Vlaštovky aneb tak zase za rok…? Držíme vám palce. Nebo spíš drápky, že…
Malé zamyšlení nad pěti fotkami
29. 5. 2024
Praha
Na jaře k nám přilétají vlaštovky. Činí tak odpradávna.
Činili tak v časech kdy lidé měli chalupy a chlév a krovy
a tam vlaštovčí tuzemské domovy.
Svá vlaštovčí hnízda, která na ně přes zimu čekala.
Snad se taková idyla ještě sem tam na venkově najde.
Jsou-li v těch chalupách ještě nějací rozumní lidé,
kteří vlaštovčí hnízda nevnímají jako znečisťující zdroj,
který je třeba odstranit a odstraňovat,
ale vidí v tom naopak krásné soužití dvou živočichů.
Ale ve městě…?
Svá typická hnízda si vlaštovky nestaví proto, aby nerozumným lidem činily potíže,
ale proto, aby u nich, u lidí, měly místo a bezpečí, až vrchol jejich lásky času
a vlaštovky z vlastní přirozenosti vyvedou své mladé do našeho světa,
pod krovy lidí…
Hnízdiště
Ano, moudrý pan Horníček, kdysi stav věcí mezi vlaštovkami a námi, lidmi, zhodnotil vznosnou formulací: „Ano, zobaje zrní, zrní netrousí.“
Ale nebylo v tom nic proti vlaštovkám, jen prosté konstatování, že je to zkrátka tak.
I když se tak děje v blízkosti nás, v loubí našich střech. Jak praví pro změnu odborníci, vlaštovky pro svá hnízda nalézají – pro ně - vhodná místa pod střechami domů a v rozích.
A co je na tom dojemné a podstatné, že se rády na ta svá místa vracejí. Často i po několik generací. Vlaštovky tu přece mají své domovy, svá hnízdiště, místo, kde se narodily jejich předci a budou tu sídlit postupně i jejich potomci a následníci. Vracejí se k nám lidem. K nim domů. Vlaštovky se vracejí s důvěrou a nadějí, ve víře, že najdou svá dědičná léna tam, kde se loni narodily, tam, kam je jejich předci umístily, a že ta hnízda po přečkané zimě poopraví a zase znovu zabydlí. Pro generace následující. Vracejí se, ve víře, že zde opět naleznou ten svůj bezpečný příbytek určený k bohulibé činnosti, k zachování rodu.
Než zaujmeme svá ryze a pouze lidská stanoviska, přemýšlejme
Co svět světem stojí, byly domy, které si vlaštovky zvolily spolu s námi za svůj domov, považovány za domy, kde je domovem i štěstí a požehnání. Kdysi, především to Boží. Proto bychom měli zbystřit a být rádi, že si ti svižní švitořící tvorečkové vybrali právě náš krov či vhodný kout na našem bydlišti. A s úctou a obdivem pozorovat, jak si svá hnízda po návratu nejprve pečlivě opraví, pak do nich teprve s láskou a důvěrou zplodí novou generaci a pak neúnavně, nepřetržitě, s úžasnou vytrvalostí, oba rodičové přilétají s potravou v zobáčcích, aby ji předali dorostu a už, už se zase vrhají do víru světa kolem, aby nás zbavovali nám tak nepříjemného a vzhledem k našim přebujelým alergiím všeho druhu, už i záludného hmyzu. Přejme jim to. A když už nemůžeme jinak, pomáhejme jim v tom tím, že je necháme na pokoji a – to především – že jim jejich hnízda přes zimu nám svěřená – v přemíře naší lidské pseudočistotnosti, ale spíše však sebestředné hry na pány tvorstva, nezničíme.
Nevyhánějme si štěstí z domu
Samozřejmě, nová fasáda, nový nátěr, stál peníze i úsilí a dokonce při něm vzala za svá i vlaštovčí hnízda. To se asi nějak jinak řešit nedá. A dá se to snad i pochopit. Svým způsobem to pochopí i ty postižené vlaštovky a jsou schopny a ochotny si hnízda vystavět znovu. Je přece ten náš dům také jejich rodným domem, tak raději ztratí čas na vývin mladých, než domov.
Ale zle je, když převáží pozlátko nové fasády v mysli lidí, nad vstřícností a empatií k našim spolubydlícím – vlaštovkám – a dům je opevněn fábory a nepotřebnými CD, čímž je vlaštovkám domov odejmut. Zabrání jim to v návratu ke kořenům, do rodné hroudy, do svého rodiště a prachsprostě je to vyžene. Ony si poradí, ale utrží krutou ránu. A nemysleme si, že i tahle čilá a švitořivá zvířátka nemají svůj cit a svou hrdost.
Neničme tedy to odvěké lidské soužití. Nevyhánějme si z domu štěstí. Zdá se to být směšnou pověrou, ale varující je, že člověk, který staví tu svou chrobáčí kuličku až tak vysoko, že odkáže bezcitně přervat bytí vlaštovek, nebude asi zase tak moc dobrý člověk vůbec a na takové se štěstí zrovna nelepí. O mnohém, co se od něj dá ještě také čekat, to přece vypovídá až, až. Jak napsal geniálně Michal Horáček: „Štěstí? Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“
Vyfotit vlaštovky není snadné
Vyfotit vlaštovky není snadné. Jsou příliš rychlé, unikají nám, ale ještě nesnadnější je najít je a vidět – v Praze. A v centru!!!
Ano, i zázraky se občas dějí. A o jednom ví naše fotografka Marie Kubíčková. Neprozradíme samozřejmě ani na mučidlech, kde je objevila. Jen dodáme, že lidé v tomhle domě, jedná se o normální činžovní dům poblíž přímo až velerušné křižovatky, který má několik pater a tudíž plno nájemníků, všeho věku a povah, tak tam bydlící lidé, se – kupodivu - dokázali shodnout a vlaštovkám dopřát možnost mít se kam navracet.
To si zaslouží obdiv. I když, jak už řečeno, rozhodně zobaje zrní, zrní opravdu netrousí. Zejména pod hnízdečkem s četným potomstvem.
No a co? Hlavně, že se štěstí drží toho domu a lidí, kteří v něm žijí a dokáží to své štěstí povýšit nad své prachy. To je přece krásné...
… a pozdravujete vlaštovky…
Přejme proto lidem v domě tom, aby jim ta tolerance a lidskost vydržela i nadále, vlaštovičkám, které se už, už chystají na svou dalekou pouť, aby, až se s jarem zase navrátí, našly svůj dům takový, jaký ho opouštěly, aby se mohly vrátit domů a měly kam, aby jim stačilo jen tu a tam něco poopravit a mít zase, po kolikáté už, kam uložit své potomstvo.
A mají-li snad vlaštovky nějakého svého vlaštovčího pánbíčka, tak ať jim pomáhá. Ten lidský všechno co se na téhle zemi děje, už stihat opravdu nemůže.
Text: Richard Koníček
Foto: Marie Kubíčková, DiS.
