Volarské menhiry aneb nechte na sebe působit energie našich dávných předků
Volary 
– jaro 2016
Snad každé místo naší republiky a vlastně i přilehlého světa má nějakou místní kuriozitu. Buďto oficiální, zapsanou v nějakém seznamu památek, přírodnin, historie, nebo spíš neoficiální, legendární, o níž se traduje to, či ono a pak dokonce lidové, o nichž se říká, že…
Kdo se ptá, ten se dozví. Samozřejmě i Volary takového něco musejí mít. O těch zvláštnostech oficiálních píšeme na našem webu v rubrice (viz. články na https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/), o té méně oficiální, ale zajímavé prozradíme to, co víme, teď.
Menhiry
Ve Volarech se můžeme vypravit na menhiry. Na Volarské menhiry. Abychom byli přesní. Ale pomalu a postupně. Co je to vůbec takový menhir?
Menhir jako slovo pochází z bretonštiny a je složeninou slov: men – kámen a hir – dlouhý. Popisuje se jako „kamenný blok svisle zasazený do země“. Menhiry lze najít po celé planetě. Ty jasné a uznávané nenesou stopy lidské činnosti, ty podezřelejší už lidská ruka upravila. Tu vznikla zdánlivá lidská postava, jinde jiná díla. No a někde jsou už upraveny rovnou do podob soch. Nejvíce takových „upravenin“ je v severozápadní Francii, Španělsku a na Korsice. Lidé se na nich vyřádili, jen co je pravda. Jednou mají falický charakter, jindy, snad aby nedošlo k diskriminaci, mají nápadné shody s ženskými znaky. Původ menhirů archeologové a odborníci datují do období od pozdního neolitu až do 2. pol. 1. tisíciletí př. n. letopočtem.
Když všude, tak i u nás – jak jinak
Nejznámějším českým menhirem je „Kamenný pastýř“. Stojí v poli u obce Klobuky ve středních Čechách na Slánsku. Má na výšku 3 metry 30 centimetrů. Prý býval obkroužen i devíti menšími.
Lidé jsou tací, že si všímají věcí, jež nechápou, jichž se bojí, nebo jim v jejich namyšlenosti překáží. Menhiry nevyjímaje. Proto u nás existuje vícero kamenů povalených, které asi kdysi menhiry byly. Vědci tím se zabývající mají o čem bádat. K takovým „asimenhirům“ patří třeba ten z Jemníků na Slánsku. Má asi jeden metr a je ze slepence. Nakonec byl „uznán“ a v roce 2003 vztyčen. Zatím neuznané a tudíž stále jen povalené asimenhiry jsou na Slánsku ještě tři. Dva na Slánské hoře, jeden u Kamenného Mostu. Jiné stojící či ležící máme na Žatecku, na Lounsku a jinde.
Pragocentristy potěší, že na předměstí Prahy - v Dolních Chabrech, je Zkamenělý slouha. Menhir téměř lidské velikosti (160 cm vysoký) ční u plotu jednoho rodinného domu v Ládevské ulici. Kolem jsou i další, ale už jen asimenhiry. Zatím se neví…
Kolik menhirů je na planetě, oficiálních i asimenhirů, jsme nezjistili a ani nehledali. Stejně je neuvidíme. Tak ať jsou, kde jsou a ať je jich, kolik chce. Kolik jich je u nás, jsme ale zjišťovali. A na internetu, kde je - asi jako na všechno – spousta speciálních webů, jsme zjistili, že jich má být 41 a že vyskytují se na 24 místech. Dozvíte se ale také, že ten údaj zahrnuje jen „echtovně“ pravé a dalších téměř sto je dosud „asimenhirů“. Dvacítka dalších jsou už díla lidské ruky, ač nejasného původu. A naopak. Lidé se už přičinili o likvidaci menhirů. Že prý jen za posledních 150 let bylo zničeno pravých deset menhirů. Smutné na tom je, že šest z nich bylo zničeno po roce 1989 - neviditelnou rukou trhu. Co si budeme povídat. Dokonce se mluví i o krádeži menhiru. Inu, divoký kapitalismus a podnikatelské záměry.
Obecně platí, že menhiry jsou asi tak 4 až 6 tisíc let staré a dosud nevíme, k čemu byly. Jsou nám vnucovány teorie o kalendáři, viz. Stonehenge a jiné, ale také se říká, že když historik a archeolog nevědí, co to bylo a k čemu sloužilo, řeknou, že to byl kalendář. Jsou ale i teorie jiné, hovořících o nich jako o kultovních předmětech k plodnosti, léčbě, či dokonce i teorie, že menhiry byly a jsou, akorát, že to už neumíme používat, kondenzátory pozitivních energií či naopak rušičky těch negativních. Že by ti neolitičtí lidé byli přece jen moudřejší než my vzdělanci?
Faktem zůstává, že čnějí povětšině v místech geologických zlomů. Včetně našich, českých, samozřejmě. Jako vzorové se v tom směru uvádějí menhiry u Drahomyšle a Slavětína, které se nalézají přesně na geologickém zlomu (u Ohře). Náhoda?
Našli jsme seznam pravých českých menhirů, našli jsme i seznamy asimenhirů, a dokonce i seznamy menhirů umělých. A hledali v nich ty, jež nás zajímaly nejvíc - volarské. A našli.
Volarské menhiry
Nejprve ještě jednu malou odbočku. V místopisném směru. Pravé menhiry jsou i na Prachaticku. Evidováno jich je hned pět. Ve Strážném na kopci Homole tři a u obce Strážný, západně od Volar, dva stojící a jeden menší, tzv. "vizír", jenž je možná přírodního původu. A ve Volarech? Tam je hned jedenáct. A poměrně velkých kamenů. Jak na fotbalovém hřišti hráčů. Našli jsme je na kopci nad městem. Ale pozor, jsou tam takhle teprve od dubna 2007.
Kde se vzaly a proč?
Badatelé jako Roman Kozák si dali práci a zmapovali geomantickou síť, proudící skrz Volary. Zjistili, že spojnice významných historických míst se protínají ve Volarech. Z toho lze usuzovat, že Volary jsou přirozeným lokálním centrem, kde se kumulují geomantické informace z okolí. Jenže, my s tím dnes už neumíme pracovat, ani to využívat. Což – jak se zdá – dávní předchůdci bytostně spjatí s přírodou a jejími zákonitostmi - uměli.
Dávné předkřesťanské kultury, jak se zdá, dokonce cílevědomě využívaly linií, jež proudily jejich teritorii. Kultovní místa a obytná sídla nebyla v těch dobách zakládána nahodile, jak se hodilo, ale podle geomantiky. A Volary jsou jednou z nejzajímavějších přehlídek těchto, nám už neznámých, zákonitostí. Exaktní věda se tváří všelijak, ale místní nadšenci a ti, kdo se tím zabývají, uvádějí zajímavé věci. Zda jde o náhody či ne, nechme na každém z nás.
Spojnice doloženého keltského oppida v Třísově a menhirů na Světlých Horách u Strážného vede přes – Volary. Spojnice dávného, také doloženého keltského oppida Obří hrad u Stach s horou Luč nad Čertovou stěnou u Vyššího Brodu, vede přes – Volary. A do třetice, spojnice Třístoličníku přes hrad Hus a města Husince a Písku, vede přes – Volary. Je to jen náhoda?
Všichni jsme pořád ještě trochu Keltové
Beltain či Beltine je dávný keltský svátek jara. Slavil se podle dnešního kalendáře 30. dubna. A tak, jako se každý keltský den odpočítával od večera do večera, začínal tedy i Beltain večerem. Slavil se příchod jara a tepla, ale byl to i svátek zrození. Staří Keltové se chystali na na pole po zimní pauze. Beltain byl opakem jiného keltského svátku, Samhainu (dnes Halloweenu), jenž byl přesně půl roku po té. Při Beltainu se jednalo o svátek keltského boha Belena a oslavu ohně a léčivých vod. Zapalovaly se velké ohně neboťoheň - symbolicky – očisťoval lidi i zvířata od neduhů a nekalých myšlenek, jež se hromadily v myslích po čas depresivní zimy. Ohně plály na návrších a měly mít ochranný smysl. Také ohně v domácích krbech se musely uhasit a pak zapálit znovu. Předvečer Beltainu byl dost veselý a hříšný. Milenci se té noci vzdalovali do hloubi lesů a zahajovali tak zcela spontánně měsíc následný, květen, jenž byl svátkem milostných her. Od té doby ostatně přežívá ono dosud námi hojně praktikované líbání se pod rozkvetlým stromem na 1. máje. A ozvuky svátku Beltaine najdeme i v dosud existující tradici „pálení čarodějnic“. A pak že nejsme ještě pořád trochu Keltové, co…?
Stalo se L. P. 2007, v předvečer Beltainu…
Proč to píšeme? Volarské menhiry byly totiž 30. dubna 2007 instalovány na malé návrší hned za poslední dům volarského Starého města. Nejsou odtud. Zato jsou to opravdu pravé menhiry. Z předkřesťanských dob. Odborníci jejich stáří odhadují na několik tisíciletí. Mají opracované základy a na některých jsou patrné ronové rýhy. Ty vznikající povětrnostním vlivem, hlavně tisíciletí působícími dešti. Ze směru vedení rýh lze usuzovat, že byly dešťům vystaveny pěkně dlouho a hrdě vztyčené. Akorát, že nešlo o deště šumavské, ale krušnohorské. A ty s těmi šumavskými nezadají. Jak ostatně osobně znají i autoři těchto řádek…
Volarské menhiry do Volar přibyly z Krušných hor. Čněly tam na náhorní planině a ještě před 50 lety spolutvořily zbytky dávného, mohutného, rondelu, sestávajícího z desítek kamenů. Nikoho z dnešních moderních lidí samozřejmě ty šutry dávno nezajímaly a podle toho to s nimi dopadalo. Rozorávaly se meze, scelovaly drobná políčka ve velké širé lány a louky. A jako definitivní konec celého dědictví po našich keltských předcích byla silnice namířená – jak jinak - že vzpurně a moderně lidsky nepokorně, rovnou středem tohoto rondelu.
Adopce zbývajících menhirů do Volar byla poslední záchranou něčeho, čemu nerozumíme a co jsme svévolně a bezohledně poškodili a zničili. Jako vždy. Poroučeje větru i dešti, že?
Nový život starých symbolů 
Volarské adoptivní menhiry jsou ze světlé ruly s velkými bílými oky. Menhiry byly vždy tvořeny z nemístních kamenů. Proč, se neví, ale je to zásada, kterou naši předkové dodržovali. Musely tedy být přepraveny odněkud z dáli, což tenkrát nemohlo být nic snadného.
Volarské adoptivní menhiry zachránil před definitivním zánikem geolog, chemik, skautský vedoucí, zřizovatel cyklostezek znalec dávné historie a přírody ing. Pavel Polák. Ujal se jich a hledal pro ně vhodnou lokalitu k reinstalaci.
Hledal ale nejen místo vhodné po stránce instalační, ale hlavně po stránce historické, geomantické. A Volary k tomu byly a jsou jak stvořené. Osud tomu asi chtěl, že zachránce menhirů měl vazby na Volary a tak se nakonec ocitly zde. Jejich zachránce ing. Pavel Polák samozřejmě i jejich reinstalaci organizoval. Proto byly usazeny například ručně, protože strojní práce je sice v tomto případě snadná, ale vzhledem k jejich vnitřní síle nevhodná. A to ten největší váží téměř půl tuny!
Dnes tedy volarský rondel tvoří 11 kamenů. Nejvyšší vizírová stéla stojí v jejich středu. Ostatních deset je osazeno do dvou postranních pentagramů, Jejich rozmístění v kruhu ale není náhodné ani pravidelné. Určující bylo postavení slunce o letním a zimním slunovratu a právě při keltském svátku Beltain. Čili, co nejvíce tak, jak by to učinili Keltové. Dodejme ještě, že volarský rondel je koncipován zčásti jako svatyně a zčásti jako observatoř.
Věřme, že se tak podařilo znovu zapojit onu tisíciletou energii menhirů a že snad bude proudit pozitivně opět volarskou kotlinou ku prospěchu města i jeho obyvatel.
Jsme přece snad plody přírody, tak jako vše ostatní, ne?
Postáli jsme tedy v tom kruhu, o němž vlastně nic nevíme. Pobyli jsme na lavici opodál. Zasedli jsme ke stolu u té lavice a posvačili. Nechali jsme na sebe působit tu dávnověkou energii a ona nám neublížila. Nic jsme necítili fyzicky. To ne. Jsme už moc moderní lidé, abychom byli schopni vnímat něco tak subtilního a virtuálního jako je energie přírody. Ale jsme přece jen její plody. Lidé, Stejně jako zvířena či rostliny.
A tak třeba, i když o tom nevíme, do nás ta energie něco pozitivního vložila. Protože příroda je sice mocná, ale v jádru není zlá. To jen lidé, hrající si na všemocné pány čehokoliv, si vymýšlejí teorie o své všemohoucnosti a přitom se chovají zle. K přírodě i k sobě navzájem. Buď záměrně, nebo z nepochopení. My jsme tedy raději jen pokorně hleděli do krajiny a na Volary pod námi a přemýšleli o přírodě a jejích plodech.O zvířátcích a rostlinách. Proto příště zase něco o tom.
Příště: Volarská příroda
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková