Věra Běhalová získala Pečeť města Plzně aneb o té, která zachránila Plzni (a historii architektury) interiéry vytvořené Adolfem Loosem
Věra Běhalová 100
03. 06. - 24. 06. 2022
Mázhauz plzeňské radnice
"Historickou Pečetí města Plzně oceňujeme ty, kteří se zasloužili o rozvoj našeho města, o ochranu jeho práv nebo napomohli k jeho prestiži. A o to vše se Věra Běhalová určitě ve velké míře zasloužila, vždyť díky ní byly zachráněny Loosovy plzeňské interiéry, na něž jsme nyní tak moc pyšní. Kdyby je důkladně nezdokumentovala a nenechala prohlásit kulturní památkou, zanikly by. Zachránila je před zkázou.“
Martin Baxa, primátor města Plzně
31. 7. 2022 si město Plzeň, stejně jako architekti připomenou 100 let od narození Věry Běhalové, historičky umění, autorky prací o architektuře a také, odvážné osobnosti, která pro nás zachránila cenné interiéry vytvořené Adolfem Loosem pro byty osvícených investorů v Plzni. Nebýt nasazení a mimořádné iniciativy této dámy, nestaly by se tyto mimořádné prostory památkově chráněnými.
Do Plzně za Věrou Běhalovou…
Spojení Adolfa Loose s Prahou, je všeobecně vnímáno především prostřednictvím tzv. Millerovy vily, jejímž autorem Adolf Loos byl. Zásluhou manželů Cysařových, se však do povědomí a spojitosti dostalo i další unikátní architektonické dílo, jímž se může pyšnit Praha, a to téměř poslední práce Adolfa Loose, Vila Winternitz. I když rodina právníka Josefa Winternitze, která v ní bydlela do roku 1941, v němž došlo k její deportaci do Osvětimi, kde následky byly pro rodinu téměř fatální, podařilo se rodinnou linii zachovat a po roce 1989 se vila vrátila zpět pokračovatelům této významné pražské rodiny. Po roce 1999 byla vila vytvořená Adolfem Loosem a Karlem Lhotou zrekonstruována (arch. Zdeněk Lukeš a Karel Ksandr) a dnes slouží jako kulturně osvětové centrum Prahy. Jedním z poslání, která si manželé Cysařovi vetkli do vínku, po převzetí vily, je i propagace autora jejich vily, tedy Adolfa Loose. A tato obdivuhodná snaha a soustavná cílevědomá práce, už dávno přesahuje pouhý rámec pražské vily a protíná se i četnými – více či méně pozapomenutými – i mimo vlastní Vilu a Prahu jako takovou. Jednou z těchto aktivit se tedy stala spolupráce s Plzní, která se může pyšnit dokonce hned celou trojicí v podstatě zachovaných interiérů vytvořených pro tamní investory Adolfem Loosem. O jejich zachování se v 60. letech postarala pozoruhodná žena, Věra Běhalová, za níž jsme se za www.www-kulturaok-eu.cz díky naší trvalé spolupráci s manžely Cysařovými do Plzně vypravili. Důvod byl nasnadě. Plzeň si letos připomíná sto let od narození Věry Běhalové, udělila jí Pečet města Plzně, nejvyšší „městské“ ocenění a připravila v prostorách historického Mázhausu plzeňské radnice výstavu.
Výstava v Mázhausu
Prostorná dvorana budovy plzeňské radnice byla zcela zaplněna. Fajn, Plzeňané mají zájem o svou významnou spoluobčanku. Ne, nebylo to tak. V hlučícím davu jsme posléze zahlédli běloskvoucí nevěstu v notně pokročilém stavu a celý ten dav se postupně vydal impozantním schodištěm vzhůru do svatební síně. Měli zjevně na čase…
Dvorana se naopak vyprázdnila a my se tak mohli v klidu věnovat – sice především panelové – ale zato velice pečlivě připravené, chronologicky uspořádané a bohatě faktograficky i dokumentárně zpracované výstavě. Náplní výstavy je jak podrobně zachycený život Věry Běhalové, tak i základní přehled o jejím objevu, Loosových interiérech a jejich příběh. Na www.www-kulturaook-eu.cz se budeme postupně jednotlivým interiérům věnovat blíže, neboť jsme měli příležitost je všechny při své cestě do Plzně také navštívit.
Věra Běhalová 100
Věra Běhalová (31. 7. 1922 – 6. 1. 2010) byla profesí historička umění, nadáním autorka prací o architektuře a vlastnostmi silná a nezlomná osobnost. Na svět přišla v Prostějově. Nebyla tedy nijak spjata právě s Plzní, kde tak později proslula. Zájem, talent a schopnosti ji přivedly po válce do Prahy, na Karlovu Univerzitu, kde se rozhodla studovat dějiny umění a archeologii. Jenže přišel rok 1948 a Věra Běhalové se názorově ocitla na opačné straně barikády, než si žádal nastolený režim, což dávala zřetelně najevo a tak byla v roce 1949 ze své Alma Mater - z politických důvodů – vyloučena. Ale její charakter byl dost nezlomný, takže se s režimem potýkala dál. Zaměstnání našla až na francouzském velvyslanectví. Ale i tam ji režim dostihl. A tentokrát zásadně. V roce 1952 byla „za posílání tajné korespondence“ odsouzena. Rozsudek zněl: Sedm let vězení za špionáž a velezradu. Přečkala a dál se zajímala obor, který si kdysi vyvolila. Dějiny umění.
Cesta zpět k jejímu oboru byla ale samozřejmě složitá. Vystřídala řadu pro její kvalifikaci podřadných zaměstnání. Až se v druhé polovině 60. let minulého století se jí podařilo dostat místo v Plzni, na Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody.
A mohla konečně od doby svých studií pracovat v oboru, který jí příslušel.
Díky své povaze se záhy etablovala mezi nejvýznamnější odbornice na Loosovu tvorbu. Rychle nabyla i důvěry místních, a ti ji k dílům Adolfa Loose nasměrovali. Téma ji pohltilo a navázala kontakty s dosud žijícími lidmi, kteří Loose znali osobně. A hlavně osobně hledala, co zůstalo od Adolfa Loose v Plzni zachováno. Provedla odbornou a precizní dokumentaci a začala boj o prohlášení těchto interiérů za památku. To nebylo snadné, protože dobový pohled režimu se neohlížel na modernistické památky, navíc vtvořené pro bohaté buržoazní veličiny.
Ve světlejší chvíli stávajícího režimu, až na sklonku 60. let, kdy se už schylovalo k nadějnému „Pražskému jaru“ se jí nakonec zdařil její životní čin, jímž nabyla právo vstoupit do dějin architektury. Objevila a zachránila – povětšině neznalostí, nezájmem a ideami k zániku odsouzené - plzeňské interiéry Adolfa Loose. Hotový architektonický poklad. Dokázala prosadit, zaevidování většiny Loosových plzeňských interiérů pod křídla památkové ochrany. Stal se tedy zázrak.
V pravou chvíli, protože po jaru (pražském) přišel mráz (z Moskvy) a už by se jí to nesporně nikdy nepodařilo.
Když pak ulicemi projížděly tanky se soudružskou pomocí, pochopila, co bude následovat a v roce 1968 raději zavčasu emigrovala do Rakouska. Její záchranný kruh pro unikátní interiéry už ale zůstal a prostory jsou dnes přístupné. A protože se obávala, že z její iniciativy vtvořený záchranný kruh památkové ochrany nad Loosovými díly, by nemusel nápor normalizačních idejí vydržet a interiéry nenávratně zmizet, vydala v roce 1970 burcující článek. V němčině a ve Vídni. Jmenoval se „Pilsner Wohnungen von Adolf Loos“ nebo-li, „Plzeňské apartmány od Adolfa Loose“, ve kterém svůj objev, plzeňský Loosův interiérový soubor, odtajnila před světem, který se k osobnosti Adolfa Loose stavěl výrazně jinak, než tomu bylo u nás. A zdárně tak opevnila ten jí hozený záchranný kruh pro vzácné architektonické památky světového kulturního dědictví. Odborný svět jistil, že tady nebude nová Bestia triumphans jako v Praze v roce 1897.
Objev a zdokumentování plzeňských interiérů se stalo základem pro další bádání Věry Běhalové. Ovšem už mimo Plzeň, z Vídně. Tam také konečně mohla dokončit studium dějin umění doktorským titulem a prosadila se mezi přední odborníky na architekturu a umění 19. a 20. století.
Ve Vídeňské emigraci se Věře Běhalové poštěstilo dočkat se roku 1989 a pak už mohla v klidu a bez obav o své plzeňské Loosovy chráněnce dožít svůj pozoruhodný, bohatý, nelehký a prospěšný život. Stalo se tak před dvanácti lety, v jejích 88, v roce 2010.
Zasloužená výstava
Dovolíme si citovat ještě jednou plzeňského primátora, Martina Baxu, který mimo jiné řekl:
„Adolf Loos je výraznou osobností moderní architektury a Plzeň měla to velké štěstí, že nejvíce úprav bytových interiérů vzniklo právě tady. Co do počtu unikátních prostor může dokonce soupeřit s Vídní. Loosovy interiéry jsou jedním z plzeňských klenotů…“
Proto letos v roce stých nedožitých narozenin Věry Běhalové, obdržela od města Plzeň – žel již jen - in memoriam Pečeť města Plzně. Ve zdůvodnění stálo, že „probádala a navrhla k památkové ochraně plzeňské realizace průkopníka moderní architektury Adolfa Loose. Interiéry, které se zachovaly až do 60. let 20. století, tím prakticky zachránila před zničením.“ Primátor po té předal toto vysoké ocenění příbuzným Věry Běhalové.
Výstavu pro větší názornost, doplňují dvě vitríny s exponáty z ženských věznic, zapůjčené Muzeem III. odboje.
Text a foto: Richard Koníček
Věra Běhalová 100
03. 06. - 24. 06. 2022
Mázhauz plzeňské radnice
náměstí Republiky 1/1