Z Vinoře do Satalic aneb Svatojakubskou cestou napříč dějinami a přírodní rezervací
Vinoř – Satalice
3 km
Přírodní rezervace
Vinořský park – Satalická obora
Přírodní trasa, tak akorát dlouhá pro příjemný sobotní výlet jaký rádi opakujeme. Nikdy nás nezklamal, nikdy se nám neookoukal a kdo má trpělivost ten může donekonečna studovat cestou panely se spoustou informací,
které ho budou provázet po celou cestu.
A bonus navíc?
Start i cíl je v Praze u konečné metra.
Začne se v Letňanech, nasedne na autobus do Vinoře a
návrat je autobusem ze Satalic na Černý most.
Takže vlastně se dá říci, že
přírodní rezervací od metra k metru.
Tudíž, výlet se spojením do celé Prahy…
Vinoř
Do Vinoře dojedeme od konečné metra C - Letňany autobusem na stanici Vinořský hřbitov. Tam vystoupíme. Hned u stanice, před očima, máme prodejnu Norma a po její pravé straně parkoviště, které obejdeme, abychom se dostali pod ně. Tam už uvidíme rybník, ke kterému mírně z kopce míříme.
Vinoř, tedy vlastně dost svižně opustíme. Proto jen pár zásadních informací k ní.
Jak z přesného názvu vyplývá, Praha – Vinoř, jde dnes o už městskou část Prahy. Ale na počátku tomu samozřejmě tak nebylo, Praha byla daleko, předaleko. První zmínka o Vinoři je doložena z roku 1088 a řeší se v ní, že král Vratislav II. daroval velkoryse Vinoř Vyšehradské kapitule. Historici z toho dost logicky vyvozují, že už v té době musela obec nějaký čas existovat a že je tedy ještě mnohem starší.
Za nejstarší dochovanou budovu v obci je považován kostel povýšení sv. Kříže z roku 1727 – 1728, přestavba románské stavby provedená podle stavitele F. M. Kaňky. Cestou k naší výstupní stanici z autobusu jsme míjeli další Vinořskou historickou budovu - veřejnosti nepřístupný - Vinořský zámek.
Za největší lákadla Vinoře jsou tak považovány spíše přírodnější atrakce. Vinořský park, přírodní rezervace, Ctěnický háj, kaskáda rybníků a – ano – a zelené údolí v Obůrkách. A tam my – při vší úctě k vlastní Vinoři – míříme.
Rybníky - Malá a Velká obůrka
Jak už řečeno za parkovištěm pod objektem Normy se svažuje cesta k vodě. Zdánlivě, k rybníku, skrze nějž vede hráz. Omyl. Jde o dva návazné rybníky. Menší na své cestě míjíme jako první, nese název Malá obůrka a ten větší, za předělující hrází, logicky - Velká obůrka. Malá obůrka má vodní plochu 0,5 ha. Velká Obůrka je čtyřnásobná, 2,1 ha.
Přímo proti nám, za oběma rybníky se vypíná skalní masiv a na něm historická plošina. O té až později. Budeme ji míjet.
Naše cesta vede přes hráz mezi oběma rybníky. Než na ni ale vstoupíme, podíváme se doprava, na Malou obůrku, kde je takové malé dřevěné molo, z nějž se děcka ráda dívají do vody na ryby hemžící se pod molem a kde krmí kachničky, které se bleskurychle srotí kolem mola, jakmile někdo na molo vstoupí. Při pohledu vpravo, kam ale tentokrát nepůjdeme, bychom vzadu pod hrází objevili někdejší mlýn, a kde se dodnes proto říká Na Mlýnku. A poslední informace před přechodem hráze je, že oba rybníky jsou pozůstatkem dávných písečných lomů, a že při prvém břehu Velké obůrky se nachází unikátní biocentrum zvané U Vinoře.
Ale teď už hurá přes hráz. Po jejím přechodu je možno zamířit vlevo, kam vede nádherná cesta na pozůstatky hradu Jenštejn. Tam ale tentokrát nepůjdeme. My zamíříme doprava podél Malé obůrky, do malebné ulice, vedoucí podél Vinořského potoka, která se tím, že vede pod zmíněným skalním masivem, na nějž jsme se dívali přes rybník, nese název V podskalí. Mineme po pravé ruce požární zbrojnici a po pár krocích a pohledech vlevo na vznikající i zanikající domovní zástavbu, se po pravé ruce objeví můstek přes potok. Vinořský potok. A kdo má děti, ten tam zamíří určitě, ostatní dle zájmu a nálady.
Víceúčelové hřiště V Podskalí
Turisté a výletníci s dětským doprovodem, zde musejí počítat se zdržením. Areál je kategorizován „pro věk 1+“, takže si nevyberete a zdržení vás nemine. Je však příjemné i pro dospěláky. Areál se nachází na relativně nově revitalizovaném území, které my starší ještě pamatujeme, co by území nikoho a ničeho. Teď je tu k dispozici tzv. „víceúčelové hřiště“. Takže houpačky, balanční lanové prvky, hřibová sestava pro nejmenší v romantickém tvaru lodi. Pro starší je zase k dispozici cvičební posilovací sestava, klouzačky, dřevěné špalky k posilování rovnováhy a dokonce i lanovka. Hřiště je obehnáno asfaltovou dráhou pro kola, koloběžky a kolečkové brusle.
Výhodou je že Víceúčelovým hřištěm lze projít podél potoka až na druhá konec, pozorovat protější zástavbu a sklaní masiv nad ní a dojít k dalšímu mostku, který nás vrátí zpět na původní cestu, z níž jsme jen odbočili, tedy zpátky do ulice V podskalí.
Po ní pak pokračujeme dál, až na křižovatku s frekventovanou ulicí Živanickou.
Svatojakubská cesta
Údolí, kterým se teď ubírají ti co sebou nevlečou děti a - po delším zdržení na hřišti - i ti s dětmi, se jmenuje, jak už řečeno, V podskalí. Ale už dávno před tím, než se stala ulicí městské části Vinoř, byla tahle cesta slavná a byla to poutní cesta, zvaná Svatojakubská s dovětkem Žitavská.
Zamířila sem, pod skalní masiv v budoucí Vinoři, až od Zittau, tedy Žitavy. Tedy z míst, které se označuje jako tzv. Trojmezí, neboť se tam setkávají hranice tří států - Německa, Polska a Česka.
Svatojakubksá cesta vedla, a dnes už zase vlastně vede, napříč Evropou po trase Hrádek n. Nisou, Grabgštejn, Lužické hory, kde se nevyhne ani dodnes malebnému Kryštofovu Údolí. Pak to střihne kolem Ještědu, do Českého Dubu a postupně až do Mohelnice. Další punkty na cestě jsou Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou, hrad Zvířetice a Mladá Boleslav. Odtud vede do Benátek nad Jizerou, Staré Boleslavi a (hopsa hejsa!) do Brandejsa. Od Brandýsa nad Labem už míří ku Praze. Přes Jenštějn a – už jsme u toho - podél Vinořského potoka do Vinoře, pan na Prosek a dál a dál.
Po roce 1989 došlo k jakémusi obnovení této poutní cesty a my, na našem výletě z Vinoře do Satalic, se chtě nechtě stáváme na par kilometrů takovými jejími maličkými souputníky.
Pohankův rybnik
Ulice V podskalí nás dovede záhy na frekventovanou křižovatku s ulicí Živanickou, za níž je vidět další rybník na naší výletní trase, a to rybník, kterému se říká Pohankův rybník. U něj fakticky začíná Vinořský park.
Pohankův rybník, na rozdíl od předešlých dvou rybníků, Malé a Velké obůrky. Púsobí daleko přírodněji a romantičtěji. Hastrman by nás tam snad ani nepřekvapil, ale v čase naší cesty se tam nalézal jen jakýsi hluboce meditující, řekněme, rybář, či co.
Držíme se tu žluté značky, i když zabloudit se zde dost dobře nedá, jde-li se nadále po slušné zřetelné široké cestě. Informační cedule nám tu zvěstuje, že se nacházíme na začátku Naučné stezky Vinořský park – Satalická bažantnice.
Naučné tabule není marné prostudovat, potkáme jich ještě řadu.
Zde se třeba píše a vysvětluje pojem „stojatá voda“. Je to myšleno ve smyslu Biotop stojatých vod. Co, kdo, z nás o tomto tématu ví a přede tím věděl…
Mimochodem na trase téhle naučné stezky potkáme hned čtyři rybníky. Malou a Velkou Obůrku už jsme viděli, třetí je Pohankův rybník, u které zatím stojíme, a čeká nás ještě ten čtvrtý, zvaný U kamenného stolu, k němuž dorazíme záhy. Všechny tři dosud míjené rybníky jsou chovné. Zejména na kapry obecné, líny obecné a karasy taky obecné.
Jen rybník U kamenného stolu, kam míříme, chovný není.
Tak se u Pohankova rybníku pokocháme pohledem na vodičku, na kachničky, prostudujeme naučné tabule a míříme, podél skal po levé ruce a lesa po ruce pravé, dál po žluté značce.
Rybník u Kamenného stolu
Rybník u Kamenného stolu nepřehlédneme, má neskutečnou atmosféru. Naučné cedule nám o něm sdělí mnohé, ale pocity jsou a budou vždy čistě naše vlastní, dle nátury, a vždy ojedinělé. Rybník byl založen počátkem 19. století. Odborně je klasifikován jako „průtoční, lesní“ a nenapájí ho přímo Vinořský potok, ale jeho přítok. Pramen se nachází v nedalekých olšinách (nikdy jsme ho ale definitivně neobjevili, na první pohled patrný není a moc intenzivně jsme po něm ani nepátrali), protože se nachází jak se varovně zdůrazňuje - v „bohaté biodiverzitě“. Čili „našlap, nelámej“ a kdo by se tam taky dral…
Při svém vzniku byl rybník součástí rozsáhlého Vinořského zámeckého parku.
Ačkoli jsme v Praze, máme tu stejně vždy pocit jako v pralese. Původně tomu ale tak nebylo. Rybník, byl totiž opravdu parkovým rybníkem, zeleň kolem byla regulovaná a na vodní ploše se odehrávaly všeliké zámecké slavnosti. Využíval se k tomu i ostrůvek uprostřed rybníka.
A proč že ten podivný název tohohle rybníka? Za svůj, pro rybník poměrně netypický název, vděčí v podstatě skalnímu masivu u jeho břehu. Je tam totiž jakýsi kamenný stůl, jenž pro svou přírodní tvarovou specifiku, byl označen jako tzv. kamenný stůl.
Obklopují ho do skály vytesané výklenky. Působí to někdy až strašidelně a rozhodně to byla žádaná atraktivita zámeckého parku, jakou bývala zámecká společnost ohromována. Mimochodem, o původu a důvodu vzniku těchto vyklenků není zatím zcela jasno.
Dnes je tedy rybník U kamenného stolu označován a evidován, jako „krajinotvorný, ekologický“. Má plochu 4 937 metru čtverečního a uvádí se, že je v něm je 5 737 m krychlového vody. Počty kachniček a ryb se neuvádějí. Ba ani žab, které tu začasté koncertují. Jako zábrana nezbytná pro napuštění složí přírodnější „zemní, sypaná hráz“. Pro pedanty ještě dodejme, že rybník kupodivu nepatří městské části Vinoř, ale přímo hlavnímu městu Praha a tudíž o něj pečují Lesy hl. města Praha.
Zmínili jsme místní kachny - odborná literatura dodává, že jde o kachny divoké, ale také doplňuje, že je zde k vidění, při troše štěstí i volavka popelavá. A zmíněné kvákání, mají na svědomí z jara se zde úspěšně množící ropuchy obecné a také skokani hnědí. Sami jsme tu zahlédli při výletech také v různých ročních obdobích vážky. Odborníci by doplnili, že se jedná dokonce o několik druhů vážek, nejvíc že je zde zastoupena vážka rudá, ale také tu máme spatřit šídla a šidélka. V noci, to jsme tam samozřejmě nebyli a ani by nás tam nikdo v noci nedostal, neboť tam létají čestní netopýři. Uvádí se i druhy - vodní, nejmenší, parkový a rezavý.
To jsme ale zatím byli jen nad hladinou rybníka. A pod hladinou je co?
Hlavním a nejváženějším obyvatelem je tu karas obecný. Dokonce tu Český rybářský svaz spojil síly s pražskou ZOO, ano až sem sahají ozvěny naší pražské zoologické, protože se tu odehrává tzv. záchranný systém právě pro onoho - karase.
Proč záchranný, inu bývaly doby, kdy byl karas obecný, v rámci našeho území skoro všudypřítomný. Od tůní, přes říčky až po rybníky. Jenže byl také dobru krmí a výlovy byly nad jeho reprodukční možnosti. Další drtivý úder karasům nachystal samozřejmě také člověk i napřímo, nejen konzumací, ale také svojí regulací vodních toků. Takže od počátku 20. století karas obecný valem vylidňoval (pardon, vyrybňoval) naše vody. A do třetice všaho zlého, jsme mu sem ještě neuváženě zavlekli, taky sice karase, ale stříbrného, který je vůči našemu starému dobrému obecnému karasovi, rybou invazní. A proto teď rybáři dělají – a nejen v rybníku U kamenného stolu – co mohou, aby nám zůstal náš karas obecný zachován. Proto ta spolupráce se ZOO. Však se také dočteme na hrázi úpěnlivé žádosti, abychom do rybníka nevypouštěli svévolně nějaké další ryby dle našich představ. Ona totiž ta místní „biodiverzita“ je ještě setsakramentsky křehká a veškeré nákladné snažení by pak bylo obráceno vniveč.
Skalní reliéfy
Tak tím máme zmapováno to hlavní co nás zaujalo při příchodu, Rybník u kamenného stolu. Tím druhým co nás uchvátí jen co otočíme hlavu od vodní plochy a vodního světa, jsou skály na břehu. A v nich vytesané výklenky. Obesně se jim říká „skalní reliéfy“. O vzniku, se - jak už zmíněno – zase tak moc neví. O uplatnění ano, Byly vítanou součástí někdejšího hostince, který se k nim zištně přimknul. Zda se o ně ten dávný hostinec pak také přičinil, není jasné, i když by to bylo rozumově možné.
Ať tak či onak, dnes jsou oblíbené, stejně jako jeskyně a vchod do vodní jeskyně. Pozorný návštěvník si ještě také všimne praménků, vyvěrajících z trhlin ve skalním masivu. To je signál toho o čem tu už také byla zmínka, o vodní jeskyni a o jejím vchodu.
Vchod tu je dodnes. My osobně jsme ho nikdy nehledali a tudíž ani nenašli. Ale je. Za ním bývala a možná dodnes je, opravdová a nemalá vodní jeskyně. Jeskyně takového formátu, že se tam mohlo plavit na člunu. Jenže všechno je jinak od konce 2. sv. války. Vchod do jeskyně byl v jejím průběhu preventivně odstřelen a zavalen. Důvodem byly okupační obavy, aby se tam někdo neukrýval a nebojoval snad odtud proti už bez tak skomírající třetí říši.
A tak už to zůstalo. Vchod se nachází o něco výše nad cestou, ve stráni, po pravé straně celého komplexu.
Zámecký park Vinořského zámku
Již vícekrát zde tenhle pojem padl. A i když to na místě už moc jako zámecký park nevypadá, byl tenhle prostor zámeckým parkem. Tak se zmiňme trochu i o něm
Zámecký park byl založen v polovině 18. století. Založili ho aktuální majitelé tohoto panství - Černínové. Rod do dnešních dnů úzce spjatý s naší zemí a jejími zastupitelskými sbory i vládními sestavami. Ostatně i dnes je Tomáš Černín členem poslanecké sněmovny…
Zámecký park v době vzniku sousedil s oborou. Po čase byl s oborou propojen, a nejen to. Proslulou alejí pak dokonce i s bažantnicí u Satalic.
Až do cíle v Satalicích, kam míříme, se tedy nalézáme – jaksi – na panském. Rodu Černínů. Ale časy se mění. I ten park se změnil. Od 19. století byly park i obora totiž upraveny v tzv. přírodním krajinářském stylu. Učiněno tak bylo s citem, takže nedošlo vlastně k nikterak zásadnímu narušení původního barokního základu celé lokace.
Slovanské hradiště
Po zevrubné prohlídce rybníka U kamnného stolu a náprotivných skalních útvarů, můžeme pokračovat podél nich dále. Cesta se vine víceméně přímým směrem. Ale v místě kde dojdeme k její prudké pravotočivé zatáčce, přes mokřinu, často přímo blátům, dnes už z části zpevněným, na míru všudypřítomných cyklistů je třeba zpozornět. Tady, vlevo na skále, nahoře, se nacházelo pradávné staroslovanské hradiště. Archeologové dovodili, že zde vzniklo v 8. století za účelem ochrany přemyslovského panství.
Hradiště se dále rozvíjelo až do 10. století a úspěšně prosperovalo ještě v 11. až 12. století. A nešlo podle všeho o nic malého. Hradiště mělo dvě části, oddělené příkopem. Centrum, bylo opevněné a zaujímalo plochu 3,7 ha. Dodnes lze, kdesi nahoře na ploše hradiště, které my právě podcházíme, objevit zbytky původní kamenné zdi. Archeologové, ale objevili i pozůstatky valů. A nejen valů! Dokonce i jakési sakrální stavby a v jejím místě také tzv. Vinořskou princeznu, jak nazvali nález dívčích ostatků pocházející podle všeho z nějaké vyšší společenské vrstvy.
Hradiště nakonec zaniklo po 400 letech existence, ve 12. století. Na jeho pozůstatcích vznikl po čase hospodářský dvůr.
Podle archeologů, existence slovanského sídliště, byla jen vrcholnou epizodou života v těchto místech. Podle nich bylo totiž tohle příhodné místo osídleno už v neolitu, což dokládají četné nálezy. Nejnovějším objevem archeologů je jakýsi rondel, kruhová stavba, pocházející z doby před sedmi tisíci let a o níž se – v důsledku jejího tvaru a rozsahu – zatím ještě spůíše jen potají špitá, jako o českém Stonehenge…
Satalická Bažantnice
Ale nechme stranou starověk, naše cesta přes naleziště nacházející se kdesi nahoře na svahu, totiž nevede, tak se držme našeho plánu.
U informační cedule č. 5 se totiž dozvíme, že nás čeká v další části sety čeká další přírodní památka. Satalická Bažantnice.
I toto území je cenné a to natolik, že dokonce už v nechvalných 50. letech, v roce 1951, bylo vyhlášeno chráněným územím. Dokonce se jedná o vůbec nejstarší chráněné území na území Prahy.
Co se o to přičinilo? Entomologická a ornitologická kritéria, dá se lapidárně říci.
Kdo měl během cesty a zejména pak v mokřadech pod někdejším slovanským hradištěm, tak trochu dojem, že je v pralese, tedy pralese našich dimenzí samozřejmě, tedy na nějakém zdánlivém dalším Boubíně, měl skoro pravdu. Ale jen skoro. Je tu totiž kolem spousta odumírajícího a již i odumřelého dřeva. Což je ideální prostředí pro hmyz - odtud ta etymologická stránka vzniku přírodní chráněné oblasti. A hmyz je zdrojem potravy pro ptactvo. Odtud zase tak ornitologická stránka věci.
Na rozdíl od jediného českého pralesa na Boubíně, tomu tady musí přece jen člověk krapánek napomáhat. Proto tu byl také za tím účelem uměle vysázen přírodní porost, záměrně situovaný poblíž intenzivně obhospodařovaných polí. Není to tedy přírodně – botanicky – zas až taková atraktivita, protože jde vlastně o umělou rekreační oblast takového to typu. Ale proto, že už se to stalo poměrně dávno, najdeme zde i několik památných stromů
Přírodní památka Bažantnice už ale patří do Satalic. Rozkládá se na ploše necelých 16 ha. Pramení zde i Vinořský potok, podle nějž jsme zatím celou cestu potupovali.
I bažantnici založili Černínové, konkrétně Prokop Černín, a to v průběhu let čtvrtstoletí, od roku 1750 do roku 1786, kdy postupně nechal zalesnit původně bezlesé pozemky.
Bažantnice byla vybudována v tehdy velice aktuálním až módním tzv. francouzském stylu.
V kronikách je zdůrazněno, že sem na lov mířily dobové celebrity a že sem dokonce zavítal i arcivévoda František Ferdinand d´Este či v lepších dobách svého žití i poslední rakouský císař Habsburský, arcivévoda Karel.
Broukoviště
Sotva vystoupíme z lesa, ocitneme se na křižovatce, z níž nás cesta odvede nádhernou alejí. Než tak ale učiníme, učiníme vlevo hleď, a u cesty, za křižovatkou, spatříme broukovitě.
Zní to pohádkově, ale jde o nesmírně zajímavou a poučnou záležitost.
Broukoviště je samozřejmě česká malebný, ba přímo zvukomalebný název. Ve světové angličtině se našemu českému borkovišti běžně říká logger (odvozeno od slova log – neboli kláda.).
Princip téhle – zdánlivé – hromady dříví má velice významný potenciál.
Ačkoli se nám může zdát, že jde o hromadu dřeva, není tomu tak, jde o uměle a umně sestavenou stavbu z kmenů, jejich částí a větví. Dohromady to pak vytváří obytnou stavbu pro mnohé organismy, které k žití potřebují odumírající a odumřelé dřevo. Stavba broukoviště není samozřejmě samoúčelná. I k jejímu vzniku se přistupuje ekologicky. Reciklace v praxi, dalo by se říci…
Zásadně se totiž používá stromů a jejich zbytků, které MUSELY být vykáceny, neboť si na nich pochutnával dřevokazný hmyz. Podle entomologů především páchník hnědý a také dřevokazné houby (hlavně korálovec bukový).
Broukoviště do jisté míry kompenzuje intenzivní péči o les. V lese – zejména opravdu pečlivě udržovaném – je pramálo přirozeně práchnivějícího dřeva. A tak, aby druhy hmyzu a hub, které takové dřevo požadují, dostanou - zpravidla od ekologických aktivistů – broukovitě.
Konkrétně Broukovišti Satalice, jak zní oficiální název té živorodé haldy dřeva po naší pravé ruce, předcházel v roce 2012 dokonce náročný entomologický průzkum. Zjistilo se při něm – zní to až neuvěřitelně, ale příroda je taková – že se v této lokalitě vyskytuje hned celá desítka chráněných brouků a dalších 20 je dokonce už na tzv. Červeném seznamu ČR.
A pozor, ač název broukovitě, není nikde řečeno, že spolu s houbami jsou ti brouci jedinými nájemníky tohoto přírodního broučičího sídliště. Nikoli. V podnájmu zde jsou - podle ochranářů - také ještěrky, slepýši a dokonce i drobní ptáčci zpěváčci. Není proto divu, že právě toto broukoviště je podrobně sladováno odborníky, neboť pro své stáří, je a nejen broukovitě jako takové, ale i celá tahle lokalita, jak se doslova uvádí, „modelovým územím pro sledování postupného osidlování nově vzniklého lesa rostlinami a živočichy“.
Satalická Bažantnice
Před námi je tedy zmíněná alej a na jejím počátku stála informační cedule s č. 7. Jsme tedy na samé hranici Přírodní památky Bažantnice v Satalicích. Tohle rozsáhlé zalesněné území navazuje už přímo na obec Satalice. Chráněným územím je tedy od roku 1951. Zabírá plochu téměř 16 ha. Od satalické zástavby ji odděluje zeď, ke které postupně – stále po žluté turistické značce - dojdeme.
Vznik Bažantnice je datová již zmíněnými lety 1750 – 1786 a přičiněním také zmíněného Prokopa Černína. Vybral si plochu sousedící se zámeckou zahradou Vinořského zámku, která byla v té době polem, a nechal ji zalesnit. Počátkem 20. století byl porost ještě poměrně řídký a převažovaly duby. Válka si ale nevybírá a tak v roce 1945 dopadaly bomby i sem. Značně poškodily zdejší už hezky letitý porost. Ten pak v druhé polovině 20. století prošel opakovaně obnovou. Aktuálně je současný porost tvořen starými duby, lípami, javory, buky a jasany, které dle odborníků už dožívají. Mezi stromy jsou i keře, zejména břečťan a bez (ale jako zdroj bezinek na bezinkovou šťávu, kterou jsme každoročně vyráběli, to tu pro roztroušenost a koneckonců i respekt k přírodní památce naše ideální místo nikdy nebylo.
Odborníci ujišťují, že ač je dnes toto místo zasvěceno rekreaci, výskyt turistů v porostu by se měl držet cest, kterých tu vzniklo „svépomocně“ příliš mnoho a to není pro oblast zrovna to nejlepší. Jinak prý zas až tak pro přírodní památku devastující místní turistika ale zatím není.
Památné stromy. V Bažantnici Satalice
Dub letní, je zde tím největším památným stromem. Jdeme-li disciplinovaně po cestě, a tudíž po žluté značce, tak uprostřed místního porostu narazíme najednou na palouk, kde aktuálně rostou tři duby letní, které jsou prohlášeny za památné. Největší z nich je obrovský čtyřkmen, u nějž odborníci uvádějí obvod kmene 6,75 m a věk mu spočetli přibližně na 230 let. Další dva duby tvoří tzv. „skupinu památných stromů“ a mají v obvodu „jen“ 4,95 a 3,25 metru. I věk mají nižší, neboť je odborníky odhadován na 200 let.
Území Satalic patří k oblasti, která byla také osídlena již v neolitu. A tak člověk místní krajinu za ty roky pochopitelně dost významně ovlivnil.
Naučná stezka končí zdí
Na konci stromového porostu se nám před očima objeví zeď, jejíž brána otevřena. Za ní je už satalická ulice Za kapličkou po níž se dáme doleva, podél zdi obory po ruce levé a luxusní mateřské školky za plotem po ruce pravé.
Školka je opravdu ve velmi příjemném prostředí, na dosah Satalické obory, proto je i její poslání, mimo běžné zvyklosti, zaměřeno na „objevování vztahů a souvislostí v přírodním prostředí“. A motto, jímž se výuka v této školce řídí, zní: „Není důležité to, co dítě umí, ale to, jak se cítí a co prožívá.“. Motto pochází z pera samotného učitele národů, J. A. Komenského.
My však pokračujeme cílovou rovinkou k ulici V Satalicích. A hlavně - ke kapli sv. Anny.
Kaple sv. Anny
Možná by nás mělo upoutat, nejprve u jednoho z východů z kaple, čtvero mohutných lip, které jsou považovány za jedny z vůbec nejstarších lip na území hlavního města Prahy. Odborníci odhadují jejich stáří na 215 let a jejich kmeny dosahují úctyhodné tloušťky, od 300 až do 560 cm.
Samotná kaple, sv. Anny je od roku 1958 uznána nemovitou kulturní památkou. Vystavěna byla ve 2. čtvrtině 18. století. Již před tím ale stála na tomtéž místě jiná, daleko skromnější kaplička. Ta dnešní kaple sv. Anny je spojená s legendou o hraběnce Šporkové. Tu na jakési její cestě kočárem, přepadly porodní bolesti a následoval improvizovaný „polní“ porod právě zde u někdejší malé kapličky. Naštěstí je to příběh se šťastným koncem, pro matku i dítě. Paní hraběnka měla za osobní patronku sv. Annu. A při bolestném a pro hraběcí milost i krajně nekonformním porodu, volala zoufale na pomoc právě tuto svou patronku, tedy sv. Annu. Ta jí – podle dobového názoru opravdu pomohla – a ta jí pak vděčná paní Šporková, dala slib, že nechá místní maličkou skromnou kapličku rozšířit na větší kapli, slib splnila a kapli sv. Anny tu máme dodnes.
Za kaplí je rozcestník a cíl naší pouti
Za kaplí je už stanice autobusu na Černý most a malá standardní čekárna. Nabídne se nám tu i rozcestník na další putování. 7 km je to zpátky do Vinoře a přes ni do Ctěnic s malým zámkem, občasnými výstavami a nádhernou zahradou. Anebo, 9,5 km do Miškovic, jež jsou součástí Čakovic. Ale o těchto trasách třeba zase někdy jindy.
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková
