Úvod > Viděno na Mezinárodním festivalu Film a architektura 2022 aneb šest filmů na jedno téma –NEBOUREJ, TRANSFORMUJ – část pátá

Viděno na Mezinárodním festivalu Film a architektura 2022 aneb šest filmů na jedno téma –NEBOUREJ, TRANSFORMUJ – část pátá

29.11.2022 12:20

11. mezinárodní festival Film a architektura

29. 9. – 4. 10. 2022

První dáma české architektury

Režie: Jana Chytilová

Významnou programovou částí 11. mezinárodního festivalu Film a architektura byla sekce nazvaná Pocta AŠ.

Jedním z důvodů byl smutný fakt, že přední představitelka české architektonické scény paní Alena Šrámková zemřela právě v roce konání toho Festivalu, v březnu 2022. Bylo jí bezmála úctyhodných 93 let.

Prof. Ing. arch. Alena Šrámková je autorkou, či spoluautorkou mnoha oceňovaných staveb, ať už nové haly pražského Hlavního nádraží, administrativní budovy ČKD na Můstku nebo nové budovy Fakulty architektury ČVUT v Praze.

Zásadní byla i její pedagogická činnost.

Festival uvedl hned tři dokumenty –

Mi abuela, Trochu poučnej barák a První dáma české architektury,

věnované z různých úhlů pohledu této naší významné architektce.

Dokument bez zbytečné glorifikace

Natočit seriozní dokument o významné osobnosti, který by byl objektivní, bez příkras a bez poplatnosti jeho tvůrců vůči představované osobě, či zájmům s ní spojeným, není snadné. A – žel – ani zase až tak běžné. Mnohdy z takové dokumentu přímo přetéká servilnost k opěvované osobě, jindy, zpoza, vykukují jakési ekonomické či politické zájmy onu osobnost vykreslit barvami, jež jsou k ní zvenčí přiřazovány. A někdy navíc i sama osoba exhibuje, ve snaze vyšlápnout si svou „stopu v dějinách“, případně se situovat do role, jakou by hrát měla nebo chtěla. Takový dokument – snad až na základní fakta (a i ta bývají v takovém případě často volena a vybírána zcela účelově) nesděluje nic, co by stálo za vnímání a co by bylo objektivním obrazem přestavované osobnosti. V takovém případě pak spíše pouhé pseudoosobnosti.

Když jsme z široké nabídky letošního 11. mezinárodní festival Film a architektura

vybírali těch několik filmů, jež bychom mohli stihnout vidět, upřednostnili jsme především sekci nazvanou Pocta AŠ, tedy paní Aleně Šrámkové. Důvodem byl osobní obdiv plynoucí z jednoho klíčového téměř osobního setkání a z průběžného sledování celého jejího vývoje. A hlavně z osobního obdivu k stavbám, jež vytvořila, případně spoluvytvořila se svým manželem architektem Janem Šrámkem.

Zatímco projekci dvou ze tří nabízených snímků v sekci Pocta AŠ nazvané Mi abuela, Trochu poučnej barák jsme navštívili s klidem a bez obav, pouze lačni informací a poučení, na třetí snímek nazvaný První dáma české architektury, jsme šli jistými s obavami. Obavami, aby nešlo o krasořeči, ódu na první dámu, o glorifikaci, no, zkrátka, o vše, co dělá špatný dokument špatným. Název by k tomu koneckonců mohl vybízet či zavádět.

Naštěstí pro nás a hlavně pro Alenu Šrámkovou to s oněmi nabízejícími se fanfárami na oslavu nemá nic společného. Paní Šrámková se ve snímku představuje taková, jaká zjevně byla. Neměla už důvod se stylizovat a je skoro jisté, že o to ani nikdy neusilovala. Byla svá a její architektura rovněž. A dokument na tom nic nepokazil. Nesporně i proto, že se úkolu ujala naše přední dáma dokumentaristiky - Jana Chytilová.

Pár slov o režisérce na téma – důvěra

Jana Chytilová (s Věrou Chytilovou jde jen o shodu jmen), ročník 1957, je režisérka, dokumentaristka a také producentka. Zkušená autorka řady dokumentárních a publicistických pořadů, pro ČT, Novu i Primu.

Už v roce 1990 stála odvážně a odhodlaně - jako spoluzakladatelka - u zrodu jednoho z prvních nezávislých filmových a televizního studií - Studia FATE.
V její filmografii najdeme vedle sebe významný celovečerní film The Plastic People of the Universe, stejně jako dokumentární film o Pražském Jezulátku nazvaný Cesty víry a naděje. O šíři jejích zájmů svědčí dokument o životě a díle zakladatele Art Nouveau nazvaný jednoznačně - Alfons Mucha a naproti tomu portréty Lukáše Pollerta, snowboardisty Davida Horvátha, herečky Chantal Poullain či výtvarníka Vratislava Hlavatého a další.

K architektuře se ve svých dokumentech ráda vrací, což dokládají její TV filmy z posledních let. Cesty Josefa Pleskota (2015), Zdeněk Fránek - S hlavou v oblacích (2020), Eva Jiřičná (2020) a aktuálně Petr Kolář – architekt, který si plní své sny (2022). A především již zmíněný téměř hodinový dokument - První dáma české architektury, z roku 2017, věnovaný osobnosti paní Aleny Šrámkové.

Po zkušenostech s ostatními dokumenty Jany Chytilové, jsme tedy nakonec obavy překonali a na snímek s důvěrou šli. A paní režisérka nezklamala naši důvěru. Nedala se ovlivnit silou osobnosti Aleny Šrámkové.

Byla, jaká byla, a bylo to tak správně

Dokumentární portrét české architektky, profesorky a výrazné osobnosti Prof. Ing. arch. Aleny Šrámkové, zachytil životní dráhu této svébytné a vnitřně silné osoby souznějící s osudy jí vytvořených projektů a zejména staveb realizovaných.

Film dokazuje, že práce Aleny Šrámkové nikdy nereflektovaly na časté a dobové střídání módních směrů. Její dlouhou řadu realizací korunuje bezesporu monumentální, vzhledná a hlavně dokonale funkční budova Fakulty architektury ČVUT.

Také původní verze dnes už značně přetvořené podpovrchové haly Hlavního nádraží v Praze byla původně zcela v duchu autorčiny logiky a z - v Praze naprosto transparentních budov - i druhdy administrativní budova Na Můstku, důstojná to dominanta dolní části Václavského náměstí, dříve zvaná Budova ČKD. Dnes zdevalvovaná na jakýsi jarmark konzumního zboží, což ale naštěstí vně a z dálky není tak zřejmé.

Ve snímku všechny tři klíčové pražské realizace Alena Šrámková komentuje. Budovu nádraží dokonce přímo na místě a zvíme tak, jak měla budova původně fungovat, co jí vložila do vínku a na kterém místě objektu.

Šrámková ale nekomentuje nový stav a poslání haly se skepsí. I když je znát, že se z její práce stalo něco jiného. Ne, řekne si své, ale není v tom rozhořčení či zášť nebo zatrpklost, ale moudrost stáří a realizmus. Nic není věčné a úspěch vlastně je už to, že budovy dál žijí, ač – vyjma Fakulty architektury – jiným životem, než se v době vzniku přepokládalo při zadání a jak je pojala autorka.

Film o „morálním opodstatnění architektonické formy“

Přední historik architektury Rostislav Švácha paní Šrámkovou a její stavby charakterizoval slovy:

„Alena Šrámková klade důraz na morální opodstatnění architektonické formy a preferuje proto u ní hodnoty přísnosti, nestylovosti a nečasovosti."

Charakteristika z nejvýstižnějších, které není v čem oponovat.

Prof. Ing. arch. Alena Šrámková patří jednoznačně mezi výrazné osobnosti české architektonické scény. Je svá, nepotřebuje se někomu zalíbit a její názory občas vyvolávají kontroverzní reakce. Tak ji také zachytila Jana Chytilová ve svém dokumentu a bylo zřejmé, že taková jak ji vidíme, paní Šrámková zkrátka byla.

I autor těchto řádek z osobní zkušenosti dospěl k témuž názoru.

Dokument První dáma české architektury věnovaný architektce Aleně Šrámkové „zachycuje její životní osudy neoddělitelně spjaté s osudy jejích projektů a realizovaných staveb“.

Bez vychloubání, jen jakoby mimochodem, film připomíná, že Šrámková je laureátkou mnoha odborných ocenění (Osobnost české architektury, Pocta České komory architektů, Medaile Za zásluhy, cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury…). Neopomíjí - a na slovech Aleny Šrámkové i zcela výmluvně demonstruje - její vztah k profesi pedagoga, působícího právě v nové budově fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích. Přímo osudově a hodně symbolické, že v budově, patřící mezi její realizace z největších.

Film také dokazuje na příkladech komentovaných autorkou s odstupem, že její tvorba nikdy nepodléhala střídání módních směrů a často až kontroverzně vycházela z obecně platných zákonitostí architektury. Však také film vznikl ve vstřícné spolupráci s Fakultou architektury ČVUT…

Alena Šrámková (1929 – 2022)

· česká architektka označovaná za první dámu české architektury

· autorka a spoluautorka řady výrazných staveb ve stylu postmoderny, jako například budova ČKD na Václavském náměstí, vestibul Hlavního nádraží v Praze, Meteorologická stanice Šerák, Nová budova ČVUT v Praze a desítky dalších

· Mládí strávila na Slovensku.

· Vystudovala Slovenskou vysokou školu technickou v Bratislavě (obor architektura a pozemní stavitelství) a AVU v Praze (mistrovská škola architektury).

· Nejprve pracovala v Chemoprojektu

· Později s manželem Janem Šrámkem (podpovrchová hala Hlavního nádraží a budova ČKD v Praze),

· Po jeho skonu (1978) spolupracovala i s dalšími architekty (m. j. Ladislav Lábus a další).

· Od roku 2005 měla vlastní studio Šrámková architekti, s.r.o.

· Byla profesorkou na ČVUT

· Působila i jako členka umělecké rady AVU v Praze

· Zvítězila v řadě architektonických soutěží.

· 1994 - Osobnost české architektury

· 2007 - Poctu České komory architektů

· 2008 Medaili Za zásluhy

· 2010 cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury

· Historik architektury Rostislav Švácha ji zařadil mezi tzv. představitele „české přísnosti". Charakterizoval tak skupinu tvůrců, kteří se vyznačují sklonem k minimalistickým tendencím.

Text: Richard Koníček

Foto: Film a architektura