Úvod > ZÁSAH ŠTĚSTÍM aneb jubilejní padesátý (poslední?) film Woodyho Allena

ZÁSAH ŠTĚSTÍM aneb jubilejní padesátý (poslední?) film Woodyho Allena

20.12.2023 18:04

ZÁSAH ŠTĚSTÍM

COUP DE CHANCE

Scénář a režie: Woody Allen

Premiéra: 4. 1. 2024

Romantické komediální drama „Zásah štěstím“ vypráví příběh o tom,

jak důležité role hrají v našich životech náhoda a štěstí.

Vypravěčský mág Woody Allen se ve svém novém filmu opět

s lehkostí a ironií směje lidské pošetilosti, bezradnosti a složitosti vztahů.

„Zásah štěstím“ vzbudil na filmovém festivalu v Benátkách

nadšení a získal velký ohlas jak od kritiků, tak od divácké veřejnosti.

Fanny a Jean působní jako naprosto dokonalý pár.

Mají vše, o čem ostatní sní.

V profesním životě jsou spokojení, žijí v nádherném bytě v krásné pařížské čtvrti a

zdá se, že jsou do sebe zamilovaní stejně, jako když se poprvé setkali.

Vše ale mění jedno náhodné setkání.

Když Fanny potká Alaina,

svého bývalého kamaráda ze střední, bezděčně propadá jeho neodolatelnému šarmu.

Její pocit štěstí a poklidu v idylickém manželství dostává trhliny.

A s každou další schůzkou jsou si s Alainem bližší a bližší...

Woody Allen a jeho příběh – už potřetí v Paříži

Paříž má zvláštní kouzlo, to pocítí každý, kdo ji navštíví.

Inspiruje umělce od pradávna a legendární Woody Allen – jak se zdá – není výjimkou.

„Vždycky jsem miloval evropskou a francouzskou kinematografii, a když jsem svým producentům navrhl, že bych film natočil ve francouzštině, reagovali nadšeně.

Vlastně ani nemluvím francouzsky a rozumím ještě méně, ale když jsem dokončil scénář pro tenhle film, řekl jsem si, že by byla skvělá zkušenost natočit ten film přímo ve francouzštině…"

Paříž prý měla v srdci tohoto filmaře zvláštní místo. A asi to tak bude. Vždyť už v roce 1996 natočil v Paříži svůj film „Všichni říkají: Miluji tě“ (Everyone Says I Love You) a z francouzského hlavního města Paříže stvořil dokonce vlastně hlavní postavu dalšího ze svých filmů „Půlnoc v Paříži“ (Midnight in Paris) v roce 2011.

S filmem „Zásah štěstím“ (Coup de chance) se tedy Allen vrací do města pod Eifelovou věží již potřetí a tentokrát to celé vytvořil dokonce přímo ve francouzštině. Přiznal se, že původně sice zvažoval, že „Zásah štěstím“ bude v angličtině a že dokonce hlavní hrdinové měli být Američané v Paříži žijící, ale nakonec, že se rozhodl jinak. Navzdory tomu, že je v podvědomí filmových fanoušků „zaškatulkován“ na New York City.

Správná povídka má mít zcela nečekanou pointu. Má.

Od počátku filmu je možné tušit, co asi bude následovat. Dokonce se divákovi v hlavě nabízí hned pár variant toho, co asi bude dál a o čem to celé bude. Ale to by nebyl Allen, aby divák přesto nebyl zaujat. Očekáváním. Děj se z více možných a očekávatelných variant po nějaké době vydá na jednu z nich. A z romantiky se tak stává skoro až thriller. I tato cesta nabízí očekávané. Ale zase to tak není. Divák je zvědav na pointy, které se mu v duchu už už samy nabízejí a jsou jím tušeny v zásadě pouze dvě. Ale nakonec to zase není ono. V závěru filmu je už dokonce zcela jasné, která z těch dvou diváckých to bude a… A najednou přijde něco, co nešlo čekat. „Zásah štěstím“. Pointou je nakonec něco naprosto nepředvídatelného, něco co by nás ani nenapadlo jako možné ukončení filmu. Z čehož plyne, že zjevně nejsme druzí Woody Allenové. Že Woody je pořád opravdu jenom ten jeden. I po padesáté…

Padesát filmů a pořád není znát opotřebení

Dokonce se dá říci, že „Zásah štěstím“ přeskočil nejmíň deset svých posledních filmových bratříčků. A vezmeme-li jen ty „pařížské“ zrozence, tak se dá diskutovat, zda se nehrne „Zásah štěstím“ na místo „Půlnoci v Paříži“. Ale to asi ne. Woody Alenovi se zkrátka podařilo namíchat kokteil thrilleru se vším všudy, ale ne s naturalismy, ty si divák umí domyslet, ale při tom současně plynout na lehoučké vlně svěžího příběhu, který se stává dnes a denně. Ba co víc. Souběžně s tím se však před námi odehrává jasné psychodrama, a zase ne v nějak zbytečně dramatické podobě, neboť to si opět každý divák umí domyslet, a při tom se vlastně i dobře bavíme, s některými humornými detaily. Prostě kokteil. Dalo by se říci, že Allen tu míchá neslučitelné s neslučitelným, a že to dopadne, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Ale není to tak. Ono mu to kupodivu do sebe zapadá jako kolečka švýcarských hodinek a nám ani z jedné žánrové polohy není nemilo přepřahat do těch ostatních. Dokonce se to, jako vše geniální, zdá být tak normální a tak samozřejmé, že nám to dojde až cestu z kina.

Jednotlivé žánry se tu totiž Alenovi navzájem nikterak neruší, naopak se krásně organicky doplňují. A tak jediným šokem pro rozum je na konci ta zcela nečekaná pointa. Jasně, že vzniklá pouhou autorskou licencí, ale v jádru reálná. Inu, proč ne? I to nakonec může být život…

O filmu

Tak tedy:

Setkáme se tu s Pařížany. Jeanem (Melvil Poupaud) a Fanny (Lou de Laâge). Obdivovaným a bohatým párem. Žijí v nádheře. On je charismatický, úspěšný obchodník. Manažer, co má rád věci pod kontrolou. Pyšný na to, že si umí poradit a prosadit se. A hlavně, že štěstí je pro něj ona „krásná věc“, jak se zpívá, a že se štěstí dá zařídit a koupit.

„Mnoho úspěšných byznysmenů má pocit, že si štěstí vytvářejí sami,

že nejsou vydáni osudu na milost a nemilost,“

dodává k tomu Woody Allen.

Fanny má už za sebou jedno spálení se v nepovedeném manželství. Po rozvodu byla zcela na dně, a zrovna se zjevivší Jean ji zákonitě musel okouzlit. Spolehlivostí a stabilitou. Byla mu za to vděčná a byla tím omámena. Jean se jí zkrátka zjevil jako pravý muž v pravou chvíli na pravém místě. Nebo spíš naopak. V pravou chvíli, jako pravý muž…

"Dovolila mu, aby se o ni staral způsobem, který pro ni byl velkorysý a uklidňující.“

dodává Woody Allen.

Jenže, přichází ono jenže. Ona je to celé takříkajíc sice zlatá, ale vlastně klec. Fanny je v zajetí společenských kontaktů se známými jejího muže, tráví víkendy podle představ jejího muže, a ve stylu, který z její podstaty není její parketa. Ani ti snobové kolem, ani ty víkendy na venkovském sídle s lovem a nudnými večírky. To nikdy nebyl její svět…

„Je to bystrá, kultivovaná mladá žena, s uměleckým cítěním a vždy si myslela, že si vezme hudebníka, malíře nebo spisovatele. A její první manžel byl pro ni uměleckým motorem, a kdyby nebýt narkoman, zůstala by v uměleckém světě.“

dodává Woody Allen.

A pak to přijde. Fanny, čirou náhodou, potká cestou po chodníku Alaina (Niels Schneider). Svého dávného spolužáka, jenž byl tehdy ve škole redaktorem školního časopisu, jehož psaní tolik obdivovala, a který se nyní dokonce živí jako opravdový spisovatel na volné noze.

Pro Alaina byla Fanny tajnou láskou, které to tehdy tak moc neuměl dát najevo. Už před lety se tedy přitahovali…

A je po rovnováze.

Až teď se jí náhle rozsvítí, že vlastně žije život, který není její ale manželův. Že pro něj funguje jenom jako trofej, se kterou se může chlubit, a rád okázale chlubí, před těmi svými patolízalskými známými.

„Alain má málo peněz, žije v levném podkroví, ale jeho životní styl rezonuje s bohémským duchem Fanny.“

dodává Woody Allen.

Jean žije vykalkulovaně, Alain náhodně. Jean si domnělé štěstí kupuje, Alain v něj věří a spoléhá na ně.

"Myslím, že štěstí a náhoda hrají v životě mnohem větší roli, než si lidé chtějí přiznat. Rádi věří, že když budou tvrdě pracovat, budou disciplinovaní, tak budou schopni ovládat své životy. Ale je to pravda jen částečně, i když je znervózňující si to přiznat.“

dodává Woody Allen.

Jean rezonuje s matkou Fanny (Valérie Lemercier). To oni mají hodně společného a tak je jako racionální matka ráda, že dcera není s nějakým fantastou jako minule, ale s bohatým mužem, jenž jí skýtá bezpečný, stabilní život. Ale je to přece jen matka, a není zase tak přespříliš racionálně zacyklovaná, že by ztratila instinkt matky…

"Na začátku má jen neurčitý pocit podezření, ale její znepokojení roste a rozhodne se věci kolem Jeana prozkoumat, protože cítí, že něco není v pořádku...“

prozrazuje Woody Allen.

My už se ale dalšího prozrazování zdržíme. Od toho je tu filmový příběh a ta jeho pointa.

O natáčení (s Woody Allenem)

· "Mluvím pouze anglicky, takže jsem si nikdy nemyslel, že dostanu šanci pracovat v jiném jazyce. Ale zjistil jsem, že je to vlastně v pohodě, protože prostě poznáte, zda herec hraje dobře nebo působí nevěrohodně. A protože jsem psal scénář já, tak vím přesně, co v každé scéně říkají. Takže pokud jsem měl pocit, že někdo udělal chybu, zeptal jsem se supervizora a kameramana, kteří mluví francouzsky."

· „Všechny herce jsem si sám vybral a všichni byli vhodní pro danou roli. Chtěl jsem, aby se vyjadřovali vlastními slovy, aby mluvili jako běžní Francouzi. Nemuseli se přísně řídit mým scénářem, mohli se uvolnit a improvizovat a mluvit tak, jak by mluvili za podobných okolností. Když dáte hercům takovou svobodu, dostanete od nich skvělé výkony.“

· Woody Allen rád při práci na filmu používá barevné ladění od teplých a zlatých odstínů po studenější tóny, zvýrazňující krásu města a emocionální cestu postav. „Zásah štěstím“ je jeho pátou spoluprací s kameramanem Vittoriem Storaroem (Café society, Kolo zázraků, Deštivý den v New Yorku a Festival pana Rifkina).

· „Můj trik, jak natočit skvělý film, je obklopit se prvotřídními spolupracovníky. Stačí je správně vybrat a pak je nechat umělecky se vyjádřit. S Vittoriem pracujeme stejným způsobem. Vittorio si přečte scénář, popovídáme si o tom, jaký by měl být výsledný pocit z filmu, a pak mu dám naprostou tvůrčí svobodu. Je nadaný umělec a téměř vše, co udělá, je přirozeně krásné."

· Pro Woodyho Allena bylo natáčení filmu v Paříži a ve francouzštině, zážitek, který by si prý případně ještě rád zopakoval...

· Allen si zachoval zase své tolikrát osvědčené metody, jaké používá i při natáčení v USA. Včetně svých dlouholetých spolupracovníků. A přece je film jiný…

· Výjimkou byla jen hudba k filmu.

„Obvykle mám ve všech svých filmech starší jazzovou hudbu, kterou mám rád. Ale protože jsem dělal francouzský snímek točený v Paříži, chtěl jsem vzdát hold francouzské kinematografii 50. a 60. let, jako Výtah na popraviště Louise Malleho, který když jsem viděl, poprvé, tak jsem si uvědomil, co je opravdová francouzská kinematografie. Francouzští filmaři v té době ve filmech využívali hudbu Milese Davise a Modern Jazz Quartet a vůbec jakýsi moderní jazz. Takže styl, který jsem použil i já pro Zásah štěstím. A myslím, že vyznění dopadlo velmi dobře.“

Text připravil (s využitím podkladů společnosti Bioscop): Richard Koníček

Foto: Bioscop