Úvod > William Gibson: Dva na houpačce aneb je těžší typickým mužem či netypickou ženou být?!

William Gibson: Dva na houpačce aneb je těžší typickým mužem či netypickou ženou být?!

12.12.2019 14:58

Divadlo Kolowrat - Praha

10. 12. 2019

Když americký dramatik William Gibson psal v roce 1958 svoji broadwayskou divadelní hru Dva na houpačce, netušil, jak skvělý námět píše pro film, jenž pak podle té úspěšné hry vznikne. Film (Two fort he Seesaw) brzy po uvedení hry, v roce 1962, se dočkal se hned dvou nominací na Oscara. Za nejlepší kameru a hudbu. Scénář černobílého a 119 minutového filmu vytvořil spolu s Gibsonem scénárista Isobel Lennart, režii měl Robert Wise a na úspěchu se podílel kameraman Ted D. Mc Cord a komponista André Previn. Film byl deklarován široce jako komedie, drama a romantika. Což odpovídá. Příležitost dostali v hlavních rolích již tehdy úspěšný Robert Mitchum a dodnes nikým nepřekonaná Shirley MacLaine. Od premiéry hry, v pradávném v předtřičtvrtěstoletí, si hra žije vlastním životem a zjevuje se na pódiích světových divadel jako osvědčený kus. Ani naše scény nejsou ke hře imunní. Za jiné připomeňme výraznou inscenaci Divadla Na Prádle z roku 2006 v režii Petra Hrušky s Kateřinou Březinovu a Igorem Barešem a podtitulem ´Groteskní příběh dvou osamělých srdcí´. Námět neunikl ani tehdejší Československé televizi, pro niž hru zinscenoval Vladimír Kavčiak v roce 1988 se skvělou (jako vždy) Libuší Šafránkovou a Jiřím Schwartzem. A nejnověji se na naší divadelní platformě k této letité hře Světlana Lazarová vrací na scénu Divadla Kolowrat premiérou hry Dva na houpačce z 10. 12. 2019, na niž jsme byli paní režisérkou pozváni.

Oč ve hře jde?

Pamětníkům sdělovat netřeba, jistě se tak jako my na www.www-kulturaok-eu.cz s nějakou verzí setkali. A nejednou. Proto jen to zásadní. Právník Jerry je z Nebrasky a přijíždí do New Yorku. Důvodem je, že chce utnout dosavadní žití a hlavně úpěnlivou ženu Tess. Či spíše jejího otce, jenž má dlouhé prsty, naditou kešeň a oběma mladým cestu klestí k pohodlnému žití. Jerry si uvědomí, že vše, co dokázal, dokázal jen díky tchánovi a tím, že si vzal jeho dceru, a má z toho v Kristových letech trauma.

Chce začít sám svůj život. A tak prchá. Bloumá ulicemi New Yorku, prochází se po tamních mostech, navštěvuje muzea a sem tam i nějaký ten večírek. A mudruje o tom, co zatím bylo, co zatím dokázal i o tom, jaký to mělo smysl. Ocitá se v - pro něj - novém světě i společnosti. Odlišnosti Nebrasky a New Yorku do té doby byly značné. A nejen že zde neplatí jeho právní kvalifikace, ale i lidé tu žijí jinak. A tak na onom večírku potká nezaměstnanou tanečnici Gitu. Osobu a osud, jaký neznal. A zkouší spolu s ní, prostřednictvím jí, jí, jako odrazového můstku, svůj nový život. Od nových zkoušek na newyorského právníka až po chování a jednání a chápání. Aklimatizace mu ale nejde. Stejně je napůl v Nebrasce a u své ženy, kterou v podstatě furiantsky opustil. A o tom, jak to nakonec dopadne, s rozpolceným egoistou a jeho obětavou, životem omletou, leč opravdu milující láskou, dopadne, dopoví ´nepamětníkům´ nově nastudovaná hra. Divácky efektní, herecky náročná konverzačka o vztahu typického muže a netypické ženy.

A jak vstoupila hra na jeviště divadlo Kolowrat?

Dobře. Bez zbytečných inovací, bez módního modernizování, hra se drží zlatých 60. a je mile retro. Režisérka a dramatička Světlana Lazarová využila překladu Jiřího Muchy a svých bohatých zkušeností s netuctovými dokumenty a scénickými díly. Absolvovala Divadelní konzervatoř v Plovdivu (1982) a následně FAMU v Praze (1991). Je známa jako častá spolupracovnice ČT, v roli autorky i režisérky. Ale obrací se na ni i TV Prima, produkční studio MGB, Fontis TV, The World Circle Foundation či Herafilm.

V jejím pojetí je to konverzačka dvou protagonistů. Volba klády textu, jenž za dvě hodiny představení herci vychrlí, si vyžádala pečlivou volbu obsazení. Navíc, Gita by měla umět tančit, mít baletní průpravu a pohybovou kulturu. Vždyť choreografie a kostýmy nesou pečeť Anny Čumpelíkové a hudební improvizace nahrál sám Felix Slováček se svým unikátním klarinetem. Takže, koho vybrat? Světlana Lazarová si mimochodem navrhla i ideální jednoduchou a výmluvnou scénu, vsadila na Jitku Osičku a Jana Horáka. A dobře udělala.

Dva, co táhnou a celé představení utáhnou

Role Jitky Osičky už z výše zmíněných realizací (film, inteligentní superstar amerického filmu Shirley MacLaine, či inscenace v Divadle na Prádle, charizmatická a osobitá Libuše Šafránková) je o třídu hlavnější postava dvojice. Má v ději řadu poloh, řadu postojů, řadu společenských rolí. Od ´posunovačky´ váhajících nesebevědomů (někdo tě musí rozhoupat…) přes chápající utěšovatelku a povzbuzovatelku (někdo tě musí přenést přes tvé vlastní peklo…), či okouzlené až nekritické obdivovatelky věřící v schopnosti ono muže vedle ní (někdo ti musí pomoci dotknout se nebes…) až po uzemněnou ženskou, jíž realita a osud zase jednou utnul křídla (mezi láskou a nenávistí se odhalí pravá tvář…). Role od espritu a břitkého sarkasmu až k tíživému charakternímu dramatu velkých mistrů, děl i scén.

Světlana Lazarová zvolila odvážně, zatím přece jen ještě ne příliš známou mladou herečku Jitku Osičku.

Jitka Osička je divadelní i filmová herečka, také zpěvačka, improvizátorka a básnířka. Absolvovala vůbec nejpřípravnější obor - Muzikálové herectví, a to na špičkové JAMU v Brně. A působí dnes na divadelních scénách po celé ČR, kde už ztvárnila desítky postav pestrého žánrového zaměření. Je obsazovaná i do filmů a TV seriálů (např. Znamení koně, Collet, Vyprávěj a další).

Jak sama uvádí, tak smysl své tvorby nachází především v improvizaci. A proto od roku 2018 prezentuje svůj plně autorský projekt, s názvem Pohybové obrazy. Jedná se o ztvárnění obrazů, soch, kaligrafií do prostoru. Jejím dalším projektem jsou pak ImproWoo večery ve stylu one woman show za doprovodu bubeníka. A to vše mohla do jisté míry uplatnit i v roli Gity.

Jitka Osička

je jako vždy zcela přesvědčivá,

její ženské reakce jsou opravdové,

nepřehrává, drží se role a její duše, a divák jí věří každé slovo i gesto.

Včetně bolestí se žaludečními vředy.

Od okouzlení po zklamání,

od naivity po vystřízlivění,

od smíchu po pláč.

Od milování po domácí násilí.

Takže, se dá říci jediné - správná volba.

A plně využitá šance.

Jan Horák, coby Jerry, to nemá lehké. Už ve scénáři je upozaděn, už ze smyslu postavy zesucharizován, je nejistý, toporný, egoistický, neumí se vcítit, je sebestředný, vykořeněný a zmatený. I to musí herec zahrát.

Jan Horák vystudoval Divadelní akademii múzických umění v Praze. Jeho hereckými pedagogy byli takové osobnosti jako Jaroslava Adamová, Ladislav Mrkvička či Věra Galatíková. Otřískal se za šestiletku (2007 - 2013) v ambiciózním Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jako profesionální herec se ve značné míře věnuje i divadlu jednoho herce a vytváří one man show, s níž cestuje po Česku, Slovenku a Itálii (např. František blázen, příběh o svatém showmanovi, o sv. Františkovi z Assisi, který chtěl být skromný, a šly za ním davy. Je to autorský projekt inspirovaný narativním divadlem Daria Fo).

Příklon k divadlu jednoho herce se nesporně, tak jako u Jitky Osičky, hodil k nesčetným telefonním dvojmonologům, jimiž je hra Dva na houpačce prošpikována.

P. S.:

Dobrá příležitost pro oba herce, dobrá příležitost zamyslet se nad vztahovými vazbami mužské a ženské životní role a dobrá příležitost zavítat do Divadla Kolowrat.

Název hry: Dva na houpačce

Autor: W. Gibson

Produkce: Golden Archer Production s.r.o.

Dramaturgie, scéna a režie: Světlana Lazarová

Hrají:

Gita: Jitka Osička

Jerry: Jan Horák