Smrt zítřkům v divadle D 21 aneb proč si muži a ženy nerozumíme?! Byla by to jinak nuda,ne?!
Smrt zítřkům v divadle D 21 aneb proč si muži a ženy nerozumíme?! Byla by to jinak nuda, ne?!
Muž a žena - téma věčné a vděčné. Jde to, když se to umí, stokrát za sebou a přesto pokaždé jinak. Žena je nekonečněkrát měnlavá, muž je nekonečněkrát měnlavý, a teď si vezměme, co kombinací z takové nepřebernosti vytvoříme!
V D21 to vzali snad desetkrát, pokaždé jinak. Měl jsem zatajený dech a neměl v ruce blok, abych si napsal přesný počet variací na téma ´Žena a Muž´, které nám v rámci pravidelných večerů nazvaných „Velký třesk“, tentokrát s podtitulem „Smrt zítřkům“předvedl soubor pražského divadélka D21.
Čas plyne nebo stojí, ale neustále běží. V tomto čase, s postavou ´Muže´ a ´Ženy´ , může se ztotožnit kdokoliv z nás, splynout či zůstat beze změny.
(opsáno z plakátku programu D21)
Muž a žena - tentokrát ClaudeLelouche to není!
Ženu nám předvedla mnohotvárná, a přece vždy v jádru herecky svá, Stela Chmelová. Muže pak ztvárnil nepřehlédnutelný - fyzickou i hereckou postavou a příjemně civilním hraním, Lukáš Šolc. Ti dva spolu už excelovali na pódiu avantgardního a průbojného divadla D 21 například v Ibsenově Noře. Zatímco tam jim role a příběh umožnily jen variovat vývoj jednoho zpackaného manželství a odlupováním póz dojít až ke zcela nahé realitě jejich duší a postav, ve ´Smrti zítřkům´ dostali oba herci těch možností celý balík.
Bůh sere do vejšky( opsáno z plakátku programu D21).jpg)
´Smrt zítřkům´ není hra s jedním dějem a několika postavami jako takovými. Je to kaleidoskop postav a příběhů a scénického pojetí. Ale stejně jde vždy jen o totéž. Žena a muž. Klademe si otázku, mohou spolu žít, když jsou oba tak rozliční? Ženský prvek vidí přece svět a jeho realitu zcela jinak než ten mužský. Přitahují se, odpuzují, sní, procitají, touží, nenávidí, vnímají, jsou hluší, chtějí i odmítají.
Zrození, Vernisáž, Bond- Girl, Čaj o páté, Dej mi facku, Deníčky …tento kaleidoskop oběma protagonistům nabídl možnost vyhrát si s nejrůznějšími situacemi a rozehrát je jako ´typická Žena´ a ´typický Muž´. Snobský dialog nad čajem o páté, hravé dětské povídačky, zrození, žití, stárnutí a umírání. Poetika i sarkasmus, romantika i drsná krutost. To vše nás potkává. Nás jako celek a nás jako konkrétní osoby. Autoři nabídli řadu možných pojetí od pantomimy, přes dramatiku, hudební – až muzikálové - ztvárnění, scénické divadlo, výtvarnou symboliku, recitaci. Vždy přesně dávkováno k danému příběhu. Humor, pot, slzy, emoce, erotika, napětí, relax, vášně i chlad, smyslnost i nesmyslnost.
Nahota nahé modelky stále dojímá
Představení na vtipně naaranžovaném jevišti tak – řečeno drsně pragmaticky – umožní za jedny prachy, vidět těch deset či kolik her najednou. A nenudíme se. A smějeme se a bavíme se a dokonce i – jak kdysi říkával nezapomenutelný Jiří Grossman v jednom přestavení v Semaforu – i divák nemrava si musí přijít na své. Přijde. A vrchovatě. A tak, že se neurazíme, neznechutíme a přece mile rozrušíme. Nahota na jevišti není nic proti ničemu, ale nesmí být samoúčelná a snažit se dohonit to, co scénář, herci a režie prošvihli. Zde tomu tak není. Zásluhu na tom má už sama Alena Julie Novotná. Také ´Žena´. Nejen, že hraje na jevišti (i v tom chladnu) povětšinou nahatá, ale i když jí role přisoudí v jedné epizodě pózy děvky, v jiné vášnivé milenky sžírané touhou, a v další třeba múzy umělců všeho druhu, stává se klidně i andělem nadpozemské čistoty či tragickou, politováníhodnou, zneuctěnou a machisticky odvrženou ´Ženou´. Ano, ´Ženou´. Krásnou, ale proměnlivou. Žádoucí, nedobytnou, stejně jako zneuctívanou a ponižovanou. Tak jak už to se ženami v životě bývá?!
Osud, Čas i Soudce
Inscenace ale žije životně a živočišně i s dalšími postavami. Nemluvný a nesmlouvavý rozhodce Milana „Kapišto“ Willingera. Tak trochu Osud, Čas i Soudce. Bůh i Ďábel tu přisuzující změny rolí, tu zrychlující čas, a jindy úslužný komorník, či samolibý exot. ´Muž.´ I takoví přece my muži jsme?!
David Hlaváč, Daniel Krejbich a Jiří Ondra
A v neposlední řadě je na jevišti trojice těch, kteří představení vdechli své ztvárnění a umožnili hercům rozehrát tak zajímavé variace na dané téma. Hudebník (David Hlaváč), výtvarník (Daniel Krejbich) a režisér celé féerie (Jiří Ondra). Nezůstali v zákulisí, naopak byli přítomni na jevišti, a hráli, doplňovali a potrhovali vše, co zažívali a předváděli ti hlavní ´Žena a Muž´. Mimochodem právě použití slov féerie (divadelní hra s fantastickými ději a postavami či cirkusové představení s dějem a překvapivými prvky, viz. slovník cizích slov) mi připadá nejpříhodnější jako charakteristika představení, ve kterém se každý muž a každá žena najdou.
Esemková rajcovačka
Je dobře, že tohle přestavení vzniklo. Je dobře, že Stela Chmelová a Lukáš Šolc šli do těch rolí, že dokázali sehrát lehce esemkovou rajcovačku dvou vášnivců, kteří se provokují, kam až že se dá v sexu zajít, stejně jako perfektně připitomělé blekotání dvou pubošů kdesi na táboře, hledající cestu k prvnímu sexuálnímu výboji. Oba herci, tak, jak už to u ´Žen a Mužů´ bývá, měli v sobě ukryto vždy to hlavní – pohlavní – i když různě maskované - demaskované, různě potlačované – nepotlačitelné a různě i prezentované – tutlané – napětí.
A ještě tečku na závěr: Stačí, aby se ´Ženy´ ´Mužům´ vzdálily, odtrhly se od nich, zmizely jim z očí a ´Muži´ se mění v muže a trapně rezonují to, co jinak znělo velkolepě. Dobrý fór zaznamenáme při srovnání s původně nádhernou písní, zpívanou hlavně ´Ženami´ s mužskou sborovou podporou někde v průběhu představení a touže písní v závěrečném momentu představení zpívanou už osamocenými muži, vyznívající v trapnou parodii či brumendo trubců. Ano ´Muži´ bez ´Žen´ by byli jen muži, zatímco ´Ženy´ by bez ´Mužů´ ´Ženami´ zůstaly, ač o hodně, hodně chudšími a smutnějšími.
A úplně nakonec si neodpustím citaci básně v podání Stely Chmelové v jedné ze scén, při níž by bylo v jinak bouřícím a žijícím posluchačstvu slyšet cinknout i onen příslovečný padající špendlík, kdyby ho tam někdo držel. A při které se mně osobně při zhudebněném přednesu Stelou draly až slzy do očí a ježily chlupy naštěstí jen – na – na – na zádech…
Až
Až na všechno zapomenu
Až vypnu poslední myšlenku
Otevřu oči a pofoukám slunce
Aby mě v té zimě nespálilo
Až na všechno zapomenu
Až budu úplně v nedohlednu
Zaklepu poslepu na noční hladinu
A počkám než ticho klesne ke dnu
Tam tam ta dam
První slza
Tam tam ta dam
Druhé ticho
Tam tam ta dam
Něžná vlna
Tam tam ta dam
Chladná voda
Jak barevné akvarely
vzpomínek na chvíli nekonečnou
mihnou se přede mnou než na dno
usednou
myšlenky které vydržely
Proč nemůžu zapomenout
i když jsi hluboko pod hladinou
a čekám na břehu na konec příběhu
dokud se hodiny nerozplynou
Nevím, kdo ty verše napsal, ale je to síla. Díky za ně. Psal je ´Pan Básník´ či ´Paní Básnířka´, i kdyby už nic jiného nenapsali.
Hrají: Stela Chmelová, Lukáš Šolc, Alena Julie Novotná, Milan „Kapišto“ Willinger, David Hlaváč, Daniel Krejbich, Jiří Ondra
Režie: Jiří Ondra
Hudba: David Hlaváč
Obraz: Daniel Krejbich
Světlo a režie: Jiří Ondra
Hodnocení: 100 %
Premiéra: 3. dubna 2013
Reprízy: 8. a 15. dubna 2013 – 19.30 hodin
Richard Koníček
Foto: D21