Úvod > Vladimír Komárek: Všední zázraky aneb šaty na skříni…

Vladimír Komárek: Všední zázraky aneb šaty na skříni…

17.10.2018 10:00

Winternitzova vila/přízemí a 1. patro - Praha

14.10. - 31.12. 2018

„Rozumět umění není důležité.

Důležitější je mít z umění potěšení.

A na to nejsou školy.

Chápat umění může ten,

kdo se mu delší čas věnuje a má dobrou vůli je pochopit.

Během svého vývoje člověk mění i svůj názor na to,

co se mu líbí a co ne.

Chápat umění není vrozené, ale dá se vypěstovat.“

Vladimír Komárek

Všední zázraky je příhodný název nové výstavy v prostředí Winternitzovy vily, jež vytvářejí manželé Cysařovi. Ve Winternitzově vile se totiž návštěvník nejen že ocitne v krásném prostředí dýchajícím noblesou 30. let 20. století, uprostřed skvostné architektury, vytvořené samým architektem Adolfem Loosem, ale setká se tu vždy s něčím povznášejícím. Ať už jde o koncert, inscenaci, besedu či výstavu. Všední zázraky se dějí. Ve Winternitzově vile rozhodně.

Komárek podle Hlobila

Když nám při zahájení minulé výstavy konané ve Winternitzově vile, výstavy Dany Hlobilové (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/dana-hlobilova-muj-zivot-s-obrazy-a-architekturou-aneb-jak-jsme-slavili-autorciny-deva-deva-devatenactiny/), dobrá víla této vily, paní Kristina Cysařová, prozradila, že příští výstava bude věnována Vladimíru Komárkovi, těšili jsme se už předem a netrpělivě očekávali pozvánku. Přišla. A tak jsme v předvečer otevření výstavy, přitahováni aurou svébytného malíře a světly rozzářené vily mířili za dalšími Všedními zázraky, tentokrát v obrazech Vladimíra Komárka.

O zahájení výstavy se postaral nejen domácí tým manželů Cysařových, ale i Mgr. Jiří Hlobil, nám známý již od minulé výstavy Dany Hlobilové. Tak jsme tam byli jako doma. Ostatně nejen my, ale i řada dalších ctitelů vily a malíře Vladimíra Komárka a samozřejmě i malířův syn jako čestný host.

Výstava jedné z velkých osobností českého umění 20. století, malíře, grafika, ilustrátora a pedagoga Vladimíra Komárka představila výběr prací z autorova zralého období, charakterizované lyričností, hlubokou poetikou a imaginací. Výstava je v podstatě přenosem úspěšné výstavy, uspořádané v Domažlicích, která - jak nám prozradil Jiří Hlobil, kurátor její pražské verze - bude s největší pravděpodobností mířit také až na Slovensko.

Vystavený soubor mistrových děl přestavuje 17 obrazů (7 velkoformátových v přízemí vily, 10 obrazů v 1. patře, kde lze také obdivovat ukázky Komárkových grafik). Jedná se o zápůjčky z archivu rodiny Vladimíra Komárka. Jak zaznělo při zahájení výstavy a jak můžeme sami potvrdit, obrazy vile opravdu ´sluší´. A jak dodáváme my, vila zase sluší těmto obrazům.

Vladimír Komárek měl u vchodu do svého ateliéru větu:

„Jen krátká návštěva potěší“.

Kdo měl to štěstí a ateliér navštívil, a že se tam konaly zájezdy, mohl tu větu - výzvu číst na vlastní oči. A sám Vladimír Komárek k tomu dodával, že počet návštěv do jednoho autobusu ještě zvládne, ale když se objeví za den návštěvníků na dva autobusy, tak to ho už poněkud zmáhá. Komárek byl totiž charismatickou osobností, která k sobě přitahovala lidi nejen pro svou povahu, práci, ale také díky svému legendárnímu smyslu pro humor. Byl výjimečnou osobností českého výtvarného umění 20. století, kterou odborníci označují za pokračovatele tradice českého imaginativního malířství, zejména pak díla Jana Zrzavého.

Sám Vladimír Komárek ve svém životopise o své práci napsal:

"Maluju oltáře útěchy. Touhu po smíření. Vono totiž není co objevovat.

Jen chvíli postát, než přijde konec."

V případě Vladimíra Komárka přišel v roce 2002. Ale národ na svého barda nezapomněl. Jak jsme se při zahájení dozvěděli, tak Komárek uspořádal ročně ´víc výstav než měsíců v roce´. Přestože již 16 let není mezi námi, je s námi díky ´svým´ nejméně 5 výstavám ročně dál…

Letošní výstavy jsou navíc ve znamení autorových nedožitých devadesátin. A tak, včetně té ve Winternitzově vile, připomínají, že Vladimír Komárek byl především malíř, ale byl i grafik, ilustrátor, skvělý pedagog a vynikající spisovatel. A že patřil k našim předním osobnostem a že jeho práce i on osobně si podmanily milovníky výtvarna stejně jako obdivovatele jeho charismatické osobnosti. Vždyť jeho vypravěčské umění, proslulé humorem a hlubokým moudrým lidstvím, máme v povědomí dosud.

Komponované pásmo v duchu Vladimíra Komárka

Jiří Hlobil není nadarmo spisovatel, divadelník, scénárista i režisér a vůbec muž mnoha uměleckých profesí. Jeho pojetí zahájení výstavy mělo proto tvar komponovaného pořadu, který lehce, s úsměvem a lidsky nepateticky zahájil výstavu, ozřejmil fakta a dal zaznít i Komárkovu slovu.

Vyslechli jsme tak citlivě dramatizované ukázky z autorova životopisu, z jeho různých vystoupení i pár vzpomínek. A nějaké ty zajímavosti. Jako například, že s Danou Hlobilovou, která ve vile Winternitz minule vystavovala, se s Komárkem potkávali na škole, aniž by se nějak znali blíž. Však také Dana Hlobilová neváhala, přijela do Prahy a při zahájení byla mezi námi. Zajímavostí, ale pro Vladimíra Komárka příznačnou, bylo i to, že třeba vůbec první petice proti okupaci v roce 1968 byla podepsána Václavem Havlem a … Vladimírem Komárkem.

A z pod pokličky rodinných vztahů jsme se zase dozvěděli, že „Růženka Holubová (později celoživotně Komárková) byla tak naivní, že si mě vzala“. Jak se vyjádřil kdysi Vladimír Komárek. A na otázku, jak se mu to povedlo, dodal: „No, nakecal jsem jí, že budu slavnej“.

Šaty na skříni/1987

„Šaty jsou obrysem člověka. Důvěrným obrysem.

Já je chtěl povýšit na obraz dívky, která si šaty oblékne.

Vnímaví lidé mohou mít další představy. Představy, které mě při práci vůbec nenapadly.

A to není špatné. Právě naopak.

Sejde-li se dobrý obraz a citlivý divák, vytvoří se kontakt, pro který se obrazy malují.“

Vladimír Komárek

Literární i hudební pásmo, jež prokládala i hudba a zpěv sester Pavlíny a Michaely Černých, bylo díky inteligentnímu humoru, citovanému i připravenému Jiřím Hlobilem, též malým ´všedním zázrakem´ v dnešním především televizním balastu současného trapného a z prstu vycucávaného ´jakoby-bavičství´.

Závěr zahájení byl symbolický. Slovem i obrazem. Došlo k odhalení Komárkova imaginativního obrazu (byť jen ve kvalitní kopii) a k přednesu básně, již napsal Jaroslav Seifert Vladimíru Komárkovi, což - v případě Seiferta - nebylo vůbec nic běžného.

U malíře Vladimíra Komárka

Do křiku ptáků zavolal jsem cestou:

Ať žije malířství!

Ta závrať očí,

věčný neklid krve.

S ostychem klepám, bylo otevřeno.

Nejdřív jsem spatřil známý košík.

Byl růžový.

Malíř v něm kdysi namaloval

půl tuctu zabitých holoubátek.

V okně však vlála mu krajka

utržená z Eiffelky.

Ať žije Paříž! říkal jsem si v duchu.

To město chrlí nové obrazy,

obraz za obrazem,

jako včelí královna po svatebním reji

svá vajíčka.

Kdypak ta Paříž vlastně spí?

A hukot úlu, to je vodopád

slyšený z dálky.

Tu však je klid. Netopýří ticho

visí za drápky na čtyřech stěnách

hlavou dolů.

Jen občas zapraská tu stará skříň

a posteskne si,

jak bývalo dřív.

Zatím však malíř počal vyprávět.

- Kdybych měl někdy namalovat akt

a před stojanem vyčkávala žena,

jako čeká pacientka v ordinaci

na stříbrné jehly akupunktury,

snad bych raději maloval

tichý smutek věcí,

které jsou tu a kolem dokola,

než živou dívčí pleť,

v jejichž sladkých odstínech

jako ve studánce

smáčí jaro nedočkavé oči.

- V obrysech věcí, na které se dívám,

maluji to,

co oči nevidí.

A to je umění.

- Však jako rybář vyjme z živých ryb

průsvitné jiskry,

vynutím z věcí třeba násilím

jejich slzy.

A to je báseň.

Když jsem se chystal již k odchodu

a bylo kvečeru,

požádal jsem pana Komárka,

aby mi ukázal cestu

z pastelových krajin svých obrazů

k stanici autobusu.

- Jděte dolů po schodech,

přejděte most,

ale jen do poloviny,

až se octnete v obláčcích stromů.

A máte-li rád holubičí šeď,

stojíte před Notre-Dame.

Jaroslav Seifert

Vladimír Komárek (10. 8. 1928 Hořensko - 2002 Jilemnice)

dětství prožil na Semilsku
1954: absolvoval studium ve sklářském ateliéru prof. Karla Štipla na VŠUP
nebyl uznáván podle toho, jak se střídal režim- a tak prošel mnoha povoláními - jako promítač, řidič, učitel na semilském gymnáziu a na LŠU, ředitel Domu osvěty
na volné noze pracuje až od svých 60. let
člen Sdružení českých umělců a grafiků Hollar
získal řadu ocenění