Úvod > Za Loosovými interiéry do Plzně ČÁST DRUHÁ aneb byt Jana a Jany Brummelových

Za Loosovými interiéry do Plzně ČÁST DRUHÁ aneb byt Jana a Jany Brummelových

16.06.2022 17:36

Na www.www-kulturaok-eu.cz již na více místech a v několika rubrikách mohl pozorný návštěvník tohoto webu zaznamenat narážku či přímo zmínku o historickém unikátu zachovaném pro učebnice architektury, Loosových interiérech v Plzni. A vždy u toho následoval náš slib, že o nich budeme ještě referovat.

Konečně jsme se tedy dostali k jeho splnění.

Činíme tak formou třídílné minisérie, kde upozorňujeme postupně na všechny tři námi navštívené interiéry.

Druhým, který nás - díky tzv. Retrovýletu pořádanému pražskou Vilou Winternitz - v Plzni uvítal, byl byt Jana a Jany Brummelových …

Zpřístupnění unikátních interiérů navržených jednou z nejvýznamnějších osobností moderní architektury, Adolfem Loosem, přiřadilo Plzeň mezi nejvýznamnější evropská města kultury. Smutné bylo, že unikátní plzeňské Loosovy interiéry byly léta opomíjeny a veřejnosti – vyjma té odborné – neznámy. Jejich otevřením a zpřístupněním k prohlídkám, došlo k zásadnímu počinu, který si tyto vzácně dochované architektonické památky právem zasloužily. Ke cti města Plzeň budiž navíc připsáno, že se interiéry nestaly jen prohlídkovými okruhy, ale dokonce ožívají různými akcemi pro veřejnost (od odborných přednášek až po kulturní či společenské události) a jsou dokonce včleňovány i do akcí celoměstských (Noc literatury, Dny architektury apod.). Zákonitě se - ze zájmu zahraničních odborníků, novinářů i diváků - ukázalo, že Loosovy interiéry v Plzni jsou zajímavé i mimo rámec města a našeho státu, a že přispívají k návštěvnosti Plzně nejen tradičně, coby města piva, ale i kulturně a odborně, jako opatrovatele a ochránce světového dědictví moderní architektury.

Byt Jana a Jany Brummelových

Tento byt, nacházející se v Husově ulici číslo 58, patří k vůbec nejcennějším a také naštěstí i nejzachovalejším z řady Loosových interiérů v Plzni. Návrh, vytvořil Adolf Loos pro manžele Brummelovy v roce 1927, tedy za jeho druhého plzeňského pobytu, jenž byl pětiletý a trval od roku 1927 až do roku 1932 (prvý pobyt byl tříletý a proběhl v letech 1907 až 1010).

Specifické pro tento případ je, že Brummelovým patřil celý dům, čehož Loos využil a v rámci svého zásahu, změnil i vnější podobu původního domu. Veden svou modernistickou ideou, zrušil především všechny zdobné prvky, jimiž původní fasáda hýřila, a nekompromisně k domu připojil navíc vertikální hranolovou přístavbu.

Díky dějinnému osudu a posléze i odvážnému a vpravdě osvícenému zásahu historičky umění Věry Běhalové (píšeme o ní na jiném místě), jež dokázala u neochotných institucí v 60. letech prosadit zapsání tohoto a ostatních plzeňských Loosových interiérů na seznam objektů památkově chráněných, se podařilo zachovat celý vzácný byt Brummelovvých v 1. patře domu na Husově 58. Dokonce, včetně zcela unikátního původního (!) a osobně Loosem navrženého nábytku.

Byli jsme u Brummelů, skoro jako doma

Při naší návštěvě zachovaného bytu Brummelových, bylo především příjemné vnímat nejen architektonickou koncepci Loosova řešení, ale i noblesu a skoro identicky dobovou atmosféru takovéhoto bytu. Nesměl se však člověk dívat ven z okna, za nímž už panuje náš současný svět, tak odlišný od toho světa ve 30. letech. Vztahově i vzhledově…

Navštívili jsme tedy vstupní halu, pronikli do intimity ložnice prakticky a rafinovaně spojené s koupelnou, pobyli jsme – jako na návštěvě – v obývacím pokoji, zavítali do jídelny a objevili i dámský salon s ložnicí.

Současný osud domu na Husově 58

Peripetie domu a bytu Brummelových, opisovaly turbulenci doby. Od desetiletí trvajícího vzletu domu i bytu, prostoupeného žitím a obýváním majitelů, přes krutost doby okupace, aplikaci genocidních nacistických zákonů zaměřených na likvidaci židovských obyvatel až k poválečné bezohlednosti k rodině a nakonec režimní kolektivizaci domu a dokonce i bytu. Nechybí v tom ani nezájem státu i přes fakt, že byt byl zapsán mezi chráněné památky. Svtlá až v současnosti, kdy synovec původních majitelů, konečně získal rodinný majetek zpět, díky restituci. Šlo sice o nabytí práva a spravedlnosti, ale také o takříkajíc „danajský dar“. Ale pokračovatel rodiny Brummelových, se stal osvíceným investorem a dům nechal náročně, jak jinak, než nákladně, po tolika letech uvadání, opravit. A jeho osvícenost šla i dále, protože nepodlehl současnému trendu udělat ze zděděného rodinného majetku pouhý stroj na peníze bez ohledu na cokoli, ale šlechetně cenný interiér zpřístupnil veřejnosti. A tedy i nám, kteří jsme ho mohli navštívit.

Prohlídka pod patronací zasvěceného průvodce

Prohlídka, které jsme se se zájem účastnili, nás prostřednictvím vynikajícího pana Filipa Louvara, fundovaně a svěže, seznámila se zmíněnou přestavbou původního jednoposchoďového domu s historizující fasádou v dobově moderní, loosovsky osobité a s rukopisně typickým dvougeneračním bydlením manželů Brummelových. Včetně značně vizuálně a výtvarně řešeného, relativně odděleného a separátního bydlení matky Jany Brummelové, za svobodna Liebsteinové, paní Hedviky Liebsteinové.

Prohlídka začala ve schodišťové hale, reflektující vzor proslulého Goethova domu ve Výmaru. Pokračovala vstupní chodbou s přípravnou jídla, návštěvou v intimitě ložnice s vestavěným nábytkem a skříněmi z třešňového dřeva, utajujících cudně a příhodně přímo a decentně přístupnou prostornou koupelnu. Průnikem nenápdnou – téměř by se dalo říci chodbičkou – jsme vstoupili do útulné a i po těch letech a možná že právě proto, že po těch letech zklidňujícího prostředí obývacího pokoje, jemuž ovšem loosovsky zcela netypicky vévodí monumentální krb. V tomto případě šlo o náročný a dost netradiční kompromis, tvůrce interiéru, jinak značně nekompromisního puristy Loose s přáním rodiny, jenž na tom monstrózním a výrazově a typově do jiných dob a stylů patřícím krbu z osobních důvodů trvala. Loos tedy krb připustil a začlenil ho do svého stylu jak to nejlépe šlo. I tak ta stavba, která je opravdu nadimenzovaná a navíc byla prý dokonce nefunkční, do celé koncepce zjevně nepatří. Ovšem majitelům bytu se jinak značně sveřepého Loose podařilo přesvědčit, tak tam je. K obýváku přináleží ještě terasa nabízející kdysi asi velebnější výhled, do koruny hrušně.

Enfiládu známe z barokních interiérů zámků

Každý, kdo jsme kdy navštívili nějaký barokně uspořádaný interiér zámku, všimneme si, a ne-li, tak nás na to jistě upozorní průvodce, vizuálního prvku, jímž je uspořádání místností do navazující řady za sebou. Při správném nastavení se lze pak objevit průhled vedoucí napříč všemi zámeckými interiéry z jednoho konce na druhý. Tedy od vstupu do tohoto řetězení místností až do té nejzazší na vzdáleném konci.

Odborně se tento efekt a architektonický prvek nazývá enfiláda. Finta je především v tom, že dveře jednotlivých místností jsou nainstalovány v ose a pak už jen stačí otevřít všechny dveře, v celé řadě místností a naše ohromení, nejsme-li zrovna krátkozrací, nezná mezí. Třešničkou na tomto architektonickém „dortíku“ je stěna poslední z místností kde je situováno dostatečné široké okno, takže průhled nekončí stěnou, ale prochází až do krajiny a vyvolává tak dojem skoro až nekonečnosti. Nouzovým řešením, nebylo-li na konci řady možno vyhlížet oknem ven, bývala v baroku i správně umístěná nika či jiný výrazný pohledový prvek.

Loos a barokní prvek? Ano, ale jako vše, samozřejmě po svém

Zmíněný výtvarný prvek interiérové architektury enfiládu, v bytě Bummelových zvolil i Adolf Loos. Propojil enfiládou všechny na sebe navazující místnosti, včetně jídelny a modrého salónu Hedviky Liebsteinové a její ložnice. Není to sice jako na zámcích, na to je zde málo místností, ale pocit téměř nekonečného prostupování jednotlivých místností to volává úspěšně. Dá se sice samozřejmě předpokládat, že většinou asi všechny propojovací dveře nebývaly dokořán, zejména část bytu obývaná Hedvikou Liebsteinovou, bývala asi převážně zavřená, ale možnost užít si, byť třeba jen příležitostně, enfiládu v moderním interiéru 30. let, navíc v podání od Loose, tu byla. A už to jistě byl nebývalý efekt bytového řešení.

Osudy domu a jeho obyvatel

Po okupaci zbytku bývalého Československa a jeho přeměny v německý protektorát, získal dům samozřejmě Němec. Jistý Adolf Straub. Až do roku 1942 se celá rodina Brummelových i s paní Liebsteinovou uchýlila do jiného bytu, ve 2. patře domu, kde v hrůze živořili v očekávání svého „konečného řešení“. V roce 1942 byli transportováni nejprve do Terezína a odtud do Osvětimi. Hedvika Liebsteinová v koncentráku zahynula. Jan Brummel se tam dožil osvobození a Jana Brummelová přežila pochod smrti. Oba se tedy po válce sešli opět v Plzni. Přežili stejně jako jejich dům i s původním vybavením. Dům byl neprodleně rodině vrácen. Jenže po roce 1948 už byla jiná doba, takže v roce 1953 se museli opět sestěhovat, tentokrát do dvou místností svého bytu, do jídelny a salonu. Vznikl tak - v té době častý - tzv. rozdělený byt, protože druhou půlku obýval kdosi jiný. Ale ani tím jejich martyrium nekončilo. V roce 1962 byli donuceni svůj dům darovat státu…

Od roku 1969 byl sice zásluhou Věry Běhalové byt už památkově chráněn, ale na to se – tradiční arogancí moci – příliš nehledělo a byly prováděny i nevhodné úpravy. Dvakrát hrozila dokonce celému domu demolice, neboť se v bezprostřední blízkosti domu budovalo plzeňské centrální autobusové nádraží jež se mělo rozšířit i za cenu zboření domu. Ale osud byl domu přízniv a v roce 1986, po smrti Valérie Brummelové, poslední osoby z původní rodiny, která část objektu směla nouzově obývat, získal dům do správy Klub architektů.

Začala základní obnova domu, ale také nepříliš vhodná adaptace pro klubové účely. Ale to už se přiblížil rok 1989 a v roce 1991 byla budova v restituci vrácena potomkům původních majitelů. Michal Brummel, synovec původních majitelů, se spojil s architektem Václavem Girsou a bytu vrátili historickou podobu. Od dubna roku 2015 může byt Brummelových navštěvovat veřejnost a v roce 2022 jsme se k nim přiřadili i my.