní Ivana Mládka.
Znojmo, vidím tě dvojmo
Děvče mé rozmilé
su láskou opilé,
podívej, už nás honí hlídka (VB).
Jedeme od pankejtu
ke druhému pankejtu,
čeká mě pokuta a výtka.
R1: Znojmo, Znojmo,
vidím tě dvojmo,
není to tentokrát lihovinou.
Pane příšlušníku,
já holdoval jen mlíku,
je to tady téhle slečny vinou.
Až se na okurkové pole s autem převrhnem,
z vraku rychle vylezem,
okurek si utrhnem.
R2: Mé rodné Znojmo, Znojmo,
vidím tě dvojmo,
když mi to vydrží, budu tak rád.
Všechno bude větší,
bude to tak lepší,
budu mít i garsonku větší dvakrát.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková