Ve stínu srdce mé milé aneb žalozpěv za lehké holky či neopouštěj mě…
Francouzský institut/Galerie 35 - Praha
26. 4. - 30. 5. 2018
Na vernisáži nové výstavy Ve stínu srdce mé milé s podtitulem Francouzský šanson v českých ilustracích Karla Demela, kterou připravil Francouzský institut v Praze, nám byly představeny monotematické grafiky (hlubotisky) a kresby Karla Demela, grafika, malíře a ilustrátora. Přední polovina sálu je věnována J. Brelovi, zadní část výstavního prostoru zaujímají grafiky k textům Georgese Brassense. Autor vystavených děl byl osobně přítomen.
Zahájení se ujal Alexandre Pajon – kulturní atašé a zástupce ředitele FI v Praze. Poté Luc Lévy, ředitel Francouzského institutu v Praze s potěšením konstatoval, že existuje velmi úzké spojení mezi uměním a hudbou, a že je v Praze teprve 7 měsíců a že v Praze objevil českou zpěvačku Martu Kubišovou, kterou obdivuje velmi.
Karel Demel, který patří mezi nejlepší umělce v oboru hlubotisku u nás, je dlouhodobým členem skupiny Hollar, nám sdělil, že kdysi navštěvoval kurzy francouzštiny, že čas však nehraje vůbec žádnou roli.
Jako hlavní host nás poctila svou přítomností Chantal Poullain, rozverně a živě gestikulující. Vyjádřila svůj obdiv jak Karlu Demelovi, tak i k jeho vystaveným grafikám. Na závěr akce nám také zazpívala.
Možná, že i oni slyší onu skrytou hudbu, která z jeho děl vyzařuje.
Francouzská píseň – šanson jako skrytá forma odboje…
„Klasický francouzský šanson byl v bývalém Československu poslouchán a milován už před válkou i po válce,
také ve zlatém věku československých sixtees,
ale největšího ohlasu, paradoxně, dosáhl až v době po roce 1968, tedy za normalizace.
Legálně vydávané i ilegálně šířené nahrávky byly v době úpadku české populární hudby něčím,
co lidem dávalo velmi expresivní důkaz o tom, že autenticita a pravdivost umění je možná,
pokud je to pravda z hloubi duše a srdce umělce.
Umělecky fatální rozdíl mezi sterilností a odvozeností české pop-music a uchvacující emocí,
která promlouvala k celé generaci ústy šansoniérů i přesto,
že většina poslouchajících nerozuměla textu, měl tu význam zásadní lekce:
je možné promlouvat sám za sebe, až do morku kostí, za jakoukoli cenu.
Ze starší generace v Československu zněli Joséphine Baker, Maurice Chevalier a Edith Piaf
ještě jako součást společné předválečné i poválečné kultury,
zatímco mladší generace (Charles Aznavour, Léo Ferré či Jacques Brel (1929- 1978)
byla přijata publikem komunistického Československa snad jakousi všenárodní aklamací.
Píseň = prostředek vyprávění
Několik desek, které vyšly v 60. a 70. letech 20. století, patřily k základnímu vybavení většiny českých domácností.
Byli v 70. a 80. letech i autoři, například Gilbert Bécaud nebo Mireille Mathieu,
kteří v komunistickém Československu dokonce mnohokrát koncertovali,
naopak byli takoví jako například Georges Brassens (1921 - 1981),
jenž patřil pro svá ostře proříznutá ústa spíše k těm upozaďovaným či dokonce proskribovaným.
Byli ovšem i šansoniéři - zavilí nepřátelé, jako Yves Montand poté,
co ztělesnil ve filmu Doznání jiného zavilého nepřítele, Arthura Londona…
Jisté je, že šanson zapustil v Československu kořeny hluboké,
rašící posléze i vlastními českými variantami francouzských předloh
či vytvořením nového hudebního druhu, českého šansonu.
Hana Hegerová a Petr Hapka
byli (vedle mnoha jiných) jeho dvěma nejvýraznějšími osobnostmi.“
(tisková zpráva)
Karel Demel patří vedle Jiřího Anderleho a Oldřicha Kulhánka k nejznámějším, i v zahraničí oceňovaným reprezentantům té větve české grafiky, jejíž figurativní preciznost je založena na dokonalém zvládnutí kresby a zapojení konkrétní snové básnivosti do námětu díla. Tento způsob grafického myšlení nalezl u všech 3 reprezentantů této větve české grafiky ideální podmínky na poli ilustrace.
U Karla Demela navíc byl tento sklon rozšířen o jeho hudební založení. Tak vznikly např. jeho grafické cykly Hektor Berlioz – Fantastická symfonie či oba cykly věnované dvěma francouzským šansoniérům, jež představujeme na této výstavě. Na prvním místě je Jasques Brel, k jehož textům Demelova díla vznikala v letech 1980 - 1989,
a na dalším místě je to Georges Brassens (Demelova díla vznikla později, v letech 2011 - 2017). Významné jsou i další Demelovy ilustrace francouzské poezie (Apollinaire, Baudelaire, Rimbaud aj.)
Tato akce se koná se v koordinaci s výstavou Naše Francie/
Francouzská poezie v českých překladech a ilustracích 20. století
(od 11. 5. do 31. 10. 2018 v Letohrádku Hvězda)
110 00 Praha 1
Štěpánská 644/35
Vstup: zdarma
Hodnocení: 100 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: tisková zpráva)
Foto: © Ing. Olga Koníčková
Karel Demel (* 28. února 1942 v Praze)
- 1953: bral soukromé hodiny hry na pozoun, příprava ke studiu na konzervatoři
- 1957 – 1963: studoval hudbu na konzervatoři (trombón, tuba)
- kreslí do školního časopisu Hlas konzervatoře. Vznikají první pochybnosti o budoucí kariéře hudebníka
- od 1968: studium /po mnoha peripetiích s přijímačkami) grafiky a knižní ilustrace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Zdeňka Sklenáře
- 1970: přestup do ateliéru ilustrace a plakátu, který převzal prof. Zdeněk Sklenář po zemřelém Jiřím Trnkovi. Výrazné působení asistenta Jiřího Anderleho. Zájem o poezii a hudbu jako o motivaci k výtvarné činnosti
- 1974: ukončení studia diplomovou prací ´Šest básní o lásce´
- 1975: 1. samostatná výstava v Galerii Borkowski (Hannover)
- počátek spolupráce s Art Centrem a Lyrou Pragensis
- 1976: usiluje o řemeslnou dokonalost, fascinace starými rytinami
- 1982: automatická kresba, akvarely, pokusy o formální a obsahové uvolňování
- 1983: cyklus ´Divadlo´ - ovlivnění grafické techniky akvarelem
- 1986: lept, akvatinta a kombinování technik
- 1992: Poitiers (Francie), studijní pobyt s mezinárodní účastí. Zájem o transpersonální psychologii a holotropní dýchání
- 1993 - 94: studium v mezinárodním grafickém centru v Kasterlee (Belgie)
- 1995: vedení kurzu grafiky v galerii Epreuve Artiste v Antverpách
- 1998 : účast na Mezinárodním malířském plenéru Pardubice
- je nositel francouzského Řádu umění a literatury z roku 2003