Výstaviště Praha – aneb chlouba Prahy roku 1891 jako mezinárodní ostuda dneška?!
Jsem Pražák. Už skoro tři čtvrtiny století. Je to dobře? Je to špatně? Jak kdy. Obecně určitě dobře. Ale konkrétně často a čím dál tím častěji – spíš špatně.
O šklebícím se chlapečkovi
Jedna z mých prvních dochovaných fotek je z pražského Výstaviště. Malinkatý chlapeček stojí v tričku u fontány, v pozadí Průmyslový palác, a tváří se, jako kdyby trpěl. Až po dlouhé době se vypátralo proč. Z fontány stříkala ledová voda - chlapečkovi za krk. A než tatínek zaostřil, měl hošík mokrá záda a děsně ho to záblo.
Tehdy to ale ještě nebylo pražské Výstaviště, ale Park kultury a oddechu Julia Fučíka a Průmyslový palác také ještě nebyl Průmyslový, ale byl Sjezdový. Inu byla tu jiná doba.
Výstaviště u Holešovic Výstaviště – historicky - vzniklo zabráním východní části rozsáhlého parku Stromovka. Důvodem bylovlastně především národnostní hledisko. Byli jsme tehdy porobeným národem a existovali v rakousko-uherském, tzv. žaláři národů. A chystaná Jubilejní zemská výstava z roku 1891 se stala vítanou příležitostí ukázat světu a hlavně mocipánům ve Vídni, jaký že je ten český národ kabrňák a zvednout nám tady doma značně potřebnou hrdost. Zdařilo se. Od května do října1891 prošlo v tom roce bránou výstaviště na tu dobu přímo neuvěřitelných 2,5 milionu lidí. Centrem Výstaviště se stal novobarokní Průmyslový palác architektů Münzbergera a Prášila. A atrakcí elektricky osvětlená Křižíkova fontána.
Dnešní Výstaviště má 36 ha
Výstaviště se od té doby stalo nedílnou součástí vývoje našeho státu. V podstatě bez ohledu na to, jak si kráčely dějiny a jaké tu vládly režimy, či jaké měly politické orientace. Výstaviště přestálo 1. i 2. světovou válku, přečkalo i 1. a 2. republiku, přežilo fašismus i komunismus. Sem tam sice muselo ohýbat pomyslný hřbet, sem tam i utrpělo nějaký ten šrám, ale pořád, pořád bylo chloubou svého města, chloubou Prahy.
Až do chvíle, než ho potkal náš ryze český, postsocialistický model budování kapitalismu. Momentálně je majitelem Výstaviště a skvělým hospodářem (stačí Výstaviště navštívit mimo Matějskou pouť) hlavní město Praha. Dlouhodobým nájemcem byla až do loňska (2014) původem zahraniční společnost - Incheba. Mělo tomu tak být dokonce ještě déle až do roku 2016. Ale k prvotní potěše staromilců – skalních milovníků Výstaviště - byla nepráva Incheby ukončena.Od 1. ledna 2015 areál začala provozovat a spravovat akciová společnost Rozvojové projekty Praha, která je stoprocentním majetkem Prahy a jejímž úkolem je ten pozvolna zanikající areál revitalizovat. Jenže, svět ani život města a jeho uživatelů není tak růžový. A u nás, jak známo, má všechno svůj háček. Rozvojové projekty Prahy okamžitě uzavřely s (zřejmě pro jeho mimořádné zásluhy o Výstaviště) smlouvu s onou tak nechvalně proslulou Inchebou Praha smlouvu o dalším pronájmu(!). A tentokrát, pro velký úspěch až do roku 2018. Takže pěkně o 2 roky déle, než to původně mohlo být. A Incheba Praha má – asi pro velký úspěch - zajišťovat realizaci jejich skomírajících veletrhů i nadále.
Pražský Detroit
Když někdy vidím snímky ze zbankrotovaného Detroitu, kdysi prosperující průmyslového města, zvaného vzletně, ale celkem oprávněně ocelovým srdcem USA, chlouby zámořského autoprůmyslu, a někdejší Mekky prácechtivých, co tam nacházely uplatnění po tisících, běhá mi mráz po zádech. A hlavou mi buší představa, jak asi bude vypadat svět po apokalypse. Nechtěl bych se toho dožít a ještě víc bych tu apokalypsu nechtěl přežít.A koukat pak na to ve velkém. Stačí mi bohatě ty obrázky z Fordova Detroitu. Naštěstí se toho vizionář a tvůrce nového pojetí průmyslu nedožil. Své město startoval k netušenému rozkvětu už v roce 1903. O 70 let později se však to jeho vzkvétající město prakticky vylidnilo, přestaly tam fungovat základní městské funkce a Detroit se stal nejnebezpečnějším městem v USA. A to už je asi co říci! Detroit je víc městem duchů, děsu a zločinu než obyvatelným komplexem. Konečná? Do budoucna, kdo ví? Nepřísluší mi to hodnotit. Momentálně ale ano.
Výstaviště je o 12 let starší než Detroit
Proč tu teď míchám hrušky s jablky? Nechci nikomu vnucovat svoje asociace, ale nemohu se jich nějak zbavit. Mám tu smůlu, nebo to štěstí, jak se to vezme, že znám a pamatuji své Výstaviště už bezmála těch tři čtvrtěstoletí. A Detroit mě v té souvislosti, ať si o tom myslíme, cokoli chceme, straší čím dál víc. Výstaviště chátrá za ta léta tak jako já. Ba, co dím, víc a rychleji. A hlavně viditelněji.
Stačí se rozhlédnout a stačí se dívat upřímně.
Planetárium a Tesla Aréna po jeho bocích už hodně pamatují, hodně zažily a snad ještě i poslouží, ale zrovna moc ke chlubení nejsou, to si přiznejme. Ne pro sloh socialistického realizmu, to vezme čert, ale vůbec. A jak by mohly být ke chlubení? Za minulého režimu nebyli přece nikdy - na nic potřebného – lidi, a za stávajícího režimu nejsou zase pro změnu nikdy - na nic potřebného – peníze.
Ale dobře, dejme tomu
, že 
ty dva objekty jsou (tak nějak) stranou a doslova tedy zůstávají bokem. Budiž.
To dominanta areálu, secesní Průmyslový palác je opravdu v samém středu Výstaviště. Obstoupena Lapidáriem Národního muzea, Maroldovým Panoramatem bitvy u Lipan, Křižíkovou světelnou fontánou a budovami ukrývajícími akvárium Mořský svět.
Paráda? Každý, musí uznat, že ne.
A severní část areálu? Tu zaujímá pár týdnů v roce lunapark, kde se koná pár týdnů v roce Matějská pouť. Ale jinak, totáln
í Detroit. Nemohu jinak.
A proslulá horská dráha a ruské, dnes už ne ruské kolo? No, ještě fungují…, no…
Nechybí náhodou něco?
Je to tak trochu jako se Svatojánskými proudy. Já malebné Vltavské údolí mezi Štěchovicemi a Slapy miluju. Já ano. Tu cestu úpatím kaňonu a tak. Ale táta znal ta místa ze skautského mládí, tedy před vznikem Štěchovické přehrady, která zcela změnila koryto a zatopila historicky citované a dokládané Svatojánské proudy. A tak tam vždy truchlil nad tím, že už to není ono. Asi nebylo, ale mně už to nevadilo a nevadí. Neznal jsem to před tím.
Teď to zase vypadá na míchání hrušek s jablky, ale jde o příměr.
Já totiž pamatuji moc toho, co už tam není.
Generacím po mě to už tak moc nevadí. Neznají to. Jako já ty Svatojánské proudy.
Ale když se nad tím zamyslím…
Pamatuji třeba mnou hojně na tamních výstavách navštěvovaný Bruselský pavilon.
Přes 30 let patřil k dominantám Výstaviště. A 25. října 1991 ho zničil požár.
Vynikající stavba architektů Cubra, Hrubého a Pokorného, která na proslulém Expu 58 v Bruselu zastřešovala veleúspěšnou československou expozici. Od roku 1960 sloužil – přenesen do vlasti – na Výstavišti pro krátkodobé výstavy. Já tam naposledy stačil ještě zahlédnout v posledním roce jeho existence pravý (snad) měsíční kámen. Pak požár a šlus. A příčina? Nedbalost při používání elektrického spotřebiče!
Pamatuji ale i Letní kino, které dosluhovalo, a definitivní tečku za ním udělala pro změnu voda. Povodeň z roku 2002. Tam jsem poprvé viděl film Old Shaterhand, kde se filmoví koně a jejich cval přesouvali z jedné strany obřího plátna na druhou. Pro mne, jako kluka, tehdy něco úchvatného.
Pamatuji také Kruhové kino, kde se film odehrával všude kolem vás a vy jste byli v jeho geometrickém středu. Nejvíc mě tam ovšem zaujal kamarád, který – v tom kině se stálo – sledoval ty jevy dějící se kolem dokola s rychlostí blesku tak vehementně, že se mu zatočila hlava a upadl na zem.
Kvůli jubilejní výstavě v roce 1991 bylo zchátralé kino zrušeno. Dobře.
Přestavbou pak vznikla divadelní scéna, nazvaná Spirála. Autory byli architekti Smetana, Louda, Kulík a Stýblo. Progresivní a veskrze moderní divadelní technologii navrhli B. Michailov a J. Polidar.
Objekt dostal po zásluze - mimo jiná ocenění - v roce 1993 cenu Grand Prix Obce architektů v kategorii Rekonstrukce.
Divadlo Spirála hostilo nezapomenutelný úspěch muzikálu Jesus Chris Superstar. A dívalo se nás tam, nad sebou, na ochozech, naráz rovných osm set. Cesta na sedadla byla rafinovaná motanice po spirálových rampách a už to byl to skvělý zážitek.
Tisíciletá povodeň v roce 2002 činnost divadla ukončila. Kovový skelet sice trčí na Výstavišti ze země dosud a tiše si chátrá. Nájemce Výstaviště, společnost Incheba Praha, zažádala akčně již v roce 2008 o jeho demolici. Nic. Ovšem s rekonstrukcí (ani vlastník budovy, ani hlavní město Praha) také nic. Takže chátrá k nucenému odpisu. No, prostě, jak říkám - Detroit.
Znám i Křižíkovy pavilony. Jak ty původní, které jsem s tátou navštěvoval až do roku 1960. Jako kluk jsem se tam děsně nudil, neboť ty slečny, co se producírovaly v módních šatech po molu nad hladinou vody za zvuku hudby se mohly líbit akorát tak tátovi. Já se nudil a nechápal, tehdy (!), co se mu na tom může líbit. Čas mě poučil.
Znám samozřejmě i ty Pavilony v roce 1991 obnovené, jejichž atrakcí byla barevná hudba. Na tu jsme posléze – mimo jiné - koukali i s jednou tehdy hodně příjemnou mladou paní z balkonu jednoho z Křižíkových pavilonů…
Jakž takž to tam funguje, ale ta zatracená povodeň se na Pavilonech i na hledišti fontány podepsala. A víc než zub času. Díky ní se mu do nich hlodá lépe a radostněji.
Jenže já si ale pamatuju třeba i Divadlo Globe. Tu dřevěnou kruhovou repliku klasického alžbětinského stejnojmenného Divadla Globe, postavenou v roce 1999. Byla tam sice při představení děsná zima, ale měl jsem – na vlastní kůži - tu čest, to už jako novinář, zažít to neopakovatelné kouzlo. Skoro jako ve Stratfordu. Globe sice přečkalo tisíciletou pražskou povodeň v roce 2002, zato 12. listopadu 2005 se o něj postaral zhoubný požár. A to tak, že totálně.
No a další požár, tentokrát z 16. října 2008, pro změnu ukousl Průmyslovému paláci celé jeho pravé křídlo, které se od té doby rafinovaně (!) supluje stanem s namalovanou kulisou původní stavby. Podle vyjádření vyšetřovatelů vznikl oheň díky špatnému zacházení s elektrickým vařičem při výstavě.
A tak si člověk až - nad tou vší postupnou, leč systematickou zkázou s myšlenkou na obdobné developerské kousky v Praze – říká:
Je to všechno opravdu jenom náhoda?
A ještě ty poutě…
Tradice hlavní pražské pouti, zvané Matějská, se datuje od roku 1595. Původně se konaly na Hanspaulce, u kostela sv. Matěje. S růstem města ale rostla i pouť, a hlavně počet návštěvníků, takže se Matějská přemístila na dnešní Vítězné náměstí, čili na dejvický kulaťák. Tam byla každoročně až do roku 1963, kdy ji přestěhovali na Výstaviště.
Do Dejvic jsem s tátou chodil. A pamatuju si, že to tam (ač ve vrcholném socialismu, ke zkratce ČSR jsme tehdy chytili ještě to druhé S jako že socialistická) vypadalo pořád kouzelně jako ve starých filmech z 1. republiky. Nebo se mi to alespoň tak tehdy zdálo. Atrakce na ruční či motorkový pohon, turecký med, siláci v manéži, zápasy a povyk bez řičících amplionů, jen s klasickou hlásnou troubou.
To na Výstavišti, už to byla jiná třída. Motorky jezdící hlavou dolů v takové kruhové síťové konstrukci, věž pro seskok jako při paradesantním výcviku, ruská kola, řetízkové kolotoče, autodráha, no, skoro jako dnes, ale stále ještě v lidských dimenzích. Žádná elektronika, žádné děsuplné atrakce kosmického věku a hlavně ne tak příšerně komerční. Ani drahé. A to i bez ohledu na cenové relace. Prostě ceny byly pro lidi, ne pro kočku.
Jenže Matějská pouť, ať už jakákoli, trvá jen pár jarních týdnů a o něco méně má životnost ta tzv. podzimní. Zbytek roku až na horskou (spíš hororskou) dráhu a kolo, mrtvo a místo duchů. 
Marně a smutně v té souvislosti vzpomínám na víc jak stoletý celoroční (!) zábavní Vidám park v Budapešti blízko Széchenyiho lázní u stejnojmenné stanice podzemní dráhy Széchenyifürdő. Vzpomínám na půvabnou dřevěnou horskou dráhu, historický kolotoč z roku 1906. A také další půlstovku atrakcí, které rok co rok navštíví víc jak 300 tisíc lidí. Dne 30. září 2013 byl sice uzavřen, ale jen proto, aby se sloučil s přilehlou ZOO. Od 29. dubna 2014 je už znovu zpřístupněn i s tou ZOO a dohromady se to jmenuje Holnemvolt Park.
A nebo proslulý vídeňský Prátr? Je ve čtvrti Leopoldstadt. Ten je vůbec nejstarším zábavním parkem na světě. Založen byl už v roce 1162 císařem Friedrichem I. V roce 1766 ho pak věnoval císař Josef II obyvatelům Vidně. Žije to tam 24 hodin denně, po celý rok a vstup do areálu je volný. Proslulé Obři kolo (Wiener Riesenrad) se tam točí jako vyhlídková atrakce už od roku 1897. My si ho užili ještě na devizový příslib někdy v roce 1980. A známý minivláček Liliputbahn tam už jezdí 75 let (!). A to vše, bez u nás tak oblíbených, požárů.
Dalo by se pokračovat i parky, které jsem osobně neprošel a už asi těžko projdu, ale nadšeně mi o nich vyprávěli ti šťastní z mého okruhu známých, kteří se tam dostali.
Pětisetakrový zábavní park v Londýně nazývaný Thorpe Park´s London Eye – 135 metrů vysokým kolem, občas nazývaným jako Kolo Milénia.
Anebo zábavní park Mini - Europe v belgickém Bruselu z roku 1989, který na 24.000 m² představuje (v přesných mini modelech) nejatraktivnější památky EU (80 měst, 350 různých památek) v měřítku 1 : 25.
Či dánské v Kodani se nalézající Tivoli Gardens. Slouží jim tam od roku 1843, a je druhým nejstarším zábavním parkem světa. Na zhruba 83 tisíc m² má 26 atrakcí a je nejnavštěvovanějším parkem Skandinávie a třetím nejnavštěvovanějším v Evropě…
A vedle toho naše Výstaviště. Ne, nepodléhám opojení cizinou, zdaleka ne, ale je mi z toho smutno. Vám ne?
Inu, zkrátka a dobře, budujeme kapitalismus
Výstaviště v Praze sloužilo dobře, byť zpolitizovaně (ale co tehdy ne) ke spokojenosti – možná ne tak náročným a zhýčkaným Pražanům až do roku 1989. Pak ale čas oponou trhnul. Začala pádící doba, ovládaná neviditelnou, leč značně hrabivou, rukou trhu. A vedli ji povětšině též raději neviditelní, avšak rozhodně hodně hrabiví takypodnikatelé. A kromě těch živelních a lidských pohrom přišly na Výstaviště další pohromy, jako privatizace a tržní ekonomika (od slova trhni co se dá?). Nosných aktivit se ujali kdoví jak a kdoví proč náhle zbohatnuvší, těch drobných aktivit zase ve všech slova smyslech, podnikaví živnostníci. K tomu dokonalá clona zmatku, nepřehledna, bezkontrolna, cochcákovství a bezbřehé svobody dělat si, co kdo chce, kdy chce a jak chce. Prostě: Mafie si užije, korupce a prudce a daňový dlaňový ráj.
A výsledek? Detroit. Pražské místo duchů.
Areál Výstaviště Praha Holešovice
170 00 Praha 7
GPS: 50.107052, 14.430842
GPS:50°6’22.963″N, 14°25’48.096″E
Spojení:
Tramvaje číslo: 1, 12, 17, 24, 53, 54 do stanice Výstaviště
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek