Z Volar směrem Na rozvodí tam a zpět aneb i když do cíle nedojdeme, přesto se někam (i duševně) posuneme
Volary – jaro 2016
Jsou turisté, co hltají kilometry a neví pořádně, kudy je šli či běželi, jak je dnes módou. Jsou ale i turisté, kteří mají v ruce blok a odškrtávají si každou maličkost, o níž se někde dočetli a musejí ji vidět a zaznamenat. Ti sice vnímají každý bod, který spatřili, ale zase nemají nic z krajiny, z atmosféry místa a okamžiku. My se snažíme nepatřit ani do jedné kategorie. Nehltáme kilometry jen proto, abychom pak mohli vyprávět, kolik jsme jich ušli. Nekonzumujeme přehnaně ale ani informace o tom, co je kolem. Něco ano, abychom měli představu souvislostí a měli se oč dělit s ostatními na našem webu, či jen tak u kafe. Ale úplně nejraději máme toulky bezcílné. Kam nás nohy nesou a zpět. Klidně toutéž cestou. Mimochodem, všimli jste si, že jdete-li touž cestou zpět, díváte se na okolí z opačné strany a vidíte to, co jste před tím neviděli? I to je zajímavé. Ale nesmí se spěchat. Jinak to nefunguje.
Kudy kam a proč
Říká se do třetice. Náš týden ve Volarech měl jen sedm dní. A na to, co jsme chtěli stihnout, zjistit, objevit, poznat, to bylo málo. Čas i program jsme měli – ostatně jako po celý náš život, když někam dorazíme – nabitý. Víc než tři poznávací výlety mimo Volary se ale při tom všem stihnout nedaly. Měli jsme přece i jiné cíle. Viz série našich článků uváděných na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz v rubrice Ostatní (https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/).
Proto jsme ve Volarech dlouho přemýšleli o našem třetím stihatelném výletu. Zas naučný? V okolí Volar je přece tolik míst, která jsme ještě neviděli: České Žleby, Dobrá, Hrad Hus, Křišťanovice, Medvědí stezka, Mlynářovice, Mrtvý luh, Nová Pec, Nové Údolí, Schwarzenberský kanál, Soumarský Most, Stožec, Strážný, Svatá Magdaléna, Třístoličník, Zbytiny… Některá dál, jiná blíž. Přemýšleli jsme hodně o Soumarském mostu. Místní obyvatelé nám ho často a vřele doporučovali. Ale protože jsme o něm už trochu psali (https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volary-v-polich-valecnych-aneb-kdyz-den-pred-osvobozenim-zbytecne-umirame-jako-stvana-zver/), nakonec jsme se rozhodli pro zcela nezávaznou a zcela rekreační vycházku. Takovou, která není mezi cíli, nabitými informacemi, a není tedy náročná na vnímání a studium. Rozhodli jsme se jen tak rekreačně se projít, vnímat přírodu, nevnímat fakta a jít i vpíjet neopakovatelnou atmosféru místa a chvíle.
Zelená je dobrá
Volba našeho výletu – no spíš vycházky dvou starších rekreantů – byli jsme přece ubytováni v Hotelu Bobík a ten disponuje konopnými lázněmi, tak co si pro jednou nezahrát na lázeňské hosty. Zapomenout na novinařinu a náš web. Rozhlíželi jsme se, rozhlíželi a upoutala nás zelená turistická značka. Proč? No, především proto, že vedla směrem z Volar, jakým jsme ještě nešli. A její nejbližší punkt se jmenoval Na rozvodí. Ta značka vede samozřejmě dál, ve směru Rozvodí, Sněžná, Arnoštov, Křišťanov, Skříněřov, Libínské sedlo a dovede poutníky až do Prachatic, ale my si řekli, že to Rozvodí nám pro tentokrát úplně stačí.
Na rozvodí jsme ještě nikdy ani jeden nebyli
Rozvodí je pozoruhodné. Hrana mezi povodími. Jak se praví v definici:
„Po rozvodí vede rozvodnice, která se nejčastěji nachází na topografických vrcholech a horských hřebenech. Někdy je rozvodí ale v krajině neznatelné. Hlavní rozvodí se nazývají kontinentální rozvodí. Rozvodí jsou geograficky důležité body a často tvoří i politické hranice. Zjednodušeně řečeno jsou to pomyslné čáry, které tvoří hranice mezi povodími.“
Takže, rozvodí je vlastně místo, které ovlivňuje směry toků řek. To není málo. Vždyť všechny vody řek nakonec končí v některém z evropských moří. A to je přece úžasné. Stát na místě, odkud na jednu stranu stékají všechny potoky, říčky, řeky a končí třeba až někde v dalekém Černém moři, nebo naopak z druhé strany v Baltském či Severním moři. Pravda, někdy lidé rafinovaně jednotlivá povodí tu a tam uměle propojují, smíchají, za pomoci umně, leč uměle budovaných kanálů, a dělají v tom trochu zmatek, ale to nechme stranou…
Myšlenka, že staneme právě tam, se nám zalíbila. Kdy to zažijete? Každý den rozhodně ne.
Českorepubliková rozvodí
Zajímali jsme se, ale až po výletě, jak je to u nás s rozvodími. A zjistili jsme, že:
“ČR má značně složitou geologickou stavbu a notně různorodý reliéf umístěný na pomezí dvou velkých geologických jednotek a představuje - z hlediska hydrografické pozice – v podstatě jakousi střechu Evropy. Je tedy významnou pramennou oblastí celého evropského kontinentu. A nachází se na hlavním evropském rozvodí. Patří tedy opravdu jak do úmoří Severního (povodí Labe), Baltského (povodí Odry) a Černého moře (povodí Dunaje)“.
Podle toho dělí vodohospodáři Českou republiku mezi 3 hlavní evropská povodí:
- Povodí Labe - skoro celé Čechy a hlavní toky Labe a Vltava odvádějí vody do Severního moře
- Povodí Dunaje - jižní příhraniční oblasti Čech, střední a jižní Morava do Černého moře
- Povodí Odry - zahrnuje severní oblasti Moravy a kousky příhraničního území na severu Čech do Baltského moře.
Všechna rozvodí se podle odborníků sbíhají na vrcholu Klepý (1143 m), o který se dělíme, podobně jako o Sněžku, s Poláky. Takže polsky se jmenuje docela polopaticky – Trójmorski Wierch. Leží přesně na česko-polské hranici v hřebeni Králického Sněžníku.
A co Šumava?
Šumava je takříkajíc dvojjediná. Tvoří totiž rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Je prameništěm naší největší řeky - Vltavy, která sbírá převážnou část šumavských vod a míří směrem na sever. Menší část vodních toků odtéká ze Šumavy do Dunaje a s ním do Černého moře. Na Šumavě ale nepramení jen slavná Vltava. Na Šumavě pramení i další řeky, jako jsou Blanice, Otava či Úhlava. Ty všechny se svými četnými přítoky míří také na sever, tedy postupně do povodí Labe, takže do Severního moře. Pozornost si ale zaslouží i u nás nevelká, leč zeměpisně významná říčka Řezná, směřující se svými přítoky na jih přes Železnou Rudu dál do Bavorského lesa. Za hranicemi to už ale není říčka a už také ne Řezná. Jmenuje se tam Regen a v Regensburgu (Řezně) se vlévá do Dunaje, s nímž míří do Černého moře.
Volarské rozvodí, to je doména řeky Blanice
Zmíněná Blanice pramení na svazích Knížecího stolce, tedy v téměř místní ´volarské´ Želnavské hornatině. Vždyť její centrum Želnava je od Volar 13 kilometrů.
- Blanice je nejdelším a nejbohatším přítokem Otavy
- délka jejího toku je 94,7 km a je tak 26. nejdelší řekou v Česku
- jméno má odvozené od slova blanná, to jako že protéká blaněmi. A blaně, je zase dávné a už zapomenuté slovo označující vlhké louky a pastviny
- Blanice se tedy nachází v Želnavské hornatině, konkrétně pak na severním svahu Lysé u bývalé osady Zlatá u Boletic ve výšce 972 m n. m
- u železniční zastávky Spálenec zamíří do Prachatické hornatiny, na jejímž západním okraji vytváří v úseku mezi Blanickým a Řepešínským mlýnem hluboké, skoro až kaňonovité údolí
Tam také dosahuje svého největšího sklonu směrem dolů. Je to mezi Blažejovicemi a Krejčovicemi. Nad Husincem zase napájí Husineckou přehradu. Pod Těšovicemi pak Prachatickou hornatinu opouští a plyne napříč Bavorovskou vrchovinou. U Krašlovic se dostává do Českobudějovické pánve, kde vytváří četné volné meandry, mrtvá ramena a tůně. U Putimi končí v Otavě, kam se vlévá. Je to v nadmořské výšce 362 metrů n. m. Tedy o 610 metrů níže než pramení.
Blanice a její pramen souvisí s Horní Sněžnou
Horní Sněžná (německy Oberschneedorf) je dnes odlehlou součástí Volar a východní částí zaniklé osady. Nalézá se v nadmořské výšce 1010 m, 4,5 km jihovýchodně od Volar, v Želnavské hornatině, na náhorní plošině a … ano … na rozvodí Vltavy a Blanice, mezi vrcholy Křemenné a Doupné hory. Náleží do CHKO Šumava.
- První písemná zmínka o této osadě je známa z roku 1654
- V roce 1910 tu bylo napočteno 30 domů a žilo tu 146 obyvatel výhradně německé národnosti. Měli tu svou školu i hostinec.
- Dnes jsou tu jen horské louky, které slouží jako pastviny a nabízejí výhledy na Knížecí stolec, Chlum či Křišťanov.
- Z louky mezi vrcholy Doupné hory jsou prý viditelné i Alpy.
- Ze zaniklé Horní Sněžné je už zachován jen velký kamenný kříž z roku 1888 a kovový křížek na kamenném podstavci z roku 1882. Na několika místech jsou ale stále ještě patrné ruiny statků, zplanělé sady a kamenné tarasy.
- Moderní ´takydominantou´ bývalé osady je dnes televizní vysílač, který v současnosti slouží operátorům mobilních telefonů… Inu, vývoj nezastavíš…
Zajímavostí bývalé Horní Sněžné je, že Eduard Bass ve své sáze Cirkus Humberto situoval právě sem rodiště obou hlavních postav, otce a syna (Antonína a Václava) Karasových…
Tak, a právě tam nás donesly nohy
Přísaháme, že nám nešlo o informace, ty jsme zjišťovali až doma, a jediné, co nás lákalo, byl název, kam vedla ta zelená značka - Na rozvodí. A protože jsme naší procházkou nesledovali informační cíle, užívali jsme si ji jen jako couralové. A bylo to fajn. Prošli jsme nejprve volarským Sídlištěm Míru, okolo volarského krytého bazénu, ve kterém jsme se v rámci našeho zvídavého pobytu byli samozřejmě také vykoupat. Pak Mlýnskou ulicí, obkládanou tu více tu méně moderními a tu více tu méně zdařilými rodinnými domy. Pak jsme po mostku překročili Mlýnský potok a ocitli se v klidu a samotě cesty vinoucí se v mírném stoupání podél lesa. Na železniční trati, kterou jsme posléze překračovali, se kolem nás šinula rozkošná jednovagónková žlutá lokálka mířící po kolejích na Zbytiny. Za nechráněným přechodem trati nás cesta vedla chvíli podél kolejí a pak už jsme stoupali citelněji a citelněji vzhůru a vzhůru lesem, až jsme se ocitli na rozcestí, nazvaném pro nás tak lákavě Na rozvodí.
Hltači kilometrů mohli pokračovat dál, ctitelé historie popojít o půl kilometru do Horní Sněžné. My ale byli rádi, že jsme stanuli na rozvodí. Poprvé a možná i naposled v životě. Stáli jsme tam uprostřed lesa, uprostřed masivů a na hranici mezi Severním mořem a Černým mořem. Pár kilometrů od Volar! No, není to úžasné? Každá kapka vody, která tu z nebe spadne, si téměř může vybrat, kam se vydá. Na sever do Severního moře nebo na jihovýchod do Černého moře. Obě moře se našimi životy prokmitla. A obě nás, coby suchozemce okouzlila. A ani jsme si tam neuvědomovali, že nepatrná část obou nedozírných vodstev je tvořena mimo mnohé jiné i vodou z volarského rozvodí, kam si jen tak, na sklonku našeho času, náhodou přijdeme nepřipraveni a netušící. Kolem nás jen stromy místních hvozdů a šum jejich korun. Ozvuk místního kraje dřevařů a … dnes už i … dřevosochařů. Ale o tom zase jindy.
Příště: Volarské dřevosochařské sympozium
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková