Výstava Barbory Loydové aneb umělci, jak je vidí svýma očima a svým objektivem autorka
„Umělci, jak je vidím já…“
Barbora Loydová
Tichá kavárna
Ve čtvrtek 14. 9. 2023 od 18:00 hod se uskutečnila
vernisáž fotografické výstavy s názvem “Umělci, jak je vidím já II”.
Autorkou fotografií umělců Národního divadla a Státní opery
je amatérská fotografka
Barbora Loydová.
Fotografická výstava má charitativní rozměr.
Jedná se o výstavu fotografií.
Vernisáže se zúčastnila sólistka Národního divadla Praha Andrea Togel Kalivodová,
která je i patronkou výstavy.
Dále Terza Mátlová, která se věnuje nejen opeře, ale i operetě a muzikálu
a také muzikálový zpěvák Jakub Machulda,
jeden z českých impersonátorů Elvise Presleyho.
Proč je Tichá kavárna tichá, když vůbec tichá nebyla?
· Tichá kavárna, je první pražská kavárna s neslyšící obsluhou.
· Současně je i jedním z nejúspěšnějších sociálních podniků organizace Tichý svět – chráněná pracoviště, o.p.s.
· Byla založena v roce 2011 jako sociální podnik, kde pracují převážně lidé se sluchovým postižením.
· Cílem kavárny bylo nejen zajistit pracovní možnosti neslyšící komunitě, ale zároveň vytvořit místo, kde by se střetával svět neslyšících se světem slyšících a tyto světy se vzájemně obohacovaly.
· Za tímto účelem se zde pořádají různé výstavy, přednášky, koncerty a další kulturně-vzdělávací akce.
· Tichá kavárna funguje také jako pojízdná kavárna na kolech.
· Pravidelně jezdí na všemožné festivaly po celé ČR a jiné kulturní akce.
Zářijový program Tiché kavárny
Dokladem výše uvedené informace, budiž pro názornost zářijový program Tiché kavárny.
V září se v prostorách Tiché kavárny, už konal křest knihy Hravou cestou k lepšímu zraku.
V dalších dnech se zde mimo jiné uskuteční tradiční a oblíbené klavírní vystoupení a také to, co nás do této útulné sídlištní, leč veskrze příjemně polidštěné, kavárny přivedlo, fotografická výstava Barbory Loydové s názvem Umělci, jak je vidím já… II.
Tak trochu jakoby oživlé fotografie
Zatímco na stěnách kavárny na dění shlížely známé tváře v neznámých prostředích, postojích a gestech, kolem nich se zvědavě pohybovali nejen četní diváci, účastníci zahájeni i hosté kavárny, ale dokonce tu byly k zachycení i mnohé z osobností zachycených na fotografiích. Neformálně, volně, přátelsky, přístupny k neformálnímu popovídání i snímku na památku. Přátelskost a pozitivní energie vyzařovala z fotografií i jejích živých přestavitelů.
Program, zahájila odvážně a upřímně, mírně rozechvělá, ale všeobecné sympatie vzbouzející autorka fotografií, Barbora Loydová, pro všechny však volněji, Bára.
Vysvětlila nám, jak fotografie vznikají, „kam chodí“ na své modely, kterak je dotlačí k projevu, o jehož zachycení jde, zbaví je rolí pro bulvár a na jeviště, a představí je, jako takové, jací doopravdy jsou. Což, přiznejme si, je vrozený dar fotografa. Fotografky! A tou Bára, rozhodně je.
Pak se ujala mikrofonu paní Andrea Togel Kalivodová, sršící svým tradičním elánem, empatií a hlavně energií. Tu vložila nejen do svých mluvených slov, ale především do slov zpívaných. A to pak Tichá kavárna, rozhodně tichá nebyla.
Po přípitku k zahájení výstavy všechny ohromily Děti z baletní školy tance, Anička, Eda a Vendulka, v kreaci na známá témata, Karkulka a vlk a Mášenka.
O tanci vůbec - a v baletní škole zejména - pohovořila za malé protagonisty, jejich guru, Nikola Fenclová.
A pak už se rozjel koncert i rozhovory dalších umělců z vystavených fotografií. Tereza Mátlová, Jakub Machulda a Mazzy.
Krásně - umělecky hlučný - večer v – Tiché kavárně - zakončila tichá beseda o světě neslyšících, samozřejmě se simultánním překladem do znakové řeči.
Celý večer zcela suverénně na profesionální úrovni, moderovala, rozhovory vedla a dokonce i spoluúčinkovala se všemi hosty, sama autorka fotografií, Bára Loydová.
A co autorka fotografíí?
Ano, o té hlavní postavě celého večera, o Báře jsme toho zatím sdělili pramálo.
Tak tedy:
· Bára (38) se narodila v Ostravě, ale žije, působí a hlavně – tvoří - v Praze.
· Působí jako Asistent pedagoga ve společnosti Fakultní základní škola FZŠ Trávníčkova
· A je AIM Baletka
AIM, kdo není obeznámen, je Art in Motion Richmond Dance Academy! Instituce založená v roce 2008, která si klade za cíl poskytovat vysoce kvalitní, vkusnou taneční výuku v pozitivním, zábavném a rodinném prostředí. Hlavním posláním této instituce, je dokázat, že tanec je opravdu pro každého a proto nabízí možnosti tanečních kurzů skutečně všech, bez výhrad. Tedy i osob s handicapem…
Příběh Báry
Na výstavě divák vnímá díla. Registruje umělce, základní info o jeho dráze, stylu vývoji, zpravidla uvedené na netu autora pod rubrikou BIO. Jenže, to je – upřímně řečeno – málo. O umělci jako takovém, nevíme vlastně nic. A přitom je za každým z nich i jejich životní příběh. Ten opravdu zcela vlastní a často i záměrně zcela soukromý.
Příběh je i za Bárou Loydovou. Ten její, ale z její vůle není až tak zcela soukromý, protože si přeje, aby byl pro ostatní příkladem nebo alespoň inspirací či povzbuzením.
Bára je totiž opravdu velice všestranná umělkyně jak jsme si ověřili, ale handicapem. Nebudeme zde tlumočit její příběh celý. Je (pro poučení ostatních a povzbuzení obdobných) dostupný na internetu. (https://www.donio.cz/baradelfinoterapie)
Bára o sobě v první osobě
· Jmenuji se Bára, je mi 37 let a jsem na to patřičně hrdá, protože každý můj den, který prožiju, je jeden velký zázrak. Narodila jsem se s Dětskou mozkovou obrnou a to ovlivnilo nejen můj život, ale život celé mojí rodiny. Když mi byly tři měsíce, lékaři stanovili hroznou diagnózu, řekli rodičům, že ze mě bude, když to tak řeknu lidově, hadrová panenka, která nebude schopná pohybu a myšlení. Radili matce, že mě má dát do ústavu.
· Máma to ale nevzdala a spolu s mým otcem se pustili do boje s nejasným výsledkem. Vzhledem k tomu, že já jsem bojovník od narození a ,,ten nahoře“ mi posílá do cesty občas zajímavé lidi.
· Trvalo to dlouho, bolelo, ale naučila jsem se všechno jako zdravé děti. Chodit jsem začala později než ostatní děti, ale přesto jsem mohla začít chodit do běžné mateřské školky se zdravými dětmi. Absolvovala jsem základní školu, získala jsem Výuční list, absolvovala jsem střední školu a úspěšně jsem složila Maturitní zkoušku.
· Na základní škole jsem poznala šikanu, která poznamenala moji křehkou a zranitelnou duši. Co mě zachránilo, byl sport. Rodiče mě od mala dali na plavání, které tolik miluji, dokonce jsem své zkušenosti mohla předávat dětem, učit je plavat a zbavit je strachu z vody.
· V době Covidu se přidaly těžké migrény, epileptické záchvaty se vrátily a přidaly se ještě záchvaty neepileptické. Taky se u mne projevila porucha sluchu, která mi brání v orientaci v prostoru. Neslyším na jedno ucho a na druhém mám zbytky sluchu, a proto musím nosit sluchadlo.
· Rozhodně nechci sedět se založenýma rukama a čekat na to, kdy zase přijde záchvat. Já chci žít a užívat si svůj život plnohodnotně a smysluplně.
Pár vět vybraných z jednoho velkého lidského utrpení. Utrpení? Ano, ale u tak silné osobnosti jakou Bára je, to utrpení má silnou protiváhu, která vše vyrovnává. Pevnou vůli, citlivou duši, přátelskost a přemnoho zájmů i talentů. Z nich nejvýznamnější je rozhodně právě to její fotografování. Tvorba je totiž vášeň, která dává zapomenout na vše, co nás – ve chvílích, kdy (náhodou) zrovna netvoříme – drtí.
A protože výstava, o níž tu referujeme – a rádi – je už Bářinou druhou, je vidět, že uznání jejích fotografií námi až při této výstavě, není věcí ojedinělou, a že ji bude čekat ještě mnoho dalších výstav, fotografií, setkání s lidmi i úspěchů. Držíme palce.
Text: Marie Kubíčková, DiS. a Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.
