Úvod > Výjimeční aneb výjimečný film o otevřenosti a pozornosti vůči druhému, o tom, co naší tzv. ´normální´ společnosti chybí…

Výjimeční aneb výjimečný film o otevřenosti a pozornosti vůči druhému, o tom, co naší tzv. ´normální´ společnosti chybí…

25.11.2019 11:18

Lucerna - Praha

19. 11. 2019

Francouzský film Výjimeční je silný film. Pokud je v nás ještě kus lidství, tak to s námi emočně zamává. A vůbec není divu, že snímek byl vybrán k zakončení projekcí na letošním festivalu v Cannes. A ač je avizován jako komedie, veselé to moc není. Jasně, něco na způsob žertování The TapTap, našeho fenomenálního souboru z Jedličkova ústavu a jejich spolupráce s partou kolem magazínu Sorry v tom sice je, ale on ten příběh jde hlouběji do osudů aktérů, jejich asistentů, rodin a úřadů s topornými předpisy.

A když se celé semele, jak to vynikajícím způsobem udělalo scénáristické duo Toledano - Nakache, tak už to zas taková bžunda není. A nutno říci, že i když tam komických prvků, gagů, scének bylo vícero a ne, že ne, vnímavým divákům ten úsměv na rtech zamrzl. A z naší přítomnosti na předpremiérové projekci pro novináře, jíž jsme se zúčastnili na pozvání distribuční společnosti Bioscop, můžeme potvrdit, že salvy smíchu rozhodně ztichlým a zjihlým sálem nezněly. Film naštěstí není depresivní, po němž neusnete, tedy nemáte-li kolem sebe či dokonce v rodině autistu, a myslíme, že ani ti, kdo s tím mají co do činění, nebudou mít důvod nespat. Leda nadšením, že konečně ten příběh zazněl a umožnil vhled do jevu, o kterém se raději v ´normální´ společnosti zarytě mlčí.

Tak o čem to tedy je?

„Bruno (Vincent Cassel) vede spolek pro autistické děti a dospívající, jejichž případy jsou tak komplikované, že je všude jinde odmítli. Jeho nejlepší přítel Malik (Reda Kateb) učí mladistvé ze sociálně slabých rodin, jak se o tyto děti starat. Přes 20 let Bruno a Malik žijí ve světě lidí, s nimiž si společnost neví rady. Přesto je neopouští optimismus a smysl pro humor. Ať už jejich autistický klient podesáté zastaví pařížské metro ve špičce, nebo kvůli práci s nimi v podstatě nestíhají osobní život. Bohužel hrozí, že bude Brunova organizace zrušena. Jeho neotřelý přístup se totiž nelíbí každému. Brunovi a Malikovi tak nezbývá, než úřady přesvědčit, že smysl jejich práce má.“ (synopse distributora společnosti Bioscop)

Dva roky ve světě jiném - ve světě výjimečných

Autoři, Éric Toledano a Olivier Nakache, mimochodem scénáristé takových bijáků, jakými byly Nedotknutelní (2011) či Dokud nás svatba nerozdělí (2017) přišli s mimořádně hlubokým a rmutným námětem.

Distribuce hovoří o „nejosobnějším projektu, plném naděje a nečekaného humoru“. A aby ve Výjimečných dosáhli opravdu plné autenticity, Toledano s Nakachem se na dva roky ponořili, a pěkně hluboko, do neznámých a složitých vod chodu podobných donkichotovských organizací, které se věnují osobám, s nimiž si společnost neví rady. Řečeno mírně. Většina scén totiž opravdu vychází z bohaté a hodně kalné studnice situací, jež autoři za tu dobu na vlastní kůži zažili. Navíc, měli šťastnou ruku ve výběru hlavní osobnosti filmu. Bruno (hraje ho neskutečně lidsky Vincent Cassel) našel předobraz na jejich společném letitém příteli, Stéphanovi Benhamou, jenž se staral o autistického člena Toledanovy rodiny. Takže, věděli, o čem píší. A další odvážné, náročné a správné rozhodnutí, které filmu pomohlo k mimořádné autenticitě, bylo, že v něm hrají autisté opravdoví, kteří hrají či nehrají sami sebe. Tím se fabulace scénáře stává skoro realitou a hraný příběh téměř hraným dokumentem.

Hlavně, aby na nás nepadl splín

Mistrovství scénáristů je v tom, že divák neupadne do deprese či beznaděje a není ani kýčovitě dojat. Jen zví něco, co nevěděl, vědět nemusel a v podstatě ani nechtěl. Co by ale vědět měl. Změní to pohled na problém společnosti, o němž se nemluví. Autoři to táhnou ve strhujícím tempu, nad ničím se nerozplývají, nic nerozmazávají a lehký esprit zvládá i tristní situace i osudy. Takže spíš než komedie, to je komediálně pojaté společenské drama.

Náročné pro herce…

Ne snad herecky, oba hlavní představitelé, Vincent Cassel a Reda Kateb jsou zkušení. Vincent Cassel exceloval už v Černé labuti nebo ve Veřejném nepříteli č.1 a Reda Kateb zase ve 30 minut po půlnoci a Prorok. Složitější to bylo s projektem filmu jako takovým a s jistou mírou atypičnosti při natáčení, uvážíme-li, že autisty hrají samotní autisté.

A samozřejmě i prostředím a celou podstatou filmu. Olivier Nakache i za Érica Toledana, na otázku, jak probíhalo setkání s Vincentem Casselem a Redou Katebem, které si pro film vytipovali už před jejich obsazením, odpověděl za oba: „Šli jsme na to dost odvážně. S každým jsme se setkali zvlášť a každému jsme řekli: Máme nápad na film, ale zatím nemáme scénář. Ale máme návrh… Pojď s námi strávit dvě hodiny do jednoho sdružení. Pokud tě to nebude bavit nebo řekneš, že nemáš čas, tak to zabalíme. Vše, co chceme je pár minut tvého času. Oba na ty dvě hodiny opravdu přišli a večer nám pak oba poslali skoro stejnou zprávu: ´Nepotřebujeme scénář, do tohohle dobrodružství jdeme s vámi.´ A naše společné dobrodružství začalo... “.

…i pro neherce…?

Na otázku, jak našli autistické děti, jež ve filmu hrají, se rozhovořil Éric Toledano: „Prošli jsme všechna sdružení v Paříži i okolních regionech a narazili na ´Turbulences´, uměleckou skupinu, zaměstnávající ty, co mají problém s komunikací, trpí autismem a podobně. Nabídli jsme jim vytvoření divadelního workshopu. Byli pro. A tam jsme objevili Benjamina Lesieura, jenž pak hrál Josepha. Nemluví, a když, tak o módě nebo cituje jména francouzských zpěváků, a také opakuje stále stejnou otázku dokola.

Třeba:

„Co dnes říkali v předpovědi počasí?“

Zjistili jsme, že si workshop hodně užívá. Začali jsme s ním tedy jednat jako s hercem a nabídli mu roli. Jeho rodiče nás varovali, že to bude komplikované. Nikdy na sobě neměl kravatu, pásek ani ponožky. Nedokázal vystát, když se někdo dotkne jeho kůže nebo vlasů. Ale souhlasili. Během 25 natáčecích dnů jsme ho oblékli do ponožek, kravaty i pásku a učesali jsme mu i vlasy. Zjistili jsme, že si rychle oblíbil kostymérky Isabelle a Marine. Dokázaly totiž využít jemné psychologie a přesvědčit ho, aby nosil oblečení, které chtěly. Marine pak dokonce hrála Brigitte, mladou neautistickou zaměstnankyni firmy, kde se ocitá i autista Joseph. Zprvu protestovala, že není herečka, nýbrž že je kostymérka, ale my jsme jí řekli: ´Věř nám…´! A před kamerou pak byla úplně perfektní.“

Olivier Nakache k tomu ještě dodal: „Při natáčení jsme po Benjaminovi (Joseph) chtěli, aby opakoval scény, vrátil se zpět na místo, udělal to zas a zas… A on byl také dokonalý. Stejně jako profesionálové. Když jsme totiž o autismu mluvili s lékaři, zjistili jsme, že filmování je vlastně jako autistický proces opakování: pod dohledem a opakující se. Takže jsme vždy Benjamina připravili. Ukázali mu podrobně plac, kde se bude točit. A zkoušeli jsme s ním jednotlivé scény nanečisto. Zároveň si mohl říkat i to, co chtěl. Někdy opravdu šel a položil si hlavu na rameno technika. Během natáčení jsme tak zažívali skutečně to, o čem film vypráví.“ A Éric Toledano dodal: „Brzy se stal naším přítelem. Dokonce jsme mu i kradli nápady.

Věta:

„Jsem nevinný!“

je opravdu jeho.

Ve scénáři nebyla. Miloval opakování dialogů. Ano, Benjamin se stal maskotem celého filmu a miláčkem všech.“

A co matky autistů?

Mimo hlavní role, expresivní role, i ty docela malé role, nás na www.www-kulturaok-eu.cz mimořádně zaujala role matky filmového Josepha. V miniatuře totiž vytvořila celou knihu o utrpení matky, o její nezlomné vůli, slábnoucích silách a obavách i nadějích. Josephovu matku hraje francouzská herečka Héléne Vincent. Éric Toledanose o ní a její roli vyjádřil následovně: „S Héléne se známe dlouho, pracovali jsme s ní na filmu Samba (Samba, 2014). Mám ji osobně moc rád, protože je živelná a zábavná. Nemohli jsme točit film s touto tematikou, aniž bychom nedali určitý prostor irodičům těch dětí. Často pak ve filmu slyšíme z úst Josephovi utrápené matky: ´Co se s ním stane, až tu nebudu? Jsou roztomilí, když jsou malí, ale když vyrostou, lidé už se na ně nedívají stejně´. A to je také plně pravdivé vyjádření. Když totiž lékaři stanoví dítěti diagnózu autismu, rodiče už dál nemají čas myslet na budoucno, protože jimzačíná okamžitý boj. Nemají prostor na odpočinek dalších 30, 40 i 50 let. Svět se pro ně dělí na 2 tábory: na ty, co jim pomohou a ty, co se na ně ani nepodívají…“

Nemá smysl o filmu vyprávět, a že by bylo co. K zamyšlení i k sebezpytu. Má smysl ten nelehký, leč pokud možno lehce podaný film, výpověď o 13. komnatě společnosti, vidět. A to lze s čistým svědomím a upřímně doporučit opravdu každému z nás…