Volary v polích válečných aneb když den před osvobozením (zbytečně) umíráme jako štvaná zvěř…
Volary – jaro 2016
Lidé jsou nepoučitelní. Ne ti, co se dřou a pachtí, aby zajistili obživu sobě a svým rodinám, ale ti, co prahnou po moci za každou cenu a na úkor druhých. V lepším případě otravují či vykořisťují jenom své blízké, a třeba i nedaleké blízké, ale v horším případě, když dostanou nějakým osudovým hnutím do rukou moc, je zle. A čím větší moc mají, tím víc zle je. Vedou se války, páchá se násilí a umírají lidé. Ale ne přirozenou cestou, která je dána každému z nás, protože každý musíme jednou dojít na ten svůj konec, ale cestou nepřirozenou. V bojích a při zvěrstvech, která ty boje zpravidla provázejí. Dějiny lidstva jsou vlastně dějinami válek a násilí. A ani Volary na tom už od svého vzniku nebyly v tomhle směru jinak…
Žádné velké válčení se Volarům nedokázalo vyhnout
Volary vznikly v polovině 14. století. Poprvé se jejich jméno objevuje v roce 1359. Jejich osud je spojen se Zlatou stezkou, která tu vedla z Prachatic do Pasova a zpět. Byl to stezka obchodní, a přepravovala se po ní sůl. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/zlata-stezka-vedla-pres-volary-aneb-kraceni-ve-starych-stopach/).
Když ale bylo třeba, byla Zlatá stezka zneužita i k přepravě vojáků a bojové techniky a uzlový bod Volary, v míru vstřícné a pokojné tábořiště obchodníků a jejich soumarů, se rázem stával důležitým strategickým bodem. A býti strategickým bodem uprostřed křižovatky cest a uprostřed válečné vřavy, nevěstí nic dobrého. Ať už válčí, kdo chce, s kým chce, chce vždy ovládnout strategický bod, aby měl navrch nad tím druhým. A nejvíc tím trpí obyvatelé - civilisté onoho strategického bodu a v případě hodně tuhých bojů i strategický bod sám. A platí to pro středověk stejně jako pro novověk. A platí to i pro Volary, které byly takovým strategickým bodem už od svého vzniku.
Husitské války
Volary se tedy objevují v toku dějin v roce 1359. Jen půl století po té propukají husitské války. Nebyly jimi ušetřeny ani Volary, zejména v době chaosu, následujícím bezprostředně po nich. Léta po husitských válkách totiž způsobila zmatek a stala se živnou půdou nezákonností. Zčásti pochopitelně vzniká bída, rozvrat, hlad a nejasnosti v mocenských záležitostech, což vedlo k anarchii. Krajem Volar, tedy kolem Zlaté stezky, se tehdy rojily bezcitné a násilnické tlupy žoldnéřů, jež si stůj co stůj snažili zajistit obživu. Kde jinde, než přepadáním formanů, putujících opět po Zlaté stezce přes Volary tam i zpět. Přepadaly, mordovaly a okrádaly je ve velkém.
Jedna z nejhorších loupežných tlup se usídlila na hradě zvaném Hus, jenž se nalézal pouhých 6 km od Volar. Situace se tím pádem ale stávala neúnosnou. Kupci se nebyli schopni ubránit zkušeným zabijákům a Volary nedisponovaly nějakou ´jednotkou rychlého nasazení´, která by jim zajistila ozbrojený doprovod a ochranu. Situace se stala natolik závažnou, že, než se věci srovnaly (po dobrém jistě ne) a navrátil se jakýs takýs řád, přerušil se narůstající rozmach obchodu na Zlaté stezce. A na to doplácely především právě Volary. Vždyť Zlatá stezka byla od počátku až do jejího zániku v 18. století hlavní zdroj příjmů volarských. V prvopočátcích Volar dokonce jediný.
Jediným snad poněkud pozitivním na tom všem bylo, že právě po husitských válkách, v době mírně řečeno nepřehledné, se ve Volarech usadilo i několik českých rodin. Volary ale byly samozřejmě dál, co se obyvatelstva a jeho příslušnosti týče, nadále německé a zůstalo to tak ještě dalších 5 století.
Třicetiletá válka
Dalším výrazným válečným šílenstvím byla - pro české země a Volary nevyjímaje - až třicetiletá válka. Ne, že by snad 200 let od husitských válek do roku 1618, začátku třicetileté války vládl jen klid. Jistě ne. Ale velká a zničující vřava se naštěstí kolem Volar nekonala.
Vynahradit si to nechtěně musely Volary tedy v letech 1618 – 1620. V těch letech se ve Volarech a jejich blízkém okolí válčilo. A to tak, že velmi a opakovaně. A žádné malé půtky to nebyly.
Volary se staly, pro svou strategickou polohu, vytouženým cílem útoků generálů vojsk stavovských, stejně jako císařských. Jednotky se po Zlaté stezce přelévaly sem i tam, a to se vždy těm druhým nelíbilo. Asi nejlítější bitvou byl boj u Soumarského mostu, vedený o tamní opevnění, zvané Šance, které chránilo ono veledůležité a strategické spojení Čech s německým Pasovem. Třicetiletá válka ale skončila až rokem 1648. Trvala tedy od II. pražské defenestrace v roce 1618 až do roku 1648, do podepsání všemi stranami vytouženého Vestfálského míru. A i když si Volary to nejhorší odbyly už na počátku té třicetileté hrůzy, tedy v oněch zmíněných letech 1618 až 1620, neznamenalo to, že by měly pak už klid. Omyl. I pro Volary byl až teprve Vestfálský mír koncem útrap a problémů.
Další zásadnější mela přišla za dvě století
V roce 1848 bylo v zemích české koruny rušno. Rok je brán jako revoluční. Jak moc se to projevilo po stránce bojové přímo ve Volarech, není v podstatě moc známo, co ale známo je, že si Volary - právě tomto roce - vybojovaly nezávislost na šlechtických pánech. Byli to v té době už kdoví kolikátí majitelé Volar, Schwarzenbergové. Takže tahle revoluční mela měla pro Volary v podstatě pozitivní vliv. To nejhorší přineslo Volarům následující století...
Konec 1. republiky a začátek 2. světové války
Události spojené s 2. světovou válkou, včetně těch, které jí bezprostředně předcházely i těch, co po ní bezprostředně následovaly, měly na Volary fatální dopad.
Musíme si uvědomit, že Volary byly před válkou převážně německé a nacházely se v blízkosti německých a vlastně i rakouských (od roku 1938 po anšlusu, už také německých) hranic. Volary spadaly do oblasti zvané Sudety. Tím je dáno, co vše muselo zákonitě proběhnout.
V letech 1935 - 1938 se v blízkém okolí budovalo československé opevnění. Zhruba v téže době se ale aktivizovala i Sudetoněmecká strana, kladla si své stále se stupňující požadavky a organizovala neklid a teroristické akce.
Vše vyvrcholilo Mnichovskou dohodou.
Bezprostředně po jejím podepsání, byl - už v září 1938 - pro zdejší menšinové, ale už přece jen patrné, české obyvatele vypraven evakuační vlak. Volary se totiž staly součástí III. říše, tak jako celé od Československé republiky násilně odtržené Sudety. A tak jako ve všech předchozích dějinných konfliktech, byly i v roce 1938 Volary strategickým bodem.
To znamenalo, že už 2. října 1938 byly Volary obsazeny wehrmachtem. V té době ještě víceméně preventivně, neboť v tu dobu se v Evropě ještě neválčilo. Druhá světová válka vypukla až rok po té, a její začátek se oficiálně datuje dnem 1. 9. 1939. Ale hitlerovské Německo mělo své plány a Volary už rok před začátkem největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva byly oním strategickým bodem. A ten bylo nutné obsadit wehrmachtem, německou armádou.
Druhá světová válka a Volary
Záhy po oficiálním začátku války se začal utahovat šroub a stupňovala se válečná mašinerie Třetí říše. Vše pro válku. A to všemi i značně nevybíravými prostředky. Počty padlých se načítaly a počty zajatých zvětšovaly.
Německo ještě vítězilo (v té době ještě opravdu a ne jen podle hesel), takže zajatci byli výhodnou pracovní silou. Zejména proto, že se chystal plán Barbarossa, napadení Sovětského svazu. A německému velení bylo jasné, že němečtí mužové půjdou na frontu ve velkém, a že jejich pracovní síly bude třeba nahradit.
A tak byl už v roce 1940 ve Volarech zřízen tábor válečných zajatců, kteří tu pracovali (no, dřeli jako otroci) v místních továrnách, při těžbě dřeva a na stavbách komunikací. Nebýt toho a nebýt odvedenců z řad místních obyvatel, tak by bývaly Volary zas až tak moc válečnou vřavu nepociťovaly. Jenže Německo přestalo vyhrávat na všech frontách, jak okázale hlásalo, ale začalo prohrávat, kde se dalo. Až nakonec prohrálo úplně. Závěrečný chaos, běs, všeobecná zvůle a anarchie hroutící se totalitní moci zasáhla Volary bohužel až přímo dějinně.
Poslední dny 2. světové války ve Volarech
S historií Volar té doby jsou zcela neodmyslitelně spjaty hlavně poslední dny nelidského a zcela nesmyslného fanatického běsnění té strašlivé 2. světové války.
V jedné z nejkvalitnějších odborných publikací, vydané nakladatelstvím Academia v roce 2015, pod patronací Akademie věd České republiky, nazvané Krvavé finále, s podtitulem Jaro 1945 v českých zemích, se o Volarech mezi nesčetnými místy a městy naší vlasti také píše.
Autor téhle téměř 700 stránkové, vysoce faktograficky odborné, knihy je známý historik a publicista Jiří Padevět. Viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jiri-padevet-krvave-finale-jaro-1945-v-ceskych-zemich-aneb-zamysleme-se-a-zamyslejme/ ).
Tahle téměř 700 stránková kniha, podrobně a pouze ve faktech mapuje celou naší tehdejší republiku onoho osudného jara 1945 lokalitu po lokalitě a zaznamenává, vycházeje z archivů a dokumentů, jednu událost za druhou tak, jak se v inkriminované době kde odehrály. Včetně obětí a ve většině případů i prokázaných pachatelů.
Ačkoli má tato celorepubliková ´mapa´ válečných hrůz posledních dnů války celkem 690 stran, o Volarech se v ní překvapivě píše rovnou na 17 stránkách (142 – 144, 162, 170 – 178, 185, 192, 245, 293 a 308). To je 2,5 % z celkového obsahu (!). Málo nebo moc? No, na jedno nevelké město skoro až dost.
Čím se Volary na konci války tak neslavně proslavily?
Citujme alespoň pár fakt z knihy Jiřího Padevěta: 4. 5. 1945 procházel kolem 16 hodiny Volary pochod smrti. Z koncentračního tábora Helmbrechts (část žen ale až z Ravensbrücku). Některé vězenkyně i dozorkyně byly dokonce už přepravovány na valníku taženém traktorem. V místech dnes už neexistující osady Bierbruck byl pochod napaden americkými letadly.
Útok tři dozorkyně zabil a dvě zranil. Nastal zmatek a vězenkyně, které měly ještě sílu, se rozprchly. Zbylí dozorci, příslušníci SS, po konci leteckého útoku pobili především vězenkyně, které neuprchly, a na uprchlé uspořádali zběsilý hon. Některé tak povraždili ještě během noci, jiné zajali a druhý den, tedy 5. 5. 1945 také zavraždili.
Velitelem SS byl SS - Unterschorführer Alois Dörr (nar. 1911). Dörr byl vypátrán a dopaden až o 20 let později, v roce 1968, v tehdejším západním Německu. Byl soudem obviněn a usvědčen z tohoto, ale i z dalších činů (byl totiž mimo jiné od roku 1944 i velitelem tábora Helmsbrechts) a odsouzen na doživotí. Po 10 letech, v roce 1978, byl ale propuštěn a nakonec zemřel ve věku 79 let v roce 1990…
Volary poválečné
Dne 5. 5. 1945 byly Volary bez boje předány americké armádě, jež zde setrvala až do 2. 12. 1945. Po příchodu byly ve Volarech a okolí (Kvilda, Polka, Cudrovice, Bierbruck, Blanický mlýn) nalezeny a exhumovány zemřelé a zastřelené ženy.
Další oběti přibyly ze skupiny, již nacistické stráže pochodu nechaly ve Volarech a po osvobození byly ve vojenském lazaretu, ale nepodařilo se je zachránit. Celkem bylo na samostatný pietní hřbitov pohřbeno 95 židovských žen z Polska, Maďarska, Ruska, Německa a také z Čech.
Exhumace, ukládání mrtvých do rakví, a svoz rakví, stejně jako kopání hrobů na novém hřbitově ve Volarech museli pod dozorem amerických vojáků provádět samozřejmě Němci. Pohřeb obětí se konal 11. května 1945 a muselo se ho zúčastnit všechno německé obyvatelstvo Volar včetně dětí. Ještě před pohřbem obětí pak američtí vojáci donutili sudetské Němce z Volar projít kolem mrtvol židovských žen, které tu byly zavražděny anebo následkem útrap zemřely. Mši za umučené ženy sloužil symbolicky kaplan americké armády Rabi Herman Rocker.
Po odchodu americké armády a vysídlení německého obyvatelstva začali Volary - zalidňovat především Češi, ale zčásti i Slováci. Po změně politického režimu v únoru 1948 byla do Volar umístěna (od 1. října 1949) jednotka pohraniční stráže, která měla za úkol střežit hranici státu se sousedním Německem, protože Volary byly už zase strategickým místem. Začala studená válka a Volary se nalézaly na hranici vojenských pásem. Teprve až po pádu železné opony vojáci volarská kasárna opustili a chátrající kasárenské objekty nalézající se v západní části Volar teď už jen hyzdí jinak malebné město.
Malé mudrování o velkých hrůzách
Vše, co přinesly války Volarům, jsme předem nastudovali. A tak, když jsme na svých toulkách míjeli poslední zachované zbytky prvorepublikového československého opevnění proslulé řopíky, zamýšleli jsme se, jak se dokáží lidé změnit díky nějakým pomíjivým ideálům, nějakým neuskutečnitelným slibům mazaných politiků a jak se dokáží v pudu sebezáchovy a naopak v běsnění krytém zdánlivou beztrestností války chovat.
Kroky nás vedly i k místu odpočinku – zatím posledních a snad definitivních obětí hrůz války.
Pietní památník s přilehlým pietním hřbitovem je hned vedle starého hřbitova volarského.
U vstupu je nápis: "Zde je pohřbeno 95 žen židovského původu, které byly na pochodu smrti v květnu 1945 v okolí města umučeny nacisty“.
Česky, polsky, německy a maďarsky.
Pietní pohřebiště bylo postupně upravováno a vylepšováno. Výrazná úprava, kterou financovalo město Volary, byla provedena v roce 1956. Původní plechové trojúhelníky nahradily vkusné kameninové pomníčky.
Na 85 jsou vytesána jména. Na 10 chybí a je tam jen strohé
Neznámá.
V roce 1995 přijelo uctít památku svých spoluvězeňkyň 24 přímých účastnic, přeživších ten nejhorší pochod, který mohli nacisté vymyslet (13 z Izraele, 2 z Kanady, 7 z USA, 1 ze Švédska a 1 z ČR). Volarský hřbitov obětí pochodu smrti je snad jediný v Evropě, kde jsou jména obětí masového vraždění vyryta na jednotlivých náhrobcích.
Památník je právem na seznamu židovských památek. Musíme říci, že působí mimořádně důstojně a transparentně. Nutí k zamyšlení a sebereflexi. Jak pak bychom se asi chovali v dané době my? Jak bychom reagovali na dějinné události? Nevíme. Nikdo to neví. Nikdo,
kdo to neprožil, to ani vědět nemůže. A tak tu jen stojíte a díváte se a nad vámi šumí stromy a před vámi leží seřazené pomníčky oněch obětí lidského zla, které se vymklo z kloubů.
A pak odcházíte. Ne daleko. Hned vedle. Na ´normální´ hřbitov s ´normálními´ náhrobky ´normálně´ zesnulých, na něž někdo ´normálně´ vzpomíná. Anebo třeba už ani ne. Je tam také klid. Ale jiný, uvolňující. Krásná moderní obřadní síň a malebné náhrobky…
Smrt není sama o sobě strašná. Smutná, ano, ale přirozená a musí to tak být. Někdy přijde brzy, jindy by snad už měla přijít i dřív, aby se člověk netrápil, ale je to ´normální´. Přirozené na rozdíl od osudu vyrovnaných náhrobků tam, za hřbitovní zdí, která nechrání, ale odlišuje ty ´normálně´ zesnulé s ´normálními´ nápisy a hlavně různými daty úmrtí.
Tak ještě poslední úklona, poslední pohled a pryč. Pryč. Raději někam jinam. Za něčím veselejším. Honem přijít na jiné myšlenky. Najít si nějakou zvláštnost, o níž budeme přemýšlet. A taková ve Volarech je. A u nás mají takovouhle zvláštnost snad právě jen Volary. A ví se o ní tak málo. Tak ji prozkoumáme. Jakou? No, přece Volarské menhiry.
Příště: Za Volarskými menhiry
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková