Zdeněk Hůla aneb jen tak mávat rukou…
Topičův salon - Praha
6. 2. – 7. 3. 2018
Na první vernisáži 2018, na zahájení výstavy k významnému jubileu Zdenka Hůly, výstavy, kterou pořádá Společnost Topičova salonu, z. s., byl (usměvavý) autor výstavy Zdenek Hůla osobně přítomen. V expozici zhlédneme jak obrazy, tak sochařské objekty a fotovýstavku Hůlových sochařských instalací v exteriéru.
Malíř, sochař a pedagog Zdenek Hůla se letošního února dožívá 70 let.
„Zvykli jsme si, že v této chvíli většina z nás začíná vážně bilancovat.
Nicméně i tyto hranice se stále posouvají a mnozí jsou naopak vitální až dost,
aby se soustředili spíše na své budoucí kroky.
Zdenek Hůla patří právě k takovým osobnostem,
které navíc svou profesí žijí neustále a svůj život natolik propojili s tvorbou,
že se jen těžko hledají hranice mezi pouhou jejich existencí a uměleckou řeholí.
Proto je tato výstava jen jedno z mnoha dalších zastavení,
které nám jistě v zápalu svého úsilí ještě nabídne.
Přes keramiku, která mu byla v počátcích především živobytím,
se od svých malířských základů velice brzy propracoval k trojrozměrné práci.
Ta postupně vstřebávala složitější a závažnější obsahy,
tak jak se Zdenek věnoval soustředěnějšímu studiu filozofie
a díky okruhu svých blízkých a přátel získával také poznatky z oblasti matematiky a astronomie.
Začal vnímat svět komplexněji a tak se celkem záhy odpoutal od figurální tvorby k abstrakci,
která mu poskytovala mnohem širší prostor
k transformaci často velice souhrnných témat a peripetií naší existence do struktury malby či objemu sochy.
Od drobných instalací, které vznikaly z bezprostřední inspirace přírodními materiály,
zejména dřevem v jeho přirozené formě, které konfrontoval s například s exaktně vymezeným prostorem,
se postupně propracovával k výrazně monumentálním dílům jak na obrazové ploše,
tak v trojrozměrných dílech.
Kámen postupně zaujal dominantní postavení a žula, syenit a mramor jej lákaly nejvíc.
Trvanlivost a odolnost těchto materiálů se stala jednak důležitou výrazovou složkou jeho díla,
ale postupně také výzvou k sisyfovskému souboji s tímto symbolem setrvání v čase.
Kámen se v jeho rukou nejdříve rozpadá na menší elementy, které jsou však opět přitahovány do
pomyslného středu magnetickou silou myšlenky.
Později přes svou obří váhu a objem začínají
levitovat v prostoru díky Zdenkově odvaze
a odhodlání vztyčit balvany
na systém skleněných podpěr.
Efekt je ohromující, jemu však nejde pouze o něj.
Přes svůj hluboký respekt k přírodním zákonům,
neodolá pokušení konfrontovat se s nimi a relativizovat jejich platnost.
Tato napohled dokonalá iluze v sobě ve skutečnosti pojí inženýrskou rozvahu a dobrodružnou uměleckou vizi.
Fascinující dojem vznášející se masy a magické spojení tří základních elementů
- kamene, skla a světla -
má navzdory statickému zakotvení objektů intenzivní kinetický efekt,
a to i bez asistence moderních technologií.
Za desítky let této orientace vyspělo jeho pojetí sochy k těm nejmonumentálnějším hodnotám,
jaké od exteriérového díla můžeme očekávat a oslovuje esteticky i obsahově,
neboť Zdenek Hůla je
bytostně zaujat sochou a jejím sdělením,
stejně jako materiálem a jeho zpracováním.
Vedle to ho je obdařen silnou intuicí pro příslušného genia loci a
své realizace dokonale stmeluje s daným prostředím.
Dokladem toho jsou nejen jeho veřejné realizace,
ale i léta zdokonalovaný areál jeho soukromé zahrady,
kde se každý detail stává součástí promyšleného celku.
Tento gesamtkunstwerk má přes svou intimitu rovněž řadu monumentálních kvalit,
které nespočívají sice v rozměrech jednotlivých objektů,
ale v jejich potenciálu,
který nabízí četné varianty dalšího vývoje každé jednotlivé myšlenky.
Zdenek Hůla
představuje v tomto ohledu jednoho z mála pokračovatelů specifické české tradice sochařství,
kterou v avantgardní éře 20. a 30. let
ztělesňovali sochaři se zvláštní citlivostí pro místo
jako Hana Wichterlová, Bedřich Stefan, Josef Wagner a Josef Kaplický.
Jako malíř a sochař je tvůrcem rozsáhlého díla, které zatím nebylo komplexněji zhodnoceno.
Jeho kvality spočívají v kontemplativní atmosféře geometricky a gesticky formulované malbě
a v monumentálně pojatém skulptivním sochařství, charakterizovaném neobyčejně citlivým
přístupem ke klasickým materiálům.
V centru umělcova zájmu
jsou stejnou měrou matematické a stereometrické vztahy v našem drobném světě i v kosmických dimenzích.
Jeho myšlení je však v důsledku polarizováno a racionální a emotivní složky se v jeho díle neustále prolínají.
Hůlovo malířské i sochařské dílo zůstávají stále myšlenkově těsně spjaté
a se stejnou naléhavostí zkoumají
základní principy a souvislosti světa lidí, přírodních zákonů a víry.
Zdenek Hůla mimo jiné patří ke generaci umělců, která se významně postarala o zachování
kontinuity v letech normalizačních, kdy oficiální dogmata vytlačila opravdové umělecké snahy na okraj či do podzemí.
Společná aktivita bratrů Jiřího a Zdenka Hůlových, spjatá s Galerií H v Kostelci nad Černými lesy,
je dnes již legendární vzpomínkou na místa tehdejší resistence.
Neoficiální výstavy s tematickým zadáním a debaty se zástupci vědeckých profesí
byly pro mnohé povzbuzením a oporou v normalizačním marasmu.
Zdenkova generace se paradoxně ocitla
po roce 1989 opět poněkud na okraji současné výtvarné scény.
Společnost zapomíná na jejich nepopiratelné zásluhy,
které resuscitovaly naši výtvarnou scénu v období,
kdy se za to nesklízely granty a mediální pozornost, ale ´čestná místa´ na režimních černých listinách.
I když je většina z nich poctěna pedagogickými posty, jejich nejaktuálnější volná tvorba zůstává publiku stále poněkud utajena.
Proto je snad příznačné, že se památník na místě internačního tábora v Letech z roku 1995,
který je navzdory tomu, že patří k nejdůstojnějším a sochařsky nejinvenčnějším kommemorativním dílům naší posametové éry,
stal neviditelným.
Naše politická reprezentace k němu sice pravidelně klade věnce,
přesto paradoxně slyšíme z jejích úst i v tisku, že je zde potřeba vztyčit chybějící památník.
Zdenek Hůla však nepřestává i přes taková hořká sousta věřit v sílu umění a pracuje intenzivně dál. „
(text: Magdalena Juříková)
Zdenek Hůla
- 25. 2. 1948 v Praze
- 1963 -1966: studium na SVVŠ Český Brod
- 1996 – 1972: studium na AVU (Karel Souček)
- Vyučuje na PF UK
- 2002: docentura (VŠUP)
Výstavu věnujeme památce Olgy Hůlové, která byla po celý život Zdenkovi duchovní i praktickou oporou a byla i iniciátorkou této výstavy. Opustila nás dříve, než se z ní mohla spolu s námi těšit.
Kurátorka výstavy: Magdalena Juříková
110 00 Praha 1
Národní 9
Hodnocení: 79 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
P. S.
Pavel Vašíček (* 17. ledna 1944, Kyjov - 5. února 2015, Praha)
Za www.www-kulturaok-eu.cz
si dovolujeme vzpomenout na Pavla Vašíčka,
náhle zesnulého právě před třemi lety v těchto únorových dnech,
velkého milovníka umění a filantropa,
jenž byl od roku 2008 duší obnovené galerie Topičův salon.
Velice nám chybí jeho nadšený a zasvěcený přístup k výstavám,
kdy jsme se setkávali s jeho rozjásanou tváří, když nám sděloval,
že se výstava a její vernisáž zase tak krásně povedly!
Ty krásné časy jsou pryč a Topičův salon jej podle nás postrádá...
genius loci galerie totiž vždy tvoří také
-
galerista zapálený do věci, coby hřejivá osobnost...
Nezapomínáme!