Zlín - Park Komenského aneb tam kde se procházejí šelmy Michala Gabriela i se svými průvodci
Zlín byl náš sen. Ano, mihli jsme se tu už v minulosti, z Luhačovic, na skok, ale to na jedno tolik úžasné město rozhodně nestačí. Leda tak jako ochutnávka architektonických a historických hodů, prostřených na obou stráních podél řeky Dřevnice. Jako nepatrná ochutnávka toho, co by se dalo, kdyby byl čas. A konečně se čas našel. Konečně jsme se usídlili na dohled od Baťova mrakodrapu a týden mohli prožít naplno v tomto námi tak dlouho sněném a stále z různých důvodů odkládaném městě. A náš sen se nejen že splnil, přímo naplnil a to vrchovatě, ale byl navíc krásný a bohatý. Díky našemu osudu a díky Baťovu Zlínu.
Vyrážíme-li takto do dáli na déle než jeden den, máme plán. Ne, že bychom si odškrtávali jednu pamětihodnost za druhou, a neměli z nich nic, ale pár témat si přivážíme. To ano. Jinak se však dáváme unášet náhodou, okolnostmi, atmosférou a tím, co nás na místě inspiruje. A těch pár témat se stává jakousi osnovou všeho ostatního, co už je tak trochu a přiměřeno věku, malým dobrodružstvím. Objevené téma, přináší objevy nečekané, objevy navíc, objevy nejkrásnější.
Výprava za šelmami Michala Gabriela…
Jeno z nemnoha cílů, které jsme mínili objevit, byla výstava šelem a jejich průvodců od Michala Gabriela. Už jsme ty jeho šelmy lovili v Bratislavě, po Praze a teď tedy i ve Zlíně. Michal Gabriel je náš častý cíl a rádi zavítáme i na jeho výstavy. Lov na jeho zlínské šelmy měl ale jednu nejasnost. Alespoň pro nás.
Začalo to výstavou Michala Gabriela ve Zlínské Galerii Václava Chada. Konala se, jak jsme měli nastudováno už dávno předem, v prostorách Klubu 204. Poutačem na výstavu, která se konala již v roce 2021 byl nádherný a typický bronzový žralok instalovaný před Zlínským zámkem. A ten poutající, stejně jako výstava sama měla úspěch – jak jinak u Michala Gabriela – a tak bylo domluveno, že skupina jeho plastik, kterou nazval Mise, vystaví v parku Komenského, do veřejného prostoru, na trávník poblíž Klubu 204. Stalo se. Potud jasné a námi nastudované. Jasné nejasné ale bylo, zda tam mistrovy sochy budou. Některé zprávy nám namlouvaly, že vystaveny budou v plenéru jen do jara 2022, jiné se ale tvářily, že tam sochy ještě jsou i když náš zlínský pobyt se konal až v červenci 2022.
Takže: plánovaný úkol vyhledat sochy Michala Gabriela. Budou nebo nebudou…
Byly. Vzdor proklamovanému termínu vyřčenému na vernisáži instalace soch do veřejného prostoru, náměstkem primátora Mgr. Pavlem Stojarem. I když i on, jsa citován v místním tisku, to zas tak kategoricky netvrdil a dával naději, že sochy budou. A nemýlil se. K naší radosti.
No posuďte sami:
"Je to zvláštní pocit. Skupina plastik šelem a jejich průvodců jakoby prochází parkem Komenského spolu s vámi, když tudy kráčíte. Kolemjdoucím se většinou líbí, děti si je hladí a fotí se s nimi. I když někoho možná mohou trochu překvapit nebo zaskočit. Ale to je údělem umění, aby dokázalo i provokovat a objevovalo se na místech, kde to běžně nečekáme. Takové průniky umění osvěžují a kultivují veřejný prostor a zároveň inspirují naši mysl. … Skupinu plastik, kterou autor nazval Mise, najdete na trávníku u Zlínského klubu 204. Až do jara roku 2022. A pak? Jiné místo, jiné dílo, jiný autor? Nechte se překvapit..." Mgr. Pavel Stojar
Nás sochy překvapily mile, především tím, že byly, kde měly, a to ještě i v létě 2022. Na co víc, díky jim jsme objevili jiné už neplánované „dobrodružství“. Park Komenského jako takový…
Školní ulice je už bez školy
Park Komenského je orámován z jihu ulicí Štefanikovou, ze západu ulicí Gahurovou, ze severu Třídou Tomáše Bati a z východní strany ulicí Školní. Ta je asi nejpoutavější. Alespoň pro nás. Školní ulice je bezmála 200 metrů dlouhá. Uváděna je jako samý střed Zlína. A je – až na stavební práce konané v době naší návštěvy v jejím severním konci, při ústí do Třídy Tomáše Bati, oázou klidu, v podstatě pěší zónou, zaplněnou kavárnami a obchůdky v celém domovním parteru táhnoucím se podél parku Komenského. Název Školní je historický, protože až do roku 1933 tu škola byla. Až do vzniku Československa to byla samozřejmě Škola císaře Františka Josefa I. Po roce 1918 Komenského. Za války byla jako škola zrušena a usídlil se tu Zlínský Oberlandrat i s nezbytným vězením. Po válce se z budovy stala Knihovna F. Bartoše. A dnes v ní Klub 204.
Vznik parku, dnes nazvaného Park Komenského…
Park Komenského se nachází 224 m. n. m. a vznikl v roce 1930, na ploše, kterou před tím tvořil někdejší panský dvůr a zeleninová zahrada, jež náležela k nedalekému Zlínskému zámku.
Zahrada tvořila zásobovací základnu zámku, neboť se tu choval i dobytek i drůbež, pěstovala zelenina i ovoce. Historicky je doložen - jako panský dvůr – již od 15. století.
Až ve 20. letech minulého století, kdy došlo k rozvoji Baťova závodu, došlo ve Zlíně k novému pojetí města. Další rozvoj měl být tehdy vysoce moderní cestou, inspirovanou urbanistickými řešeními z Velké Británie, tzv. Garden cities, tedy zahradního města. Proto měla být městské zeleni dána priorita. Uvádí se, že náklady na čistotu, výsadbu a údržbu zeleně ve Zlíně činili třetí nejvyšší položku v městském rozpočtu. Jako za vším co se města, architektury a výstavby týkalo, stál „dvorní architekt Tomáše Bati, František Lydie Gahura. Ten v roce 1927 připravil návrh zeleně v aglomeraci stávajícího i budoucího Zlína. A panský dvůr, či spíše statek v centru města do této představy samozřejmě nezapadal. A tak v roce 1929 Tomáš Baťa koupil od posledního majitele dvora zámek i dvůr a městská zeleň se mohla cílevědomě budovat. I tenkrát vyrukovali, dnes bychom řekli developeři, kteří si dělali na uvolněný pozemek zálusk a koketovali s variantou plochu rozparcelovat a zastavět obytnou zástavbou. Ale Baťa to neakceptoval, Gahura už měl o pozemku jinou představu.
V roce 1931 začala demolice hospodářských staveb panského dvora a následovaly i první úpravy plochy na park.
Založen byl především trávník, vysázeny stromy, keře, rostliny a vytvořeny cesty. Františku Lydie Gahurovi byl – jako konzultant – v roce 1937 povolán přední zahradní architekt a odborník na městskou zeleň Otokar Fierlinger (* 1888 + 1941). K jeho realizacím patřila kupříkladu zahrada u vily Edvarda a Hany Benešových v Sezimově Ústí (1930), či zahrada Černínského paláce (1931–1934, s Pavlem Janákem), parter Letohrádku královny Anny (1937–1938). A definitivní park byl na světě. Jenže přišla okupace a začala válka…
V roce 1945 byli v parku pietně uloženy ostatky vojáků a obyvatel Zlína, padlých při osvobozování města. V roce 1946 přibyl v parku pomník padlým se sochou partyzána od Vincence Makovského.
… poválečné osudy parku …
Park od konce války sloužil s běžnou údržbou tak, jak byl.
Až v 70. letech už byly parkové cesty na hraně použitelnosti a muselo dojít k jejich rekonstrukci. 80. léta nadělila parku už krajně nezbytnou kompletní rekonstrukci. Týkala se i dětského hřiště. Projektovou dokumentaci vypracovali Ing. Jiří Finger, Ing. Kateřina Tuzarová a Ing. Jiřího Gebrian (otec dnešního předního publicisty věnujícího se architektuře, arch. Adama Gebriana). Připomeňme, že Jiří Gebrian, pracovník stavebního odboru tehdejšího Okresního národního výboru, je podepsán pod řadu realizací a rekonstrukcí realizovaných ve Zlíně za jeho éry ve Zlíně.
Rekonstrukce parku Komenského z 80. Let, znamenala probírku přestárlých ještě vesměs původních dřevin, který přispěl k rozvoji ostatních porostů a prosvětlení parkových ploch, což znamenalo životnější travní porost. Došlo i jeho rozšíření, neboť byly zrušeny některé zbytné cesty (redukce až o dvě pětiny). Namísto starých, odstraněných dřevin, byly vysázeny nové (uvádí se 160 nových dřevin) a došlo k modernizaci dětského hřiště.
Také v 90. letech došlo k redukcím dřevin a jejich nové výsadbě a v roce 1994 k opětovné částečné rekonstrukci dětského hřiště.
… a aktuální současnost
Zatím poslední změny parku Komenského přinesl rok 2011. Na další revitalizaci, byla vypsána architektonická soutěž, kterou ze třinácti projektů vyhrál projekt autorského kolektivu (Ing. Václav Babka, Ing. arch. Pavel Mudřík ve spolupráci s Ateliérem zahradní a krajinářské architektury Sendler - Babka, Ing. Lucie Radilová, Ing. Zdeněk Sendler). Výsledkem bylo obohacení parku o nové stromy, keře, trvalek a zkvalitnění trávníku. Dětské hřiště bylo nahrazeno novým, určeným pro širší věkovou skladbu. Vznikl moderní altán, objevil se jednotný mobiliář a nové technické zázemí. Rekonstrukce za 58,5 mil. Kč trvala tři roky, do roku 2014. Náklady, práce, péče a čas, přinesly městu a parku zasloužené ovoce, neboť Park Komenského byl vyhlášen Stavbou roku 2014 Zlínského kraje a dokonce i Parkem roku 2015.
Parkem Komenského na vlastní oči
Především, s ohledem na rušnou spádovou komunikaci, jíž je pro Zlín nesporně Třída Tomáše Bati a uživatelsky živé až přeplněné ulici Školské, jež obě lemují park, je zeleň parku až neuvěřitelně poklidná. Stačí pár kroků z ruchem bujícího města do – až nečekaného - poklidu parku Komenského. Za našeho pobytu – v horkých letních dnech – tvořila zeleň skvělou relaxační oázu. Ač se na trávníky nesmí, namnoze byl park doslovnou, ve světě už zcela běžnou „Liegende Wiese“, doslova lehací loukou. A matky s malými batolaty toho bohatě využívaly. Frekvence laviček, povětšině zastíněných nabízela poklidné posezení vzdálené žáru slunce a ruchu kolem. Četné kavárny a restaurace na Školské ulici zase „přetékaly“ až do parku a improvizované pódium s živou produkcí bylo po většinu našeho pobytu, tedy pokud naše cesta tudy směřovala, v plné permanenci. Nerušilo a oživovalo sousedský pocit a lidskou pohodu.
Památník osvobození neboli - Partyzán
V západní části parku Komenského, čelem k ústřednímu náměstí Práce, jsme objevili Památník osvobození. V čase našeho pobytu se u něj pilně pracovalo, plela se dlažba tvořící jakési předpolí pomníku a tak jsme chtěli pracovníky rušit.
Při celkovém pohledu je zřejmé, že památník vybudovaný zde v roce 1946 tvoří vyvýšená plošina s podstavcem z kamenných kvádrů, dvěma kamennými bloky a skulpturou partyzána držícího v rukou samopal i kytici květů. Socha je dílem Vincence Makovského (* 1900 + 1966 ) akademického sochaře, malíře, designéra, profesora brněnské techniky a pražské AVU. v Praze. Tento čelný představitel meziválečné avantgardy za 2. sv. války ve Zlíně žil. Pracoval zde jako průmyslový designér (model soustruhu R50 a vrtačky VR8). Ve Zlíně se také zapojil do protinacistického odboje. Makovský jakožto dlouholetý člen Spolku výtvarných umělců Mánes (1929 – 49) většinu realizací vytvořil pro jeho rodnou Moravu a u nás v Praze se nachází pouze jeho heraldická postava lva na Pražském Hradě.
Pomník osvobození – Partyzán ve Zlíně byl v padesátých letech dobově „obohacen“ o ryze budovatelské atributy – srp, kladivo a pěticípou hvězdu.
Socha je odlitkem originálu, do bronzu.
Na předních žulových monolitech pomníku jsou umístěny leštěné desky se sloupci stovek jmen padlých hrdinů. Vzadu u pomníku je ještě umístěna pamětní deska V. Morysovi.
Před sochou a kamenným blokem je skruž se zavedenou přípojkou plynu pro příležitostné planutí pietního ohně.
Památník byl vícekrát restaurován, naposledy v roce 2017, kdy prošel celý důkladnou rekonstrukcí trvající šest měsíců. Poslední rekonstrukce vyšla na téměř 1,5 milionu korun.
Za pozornost mimo mrtvý pomník stojí nesporně i krásné živé stromy, mezi nimi ale zejména obrovský dub. Stojí hrdě vlevo od památníku. Je mohutný a působí velice pietně, příhodně pro pohřbené oběti konce války odpočívající pod pomníkem.
… a když už jsme u těch význačných stromů…
Znalci je připomínán mimo jiné velký, vzrostlý a urozený buk lesní nachový. Také štíhlá borovice lesní nacházející se v samém centru parku je ceněna. Pro její štíhlou eleganci a zahnutou korunu „jako z Ladových obrázků“, jak je charakterizována. Uváděny jsou mezi pozornost si zasluhující stromy také místní Modřín opadavý, liliovník tulipánokvětý, kterému se sice už asi čtvrtstoletí, ale podle odborníků je „zatím v jinošských letech“. Oceňován je, pro to jak pěkně je rostlý, a že se mu na podzim barví listy mimořádně krásně.
Za zmínku prý stojí i plazivka, břečťan popínavý.
No, nesporně jsme na svých procházkách parkem všechny ty krasavce z dřevěného rodu spatřily, možná je dokonce i netuše na některé z při tom vzniklých fotografií vyfotili, ale nejsme tolik znalí, abychom právě tyhle ozdoby parku správně poznali. Ne, nám se park líbil jako celek a pozornost jsme věnovali vší dřevině tam rostoucí jako celku. Nás zaujali detailně, spíše konkrétní hmotné parkové součásti. Například altánek.
Altánek v parku Komenského
Nám se jevil na pohled architektonicky pěkný. Výrazný, tvarově jednoduchý, a v jednoduchosti je jak známo genialita, tak nějak místně i stylové, skoro funkcionalisticky praktický. Ale zpětně jsme zvěděli, že ač se v něm pořádají koncerty, a rádi bychom byli bývali nějaký absolvovali, ale žádný se za našeho pobyto zrovna nekonal, je diskutována odborníky jeho akustika. Prý je nevyhovující. Příčinou má byt to, že je otevřený ze všech stran. Ano, dá se pochopit, že kdyby ho kryla z půli stěna, tak se zvuk od ní bude odrážet směrem k posluchačům. Nejsme v tom směru rozhodně odborníky a tím, že se za nás koncert zrovna žádný nekonal, nemůžeme to posoudit ani prakticky. Ale co si pamatujeme z parků na zámcích, nebo v Praze v parku Jezerka, stojí hned naproti Divadlu na Jezerce Jana Hrušínského, a stojí tam už od pradávna, nyní dokonce opravený, tak je otevřen do všech stran. A nemáme povědomí, že by to našim předkům nějak vadilo. Ale nechme toho, altánek do parku patří, i kdyby pro nic jiného než jako úkryt před deštěm, platí, jako u všeho, že není altánek ten, jenž by vyhovoval lidem všem. Že…
Dětské hřiště v Parku Komenského
My se v parku procházeli, nebo – a to častěji - parkem jen procházeli. A nepřehlédli jsme ani nepřehlédnutelné hřiště. Řadu krát za dobu existence parku upravované, modernizované, vylepšované. Nevíme, jaké bylo kdy. Ale nyní je rozhodně poutavé. I pro oko dospěláka. Děti ocení lezeckého pavouka, jsou dnes dynamičtější, než jsme bývali my, vyřádí se na různě rafinovaných průlezkách, nechybí samozřejmě houpačky, pro více věkových katekorii a ani oblíbená pružinových hopsadla prozíravě instalovaná na pískový podklad. Romanticko-dobrodružně jistě na dětskou fantazii působí i dřevěné klády. No a pro maminky, aby je to netáhlo do Školní ulice na kafíčko, zajíždí sem takový pojízdný stánek s dodávkou kávy a něčeho k tomu, až na hřiště. Nevyužili jsme jeho nabídky, pádili jsme pořád někam dál a dál. Protože Zlín je důvod, k pádění pořád někam dál a dál…
Fontána před školou v parku Komenského
Je tu v této podobě od roku 2014 a má 4 m v průměru. Jak jsme posléze vyčetli, vodní prvek je ukotvený do betonového monolitu. Fontána je osazena různými atrakcemi, které jsou naprogramovány. Ale ať jsme se řítili kolem kdykoli měla fontána pauzu a na zahájení programu jsme čekat nechtěli. Možná k naší škodě a díky naší hlouposti. Kolem jsou lavičky z pohledného městského–parkového mobiliáře. Fontána má vlastní filtraci. A aktivní provoz fontány je uvažován po dobu sedmi hodin denně a to po čtyři měsíce.
A nakonec ještě Zlínský klub 204
Prapůvodně škola, pak nacistické doupě utrpení, pak Knihovna F. Bartoše, tedy městská zlínská knihovna, které samozřejmě nezanikla, ale odstěhovala se prostornějších prostor v bývalé tovární hale bývalých baťových závodů. Dnes je tu tedy v podstatě komunitní kulturní dům, nazvaný Zlínský klub 204.
V čase našeho pobytu byl v rekonstrukci. Takže z části za lešením. Jinak to má ale – jak je mu přisouzeno – být „prostor pro rozvoj občanské společnosti“.
Druhé patro patří například zlínským muzikantům. Velkému dechovému orchestru města Zlína, Avion big bandu, Big bandu Zlín s kapelníkem Lubomírem Morávkem, dechové hudbě Fryštacká javořina a kapele Fair play. Pro ty všechny jde nejen o zkušební sál, ale také o zázemí, kde se bezpečně uloží od not, přes nástroje až po kostýmy, vše co je třeba.
První patro je zase náleží zlínskému folkloru. Zdánlivě nepříliš rozlehlá budova, alespoň nám se z venku tak jevila, ukrývá hned dva taneční sály se speciálním odpruženým povrchem, zkušebny cimbálové muziky a opět zázemí pro cenné lidové kroje všech souborů.
Nejdostupnější a nejfrekventovanější má být samozřejmě přízemí. Nebylo, byli tam řemeslníci. Ale jinak, se tu najde středisko označené jako tzv. Family Point. Má to být místo s dětským koutkem, přebalovacím pultem, mikrovlnkou, sedačkou na kojení a veřejným internetem. Má tu mít své působiště i zlínské městské informační centrum. My je navštívili v budově radnice. S příjemnou pracovnici, jež se nám nabídla, když jsme tam hledali informaci k cestě za vilou Miroslava Zikmunda, a viděla naši bezradnost, jsme pak probrali nejen cestu za Zikmundem. Tu jsme později také absolvovali, i když se vila otevře na podzim. Tak jsme ji viděli alespoň zdáli. V družném rozhovoru se slečnou jsme pak probrali – jak se říká –živé, mrtvé - obrazně i doslova. Mimo to vše má přízemí Klubu nabídnout i kontaktní bod pro kontaktní pracovnici Centra pro rodinu – Zlín, jež zájemcům zprostředkuje rodinné, sociální a psychologické poradenství. Obdobně tu má mít své působiště i služba Senior Point. Chybět nemá ani Klubová místnost pro spolky a sdružení, spravovaná Asociací nestátních neziskových organizací. Ekumenickou místnost využijí církevní organizace. Nejcennější prostor v přízemí, s propojením na park je určen dvěma amatérským divadlům. Studiu T a Oponě. Přidruženy jsou k nim i Zlínská šermířská společnost a dva pěvecké sbory - Canticum Camerale a Dvořák. To vše jsme ale samozřejmě jen vyčetli, ale neviděli. Naděje však zdá se je, neboť kdykoli jsme kolem pádili, pracovalo se. Což v Praze, na podobných akcích, jak víme, bývá jev vzácný.
A tak jsme si užili a užívali park Komenského. V žáru mile chladivý, ve večerním chladu příjemně vlahý a uprostřed ruchu velkoměsta neuvěřitelně ztišený a zklidnělý. A protože jsme se v této části naší (velmi pozvolné série článků o Zlínu) věnovali parku, příště se tedy vydáme pro změnu na Zlínský mrakodrap. Ten nešlo vynechat. A stálo to za to. Ale o tom zase někdy, až nám to rutinní chod www.www-kulturaok-eu.cz, zase dovolí.
Text a foto: Richard Koníček
Více na našem webu na téma Zlín: