Vánoční strom na Staroměstském náměstí aneb smutná připomínka, že lépe už bylo
Doba nepřeje nejen kultuře, ale ani lidem vůbec. Tedy těm, co ještě stále nežijí ve virtuální realitě, s očima na displeji mobilu, ušima zacpanýma sluchátky a ústy – ne rouškou - ale kafíčkem, vystátém houfně u okének bez dvoumetrových odstupů na každém rohu. My ostatní, co nejdeme s dobou, hledáme zoufale alespoň záblesky vzpomínek na to, co bylo, když už není pořád vidno ono tak žádoucí světlo na konci tunelu. Samozřejmě, to nahlas neprozradíme, ani nemusíme, prozradí to za nás naše tváře. Naštěstí cudně zahalené rouškou.
A do toho všeho čas adventu a na jeho konci, vrchol, doba Vánoc… Vánoc bez Vánoc. Za socialismu se o nás tvrdilo, že jsme se před tím vším kolem nás uchylovali alespoň do naší „vnitřní emigrace“. Pokud jsme neemigrovali doslova. A jak to tak vypadá, už se do ní uchylujeme zas. Kdo má vnitřní sílu, má Vánoce i vzdor všem omezením, jež ale nepřináší spílaná vláda, ta jen zoufale zkouší, co se dá, ale invaze virů, co z jednoho místa zaplavily celý svět. A jsa v té vnitřní emigraci, snažíme se z venku zachycovat jako ojedinělé vločky rychle se rozpouštějící na nastavené dlani, maličkosti, které mají budit dojem, že ještě není tak nejhůř. A jednou z takových maličkostí je i ten jeden osamělý vánoční strom na Staroměstském náměstí. Memento doby. Stojí tam vedle Mariánského sloupu, vyvzdorovaného a vztyčeného jako na potvoru právě v okamžicích, kdy to celé utrpení začínalo. Ale stojí tam naštěstí i sousoší s Janem Husem, takže si můžeme z těch tří dominant vybrat, tu, která nás náležitě osloví. Pro nás na www.www-kulturaok-eu.cz to byl samozřejmě vánoční strom.
Tradice Vánočních stromů na veřejném prostranství Prahy
Ten úplně první je zaznamenán už z roku 1812. Tedy před více jak dvěma stoletími. Nevztyčili a nenazdobili jej tehdy ale na Staromáku, ale v Libni. A přičinil se o to direktor tehdejšího Stavovského divadla, J. K. Lieblich. Po tomto průkopnickém počinu se do zdobení podobných stromů – hlavně na nádvořích svých paláců – pustila šlechta. Později je už měli i v interiérech svých paláců. Zhruba od roku 1840 se začaly další zdobené stromky objevovat i v tzv. „lepších“ měšťanských rodinách, které se tím chtěly tak nějak vyrovnat šlechtě.
Úplně první vánoční strom na Staroměstském náměstí byl ale vztyčen až v roce 1936. A i když se od té doby rozšířily vánoční stromy na mnohá další pražská náměstí, po roce 1989 dokonce až inflačně, tak ten na Staroměstském náměstí je stále tím nekorunovaně - hlavním.
Stál tam i v době okupace. Tedy ještě v roce 1941. Skromný až nenápadný, ale i tak hojně navštěvovaný veřejností. K nelibosti německé nacistické mašinérii. Ta takovou tichou národní demonstraci samozřejmě nepřipustila. A strom dokonce zakázala.
Ale v roce 1945 vánoční strom už na Staromáku zase byl. I když jen na krátko.
Po roce 1948, po nastolení vlády idejí KSČ, tam sice ještě nějaký čas býval, ale i pro tuto moc byl problémem. Zkusila mu implantovat jiný podtext, což nefungovalo, tak byl nakonec ze Staromáku opět na čas vymýcen.
Až v roce 1968 se strom vrátil téměř v plné parádě. A byl vítán a všemi nadšeně přijímán. Jenže pro změnu začala normalizace a už se z vánočního stromu zase stala problémová věc. Ale stál tam. A od roku 1989 se to s vánočním stromem na Staroměstském náměstí rozjelo na plno. A nejen na něm. Rok od roku byl vyšší a vyšší, zdobnější a zdobnější. Až se to nakonec přehnalo a v roce 2003 se vánoční strom zřítil. Měřil tenkrát už 30 metrů. Neznamenalo to naštěstí jeho další konec, ale větší opatrnost, lepší upevnění a menší výšku. V roce 2008 se sice už zase blížil svému nechvalnému předchůdci, měl 28 metrů, ale ustál to v pořádku.
Ten letošní, smutně opuštěný, se na Staromáku objevil 27. 11. 2020. A od té doby tam je a září.
Je skromnější než býval, má jen 17.5 metrů a vyrostl u Kamenného Přívozu. Buďme ale skromní i my. Je tam na Staromáku! A o to jde. Zrušily ho hnědá i rudá moc, ale nezrušila ho pandemie. Vzdor všemu a všem. Chvála bohu! Je jiskérkou naděje. A milou připomínkou, jak nám bejvávalo hezky, když ještě bývávalo všechno tak, jak to má být.
Prohlédněme si ho tedy, zavzpomínejme u něj, tak jako si vzpomínáme na zrození Ježíška, a pak se raději uchylme do naší „vnitřní emigrace“, domů, do domovů, kde si vytvořme, když nic jiného, tak alespoň pro ten Svatvečer iluzi, že Vánoce jsou takové, jaké být mají.
Alespoň v našich hlavách, našich srdcích a našich duších...
Text: Richard Koníček
Foto: ing. Olga Koníčková (noční snímky) a Richard Koníček (denní snímky)