Úvod > VLADIMÍR HOUDEK - MNOŽINA POHYBU aneb mám rád určitou neohrabanost, dokonalost ho děsí…

VLADIMÍR HOUDEK - MNOŽINA POHYBU aneb mám rád určitou neohrabanost, dokonalost ho děsí…

11.12.2024 18:34

VLADIMÍR HOUDEK

MNOŽINA POHYBU

10. 12. 2024 – 26. 1. 2025

Museum Kampa

Výstavní sál Konírna

„Geometrická abstrakce je jednou z poloh, kterou Museum Kampa dlouhodobě sleduje.

Nejde jen o návaznost na dílo Františka Kupky, ale také

Vladislava Mirvalda či Klub konkretistů.

O měsíc jsme sice nestihli čtyřicátiny Vladimíra Houdka, ale

v perspektivě věku, kterého se dožila paní Meda,

nebo řada našich často vystavovaných autorů, kterým je hodně přes osmdesát let,

je Vladimír Houdek pořád ještě mladík…“

ředitel Musea Kampa Jan Smetana

„Kolik pohybu se děje, aniž o něm víme a dokážeme ho sledovat?

A co všechno do množiny pohybu patří?

Svět je jedna velká nepřetržitá změna, ustavičný pohyb.

Vladimír Houdek svým vizuálním zpracováním tohoto tématu krouží okolo

artificialismu Štyrského a Toyen,

ale také se dotýká černě suprematismu i alchymických procesů

a Kandinského úvah o duchovnosti v umění.

K Houdkovým trvalým zdrojům patří také knihy a mapy,

průvodci člověka nepoznaným světem.

kurátorka výstavy, Martina Vítková

Poslední letošní výstava v Museu Kampa

Museum Kampa připravila na Advent, Vánoční svátky, Silvestrovské veselí, Novoroční usebírání se a nadcházející rozjezd roku 2025 výstavu specifických obrazů Vladimíra Houdka, nazvanou Množina pohybu. V předvečer zahájení výstavy, která se nachází ve výstavním sále Musea Kampa, zvaném Konírna, proběhla komentovaná prohlídka za účasti autora výstavy Vladimíra Houdka a kurátorky výstavy paní Martiny Vítkové. Celou akci moderoval a organizoval za Museum Kampa náš tradiční hostitel, Daniel Hrdlička, který nás za www.www-kulturaok-eu.cz také na akci laskavě přizval.

Když se „komentovka“ změní v dialog dvou odborníků

Jak už to na komentovaných prohlídka při zahájení nějaké výstavy bývá, tak první slovo náleží kurátorce či kurátorovi dané výstavy. Bylo tomu tak i v tomto případě.

Martina Vítková patří v řadách kurátorek k nepovolanějším. Se zájmem jsme tedy vyslechli její úvodní slovo. V následujících řádkách se snažíme zprostředkovat návštěvníkům našeho webu vše podstatné z jejího vystoupení.

Martina Vítková úvodem připomněla výčet cen, které již za svoji tvorbu Vladimír Houdek získal. Důvodem k této „inventuře cen“, byl fakt, že současná výstava Vladimíra Houdka je – jak to Martina Vítková nazvala – lehkým vyúčtováním posledních dvou let autorovy práce. Ze souboru cca 80 obrazů bylo na výstavu vybráno něco přes čtyřicet.

Obrazy vznikly přímo pro Museum Kampa, konkrétně pak pro možnosti nabízené výstavním prostorem Konírny a jeho členěním. Proto byl také interiér Konírny opatřen černým pozadím, na němž obrazy dokonale vyniknou. Jistou „exkluzivitou“ této výstavy je, že vystavené obrazy dosud nebyly autorem nikde jinde prezentovány.

V další části svého vstupu pak přešla Martina Vítková k vlastní výstavě.

Především nás upozornila na to, co vystavená díla spojuje. Žlutá barva a nuance jejích odstínů, jako například limetková, a další. Důvodem této volby pozadí na jednotlivých obrazech je autorův cílený odkaz ke gotickým obrazům, jejichž pozadí bývlo vyplňováno zlatou barvou. Zvolená žluť má tedy ke gotice blízko.

Východiskem všech autorových obrazů je geometrie, avšak nejnovější Houdkovy obrazy se, od dosavadních ryze geometrických, liší použitím určitých prvků realizmu. Je na nich totiž patrna podložka, takže při pohledu na obraz, lze uvažovat kupříkladu o náznak map, přístrojů, pohledů do vesmíru a podobně, nacházejících se na nějakém stole, za účelem jejich zkoumání a bádání o nich.

V další části kurátorského úvodu, pak ještě přešla Martina Vítková k možnému výkladu názvu výstavy, který zní „Množina v pohybu“. Zdůraznila, že tento název má cíl spojit dva vědní obory, které v obrazech najdeme, a to již zmíněnou geometrií a dosud nezmíněnou matematiku.

V jakémsi kurátorském rozboru vystavených obrazů, nás také upozornila na specifiku ztvárnění. Autor klade důraz na hmotu a materiál. Jeho mnohovrstevné obrazy jsou vtvořeny četnými nánosy syté pastelové barvy s výraznou linkou. Ne snadno, ale přece jen lze zaznamenat v geometrických motivech jednotlivých obrazů záměrně generované chyby – neurčité tvary. Obrazy tak skýtají mnoho možností jak je vnímat.

Závěrem Martina Vítková ještě stručně shrnula dosavadní vývojovou genezi autora od druhdy nadaného studenta AVU až po dnes už hvězdnou stálici na výtvarném nebi – minimálně střední Evropy.

Po té však dostal slovo autor obrazů, Vladimír Houdek. Ač je již nepsaným zvykem, že autor při zahájení výstavy, jen odkývá, co slyšel od kurátorky či kurátora, poděkuje za účast přítomným, po vzoru „Oscarů“ i všem možným osobám, kterým míní poděkovat a tím autorský vstup končí. Ne tak v případě Vladimíra Houdka. Jeho pojetí autorského vstupu se změnilo v zapálený, přínosný a vědomostmi hýřící dialog s Martinou Vítkovou, dialog dvou nadšených odborníků.

Laik žasne, odborník se diví…

Usledovat ohňostroj myšlenek v rozjetém dialogu Vítková – Houdek bylo těžké. Zapsat vše ještě těžší a přetlumočit to pak nějak návštěvníkům tohoto webu, skoro nemožné. Škoda. že z tohoto tříbení myslí nevznikl filmový záznam. Laici by zírali a odborníci by si nejen oživili zasuté znalosti, ale možná i oni něco navíc dozvěděli. Pokusme se tedy shrnout ty nejzásadnější myšlenky z onoho setkání tak, jak se nám je podařilo zachytit.

Od Vladimíra Houdka jsme se dozvěděli, že to, co z jeho tvorby známe už ze dříve, není to, co na výstavě uvidíme nyní. Že budeme novými obrazy překvapeni. A byli jsme. Měl pravdu.

Vladimír Houdek také mim jiné zmínil, že už v roce 2014 se navrátil ve své tvorbě ke geometrii. Přiznal, že v každém obraze je – ať už to vysloveně chce, nebo ne – určitý jeho osobní příběh. Ujistil nás však, že ač budeme bádat před kterýmkoli z jeho obrazů, jak chceme, tak ten příběh neobjevíme a on že nám ho také nesdělí. Že se to zjistit opravdu nedá, protože ten příběh je až jakousi ozvěnou nějaké jím prožité události, ale nemá zřetelnou či popisnou formu, jen rezonuje v nonverbální pocitové rovině. Každý obraz má tedy nějaké to tajemství a každý, má v sobě i pojistku proti sdílení.

Zajímavý byl dialog obou řečníků týkající se technologie malby. Dozvěděli jsme se, že asi ze tří pětin jsou jeho obrazy namalovány na dřevěné desky. Postupně jsme se, při sledování dialogu, dozvěděli, že je inspirací gotické malby, která byla také realizována převážně na dřevo. Mimo jiné však to je i tím, jak ostatně oba řečníci dospěli k poznání, že Vladimír osobně má rád určitou neohrabanost, protože absolutní dokonalost ho děsí. Proto se to projevuje, sice poněkud méně nápadně, na obrazech a zcela viditelně by i hmatatelně na neupravenosti okrajů výřezu desky, na níž pak nanášel četné vrstvy barev, v průměru tak deset až patnáct, do nichž pak zase vyškrabuje.

Pokud jde o styl Houdkovy tvorby, dospěli oba diskutující k závěru, že jde v podstatě o surrealistické výtvory, které se vymakají realitě i oné zmíněné dokonalosti.

Ke zmínce paní Vítkové o žluté barvě, Vladimír Houdek dovysvětlil, že žluté pozadí začal používat asi před třemi lety. Důvodem ke změně byla jeho aktuální inspirace obrazy Vincenta van Gogha a především žlutí na jeho proslulé Slunečnici. Dalším zdrojem inspirace je však raná renesance, konkrétně Dante Alighieri a jeho Božská komedie.

V debatě došlo i na to, jak Vladimír Houdek vlastně tvoří. Prozradil, že je v ateliéru sám, tudíž, jeho obrazy, ostatně asi jakož i u většiny ostatních malířů, probíhá v jakémsi osamocení. A ticho v ateliéru, ho ruší, Pouští si proto hudbu a nejraději tvoří při rozhlasových hrách. Hra z rozhlasu mu totiž ono nežádoucí ticho zaplní.

Samozřejmě nás zajímalo i to jakou hudbu, jaký žánr konkrétně rád poslouchá. Po marném pokus o zamluvení odpovědi, nakonec přiznal, že se jedná o hip hop, protože je pro něj prý osvobozující.

Co se týče technologie autorovy tvorby, jsme se dozvěděli, že si nejprve poctivě a přesně připraví rastr, narýsuje si možné tvary a opakuje pak další a další variace na daný motiv. V žádném případě se však nikdy nestane, aby každý další obraz byl – byť jen v detailu – totožný s jiným.

Z dialogu, z něhož jsme zdaleka ne vše stihli zachytit, vyplynul krásný závěr. Martina Víchová přirovnala tvorbu Vladimíra Houdka k práci středověkých alchymistů. na což Vladimír Houdek zareagoval souhlasně, že proč by ne, neboť obdivuje Rudolfínskou dobu a takovéto přirovnání mu lichotí.

Hlavní slovo má kurátorská zpráva

Beseda čili ony komentovaná prohlídka, přinesla pelmel všeho možného a v naší reprodukci snad zachytila i atmosféru zajímavého setkání dvou osobností. Ale abychom uvedli věci na přesnou dikci kurátorské zprávy, musíme ji zde reprodukovat. Mnohé z toho co zaznělo volně při besedě, se ve zprávě bude nutně opakovat, avšak přesně formulováno a mnohé ještě celou záležitost ústrojně doplňuje.

„Vladimír Houdek: Množina pohybu

Dokážeme si snadno představit pohyb z bodu A do bodu B. Vesmír je plný bodů, na něž nikdy nemůže stačit abeceda, ať už je vidíme, nebo spíše předpokládáme. Kolik pohybu se děje, aniž o něm víme a dokážeme ho sledovat? Co všechno do množiny pohybu patří? Lidé se pohybují ve městě, v kraji, na kontinentech, po celé planetě. Hvězdy a planety cirkulují v nesmírných galaxiích, molekuly vibrují ve hmotě. Zkoumáme pravidelnost a neočekávanost pohybu mezi body, okolo bodů, popisujeme orbit, ekliptiku, Brownův pohyb. Vytváříme si schéma, diagramy, pravidla, abychom veškeré dění pochopili. Svět je jedna velká nepřetržitá změna, ustavičný pohyb.

Naše představy o budoucnosti formovala jak modernita, tak různé utopie. Vracíme se zpátky na křižovatky a hledíme přes systémy a hypotézy minulosti a v expanzích a odstředivých silách hledáme střed. Vladimír Houdek krouží okolo artificialismu Štyrského a Toyen, dotýká se černi suprematismu, ale i alchymických procesů a Kandinského úvah o duchovnosti v umění. K trvalým zdrojům patří knihy a mapy, průvodci člověka nepoznaným světem.

Proces malby má mnoho fází, vrstvení hmoty akrylových barev, přidávání, zasychání, řezání, odebírání. Paralelně vznikají kvaše a koláže. Řeřavý úběl a rozklenutou čerň minulých dob na současných plátnech rozšiřují barvy spektra, zvláště žlutá. Jména obrazových cyklů a výstav nesou energii slov: Chvění, Bezespánek, Dokola a do ticha, Melancholie, Kanoucí šíře. Všudypřítomná geometrie je řečí vědy a abstrakce. Je spjata také se Saturnovými kruhy, třemi sférami nadání: fantazií, uvažujícím rozumem a duchovní intuicí, jak je vidět na Dürerově rytině Melancholie. Skrze soustředné kruhy naléhající na vědomí malíř evokoval pulzující intenzitu migrény. Malbu Vladimíra Houdka můžeme charakterizovat skrze vzájemný pohyb pojmů iluze, podobenství, geometrie, koláž, hmota, koncept, poznání…“

Martina Vítková, kurátorka výstavy