Zlatá stezka vedla přes Volary aneb kráčení ve starých stopách
Volary – březen 2016
Při naší poznávací expedici do Volar jsme byli ubytování v hotelu jménem Bobík. Stojí už od 60. let 20. stol. na průjezdním ústředním náměstí města Volar, které se dnes jmenuje pro jednoduchost a odolnost dějinným i politickým vlivům také jednoduše - Náměstí.
Hotel je situován pod kostel sv. Kateřiny. O kus níž je supermarket, naproti městský úřad, knihovna a jiné objekty. Průjezdní provoz je tu od rána do večera i od večera do rána značný, od četných osobních automobilů po kamionovou přepravu. Jen autobusy tu tak moc nejezdí, neboť autobusové nádraží je skryto až za Obecním úřadem na kraj města. I vlaky se Náměstí vyhýbají. Koleje vedou o kus dál a nádraží je od Náměstí asi 10 minut pěšky.
To je ale dnešní stav. Volary jsou po pádu železné opony totiž zase průjezdní město na křižovatce řady významných spojnic. Tudy, přes tohle Náměstí se dnes už opět cestuje do Bavorska, Rakouska, ale i k Lipenskému přehradnímu jezeru, či do srdce Národního parku Šumava, k hornímu toku Vltavy. Dalo by se říci, že čas se vrátil tam, kam od věků patřil a Volary se zase staly tou významnou zastávkou na cestě tam i zpět, jako bývaly. A vzhledem k tomu, že to tak bylo vždy, dá se říci, že se – alespoň v tomto případě – svět i život Volar vrátil do správných kolejí, vyježděných dávnými formanskými vozy…
Zlatá stezka včera…
Vznik Volar souvisel s kolonizací Šumavy ve 13. − 14. století. Vznikaly první vsi, zabydlené německými obyvateli nejčastěji z území přináležejícímu pasovskému biskupství.
Dalším důvodem vzniku Volar byl i přesun trasy ´Prachaticih via´, dávné obchodní stezky z německého Pasova do Čech, Prachatic, později zvané Zlatá stezka. Měla 3 větve a Zlatou stezkou – abychom byli spravedliví – se rozuměla trojice jejích větví. Přes Volary vedla tedy takzvaná prachatická větev. Zbylé dvě větve, vimperská a kašperskohorská, vedly západněji.
Volarská větev Zlaté stezky k nám původně vedla údolím Studené Vltavy a přes pozdější osady Pěkná a Zbytiny a pak do Prachatic. V 1. polovině 14. století ale byla – asi kvůli nebezpečným močálům, jež musela protínat - odkloněna. Nová trasa vedla přes hřeben Haidelu a hranici s Českou republikou překročila u dnešního Bischofsreutu. Na české straně se napojila mezi Lenorou a Volary (až k dnešním Českým Žlebům a přes brod na Teplé Vltavě) do široké volarské kotliny na trasu dnešní silnice I/39, náležející tehdy k prachatickému panství, jež bylo (až do husitských válek) majetkem Vyšehradské kapituly. Místo, v němž se trasa stáčela do Volar, se dosud nazývá Soumarský most, podle později zbudovaného mostu, po němž překračovala Teplou Vltavu. Nedaleko mostu stála původně i opevněná bašta, střežící tento strategický bod stezky. Pozůstatky byly roku 2008 vyhlášeny Národní kulturní památkou. Dodnes se zachovalo i místní pojmenování - Volarské šance. Trasu stezky lze tedy ještě i dnes vystopovat mimo jiné i díky dochovaným místním pojmenováním.
Na místě dnešních Volar vznikla osada, pak ves a ještě později plnoprávné město, které se od počátku stezce přizpůsobilo. Tvarem i smyslem. V 16. století dosáhl obchod s pasovskou solí pod ochranou, tehdy už pro změnu Rožmberků, vrcholu. Vždyť stezka vedla Volarům přímo přes ústřední náměstí. Náměstí sice nebylo takové jako dnes, ale to hlavní uspořádání v průjezdní ose si zachovalo dosud. A tak, i když se změnilo obsahem, otiskly se právě v něm - obrazně řečeno - nejen vozy formanů, ale i dějiny této oblasti a hlavně Volar. Odedávna, skoro od nepaměti…
…dodnes …
Volary jsou známy od roku 1359. Zlatá stezka, jež tu vedla, jim sloužila za hlavní zdroj příjmů až do počátku 18. století. A ruch na ní byl značný. Volary byly největší soumarské sídliště v české části prachatické větve Zlaté stezky.
Sloužily k odpočinku a přenocování soumarů, kteří dováželi po významné středověké dopravní cestě z Pasova do Prachatic (jsou vzdáleny 16 km od Volar) sůl a jiné zboží. Ano, ač se jí říká a říkalo Zlatá, neznamenalo to, že se tu vozilo zlato, ale sůl. A sůl je, jak víme z pohádek, nad zlato. A byla i dávno před Janem Werichem a jeho filmem a dokonce i před Boženou Němcovou a jejími pohádkami.
Trase stezky se přizpůsobilo vše. Nejen ulicovitý tvar náměstí. Volarští ji náležitě využívali a dbali, aby ji využívali i obchodníci. A protože lidé jsou pořád stejní, tak, jak dnes jezdí kamiony okreskami, aby ušetřily dálniční poplatek, tak kdysi měli i formani snahy vyhnout se Volarům. Na přelomu 16. a 17. století proto vznikl dokument, který - vystavil ho Petr Vok, jemuž tehdy Volary náležely - uděloval Volarům možnost ´odebrat vozy s nákladem i koně kupcům, jež se z předepsaného směru stezky odchýlili a Volarům se tak zlovolně vyhnuli´.
A řád byl rozhodně nutný. Ve vrcholném období Zlaté stezky, tedy ve 14. , ale pak ještě i počátkem 16. století, se uvádí, že skrze Volary prošlo až tisíc (!) soumarů týdně.
Obchod na Zlaté stezce, a tím i prosperitu Volar – ostatně jako všeho vůbec - ochromila třicetiletá válka. Mimochodem, právě za třicetileté války se stezka také hodila, jenže především armádám. Přesouvalo se po ní za ta léta veliké množství jednotek sem i tam.
S koncem třicetileté války se na stezce obchodní provoz sice zase obnovil, ale už nikdy tak jako dřív a relativně ani na moc dlouho. Kvůli velké konkurenci rakouské soli dovážené pro změnu z Gmundenu se nakonec počátkem 18. století zcela zastavil a Zlatá stezka tím zanikla.
… a dnes
Volary vznikly a leží v nadmořské výšce 760 m, v rozsáhlé kotlině, mezi až tisícimetrovými šumavskými vrcholy. Rozprostírají se na obou březích Volarského potoka. Tedy poloha, která je v minulosti přímo předurčovala k tomu, aby se staly křižovatkou obchodních cest. A v současnosti, po otevření hranic, aby se staly opět křižovatkou cest, ale teď už turistických. A tím pádem se Volary stávají opět regionálním centrem. Už ne upachtěných formanů a jejich strhaných soumarů, ale natěšených turistů a jejich sportovních aktivit.
Ale to až teď. Do 30. let 19. století to s místní dopravou nebylo nijak slavné. Vedly sem a odtud jen nečetné a nezpevněné polní či lesní cesty. Teprve v průběhu 30. a 40. let 19. stol. začal nový rozvoj města.
Volary v té době byly postupně propojeny s atraktivním i ekonomicky zajímavým okolím sítí pevných silnic, které umožnily komfortní a rychlou dopravu. Vedly samozřejmě do Prachatic, ale i do Lenory, Českých Žlebů a Chlumu. Je zajímavé, že místy tyto moderní komunikace kopírují svou dávnou předchůdkyni, Zlatou stezku.
Městem dnes vede hlavně silnice 1. třídy č. 39 (Lenora – České Budějovice), ale i krajská komunikace 2. třídy č. 141, Volary – Prachatice - Vodňany, jež končí v Týně nad Vltavou. U křížení obou silnic je autobusové nádraží, kam jsme dorazili i my, cestou z Prahy.
Dávnou, slavnou a významnou Zlatou stezku tak už připomíná vlastně jen historie. A ta je k vidění ve volarském Městském muzeu. Zájemci ho mohu navštívit v jednom z historických volarských roubených domů. (další pozoruhodnost Volar- unikátní Volarské alpské domy, o nichž píšeme jinde, viz.náš článek:https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volary-mesto-volarskych-alpskych-domu-aneb-malebnou-romantiku-ukoncil-znicujici-pozar/). Mezi stálé výstavní expozice muzea města Volar patří pochopitelně i část věnovaná historii Zlaté stezky.
Železnice a Volary 
Výstavba parních železnic zasáhla průmyslově chudé jižní Čechy oproti ostatnímu českému území opožděně. Například provoz na základní trati České Budějovice - Český Krumlov - Kájov - Želnava byl zahájen až teprve v roce 1892. A to v podstatě jen proto, že si to vyžádala potřeba dopravního propojení rozsáhlého majetku Schwarzenbergů. Tedy za účelem efektivní přepravy grafitu z tuhových dolů v Černé v Pošumaví a dřeva či levné rašeliny z lesů na Šumavě.
- A tak dne 15. 10. 1893 byl zahájen provoz na tratích Strakonice - Volyně – Vimperk, Číčenice - Vodňany - Prachatice a Prachatice - Volary. Trať z Volar přes Lenoru do Vimperka následovala až 9. 7. 1900. Ale byla na tehdejší opravdu mimořádné. Na svém vrcholu, na Kubově Huti, totiž překonává hlavní šumavský hřeben, který se nalézá ve výšce 995 m nad mořem. Trať byla v roce 1910 ještě prodloužena, takže vedla a vede dodnes, z Volar přes Černý Kříž až na bavorskou hranici k městečku Heidmühle.
Podstatné je, že šlo o trati účelové, průmyslové, nákladní. Relativně krátké období 1. republiky je sice začalo využívat i jako turistické, ale neklidná doba a pak odtržení Sudet, válka, odsun německého obyvatelstva, osidlování obyvatelstvem českým, to přineslo stagnaci všeho a ve všem. Včetně využití místních tratí. Uzavření železné opony po válce pak navíc nekonečnými vojenskými pásmy a strategiemi přerušilo řadu dalších návazností a souvislostí.
Až teprve pád železné opony dal zase zelenou i vlakům v této oblasti. Bývalá převážně nákladní železnice se rázem změnila ve vyhledávanou turistickým ruchem. Ten je v této části republiky soustředěn do železničních stanic poblíž Lipenského jezera, do stanice Český Krumlov a také do zastávky Holubov, která je výchozím bodem pro výstup na Kleť. Cestovní ruch se v době letních prázdnin začal rozvíjet i ve stanici Zlatá Koruna, díky blízkému klášteru a vodáckému přístavišti. Část trati od Českého Krumlova k lipenské přehradní nádrži, dále pak přes Černý Kříž pod masivem Třístoličníku až do Volar, vede těmi snad vůbec nejkrásnějšími místy Šumavy a řadí se tak k vůbec nejmalebnějším v českých zemích.
Dnes místo začouzených nákladních vagónů s dřívím, tuhou či rašelinou tu motoráčky vozí po šumavských lesích kola, lodě a hlavně milovníky přírody a turistiky. Nebyli jsme výjimkou i my. Díky lokálkám jsme se podívali z Volar, tam, kam bychom už pěšky asi nedošli, tedy na Boubínskou rozhlednu a do Boubínského pralesa. Ale o tom píšeme na jiném místě.
V některých stanicích dodnes stojí původní drážní budovy. Je to dobře i špatně. Tvoří sice kolorit tratí ´pošumavských lokálek´, ale některé jsou spíš obrazem bídy a zanedbání, tak jako podél železnic v celé republice. Jiné jsou ale naopak malebné a víc než důstojně připomínají kouzlo romantiky cestování kdysi a rozvíjejí možnosti cestování za turistikou dnes.
Po pádu železné opony se Volary tedy staly opět důležitým komunikačním uzlem a křižovatkou. Do volarského nádraží, které tomu zatím vizuálně a stavem moc neodpovídá, dnes přijíždějí vlaky od Českých Budějovic, Strakonic, Čičenici z Nového Údolí.
A dnešní Volary jsou z drážního hlediska a terminologie kvalifikovány jako ´dopravní uzel regionálního významu´.
Železniční síť Volary vede tedy v severojižním směru. V okolí Volar je dráhami kvalifikována jako nejvýznamnější trať č. 197, z Číčenic do Volar.
Jihovýchodně od města se tato trať kříží s dalšími dvěma tratěmi regionálního významu. Jsou to č. 194 z Českých Budějovic do křížení u Volar a č. 198 ze Strakonic do Volar. Obvykle ale bývá za koncový bod všech těchto tratí označována ne ona jejich křižovatka, ale železniční stanice Volary, kam vedou všechny tři. Stanice je tak plnohodnotným ´uzlem´ těchto tří tratí.
My Volary jsme bloudili…
Parafráze na slogan z Dvořákova Jakobína trochu kulhá. Ne záměnou slova Volary za původní a správné slovo cizinou, ale tím blouděním. My Volary jsme nebloudili. Místní dobře udržované, městské i mimoměstské turistické značení nás bezpečně a s jistotou vedlo. A nejen to, ale i cyklistické značení. Nejsme sice už cyklisty, ani roční doba naší návštěvy Volar tomu ještě neodpovídala, ale jinak bychom si asi užili. Skrze Volary totiž v současnosti vede i významná cyklistická trasa Klubu českých turistů IV. třídy, označená registračním číslem 1055.
Autobus jsme tedy použili jen k cestě z a do Prahy. Vlastní nohy nám stačily a vlakem jsme projeli ty nemalebnější tratě. Na půvabnou Kubovu Huť můžeme určitě s hrdostí vzpomínat. Je půvabná. Našim výletům mimo Volary se ale věnujeme podrobně na jiném místě.
A Zlatá stezka?
Inu, od jejího zániku v 18. století je to už přece jen hodně dávno. Nezbylo z ní konkrétního vlastně nic. Jen historické dokumenty. A zhruba i poklidná cesta, vedoucí po okraji města od volarského hřbitova směrem k volarské Kalvárii či Křížové cestě. A tak jsme se tam, kde zbytky někdejší legendární Zlaté stezky, vedoucí z Prachatic až do Pasova, opouštějí Volary a odkud je možný ještě poslední letmý pohled na vzdalující se město pod vámi, vydali.
Dnes podél tohoto kousku úvozové stezky, lemovaného mohutnými chráněnými stromy a otvírající se malou kapličkou, mají lidé domky a zahrádky. A je to tak dobře. Stezka – tedy alespoň ten její symbolický kousek, dál žije. Kdysi, když byla takříkajíc pracovní, ji lemovaly o něco níž, v dnešním městě Volary, dílny kovářů, stáje a ubytovací hostince. Dnes, kdy už je ten její zlomeček pod vyhlídkou z Kamenáče jen cestou rekreační, tak ji lemují rekreační objekty. A jejich svépomocné zpestření zahrádkáři. A také těch pár kamenů obrostlých mechem, které jsou - snad – pozůstatkem zašlé slávy dávné Zlaté stezky.
Krásné je kráčet stopou předků. Uvede vás to do spirituálního stavu. A to je správně, protože vás na konci aleje a úvozové cesty, čeká stoupání na volarskou Kalvárii – Křížovou cestu.
Příště: Volarská lesní Křížová cesta
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková