Vršovická zahrada ´Šejkspírův plot´ aneb komu se nelení, tomu se zelení
Vršovická zahrada – Praha
- 5. 2016
Každoročně – už po čtyřicáté – jdeme na 1. máje k Máchovi. Nosíme tam kytičku, zapálíme svíčičku a dáme si hubičku. Kdysi jsme chodili za tmy, tajně, večer po povinném průvodu, dnes odpoledne, veřejně a v průvodu. A když je hezky, a letos bylo, tak návštěvu našeho K. H. M. spojíme s procházkou, či s něčím poznávacím. Proto jsme uvítali poněkud záhadnou pozvánku, jež dorazila na náš redakční e-mail v předvečer svátku lásky a spolupráce.
Zahrada na Vinohradech? Ne. Zahrada ve Vršovicích
Pozvánka nás zvala právě na 1. máje k návštěvě tzv. vršovické zahrady, jež se nalézá v Praze 10 na Francouzské 84. Že prý jde o komunitní projekt zahrady vznikající na zbořeništi po dvou vršovických domů přímo u zastávky MHD ´Krymská´.
To nám připomnělo, že tam dole vybudovali tu stanici poměrně nedávno, že bývala jinde, a že si vybavujeme i onu ohyzdnou ohradu, která tam byla po léta a cudně halila, no spíš necudně odhalovala, ohavné zbořeniště dvou zbytků domků z prehistorie Vršovic.
Osobní vsuvka autora textu: ´Když jsem byl malý, matka nabyla dojmu, že neumím ´r´. Ostatně podle ní jsem neuměl nikdy nic. Až do smrti. Tedy, její. Ono písmeno ´r´ mě tenkrát trénovala na trojsloví ´zahrada na Vinohradech´. Už tu – na Vinohradech - žiju téměř půl století, do té doby jsem se nacházel jinde, ale´zahradu na Vinohradech´, s dodnes vynikajícím a zvučným er jsem pořád neobjevil. A protože to máme z kopce kousek do Vršovic, tak vím, že ani tam. Takže zájem o vzájemné seznámení se byl na naší i osobně na mé straně.
Komunitní projekty…
Na konferenci o architektuře veřejného prostoru, kam jsme byli za www.www-kulturaok-eu.cz pozváni (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/konference-vrch-vitkov-krajina-umeni-aneb-architektura-verejneho-prostoru-by-mela-poskytovat-novy-pohled-na-prirodu/ ) jsme mimo jiné vyslechli zajímavou přednášku na téma komunitních center či chcete-li - zahrad. Pronesl ji Henrik der Minassian, ředitel a kurátor významné norské Galerie ROM, věnující se umění a architektuře. Zejména té ve veřejném prostoru. Mezi body přednášky nám na příkladech prezentoval pozoruhodný norský projekt zaměřený na už léta zapomenutá místa – proluky – ve městech, zvaný ´Umění ve městě´. Formuloval to skvostně ´zajizvování jizev městského prostoru´ a vysvětlil, že to je vlastně vyhledání různých možností, jak proluky zpřístupnit všem z okolí a smysluplně je využívat. Připomněl samozřejmě i to, že jde o neustálý boj s developery, kteří by tam nejraději něco postavili. Ale až cena pozemku stoupne. A do té doby to nechají tak. Dohoda s nimi, když se to zdaří, zní, že zatímco oni budou čekat na vhodnou cenu za plošný metr a než začnou s pozemkem nějak pracovat, projekt ´Umění ve městě´ tam dočasně vytvoří něco pro lidi.
Od nás známe pojem ´dočasnosti´. Ten nejznámější tu trval 20 let. Takže paráda. V Norsku to dočasnost sice není tak dlouhá ani náhodou, ale i tak Galerie ROM vymýšlí jednoduchá společenská řešení pro využití daných míst, řešení která tam budou snadno instalovatelná, a když pak dojede na lámání chleba, tak i snadno odinstalovatelná.
Dozvěděli jsme se také, že jen v samotném hlavním městě Norska, v Oslu se jedná o 30 tisíc plošných metrů nevyužívaných minimálně 10 let (!).
Kolik pak asi metrů je to v Praze a kolik desetiletí už zejí prázdnotou?! V norském projektu jde tedy v řadě případů opravdu jenom o ´provizoria´ dočasná, ale jindy si je občané adoptují a začnou je využívat tak, že se stanou skutečnou součástí veřejného prostoru. A pak je – tam v Norsku! – vyhráno protože prostor se vzdor všemu a všem stane prostorem veřejným nejen ´de facto´, ale i ´de iure´ a město i u něj lobující developeři mají smůlu. Město to pak musí podpořit a právně ošetřit. U nás pochopitelně cosi naprosto nemyslitelného pro odpor ze všech možných stran, ale jako vzor, meta či model by to bylo fajn. Ne?
První vlaštovky už do Prahy přilétají
Nemyslíme ornitologické, opravdové, ty už v Praze moc nejsou, tak jako vrabci a mnohé další ptactvo. Myslíme ty symbolické. A do jisté míry průlomové. Díky nim se už i v Praze, můžeme setkat s ´urban garderingem´ čili zahrádkařením. Bývaly v Praze celé zahrádkářské kolonie a měly tu staleté tradice. Ale divoký kapitál a neviditelná ruka trhu (s kosou) je začala kosit jak přerostlou trávu a místo nich stavíme a betonujeme a zeleninu kupujeme ušmouranou v marketu nebo dokonce mírně narkotickou u našich šikmookých spoluobčanů.
Ale člověk bezzemek touží po něčem tvůrčím. Po něčem společenském. A tak vznikají ´komunitní zahrádky´. Jako třeba na Smetance, abychom zůstali u té ´zahrady na Vinohradech´. Občas tam zajdeme. Ne sít, pěstovat a sklízet, ale tak, jako do botanické zahrádky, pro potěchu. Urban gardering totiž prohlubuje sousedské vztahy a mezilidské kontakty. Což se v mobilizované a poe-mailované době už moc neděje. A také pro kontakt s přírodou. Ten totiž nemusí být jen na našich pravidelných sobotních výletech za město, ale také klidně během týdne. Na chvilku, na zastavení se. A novodobí zahrádkáři se rádi pochlubí. Dokonce už se najdou i určité mobilní aplikace, které vás nasměrují kam, na co, pro co a na kdy.
Tak nějak od všeho kousek
Ale zpět k té naší vršovické zahradě. Co nás tam čeká? Iniciátoři projektu chtějí stvořit jakési zelené zákoutí spojené s vršovickou identitou. Vzniklo tak díky nim místo pro celou řadu aktivit. A také pro každého, kdo si najde cestu a čas. A pozor, zdaleka nejde jen o zahrádkaření, i když i to tu je a teprve hlavně bude i s farmářskými produkty. Odtud i odjinud. K tomu tu ale budou také třeba různé workshopy, sousedské hostiny, jak tomu říkají, a hlavně relaxace. Pro internetem posedlé, i nezbytné wi-fi. Zde - stylově - na stromě. A hlavně - a chvályhodně - nesmí se to prý nikdy zvrtnout v komerční prostor. Musí to zůstat jako místo k setkávání neziskových aktivit. Což zní víc než sympaticky. Zejména v dnešní době honu za penězi a časem.
Šejkspírův plot
Zvláštní je název pro konstrukci, která nahradila onu ohyzdnou plechovou ohradu, říká se jí – Šejkspírův plot. Jak jsme se dozvěděli, vzniklo to tak, že organizátorka tohoto bohulibého projektu přišla za Janem Fabiánem, budoucím tvůrcem onoho Šejkspírova plotu, netuše, co z toho vzejde. Představila mu svůj nápad a požádala ho, coby zdatného kreativního výtvarníka, aby jí připravil pár prvků k oživení a zútulnění celé proluky.
Jenže Jan Fabián se jako výtvarník ukázal i jako architekt a stavitel a šel si místo činu prohlédnout. Zaujalo ho natolik, že dostal nápad a přinesl zadavatelce-organizátorce model celkového řešení. Přiznal, že se obával, že si ho zase odnese zpět. Ale mýlil se. Organizátorku model natolik zaujal, že se rozhodla ho zrealizovat. A výsledkem je Šejkspírův plot. Konstrukce ve stylu divadla Globe, toho dřevěného, co u nás bylo zapáleno, a tím pádem navždy zlikvidováno na holešovickém Výstavišti. Samozřejmě je to jen trochu Globe a hodně v malém, ale je. Ale tou stavbou se otevřely až netušené možnosti. A nápady se hrnou skoro samy. Ve vršovické zahradě za Šejkspírovým plotem se teď mohou a budou konat různé umělecké performance, divadelní představení, programy pro děti, budou tu fungovat pro ně i výtvarné a jiné kroužky.
Děcka by si tu měla sama vytvářet pod vedením dospělých zcela svobodně své vlastní instalace, a když budou chtít, mohou je tu ponechat pro radost svou i ostatních. Pod Šejkspírovým plotem vznikne zahrada, skoro jako ta zmíněná na Smetance, kde si lidé budou moci pěstovat, co chtějí a jiní se naopak poučit, jak vypadá to, co tam roste, protože to bude mít popisky.
Zatím tu raší jen keříky budoucích ostružin. A také je tu už speciální užitně výtvarné dílo zvané místními ´bylinková zahradní koule´, vévodící zadní části zahrady. Jo, a abychom nezapomněli, ta pěstební zahrádka bude jedlá. Takže přesněji ´jedlá zahrada ve Vršovicích´.
Cíl jako v Norsku – oživit nevyužívaný a zpustlý prostor
Vytvořit malý (ale náš!) kus živé přírody v šedi města, je to oč tu běží, řečeno s Hamletem. Stvořit místo, kde se budeme setkávat, setrváme, zasníme, zamilujeme i zamyslíme. Prostě, jak o tom sní, mluví a jak to vytvářejí nadšení lidičkové kolem - bude to - pobytová oáza.
Uvidíme, držíme jim palce a budeme to sledovat. Ne ve zlém či poťouchle, ale se sympatiemi. A takto sledujících nás tu bylo plno. Známých i neznámých, místních i přes-uličních. Dokonce i pan fotograf Pavel Baňka a jeho paní výtvarnice Jindrová Viková se přišli podívat. Inu, bylo milo.
A prý, tu bude každý měsíc něco dalšího, něco nového, takže stojí za to se tu zastavit. A zastavovat. Tak jak letos na 1. máje jsme učinili my. Ale nezůstali jsme, ač to lákalo. Čekal nás přece náš Mácha. Čekal na tu naši kytičku, svíčičku a my na májovou hubičku pod jeho dohledem.
101 00 Praha 10 –Vršovice
Francouzská 84
https://www.facebook.com/vrsovickazahrada
https://www.greenglasses.cz/cs/business/vrsovicka-zahrada/
Organizátoři: Kateřina McCreary, vedoucí projektu Vršovická zahrada a spolek Start Vršovice
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková