Znojemsko a Podyjí aneb proč jsme navštívili znojemské okolní vinice?! – část 3.
Znojmo – srpen 2017
"Ve vinohradech už probíhalo jen několik drobných zelených prací.
Převážně se týkaly odlistění modrých hroznů.
Naopak u bílých hroznů se listová plocha nechává především z důvodu lepšího vývoje aromatických látek".
Už dvakrát jsme se věnovali na www.www-kulturaok-eu.cz informacím, dojmům a zážitkům získaným jízdou místní specialitou, určenou všem o víno se zajímajícím a vínachtivým turistům, pravidelným okružním autobusem, nazvaným Vinobus. Okružní trať jsme rozdělili v našem povídání na tři části.
Tou první byla především návštěva obce Havraníky, ale i mnohé jiné (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojemsko-a-podyji-aneb-proc-jsme-navstivili-znojemske-okolni-vinice/ ), v té druhé jsme doputovali přes Hnanice, Devět mlýnů, Šobes až do Chvalovic. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/znojemsko-a-podyji-aneb-proc-jsme-navstivili-znojemske-okolni-vinice-cast-2/).
Teď nám zbývá ještě něco málo o Chvalovicích, pak pár slov o pěchotních srubech – inu příhraniční pásmo – a pak už vzhůru na Lampelberg, odtamtud do Jaroslavic, Vrbovce, Tasovic, rodného města Sv. Klementa Maria Hofbauera, do Dobšic, kde se odehrála jedna napoleonských bitev se zakončením ve vinařství Lahover. Takže jedeme...
Sklepní ulička ve Chvalovicích
Ve Chvalovicíchje i přes vliv mnoha vnějších vlivů neviditelné ruky trhu, naštěstí dál sklepní ulička a v ní přes sto sklepů, jež - západně od obce - vytvářejí dokonce až samostatnou zástavbu. Jedná se o jednoduché, neklenuté sklepy, kopané do pískovce ve svazích pod vinicemi. Nejsou zde sice z největších (vesměs pár desítek metrů), ale často se svažují pod zem. Původním vzhledem vyniká jen pozdně barokní sklep (1770), nacházející se 25 metrů pod zemí. Původně byl sklepem tzv. desátkovým pro Loucký klášter, dnes patří Vinařství Walberg Vrbovec s. r. o. a náleží k vůbec největším sklepům Znojemska. Je po právu také památkově chráněn. Na rozdíl od ostatních místních sklepů dosahují jeho chodby impozantní délky (200 metrů). Nachází se v něm vína z místních viničních tratí (Dívčí hora a Nad sklepy).
Pěchotní sruby 
O pěchotním srubu u Šatova jsme se zmínili. O tom u Chvalovic ještě ne. Oba a mnohé další představovaly obrannou linii ČSR před 2. světovou válkou. Základ pevnostních linií tvořily především pevnůstky. Byly typizované a bylo jich několik druhů co do velikosti a účelu. Ty nejmenší se nazývaly „řopíky“ (zkratka od Ředitelství opevňovacích prací) a sloužily v podstatě jako kulometná hnízda. Vytvářely kolem hranic souvislou vzájemně navazující linii. Zde však – stejně tak jako na mnoha jiných místech, kde to vyžadovala strategie obrany, byly navíc posilovány ještě většími bunkry. Zde se jednalo například o tři objekty těžkého opevnění, tzv. pěchotní sruby, vyzbrojené těžkými kulomety, protitankovými kanóny a minomety. A dodejme, že ten chvalovický pěchotní srub (MJ-S) je v létě přístupný i uvnitř.
Hrádek Lampelberg
Lampelberg byla další z našich zastávek. Malebný kamenný hrádek na malém vršku uprostřed vinic, s nádhernou vyhlídkou. Původně šlo o stavbu s kulatou kamennou věží, maštalí pro koně a zázemím pro „hotaře“ (hlídač vinic), postavenou v roce 1860 poblíž dnes již zaniklé vsi Ječmeniště. Zbudovat ji dal Vilém hrabě Hompesch. Sloužila mu také jako vyhlídkový altán (na okolní vinice, do Rakouska a za dobré viditelnosti prý bylo vidět až na vrcholky Alp).
Jaroslavice
Téhle obci je dnes bezmála 900 let.Připomíná to především místní renesanční zámek, dále pak kostel sv. Jiljí, radnice a jiné památky. K nesporným unikátům patří určitě tzv. Mlýnská strouha, což je mimořádná technická památka ze 14. století. A za pozornost určitě stojí i Jaroslavický rybník, který je třetím největším rybníkem na Moravě. Našli bychom zde také asi stovku vinných sklepů, ukrytých zejména ve svahu pod zámkem. Ale hlavní sklepní ulička se nachází v západní části obce podél silnice na Znojmo. Raritou mezi nimi je archivní sklep Znovínu Znojmo, ve kterém jsou uchovávána nejstarší vína v České republice (od roku 1945).
Vrbovec
Vrbovec (původně Vrbov) je největší vinařská obec Znojemska a 9. největší v ČR. Vznikla v roce 1137. O sto let později (1230) tu začali němečtí kolonisté (z rýnské oblasti) s pěstováním vína. Však má také obec ve znaku vinný hrozen. Původní kostel Stětí sv. Jana Křtitele tu ke své smůle ale v historii obce opakovaně hořel, takže jeho současná podoba je barokní přestavba. S kostelem souvisejí samozřejmě i kaple, fara a socha sv. Jana Nepomuckého.
Místní viniční tratě (450 ha) jsou kus za obcí a hranic. Jsou to tratě U sv. Urbana, Nad sklepy, Slunný vrch, Waldberg, Šác, Vinná hora, Lampelberg a Dolina. Vinné sklepy vznikaly u Vrboveckého potoka (od 1727) a dodnes jich tu najdeme 160.
Sklepní ulička ve Vrbovci
Nejrozsáhlejší sklepní ulička (260 sklepů) je u silnice. Sklepy jsou charakteristické převážně s typickou sedlovou střechou, lemované pálenými cihlami. Slouží jako lisovny. V mnohých dál fungují staré, ale dodnes polně funkční, tzv. kládové, dubové lisy. Sklepy v pískovci jsou samonosné, tedy bez zděných kleneb. Víno se v nich po dnes uchovává tak jako kdysi - v dřevěných sudech.
Místo zvané U kapličky jsme sice nestihli najít, ale je tam památník sv. Urbanovi od místního rodáka Jaroslava Jílka. Pomník je holdem všem, co osidlovali Vrbovec a hospodařili tu.
Tasovice
Tasovice disponují 90 hektary vinic. Na nejstarší obecní pečeti je vyobrazen vinařský nůž a pluh, které jsou doplněny úponkem révy vinné a obilným klasem. O vsi se zachovala první zmínka v listině krále Václava I. (1234).Ale vinařství tu kvetlo už za Velkomoravské říše. Velký rozvoj nastal ve 13. Století pod vlivem Louckého kláštera. Největší plochy vinic jsou doloženy za dob panování Karla IV. a pak Vladislava Jagellonského.
Místní – historický - kostel Nanebevzetí Panny Marie je raně barokní (2. pol. 17. st.). Druhý kostel sv. Klementa pochází však až z roku 1933. Vystaven byl na místě někdejšího rodného domu významného rodáka, řeholníka a kněze, Klementa Marii Hofbauera. Kdo do Tasovic zavítá, najde tu ale také významné barokní sousoší Panny Marie a sochy sv. Šebestiána a Jana Nepomuckého. Zajímavostí je, že původně byla v této obci renesanční rezidence louckých premonstrátů. Po zrušení řádu ji ale pragmaticky přestavěli na mlýn. V obci je rozseto přes stovku vinných sklepů, a to zejména ve svahu pod hřbitovem.
Sv. Klement Maria Hofbauer
Když jsme zmínili Sv. Klementa Maria Hofbauera, tak řekněme proč. Ten pozoruhodný muž se jmenoval Jan Dvořák a narodil se v Tasovicích (1751). Vyučil se pekařem. Dostal ale práci v Louckém klášteře a objevil jiný svět. Vystudoval proto teologii a svůj následný život pak zasvětil misionářství. Říká se, že při své novické mši jako krev Páně použil víno od matky z rodných Tasovic. Ta je prý sama vyrobila a poslala mu k jeho primici. Jan Dvořák, pak už ale jako Klement Maria Hofbauer, proslul neobyčejným lidumilstvím. Měl řadu příležitostí. Evropou táhla Napoleonova armáda. Ve Varšavě se právě za napoleonských válek postaral o celé stovky sirotků. Pak zase stejně lidumilně působil pro změnu ve Vídni.Tam nakonec také zesnul (1820). Obě města, jimž věnoval svou misii, ho po jeho skonu přijala za svého patrona. Je tedy patronem Varšavy i Vídně. A navíc je uctíván také jako patron pekařů, cukrářů a vinařů. Svatořečení se sice dočkal až v roce 1909. A o čtvrt století později byl na místě jeho rodného domu postaven jemu zasvěcený kostel - kostel sv. Klementa z roku 1933.
Svatoklementská cesta
Kult rodáka nezapadl dodnes. Po sv. Klementu Marii Hofbauerovi je totiž pojmenována stezka vedoucí od Louckého kláštera, podél Dyje, přes Dobšice, Dyji, jeho rodné Tasovice až do Hodonic. Ta vznikla v roce 2009 (100 let od svatořečení). Dnes ji označuje a doplňuje postupně 11 naučných panelů, věnovaných životu tohoto světce a jeho kraji.
Dobšice
Dobšice byla poslední zastávka naší pouti s Vinobusem po Znojemsku. První zmínka o nich je přímo v zakládací listině Louckého kláštera (1190). Tehdy Dobšice („Dobsici“, ale později i Stošíkovičky či Tesswitz, protože ke svému původnímu názvu se obec vrátila až po roce 1918) daroval Ota Konrád III. (mimo jiné) do vínku Louckému klášteru.
Archeologický průzkum v Dobšicích ale doložil osídlení užv neolitu, pak v době bronzové, čiv dobách pobytů římských legií a stejně i v čase před stěhováním národů.
Dobšičtí se vždy věnovali zemědělství (třešně, meruňky, okurky a réva vinná). V roce 1897 byly s 63 hektary vinic osmými v seznamu největších vinařských obcí Znojemska. V Dobšicích jsou tři sklepní uličky a řada sklepů je i pod domy. Patří k nim dvě viniční tratě (U Hájku a Pod tratí).
Bitva roku 1809
Smutnou kapitolou Dobšic je bitva „U Dobšic“ (10. a 11. 7. 1809) mezi rakouským vojskem Františka I. a francouzským vojskem císaře Napoleona I. Na počest události se v současnosti v Dobšicích koná historická rekonstrukce. Přes viniční trať U Hájku vede ivinařská stezka „Po stopách Napoleona“. Právě tady měl totiž tehdy Napoleon svou pozorovatelnu.
Bitva to byla hrozná. Vyžádala si mnoho obětí nejen mezi válčícími stranami, ale také mezi místními obyvateli. Navíc Dobšice prakticky celé vyhořely. Padlé vojáky tu dosud připomíná hned několik památníků a pomníků. Mohli jsme jen litovat, že jsme se v Dobšicích vyskytli až v srpnu a ne v červenci, kdy se koná rekonstrukce bitvy, a také toho, že krátká zastávka nám neumožnila vydat se naučnou místní naučnou Napoleonskou stezkou. No, snad někdy jindy.
Jan Lahofer
Co jsme ale v Dobšicích stihli, bylo nalezení degustace vín Vinařství Lahofer. Jméno Lahofer není ve jméně vinařství náhodou. Je poctou pozoruhodnému rodákovi z Dobšic.
Jan Lahofer, dobšický rodák, byl truhlář a řezbář. Žil na přelomu 18. a 19. st. a byl klášterním truhlářem v Louckém klášteře. Plných 10 let vyráběl pro klášter nábytek. A byl také pověřen vyrobit pro klášterní knihovnu „speciální dvoupatrové skříně a regály, galerii s balustrádou a vykládané sloupy“. Vše mělo být „zdobeno reliéfy, řezbami a dukátovým zlacením“.
Lahofer úkol splnil. Ale jakmile své veledílo dokončil, byl Loucký klášter zrušen. Řemeslně i umělecky unikátní knihovnu naštěstí zachránil opat dalekého premonstrátského Strahovského kláštera v Praze. A tak se na Strahov nestěhovaly jen knihy a mobiliář, ale i Jan Lahofer a knihovna. Dodnes najdeme ony knihovní skříně v tzv. Filosofickém sálu Strahovského kláštera.
Celé to ale mělo háček. Budova a její dispozice stavbě knihovny nevyhovovaly. Moudrý strahovský opat ale nelitoval peněz a neřešil situaci ne přestavbou knihovny, ale budovy. Dokonce povolal slavného italského architekta Jana Ignatiuse Palliardiho, aby netradičně upravil klášterní budovu pro vzácnou knihovnu. Palliardi tedy podřídil budovu knihovně „na míru“. V Praze tak- díky Dobšicím a Janu Lahoferovi - máme jedinou knihovnu na světě, která byla upravena na míru knihovních regálů a nikoli naopak, jak se to děje vždy a všude.
Do Strahovského kláštera se však odstěhovala i nástropní freska vídeňského malíře Antona Maulbertscha. Tu ale přenést jako knihovnu nešlo, a tak ji autor maloval dvakrát. Prvně pro Loucký klášter (1778) a podruhé pro klášter Strahovský (1794). Identické ale nejsou.
Konec výletu
Pak už nás náš ale Vinobus zavezl pohodlně až do Znojma, k Vlkově věži. A bylo po krásném výletě i bohaté exkurzi do znojemského vinařství, stejně jako okolní historie a zajímavostí.
Samozřejmě, že bychom si to vše nezapamatovali. Proto jsme po návratu, pro vypracování těchto článků, čerpali z výborného a obsažného webu VOC Znojmo (https://www.vinobus.cz/), kde se ale pořád ještě dá najít víc informací, než jsme pro odtamtud odčerpali my.
Doporučujeme si ho otevřít. Tak jako můžeme doporučit Vinobus všem, co se zajímají o to, co my, i těm, kdo chtějí ochutnat místní vínka v autentickém prostředí. Cestou si vyslechnou také mnoho zajímavých informací od průvodce, který komentuje vše, co je kolem vás.
A už jen to hlavní:
Jízdní řád a sezona Vinobusu v roce 2017: do 17. 9. jezdí denně
Ceny jízdného:
1. Mezizastávkové: za osobu 20 Kč
2. Základní celookruhové (přestupní): za osobu: 130 Kč
3. Rodinné - Mezizastávkové: za osobu: 15 Kč
4. Rodinné (2 dospělí a až 3 děti) – celý okruh (přestupní): za osobu: 90 Kč
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková