Viktor Eichler a Martin Eichler: my life be like aneb jsme také jako huňáči plyšáci ve výkladních skříních?
Viktor Eichler a Martin Eichler: my life be like
7. 4. – 1. 5. 2021
Galerie Nika
Na první pohled nejasno. Ale míjení výkladce ve východu ze stanice metra B Karlovo náměstí směrem do Zítkových sadů člověku nedá. Druhý pohled. Co to je? Popisek připojený k výstavě zaujme, ale mnoho nevyjasní. A tak je tu třetí pohled. Bádavý. A fantazie, rozum, zkušenosti lítají hlavou jak roje padajících meteoritů. My life be like…
Žijeme s plyšáky, nevnímáme ty huňáče, co se nám všude válí po bytech. Ty od lásek, ty od nevím od kdy, ty nevím už proč, ty mimo nás – ty od prachu v námi nepozorovaném zapomnění. Námi nepozorovaném. Ale co když oni pozorují – a vidí nás – takové jací fakt jsme, kdy ž si myslíme, že nás nikdo nevidí. Tam uvnitř, ulité v naší ulitě…
Nespatření jako otázka žitelnosti?
Co by se stalo, kdyby náš příbytek náhle přestal mít stěny, jaké má, a měl namísto nich takové to zrcadlo, co používají při vyšetřování v detektivkách. Vyslýchaný pozorován je, ale sám pozorovatele nevidí? Co by se stalo, kdybychom my neviděli ze svých hájemství ven, ale kolemjdoucí a kolemjsoucí by naopak viděli – pozorovali – studovali – sledovali – nás?
Na to se ptají autoři této na první pohled nenápadné výstavky, ale na druhý a další pohledy pořádně myšlenkově zajímavé výstavy. Citujme je, protože jen oni vědí nejlépe jak, že to myslí, když se táží:
„Jaké jsou meze soukromí? Jaké to je být vystaven*a pohledům, ale přesto doopravdy nespatřen*a? Nespatření, jako stav, který tvora odcizuje od matérie vlastního těla i kulis každodennosti. Nespatření, jako otázka žitelnosti…“
Není to Orvel 1984, i když…
Už podruhé nás vycházkový krok zavedl do průchodu výstupu ze stanice metra B směrem do Zítkových sadů. (Je to odtamtud kousek na náplavku.) A už podruhé jsme zapomněli na probíhající výstavu v minigalerii Nika. Ona na nás ne. Čekala tma v tom pološeru, až půjdeme kolem, že nás zase zastaví. A tak už podruhé v nedlouhé době jsme se u ní museli zastavit. Přesněji, výstavka za sklem výkladní vitríny si nás zastavila vlastně sama. Ó ano, jasně, ta Galerie Nika!
Tentokrát ji obsadili autoři Martin a Viktor Eichlerovi. No, obsadili. Využili, ne zneužili, ji ke svému filozofickému experimentu. Ke své malé nabídce užití si jakéhosi lehce voyerského vhledu do soukromí kohosi jiného, nabídce možnosti dívat se a nebýt viděni. Huňáč plyšák Furry si tam je. Po svém. A my to jeho - po svém - můžeme, chceme-li, a to my zase chceme, protože jsme lidé a těm tohle chtění je vlastní, my to jeho – po svém - můžeme šmírovat.
Jak, že to píší tvůrci expozice?
„Nika už není využívána jako vitrína, Martin a Viktor Eichlerovi odhalují možnosti tohoto prostoru stát se nástrojem. Nástrojem, skrze který nacházíme útočiště Druhých. Subjekt se vciťuje do objektu a jeho schopnost odlišit sebe od svého odrazu se ztrácí v mlze. Tvor, aby mohl žít svůj život, transformuje své prostředí a zároveň je jím transformován: tímto adaptováním se bytí stává snesitelnějším a metro obyvatelnějším…“
Nika je obydlená, Nika je obydlím
Není tam člověk. To by nebylo ono. Nekoná se tu zase další trapná TV reality show, jaká se bůh suď proč zase, dokonce po letech znovu vrátila na modrá světla usedlých a odolných diváků před bednu na jednom z ulítlých programů.
Ne, není to reality show, protože obyvatelem tentokrát není exhibicionista, který co se chce zviditelnit za každou cenu a užít si pár minut slávy za cenu honoráře.
Uvnitř téhle vitríny je obyvatelem huňatý, plyšový – Furry. A záměrně. Protože jak vysvětlují autoři tohoto skoro až filozofického experimentu:
„Není náhodou, že je výsledkem této projekce právě furry. Vzal*a přítomné prvky, promítl*a je na sebe sama a vtiskl*a je do vlastní srsti. Furry je tvorem jinak protikladných světů, performuje a sleduje zároveň. Čím častěji vchází do převlékací kabinky, tím více se Nika stává huňatým teritoriem. Nyní má Nika nového*ou nájemníka*ci, tvora, který se nám všem dává na odiv. Který prozkoumává prázdné práce a plné životy. Vidí ty, které jiní přehlíží, a naslouchá příběhům, které jiní neslyší. Možná je to příběh o tobě, občas bývá i o mně, ale určitě je o nás…“
Ano, možná je to tak trochu příběh o nás v této vymknuté non-kulturní době. Možná je to i zvednutá pracka Furry na důraz toho, co se s námi děje, dělo a dít ještě nesporně bude…
Tak - my life be like.
Text a foto: Richard Koníček
Viktor Eichler a Martin Eichler: my life be like
7. 4. – 1. 5. 2021
Galerie Nika
Metro B, Karlovo náměstí, vstup přes Palackého náměstí
otevřeno 24 hodin, 7 dní v týdnu
https://www.umprum.cz/web/cs/galerie-nika/my-life-be-like-11334