Viděno na Mezinárodním festivalu Film a architektura 2022 aneb šest filmů na jedno téma –NEBOUREJ, TRANSFORMUJ – část druhá
11. mezinárodní festival Film a architektura
29. 9. – 4. 10. 2022
„Jedenáctým ročníkem mezinárodního festivalu Film a architektura jsme vstoupili do nové dekády a v ní jsme přerody a nové začátky zdůraznili v rámci zastřešující sekce s názvem ‚Body zlomů‘.
Tato sekce poukázala na malé proměny i velké milníky nejen v architektuře a urbanismu, ale v celosvětovém měřítku.
Po loňských vyprodaných promítání proběhlo tento rok v Praze na dvacet projekcí v řadě osvědčených kinosálů i v méně známých a netradičních prostorách jako je tzv. Kafkárna, bývalém ateliéru sochaře Bohumila Kafky, v současnosti sídlo ateliéru sochy pražské UMPRUM, který byl otevřen během festivalu Den architektury.
Festival také zavítal do regionů i do zahraničí a nechyběl ani tematický doprovodný program.“
kurátorka festivalu, Karolína Vacková
Brutalismus, je dnes a denně na pořadu mnoha bouřlivých diskuzí odborníků i laiků, politiků i samých architektů, kteří ony tzv. brutalistní stavby projektovali.
Názory jsou ve škále od totální likvidace těchto staveb, až po apely typu, že jde o relikt doby, doklad jistého směru architektury a stejně jako neboříme stavby gotické, barokní, či secesní, neměli bychom bořit ani stavby brutalistní.
Jsou totiž v dvojí nevýhodě.
Jednak tím, že brutalismus (z francouzského brut betón, tedy drsný beton) je architektonický styl moderní, tedy styl, který vrcholil v letech 1954 – 1970 a jednak tím, že netrval sto či více let, jako jiné historické stavební slohy, ale sotva čtvrtstoletí.
Je to tedy styl vnímaný spíše jako výstřelek či úlet, styl nehodný zachování a považování za architektonický styl.
Diskuze, zejména ty odborné, ale nechme těm, kdo na ně mají plné právo.
My na www.www-kulturaok-eu.cz si myslíme, že brutalistní stavby byly a jsou obrazem nějakého vývoje, který sice nevedl dál, ale byl. A není tedy rozumné, za každou cenu jej vymazat našim očím a za každou cenu jej uložit kamsi na dno regálu už nehmotných dějin architektury. Už proto, že útoky a dehonestace brutalismu, jsou bouracím kladivem, vkládaným do rukou bezskrupulózních developerů…
Definice brutalismu podle Reynera Banhama:
„Považujeme architekturu za bezprostřední výsledek životního způsobu...
Od jednotlivého stavebního díla jsme postupovali k vyšetřování lidského soužití a vztahu, ve kterém se ocitá stavění a společnost.
Brutalismus se pokouší odpovídat společnosti masové produkce a vytěžit ze spletitých a mocných sil drsnou poezii.
Brutalismus si žádá zapamatovatelný obraz stavby, jasné zvýraznění konstrukce a jasné vyjádření materiálu.
Architekti nechť postupují dle reality daného místa v dané době.“
Battleship Berlin naše jasná volba
Nabídka filmů na 11. ročníku mezinárodního festivalu Film a architektura byla nad lidské síly. Lačnému divákovi nezbylo tedy nic jiného, než vybírat a se sebezapřením vyškrtat ty snímky, které už zkrátka nestihne. A přepečlivě uvážit, které naopak stihnout může - a chce - úplně nejvíc.
Mezi ty, které jsme prostě vynechat nemohli, patřil německý snímek věnovaný jedné „památce“ na brutalistní architekturu. Nejde totiž zdaleka jen o náš národní problém, ale celoevropský, ba celosvětový. Takže, nabídka snímku o osudu jedné stavby z Berlína, z města, které osobně poměrně dobře známe a z obou druhdy rozdělených stran, nás svým námětem na variaci „nerudovského dilematu“ – kde namísto kam s ním, je co s ním – týkající se jedné exemplární brutalistní stavby, samozřejmě zaujal.
Jak je to v Německu, jak to vidí tam a jak to hodnotí. Odpovědi skutečně nabídl film Battleship Berlin. Odpověď ano, ale odpověď a řešení – ne.
Battelship čili bitevní loď vede poslední bitvu uprostřed města
Již roky (!) vyvolává osud vrcholné berlínské brutalistní stavby ožehavé diskuze. Krajně diskutabilní dílo vzniklo v pozdním období už doznívající vlny brutalistní architektury, a to v roce 1981. Posláním této betonové - jakoby - bitevní lodi, bylo působiště výzkumné laboratoře, přináležející ke slovutné berlínské Charité, instituce jejíž renomé je celosvětově na vrcholu. Jenže, háček byl a je i v tom, jak se později provalilo, a současní aktivisté jsou na to dnes víc než kdy jindy hákliví, že v této laboratoři se prováděly drsné pokusy na zvířatech.
Ta stavba, upřímně řečeno, za to co se v ní dělo, samozřejmě nemůže, ale téma se do ní, chtě nechtě, promítne a vepíše, takže hněv veřejnosti se obrací i k té budově.
Stává se to.
Ideální příklad z dějin je pařížská Bastila. Samozřejmě, vězení, konečná mnoha chrabrých lidí, a tak ji rozběsněný dav v rámci revoluce zlikvidoval. Ale, mohla za to, co se v ní dělo stavba sama?
Totéž platí pro mnohé objekty, jež se nezapsaly hezky do dějin.
A totéž tedy platí i pro Battelship.
Ten má navíc tu smůlu, že je vybudován hodně extrémně v brutalistním – dnes tak indexovém stylu. Takže k likvidaci dnes už dávno prázdné budovy o důvod víc.
Nebo ne? A o tom je ten film.
Dnes tuhle budovu nalézající se mezi pohnutou minulostí a nejasnou budoucností, nazývají Berlíňané s podtextem na její minulost - Mäusebunker – tedy bunkr pro myši, myší pevnost.
Režisér Nathan Eddy se ve svém filmu pustil do nelehkého úkolu, vyřešit onu nerudovskou parafrázy, ono – co s ním.
Ale konce se nedobral.
Ve filmu z roku 2021 nechal promluvit opravdu všechny existující názorové skupiny, dal prostor k otevřenému vyjádření, pěkně, jeden po druhém, sami za sebe, ne jako nějakou kolektivní diskuzi, která by se zvrhla v při a nikam by vůbec nevedla a získal sice neuvěřitelnou paletu názorů, ale závěru se dobrat prostě nelze. Těžko se zorientovat tak, abychom vycítili převahu nějakého řešení. Od zbourání po revitalizace, přestavbu a novou šanci.
Jedněm vadila pro to, jak vypadá, jiní by ji právě proto nechali jako kuriozitu, či odstrašující příklad toho, co také může vzniknout na prknech architektů.
Jakou ale budoucnost si podle politiků, ochránců památek, architektů, galeristů či studentů architektury a dalších a dalších sociologických skupin zaslouží, film nepřináší.
Nemůže.
A každé řešení, které – a nakonec to bude stejně a jedině na politicích, otcích města – padne, bude rozdělující. Nikdy se totiž rozhodnutí nezalíbí všem. A ten, kdo jej vezme na sebe bude navěky pro jedny zachráncem a pro druhé katem, téhle budovy.
A ponaučení pro nás?
Vlastně žádné konkrétní.
Jen takový náš soukromý divácký dojem z filmu a diskuzí v něm vedených.
Z onoho bezbřehého názorového spektra vyplývalo, že diskuze je to spíše pragmatická, bez unáhlujících emocí. Že všichni, ať už z jakékoli pozice, opravdu řešili, jak objekt vyřešit. Kategorické šmahem zbořit a hotovo nějak nebylo znát. Což lze asi přičíst dvěma důvodům. Jednak, německá povaha je přece jen uvážlivější. Obecně. Zbořit jde, ale co práce to stálo vybudovat a jak – svým způsobem - je ta budova kvalitní. Pomineme-li tedy tu podivnou vzhledovou stránku. Na druhé straně, ale je otázka, jak takovéto naddimenzované monstrum a takový vnitřní labyrint chodeb, smysluplně využít. A rázem jsme – tak jako Berlíňané v diskuzích a úvahách, z nichž není úniku.
Takže to poučení?
No, snad je to, že diskutovat a diskutovat a diskutovat, dokud se nenajde nějaký průnik názorů – kompromis. Jak při volbě papeže.
Nehledět na volební hlasy do plus nebo mínus, nejít cestou populizmu, nedělat rychlá řešení a přemýšlet, nepodléhat lobingu, ne-li úplatkům, developerů. Což tady neumíme.
Zatímco – zdá se – tam v Německu, alespoň co se toho Mäusebunkeru týče, nebylo znát a rozum tam, tak nějak, hrál prim.
Text: Richard Koníček
Ilustrační foto: Festival Film a architektura
Battelship
Německo
2021
39 min německy s anglickými titulky
Režie: Nathan Eddy
Trajler:
https://filmarchitektura.cz/program/battleship-berlin/
https://www.youtube.com/watch?v=aG_toUZEbSE&t=10s
