Znojmo - Městský park aneb Horní park jako oáza klidu uprostřed města
Znojmo /srpen 2017
Při návštěvě Znojma jsme díky příjezdu a ubytování chtě nechtě, spíše chtě (jsme zvědaví) prozkoumali nádraží, dopravu ve městě a samozřejmě i dosavadní brownfield za nádražím, kde jsme byli ze strategických důvodů ubytováni (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojmo-aneb-tyden-ve-meste-ocima-zvidavych-prazaku/ ).
Naše první cesta do města, asi jako všech zdejších hostů, vedla za památkami. A těm vévodí Znojemský hrad (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojmo-a-jeho-dominanta-aneb-jak-mesto-prislo-o-svuj-slavny-hrad-a-ziskalo-zamek/ ).
Obdivuhodný je pohled z hradu k městu na kostel sv. Mikuláše a kapli sv. Václava. A další výprava vedla na Mikulášské náměstí, kde se oba skvosty nacházejí (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojmo-zdobi-kostely-aneb-co-nam-vzkazuje-chlebova-madona/).
Pak ale přišla touha vypnout, relaxovat, odpočinout si, usednout na lavičku, pobýt a nasát atmosféru klidu starobylého Znojma. Kam? Je to jasné. Ve městě je sice takových míst, spíše řekněme místeček, víc, ale každý Znojemák vás pošle tam, kde se kolem nevalí všudypřítomné kolony nepříčetných aut, kde nehučí jejich motory, odrazy pneumatik nedusají dlažbu či asfalt a kde je jiný svět. Bez dechu moderního Znojma i vanu Znojma historického. Do Městského, či Husova, anebo také Horního parku. Zamířili jsme tam i my.
Znojemskému parku táhne už na 2. století
Park se svažuje. My šli zdola, takže vlastně stoupal. Z kraje, konce nevidno, jen zeleň, stromořadí a parkový mobiliář. To stromořadí je pro znojemský park rozhodující. Park byl založen počátkem 19. století. Místo bylo zvoleno s vizí narůstajícího města a zástavby. Na počátku se nacházel podél vnějšího hradebního valu. Dnes díky zástavbě odděluje, ale ne radikálně, historické Znojmo od nového a spojuje současně i dolní část města s horní. A najednou je tak park v srdci města a poutník, obyvatel, či jen tak bloumající ho vlastně nemine při přesunu zdola nahoru, stejně jako zleva doprava. Neminuli jsme ho ani my. A záměrně.
Už při vzniku parku bylo vysázeno zmíněné stromořadí, základ a osa tehdy ještě budoucího parku. Později, asi od poloviny 19. století se na nevyužitých a v zásadě už nepotřebných plochách - naštěstí se nezastavěly - zbylých po zasypaném vnějším hradebním příkopu se počalo se systematickým parkovým sázením dalších stromů.Ty vytvořily park, jenž čekal i na nás. Dodejme, že na vzniku parku a jeho osázení stromy mají zásluhu nadšenci, vesměs ze znojemských spolků, že by se až nabízelo to okřídlené - Národ sobě. Zde tedy Znojemští sobě. Prostě, jak je to ostatně i oficiálně definováno ´široká občanská veřejnost´. A právem se park stal vlastnictvím všech ve Znojmě, místem, na něž jsou místní náležitě pyšni dosud.
Zajímalo nás i náměstí Komenského
Z hlediska města se Městský park táhne od náměstí Republiky, kde začíná dolní část přes malé narušení, či spíše nepříliš výrazné protnutí ulicí Pontassievskou, dál k náměstí Komenského, jež je i křižovatkou tří zde se sbíhajících frekventovaných ulic Kovářské, Studentské a J. Palacha. Zde končí Dolní park. A začíná další pás zeleně, Horní park.
Než se budeme věnovat Hornímu parku,
zastavíme se na křižovatkovém náměstí Komenského.
Proč? Už z Prahy jsme věděli,
že náměstí s okolím bylo rekonstruováno a že se to povedlo.
Rekonstrukce Komenského náměstí a okolních ulic (J. Palacha, Studentská a Kovářská)
projektoval brněnský Ateliér Tišnovka, Ing. arch. Petr Todorov a Ing. arch. Michal Říčný.
Záměrem nebyla jen rekonstrukce, ale i společenská rehabilitace.
Komenského náměstí je a má být průsečík cest, ale ne rozdělovat park. Autoři hovoří doslova o ´prostorovém svorníku mezi Horním a Středním Městským parkem, včetně jeho komunikační funkce na východní straně.´ Proto byly do rekonstrukce náměstí zahrnuty i všechny tři navazující ulice.
Náklady se blížily stu milionů korun, ale za www.www-kulturaok-eu.cz můžeme potvrdit, že se vyplatily.
Ve zdůvodnění projektu autoři zmiňují, že se „Provozní a funkční řešení opírá o historický koncept náměstí zaznamenaný regulačním plánem, t. j. vymezení plochy lichoběžníkovým půdorysem.“ Proto rekonstrukce přinesla Znojemským především výrazné zvýšení prostoru pro pěší a snížení autodopravy na nezbytné minimum.
A nutno říci, že pro nás, pěší, jdoucí městem, vstup na náměstí Komenského byl úlevou po útlaku automobilové a jiné dopravy. Projekt uvolnil střed náměstí (u Kopalova památníku) a odklonil dopravu. Ulice J. Palacha má ráz bulváru, Studentská (chodník) a Kovářská je součástí městské památkové rezervace. Náměstí se zhodnotilo návazností na park, má novou kompozici, zklidnilo se, chodci mají přednost před dopravou (kamenné patníky) a náměstí je důstojným vstupem do historického jádra. Dodejme, že námi viděného stavu se náměstí dočkalo na přelomu let 2009 - 2010.
A teď už vzhůru do parku 
I když je náměstí Komenského myšleno především jako nástupiště do historického centra města, my jsme se odtud, po dvou předchozích výpravách, vydali do zeleně Horního parku.
Horní park tvoří souvislý pás zeleně. Park byl nákladně a promyšleně revitalizován. Revitalizace začala v roce 2013. Pídili jsme se po datu jejího ukončení. A zjistili, že se dovršením veškerých úprav počítá za 9 let, tedy, že rekonstrukce potrvá až do roku 2022. Ono to totiž není tak snadné a příroda si přece jen roste, jak je jí geneticky dáno. Urychlit to nelze.
Město Znojmo totiž zadalo realizátorům jasný úkol: V plné míře zachovat hlavní hodnoty Městského parku, zejména prostorovou, historickou a oddychovou funkci a zohlednit při tom moderní současný životní styl (kola, jogging, pejskaření…), a to vše při maximální míře bezpečnosti pro občany.
To vedlo a vede k obměně mnohých starých stromů za nové, protože ty dávné jsou na vegetační hraně životnosti. Uvědomíme-li si, že park byl založen řádově před 200 lety a nedoznal zatím zásadních změn, tak je logické, že vegetativně dožívá. Z našeho pohledu návštěvníka krásně zeleného parku plně odpovídajícího tomu, jak má park na konci srpna vypadat, můžeme konstatovat, že po prvních 4 letech probíhající obnovy, působí pořád krásně a nutné zásahy mu - alespoň podle nás, z pohledu náhodného poutníka - nijak viditelně neublížily. V parku dojde ale i na výměnu inženýrských sítí, povrchů cest, mobiliáře a veřejného osvětlení. Zcela novými součástmi budou vodní prvek a přírodní amfiteátr.
Ale tou úplně nejcitlivější a vizuálně nejmarkantnější změnou je obměna centrálního stromořadí (převažují jírovce). Uvádí se, že namísto původních zvetšelých stromů se park dočká desítek (!) nových a často i vzácných stromů, stovek keřů a tisíců trvalek či cibulovin. Za naší návštěvy byl, a v každém jiném ročním období je - ale hlavně do budoucna - bude i nadále klidovou zónou města. A z tohoto pohledu se pak částka na rekonstrukci kalkulovaná ve výši blížící stu milionů korun, jeví jako nepřemrštěná a zdá se být rozumnou a nezbytnou investici.
Pár slov o parku
Ve chvíli, kdy bylo otcům města jasné, že staré - gotické - opevnění Znojma je už z hlediska obrany na nic, nastala otázka, co dál. Čas spěl k demolici. Hradební zdi a brány už překážely plošnému rozvoji města. A tak se v roce 1802 poroučela pozdně-gotická, tzv. Prostřední ve vyústění dnešní Kovářské ulice do náměstí Komenského. V roce 1804 byla na hraně vnějšího hradebního valu (inicioval to tehdejší znojemský hejtman Ekart) založena táhlá stromová alej jako spojnice Horního a Dolního předměstí Znojma.
Dnešní Komenského náměstí dělilo alej opět na horní a dolní část. V 1. pol. 19. století byl zasypán vnější hradební příkop a rozšířeny parkové plochy kolem centrální aleje. Už rozpadající se hradba 3. pásu městského opevnění s baštami a bastiony byla přestavěna do parkové zdi rozčleněné klasicistními altány. V letech 1880 - 1884 vznikla Pontassievské ulice, jež dělí Dolní alej na Dolní a Střední park. V téže době vzniklo v této lokalitě také dnešní Gymnázium a budova České spořitelny (tehdy Německého spolkového domu). V Dolním parku byla zřízena keramická historizující fontána.
Stoupáme ke stadionu
Městský stadion v Horním parku, jejž jsme potkali jako první stavbu (Sokolská) byl - jak jsme zjistili - otevřen v roce 1958 a v roce 2014 se dočkal přestavby. Patří Znojmu a má travnatý povrch. Až do roku 2007 se jmenoval Stadion v Husových sadech. Rozměry má 105 × 68 m a kapacitu 2 600 (sedících) diváků. Od počátku tam působí klub 1. SC Znojmo. Především to je stadion fotbalový, ale je i víceúčelový, neboť má atletickou dráhu. Nesplňoval však podmínky pro zápasy 1. Ligy, kterou hraje místní klub a domácí zápasy se tak musely hrát mimo Znojmo. To se nelíbilo především fanouškům, ale také městu. A tak město rozhodlo o rekonstrukci. Dočkala se jí hlavní tribuna a zázemí, ochozy za bránou a sektor hostí. Stadion dostal i vyhřívaný trávník a umělé osvětlení se sklápěcím systémem. Tím už splňoval podmínky pro 1. Ligu a dokonce i pro zápasy mládežnických reprezentací.
Uvnitř stadionu jsme nebyli, ale samozřejmě jsme nakoukli. Až doma jsme zjistili, že nedaleko stadionu je ještě zimní stadion nazvaný dle místního pivovaru - Hostan aréna Znojmo (o pivu Hostan se zmiňujeme mimochodem i v naší reportáži z návštěvy znojemské městské části Přímětic, viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/primetice-prokop-divis-krizovy-sklep-aneb-primesti-znojma-ktere-stoji-za-to-a-ne-ze-ne/ )
Potkali jsme Sealsfielda
Kus cesty vzhůru jsme objevili pomník. Nenápadná busta. Koho? Je to Charles Sealsfield. Byla sem dána v roce 1881 příznivci pozoruhodného a dnes - neprávem - skoro zapomenutého rodáka. Jak je v našich končinách zvykem, není člověk ten, jenž by vyhověl režimům všem. A tak se po roce 1945 Sealfieldův pomník po 64 letech (!) nuceně odstěhoval na nádvoří Znojemského hradu. Tam byl až do 90. let minulého století. Až tehdy se zase mohl vrátit tam, kam byl umístěn a kam patří, na své místo v Horním parku Husových sadů.
Karl Anton Postl alias Charles Sealsfield
Karl Anton Postl (psáno i jako Carl), později výhradně pod pseudonymem Charles Sealsfield, se narodil 3. 3. 1793 v blízkých Popicích (asi kilometr od Znojma směrem na Šatov). Zesnul 26. 5. 1864 ve Švýcarsku ve věku 71 let. Sealsfield byl novinář, advokát a spisovatel. A jako spisovatele si jej přivlastňují - na rozdíl od nás - hned dva státy - Rakousko a USA.
Jak to? Inu po obecné škole - v Popicích - vystudoval znojemské gymnázium (1803-1807). Na přání matky byl po 10 let v Řádu křižovníků s červenou hvězdou v Praze. Vystudoval filosofii a teologii (u Bernarda Bolzana!). V roce 1814 byl vysvěcen na kněze a stal se sekretářem řádu. Pracovně se pohyboval mezi šlechtou i lidem, což způsobilo vznik díla „Rakousko, jaké je“ vydaného za pobytu v Londýně. Z logických důvodů psal raději pod pseudonymem. Píše tam totiž o postavení sedláků, jež je v Rakousku „rovno otroctví“ a o Češích jako porobeném národu. A co víc, zkritizoval i vládu současného císaře - Františka I.
A to nebylo vše. Sealsfield měl neshody i s velmistrem řádu, dočkal se policejního pronásledování, a tak prchl do Karlových Varů.Ale i tam byl objeven a nakonec se uchýlil do Švýcarska, odkud pod falešným jménem vycestoval do Ameriky. (Viz. „Kajutní kniha...“)
V Americe se živil jako obchodník, farmář a novinář, přijal občanství a jméno Charles Sielsfield (bylo to v roce 1826). V letech 1826 - 1827 pracoval jako korespondent newyorského listu The Morning Courier and Enquirer v Paříži a Londýně, kde vydal svou první knihu. Opět pod pseudonymem. Tentokrát jako C. Sidons.
Od roku 1832 zase pobýval ve Švýcarsku. Do Ameriky se opakovaně vrátil, ale ve Švýcarsku dožil. Až v závěti odhalil svou identitu a majetek odkázal příbuzným doma - v Popicích. Obdivovatelkou knih Charlese Sielsfielda byla i Božena Němcová. V jednom z dopisů synovi Karlovi (v roce 1856) mimo jiné doslova píše: “…dostaneš-li vypůjčiti Sealsfielda (vysloví se Silsfild) a jeho romány o Americe, čti je. Jsou velmi krásný. Přitom by ses i něco se naučil.“
Knihy Charlese Sielsfielda u nás vycházely od roku 1903 (Kniha o kajutě čili Národní charakteristiky - nakl. Otto) a v průměru každých 10 let některé vydavatelství zařadilo jeho knihu do své edice. Pro Znojemáky budiž ctí, že Sielsfieldovu „Knihu o Kajutě neboli Charakteristiky národů“ v překladu Jindřicha Bubena, vydalo dokonce i samo město Znojmo ve spolupráci se znojemskou Městskou knihovnou ještě i v roce 2006.
Bez zajímavosti asi není ani to, že v roce 2001 natočil Český rozhlas jako četbu na pokračování Sielsfieldův román Bílá růže, a že se tato četba vysílala znovu v roce 2016. A ještě jedna zajímavost. Uznával ho Karel May a do svých knih čerpal z knih Sielfieldových.
Městské lázně aneb ´děkujeme za pochopení´ 
Po krásných a zajímavých setkáních nás na konci parku, při jeho ústí do náměstí Svobody, upoutala budova skoro v architektonickém stylu „brusel“. Přidali jsme do kroku. Zbytečně. Zavřeno, zrušeno, zpustlo a zanedbáno. Barák na odstřel? Jen to ne!
A tak jsme se zajímali, co a jak. A zjistili jsme jen to, že „z důvodu havarijního stavu stropů v prostorách šaten pro muže a opravě vyplývající ze statického posudku byla Správa nemovitostí města Znojma nucena uzavřít až do odvolání Městské lázně.“ Joj! Ta škoda! A v létě?! Ruší se tedy „plavání pro veřejnost i soukromé subjekty,“ píše Správa na webových stránkách. Takže dokonáno? Dle neobnovovaného webu se zdá, že to tak je už od roku 2015 dosud. Nebo na věčné časy a nikdy jinak? A k tomu jen strohé oficiální oznámení:
„Děkujeme za pochopení. Jak dlouho zůstanou lázně uzavřené, není jasné.
Doporučujeme sledovat web
města Znojma a Správy nemovitostí města Znojma či oficiální facebook města.“
A to je v areálu Městských lázní krytý plavecký bazén o délce 25 metrů se čtyřmi drahami, viděli jsme jej skrze zavřené skleněné dveře, dále sauna/pára, solárium, masáže, pedikúra a holičství. Kdo lázně projektoval, něco slov o historii, marno hledat. Místní láteří, fakta mlčí. Tak jdeme dál….
Pomník 3. československého odboje a pomník 90. výročí vzniku Československa
Naproti domu duchů, zvanému Městské lázně, je to ovšem jinačí kafe. U někdejších městských hradeb se totiž nachází důstojné pietní místo s pamětní deskou 3. československého odboje. Jak jsme vyčetli na Wikipedii, byla odhalena u příležitosti výročí smrti Milady Horákové, v červnu 1993 a zhotovilo ji kamenictví Jana a Petra Pátých. Důstojnost místa tvoří provedení pomníku. Černá mramorová deska se zlaceným písmem, v nice napojené na téhle straně parku až dolů k náměstí Komenského se táhnoucím hradbám. Autor pietního textu je Jiří Achler. Pomník s bustami T. G. Masaryka a E. Beneše tu byl umístěn k 90. výročí vzniku Československa, tedy v roce 2008.
Znojemské hradby = symbol významu Znojma ve středověku
Znojemské hradby můžeme vnímat - coby turisté - trojím metrem. Jednak jako památku, a to mimořádně výraznou a zachovalou, ovšem typicky neudržovanou a chátrající. Naštěstí však dávní předkové stavěli opravdu kvalitně, takže jejich díla hodně vydrží. Tak snad…
Druhým metrem je otázka rekreační. Hradby obepínají park po celé jedné jeho straně. Jsou k němu přimknuty a jsou doplněny zatravněným příkopem a valem s další zdí s průhledy. To vytváří jakési zdvojení nádherného Horního parku na poměrně intimní procházkovou - po valu vede cesta - zónu. A ta je také tímto způsobem náležitě využívána místními, hlavně pejskaři, ale i běžci. Kola jsme tu nepotkali. Asi to tudy není ono. Ale ona jistá intimita a klidovost této oázy a její zanedbanost (ne zatím likvidační) má na svědomí i onen třetí metr.
Bezdomovce, narkomany, ožraly a kdo ví, jaké živly. Maj tu ráj. Sami jsme jednoho „padlého“ viděli už - nebo spíš ještě - ráno a místní paní s místním veselým pejskem nám o podobných exotech i o chátrání tohoto místa ochotně a smutně povídala. A měla co. Bydlí poblíž…
Po parkáně a minulostí do dneška
Hradby se ve Znojmě kupodivu dochovaly téměř po celém obvodu historického jádra. Kromě vlastního zdiva v původní podobě je tvoří i více jak deset věží a bašt.
Hradby jsou - dle místních zdrojů - i dle názoru místních obyvatel, vnímány, a nejen místně, jako symbol dávného významu středověkého Znojma. Píšeme o tom dostatečně ve výše uvedených článcích. (zejména v článku: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojmo-a-jeho-dominanta-aneb-jak-mesto-prislo-o-svuj-slavny-hrad-a-ziskalo-zamek/ ).
Ano, Znojmo bylo pevnost, chránící vstup do království. Proto opevnění, jak uvádí historické zdroje a weby Znojma, tvořilo několik pásem hradebních zdí a, jak už to u opevněných měst bývalo, i čtyři brány. K tomu patřila celá řada věží, bašt a samozřejmě i vodní příkopy.
To, co jsme měli možnost procházet, vidět, fotit a vnímat, byl nejstarší hradební pás ze 13. století. Jak se uvádí, je nejmohutnější a nejzachovanější. Z hradeb ční věže, nejvyšší v Horním parku.
Opevnění od náměstí Svobody po ulici Pasteurovu bylo kvůli přístupnému terénu snadno dobytné. Proto byl už ve 13. a hlavně pak ve 14. století zesílen dalším pásmem hradebních zdí. Mezi oběma hradbami vznikl několik metrů široký parkán. Parkánová hradba je nižší než vnitřní hradební pás a nebyla dokonce původně ani zesílena baštami.
Za ní byl vylámán hluboký příkop, jenž mohl být dokonce, v případě ohrožení, napuštěn vodou z velkého vodního rezervoáru a vydatných podzemních studní v místě dnešního náměstí Svobody a ulice Sokolské. Tedy tam, kde jsou (nejsou) ony výše zmíněné Městské lázně. Podél příkopu byl navršen vysoký hliněný val (dodnes patrný právě v Horním parku).
Ale čas plynul, válečná a dobývací technika se zlepšovala (nebo spíš zhoršovala) a muselo se rozvíjet i opevnění. V 15. století už při dobývání prosperovaly palebné zbraně, tak vznikl ještě 3. pás opevnění na koruně zmíněného valu. Tu - jak šla dobývací technika kupředu, musely v 16. století posílit půlkruhové, dovnitř otevřené bastiony. Následovalo také hloubení dalšího širokého příkopu a navýšení hradebního valu (dnes prý po něm vede ona hlavní promenádní alej Horního parku, po které jsme převážně stoupali parkem vzhůru k náměstí Svobody.
Vylepšování probíhalo plynule až do 17. století a Znojmo v té době, jak uvádějí vojenští historici, představovalo jedno z vůbec nejlépe fortifikovaných měst v prostoru mezi Prahou a Vídní.
Jenže, zabíjecí technika se překotně vyvíjela, zbraně usilovně zdokonalovaly a bojovalo se stále ´efektivněji´, takže, jako všude, kde hradby byly, už za třicetileté války a hlavně po ní v průběhu 17. a pak v 18. století ztrácely na významu. Definitivní konec znamenaly pro hradby všeobecně, žel, už opravdu hodně moderní napoleonské války. A rozpínající se města, sevřená hradbami. Hradby se tak staly zbytečnou překážkou dalšího vývoje měst s bezcennou rolí obrannou. Znojmo v tom nebylo výjimkou. A tak se začaly hradby všude bourat. Ve většině měst dočista, v jiných převážně, a ve Znojmě, kupodivu, díky osudu, jak je uvedeno v odborných zdrojích, nenabyla „míra demolice naštěstí velkých rozměrů“. Chvála osudu.
Mohli jsme si tak užít procházku na vyvýšené cestě a kochat se krásným letním dnem.
Zejména proto, že příští den jsme měli namířeno sice také znojemského středověku, ale tentokrát pod povrch města, do katakomb. A tam čekala tma, chlad a značné tajemno…
Hodnocení: 89 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková