Volarská příroda aneb v zajetí zeleně, lesů, pasoucích se stád dobytka, zvířátek a pejsků
Volary – jaro 2016
Autor těchto řádků měl za studentských let přítele, pozdějšího botanika, s nímž trávil a hlavně prochodil leta gymnazijních studií. Zatímco autor řádek se už viděl – v mladické nabubřelosti – v samostatném fochu v Památníku písemnictví - jeho přítel počítal podobně optimisticky minimálně s Nobelovkou za botaniku. Následná životní realita obou byla samozřejmě o poznání jiná a hlavně - o řadu pater skromnější. Naznačený směr jsme si ale oba zachovali, to ano.
Proč to říkám?
Proto, že na našich toulkách přírodou a při přípravě našich megalomanských plánů jsme působili přinejmenším podivně. Zatímco já se svalil do trávy a smolil do notesu, on se plazil od kytky ke kytce, odškrtával si je v jakýchsi seznamech a to, co tam nenašel, urval, odborně urovnal pestík po pestíku, sepsal o tom nálezu hlášení a ubohou rostlinku pečlivě uskladnil v herbáři, jejž za tím účelem vláčel sebou. Nedošli jsme tedy nikdy – jsa zaneprázdněni svými cíli – moc daleko, ale byli jsme šťastni svým nadšením. Čas, život a reálné starosti nás rozvály. Už o něm nemám aktuální zprávy. Ale myslím, že to je podobné jako se mnou. Zůstala nám ta láska k přírodě a obliba toulek v ní. Našel jsem si před 41 lety partnerku obdobného ražení a nejšťastnější jsme, když bloumáme přírodou.
Ne od kytky ke kytce, ne od stromu ke stromu, ale jen tak rekreačně, pocitově, lačně a s úctou. Neřešíme, co kde roste, co má růst a už neroste, co kde žije, co má žít a už nežije. Vnímáme celek, atmosféru a krásu, jenž se mění a povznáší nás. A radujeme se, když spatříme cosi živého, co nás vítá, nebo taky ne, anebo, co před námi prchá, netuše, že od nás mu nic nehrozí…
Nečekejte odborný výklad…
Nejsme odborníci a nemáme, co se přírody týče, ani ty ambice. A tak na rozdíl od historických a jiných témat, jež najdete v ostatních našich článcích věnovaných Volarům a našemu krátkému pobytu v nich (viz. rubrika našeho webu https://www.www-kulturaok-eu.cz/ostatni/), v článku věnovaného volarské přírodě vám od nás záplava faktů nehrozí.
Trocha teorie však neuškodí
Zopakujme si, že šumavské krajině mezi Boubínem a soutokem Teplé a Studené Vltavy dominuje Bobík. Jmenoval se tak sice ´náš´ hotel, naše volarské útočiště, ale hlavně se tak jmenuje výrazný horský vrchol s osobitou siluetou. Od něj vedou cesty k Lipenskému přehradnímu jezeru i do nitra národního parku Šumava, a také k hornímu toku Vltavy. Od něj se dá ale dojít třeba až do Bavorska a samozřejmě i do Rakouska.
Až tam jsme ale nedošli. Nám stačilo toulat se v okolí Volar. A proč ne, když se město rozprostírá v pohodlné a značně rozsáhlé kotlině v nadmořské výšce 760 m n.m., obklopené zcela typickou šumavskou přírodou. Tu zde tvoří rozlehlé svažité louky, zelené pláně a na svazích okolních kopců lesy. Těch je tu mezi až tisícimetrovými šumavskými vrcholy opravdu nepřehledně. Skrze Volary protéká čilý a podle nás i čistý Volarský potok.
Však tu také působí Český rybářský svaz. A přestože my jsme na svých toulkách nepotkali ani jedno divoké zvíře – (náš problém) – působí ve Volarech i myslivecký spolek nesoucí hrdý a místně logický název ´Vltava´. Jeho členové by nám jistě vylíčili, že mají s místní faunou bohaté zkušenosti. Zato domácích zvířat a zvířátek jsme tu potkali spoustu.
Nejvíc nás samozřejmě fascinovala stáda krav v okolí statku historicky nazývaného Maindlova pila.
Zde dovolte malou vsuvku.
- Meindlova pila „stála na státním pozemku č. 778“ patřícím do území Volar.
- Majetkově náležela k usedlosti Ratschinhof (čp. 209).
- Maidlova pila byla zvána Maindlovou proto, že v letech 1853 – 1888 ji vlastnil a provozoval Johann Meindl, po něm v letech 1888-1938 Leopold Meindl a v nešťastných letech 1938 – 1945 Otto Meindl.
Ve Volarech působící Český svaz chovatelů a jeho odborníci by nás zase jistě mohli stran chovu dobytka a dalších chovů bohatě doplnit. Stejně tak místní Český svaz včelařů. My včely ještě nepotkávali, bylo na ně brzo, neboť jsme se kolem Volar toulali koncem března, kdy půl týdne bylo skoro předletí, a ve druhé skoro jako na pokraji zimy. A včeličky vědí samy nejlépe, kdy bezpečně a na co z úlů vyrazit. A nesmíme v tom výčtu zapomenout ani na místní Český zahrádkářský svaz.Ten se uplatnil v řadě malebných a pečlivě obhospodařovaných zahrádek, okrasných i užitkových. Radost hledět, radost pohledět. Fakt.
Mikroregion Horní Vltava Boubínsko
Ne nadarmo tento přírodně malebný kout má místo v řadě přírodních kategorií. A nejdůležitější je začlenění Volar v mikroregionu Horní Vltava Boubínsko. Tvoří ho s Volary ještě Borová Lada, Horní Vltavice, Kvilda, Lenora, Nová Pec, Stožec, Strážný, Vimperk, Zbytiny, Želnava a Kubova Huť, ze které jsme na jedné z našich toulek, no spíš divokých výšlapů, startovali na rozhlednu zvanou Boubín. Ale o tom jindy a v samostatném článku.
Zpět do Volar. Detailisté ocení následné údaje. Katastrální výměr Volar a k nim patřícího okolí je107,63 km² a zeměpisné souřadnice jsou 48°54′32″ s. š., 13°53′12″ v. d.
Lidštěji řečeno, Volary leží na jihu Čech, což neznalé zavádí k představě kraje rybníků. Omyl. Volary jsou v jihozápadní části Jihočeského kraje, 16 km jihozápadně od Prachatic. A to už rybníkářská rovina vžitá pro jižní Čechy rozhodně není. Rybník ve Volarech samozřejmě je. Jmenuje se Pivovarský a i o něm, a hlavně o Volarském pivovaru, budeme také psát.
Volary tedy příslušejí Jižním Čechám, ale leží už na území CHKO Šumava, a to přímo na hranici NP Šumava. Ve správním obvodu Volar se tedy nachází hned několik chráněných území. Především I. zóna národního parku Šumava - Malá niva a Vltavský luh (tato I. zóna zahrnuje i dřívější Národní přírodní rezervaci Mrtvý luh) a pak národní přírodní rezervace Velká Niva a přírodní rezervace Milešický prales a Na soutoku. Z těchto lokalit je turisticky však zpřístupněna jenom rezervace Na soutoku.
Turismus má pro Volary a jejich přírodu blahé i neblahé důsledky. Jak se to vezme. Po čtyřicetileté komplikaci s blízkostí železné opony se turistika rozvíjí ve Volarech nebývalým tempem. Volary jsou dnes čelním střediskem turistického ruchu a zatím, se zdá, že to zvládají se ctí a s ohledem k přírodě. Vždyť Volary jsou kvalifikovány jako největší horské město Šumavy! Což zní dobře. A také je. Ale turistický ruch sebou vždy nese i komercionalizaci přírody a to už je to, co bývá – pokud se to neudrží na uzdě – to případně až neblahé pro přírodu. Nám, se zatím nic takového ve Volarech nejevilo. Ale čas poplyne a poptávka po tuzemské turistice poroste a poroste a … no, chce to zdravý rozum a pevnou ruku na radnici.
Městský znak a vlajka to naznačují…
Že městský znak a vlajka s přírodou nesouvisí? Ale ano, a jak. Podívejte se pozorně na znak Volar. Stříbrný štít a v něm čtyři vzrostlé stromy. Jsou to jedle. A všimněte si také, že dvě prostřední jsou o poznání vyšší než dvě krajní. Jedle stojí na zelené, ale kamenité půdě.
Správný a opravdu heraldický znak každého města má vypovídat a zpravidla plně vypovídá něco o městě, jež se s ním právem pyšní. Promítá se do něj historie a charakter toho kterého města.
V případě Volar má symbolika zahrnutá do městského znaku doložit Volarské právo v lesích volně pást dobytek a kácet stromy. Dodejme, že tenhle znak má město Volary už od 30. dubna 1871, a že jim ho udělil sám císař František Josef I. Což tedy jinými slovy znamená, že Volary jsou městem uprostřed lesů a že jsou oprávněny, ba povinny, ty lesy využívat a obhospodařovat, což se, jak se zdá, také zdárně děje až dosud.
A že tam, kde to jde, mají chovat a pást dobytek, nám v plné šíři doložily naše toulky okolím. Zejména cesta z města od Volarských menhirů (viz náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volarske-menhiry-aneb-nechte-na-sebe-pusobit-energie-nasich-davnych-predku/) přes Zelené Dvory, Samotu až k již zmíněné Maindlově pile, se stády kraviček a jinou domácí zvířenou, střeženou svérázným strašákem, dále okolo už také zmíněného Pivovarského rybníka na příjezdovou silnici či už vlastně volarskou ulici – Mlynářovickou.
A že údaje vtělené do městského znaku platí dál do současna, dokládá pro změnu městská vlajka Volar, která je z městského znaku odvozena tak, že je vlastně jeho zjednodušením. A co je důležité, městu Volary byla udělena v roce 1995. Na vlajce najdete tedy opět onu zeleň pastvin.V ní je umístěna bílá krokev ve tvaru zalomeného břevna, takže dřevo a jeho zpracování. Tvar krokve má navíc připomínat písmeno „V“, jakožto iniciálu Volar.
Z kopce do kopce
Kopce jsou v blízkém okolí Volar ještě příjemné a snadno vystoupatelné i pro nás kmety.
Důvod je prostý a už byl tak trochu vysloven. Volary jsou v kotlině. Znamená to tedy, že kolem Volar jsou kopce a jejich převýšení teprve začíná. A to tak, že v podstatě na všechny strany.
Odborně kategorizováno, Volarská kotlina je severním výběžkem tzv. Vltavické brázdy a je obklopena Boubínskou hornatinou na západě, Prachatickou hornatinou na severu a Želnavskou hornatinou na východě. K jihu se pak Volarská kotlina snižuje k soutoku Teplé a Studené Vltavy.
Takže courání se v blízkém okolí Volar je radost a zadýchání je tak akorát vhodné k okysličení zanešených městských – najmě pak našich pražských - plic. Takže paráda. A k tomu všude už horský vzduch vanoucí z okolních vrcholů.
A právě, ty vrcholy kolem stojí už za řeč a při výstupech je to makačka. Zkusme si ty okolní vrcholy trochu utřídit. Na území správního obvodu Volar se jich totiž vypíná hned deset. Tisícovek! Polovina patří k tzv. Želnavské hornatině. Jsou to dva vrcholy Doupné hory (1048 m a 1052 m), Křemenná (1085 m), Mechový vrch (1012 m) a Větrný (1051 m).
Dalších pět volarských tisícovek se zvedá v tzv. Boubínské hornatině. To je především „náš“ Bobík (1264 m), nejvyšší to volarská tisícovka, dále pak Jedlová (1088 m), Malý Bobík (1037 m), Solovec (1154 m) a Větřín (1163 m). Co se týče dostupnosti, tak nejblíže od centra Volar je tisícovka Větrný. Je to jen (ovšem vzdušnou čarou!) 3,3 km, ale znáte to, hory. Ty vedou pořád nahoru… Z Volar na vrchol Bobíku je to 7 km a vede tam dlouhá červená turistická stezka.
Ještě trocha geologie, když dovolíte 
Geologicky jsou Volary odborníky řazeny do Českého masivu, tedy jednotvárné série šumavských hornin. Tvoří ji hlavně pararuly, pocházející z tzv. starohor. Jsou tedy původními horninami, jež tu podléhaly od věků erozi. Dnes je už pokrývají čtvrtohorní sedimenty a v nejvlhčích místech hodně rozsáhlá rašeliniště (Velká a Malá niva u Soumarského Mostu a Vltavský luh u Lučního potoka). I ona jsou tu už hodně dlouho. Mají totiž původ v holocénu. Na zvětralinách pararul se na Volarsku vytvořily vlivem nadmořské výšky silně kyselé hnědé půdy.
Geologicky nesporně zajímavou lokalitou je v tomto směru velký stěnový lom nacházející se 4 km jihovýchodně od Volar v Chlumu u Volar. Tam jsme sice osobně nebyli, ale uvádí se, že se tam zachovaly zaoblené žokovité kameny (až 25 cm velké) vzniklé chemickým zvětráváním v teplém a vlhkém podnebí, v němž došlo ke kaolinizaci živců. Pokud to potřebujete vědět… Odborníky to těší, protože tyhle zvětraliny jsou přímo bonanzou rozličných minerálů (albit, křemen, turmalín, ilmenit, titanit, apatit, zirkon a další).
A co počasí?
Vzhledem k horské poloze Volary náleží v rámci tzv. podnebné regionalizace Česka do chladné podnebné oblasti. Co to značí? Že tu je jen 10, nejvýše 30 letních dnů ročně a naopak 140, ale klidně i 160 dnů mrazových. My měli v tom našem posledním březnovém týdnu docela dost velkou kliku. Tak i tak. Bylo totiž příjemně a dalo se chodit. Letos.
V dlouhodobém sledu, v letech 1961–1990 ale náležely Volary se svou průměrnou roční teplotou vzduchu k intervalu 4−5 °C a průměrným ročním úhrnem srážek k intervalu 800−1000 mm. Pokud jde o ty srážky, tak jsme měli také docela kliku, protože nám ze 7 dnů pršelo jenom 2 dny, a to ještě tak s citem, že se dalo s menší protidešťovou výbavou klidně pochodovat přírodou. A také jsme pochodovali. Do Boubínského pralesa třeba. Budeme o tom také psát. Šlo to. Nepromokli jsme na kost a nenastydli. Tak co si víc přát?!
Turisté pozor!
V okolí Volar je řada přírodních zajímavostí. O zlomku se dozvíte z našich článků za většinou se, ale musíte vydat sami. My všechno vidět za ten týden nestihli.
Jsou tu 3 naučné stezky. První a asi nejdůležitější je naučná stezka v někdejší trase původní Zlaté stezky. O Stezce píšeme podrobně na jiném místě ( viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/zlata-stezka-vedla-pres-volary-aneb-kraceni-ve-starych-stopach/ ).
Druhá naučná stezka nese právem a hrdě název - Naše rašeliniště. Vede bývalým rašeliništěm u Soumarského mostu. Tam jsme sice také nebyli, ale významu a historii Soumarského mostu jsme se věnovali (z hlediska historického), jako brodu a později mostu, tedy z důvodu válečných eskapád našich předků (viz článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/volary-v-polich-valecnych-aneb-kdyz-den-pred-osvobozenim-zbytecne-umirame-jako-stvana-zver/).
Ta současná naučná stezka ale není o válčení. Je součástí projektu revitalizace bývalého rašeliniště, jež už dnes není využíváno k těžbě. Tahle trasa měří asi dva a půl kilometru a její součástí je i sedm metrů vysoká vyhlídková věž na malém návrší přímo uprostřed tohoto rašeliniště. Součástí stezky jsou – ostatně jako i mnohde jinde – i dokonale informující tabule, zde o tématu tohoto článku - o fauně a flóře, ale také o způsobu těžby rašeliny.
A nakonec třetí naučná stezka. Je dokonce vůbec nejstarší naučnou stezkou Šumavy. Nazývá se Medvědí stezka. Ani po ní jsme nestihli vést naše kroky. Tak jen telegraficky. Vytýčena byla v roce 1967. V roce 2001 prošla úpravou a aktualizací. Vede už opravdu divokou přírodou Šumavy, míjí moc smutný pomník postavený jako památka na posledního zastřeleného šumavského medvěda. Tahle stezka vysvětluje i - zde typický způsob plavení dřeva z hor do podhůří. My osobně jsme se těmito dřevařskými plavebními kanály setkali cestou do a z Boubínského pralesa. A o Boubínském pralese najdete referát na jiném místě...
Příště: Boubínský prales
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková