Válečné nevěsty´/ Warbrides´ aneb anglická žena má následovat svého muže či poválečné reálie v Československu…
ICP Praha 3
25. 2. 2019
O Informačním centru Prahy 3 na Jiřího náměstí jsme se už na www.www-kulturaok-eu.cz zmiňovali, a to v souvislosti s výstavami Galerie Toyen, projekcemi nekomerčních filmů, stejně jako zajímavými vhledy do života Žižkova či osobností s Prahou 3, propojených v Žižkovských hovorech Martina Severy. O nejzajímavějších akcích rádi informujeme.
Důkazem, že laťka za dva roky neklesá, ale stoupá, byla beseda s režisérkou a dokumentaristkou Olgou Struskovou o jejím TV filmu Válečné nevěsty, který ČT již odvysílala. Bezmála hodinový a objevný dokument nám v rámci besedy paní režisérka promítla. A hned bylo o čem mluvit a hned bylo o čem přemýšlet. Akce totiž byla zaměřena na jedno zásadní dějinné téma, jež bylo za minulého režimu potlačeno a zamčeno a za současného režimu spíše opomíjeno. Oč šlo a kdo jsou, či spíše už bohužel jen byly, ony válečné nevěsty?
Warbrides - téma logické, tušené, ale dosud převážně nevnímané
´Válečné nevěsty´ (´warbrides´) jsou specifická ´epizoda´ 2. sv. války. Doklad, že válka sice skončila v roce 1945, ale důsledky jsou patrny dosud, od globálních po ´malé´ lidské.
Za válečné nevěsty
jsou označovány anglické dívky,
jež se provdaly za cizí státní příslušníky,
vojáky sloužící v Anglii a bojující s Němci.
"On nevěděl, jaká jsem, a já nevěděla, jaký je on."
Za 2. sv. války se Anglie stala útočištěm vojáků z Německem poražených a okupovaných zemí, co se nemínili smířit se stavem věcí a po různých peripetiiích dospěli až do Anglie. Tam bojovali od počátku války (jako letci a námořníci), byli vysazování do okupovaných zemí k diverzím (viz. výsadky podílející se na atentátu na Heydricha) a cvičili se i jako pozemní vojsko a v roce 1944 se zúčastnili vylodění a osvobozovacích bojů na Západě. Značné procento jich bylo z Československa. Mladí muži ve fešáckých uniformách (jak samy Angličanky přiznaly), plní elánu a víry ve vítězství. Takže není divu, že docházelo k mnoha vztahům s anglickými dívkami. Nemálo z nich vyústilo v sňatek.
Po válce však v těchto párech, často už v rodinách, pro Angličanky nastalo těžké rozhodování.
Zůstat v Anglii nebo následovat své muže do jejich zemí?!
Volba byla na každém páru, ale podle tehdejších anglických zákonů sňatkem s cizím státním příslušníkem, ztratily Angličanky anglické občanství a získaly občanství země svého manžela. To mnohou volbu rozhodlo. Navíc zapůsobila i jejich anglická výchova, že žena má následovat svého muže, a také pocit, že už jistě je po problémech národnostních, rasových či politických.
´Pomůžeme obnovit válkou zdevastované státy!´
A tak manželky následovaly v řadě případů své muže do jejich zemí.
Jedna z devíti set…
Našich vojáků bylo v Anglii mnoho. Bojovali v R.A.F. i v pozemních vojscích, na bojištích, kde bojovali Angličané. Odhaduje se, že do Československa se válečných nevěst přesídlilo asi 900. Posléze se tu dočkaly nejen rozčarování a šokujících životních zlomů při poválečné obnově země, ale hlavně je tu potkal v roce 1948 ´Vítězný únor´ a nástup vlády jedné strany, která tvrdě a nesmyslně zlikvidovala přednostně právě vojáky, kteří sloužili v jiných než sovětských jednotkách. Křivá obvinění a mnohaleté žaláře, ztráty všeho a společenská likvidace jejich rodin byly na denním pořádku. Anglické ženy, válečné nevěsty, se tak bez manželů, bez prostředků i s dětmi ocitly na okraji společnosti a často i za ním. Jen asi polovina se spasila více či méně komplikovaným návratem do Anglie a zbylých asi 450 válečných nevěst se nedobrovolně stalo součástí všech peripetií naší novodobé historie. Bez možnosti úniku, přes železnou oponu. A právě o tom je dokument Olgy Struskové - Válečné nevěsty.
Pohnuté životní příběhy Angličanek
Inspirací pro film byla jedinečná, hlavně historicky cenná, autentická, biografická kniha Rosemary Kavanové: Cena svobody - Život Angličanky v Praze.
To říká vše. A přínos této knihy je v jejím čtivém pohledu na svět, zdejší vývoj, dějinné a politické dopady, proložený, vzdor všemu utrpení a strádání, typickým anglickým humorem a nezdolnou sílou přežít.
Jak uvádí oficiální anotace ČT k dokumentu Válečné nevěsty:
„Až dosud se tvůrci hraných i dokumentárních filmů zabývali převážně osudy čs. letců, příslušníků R.A.F., a to jak za války v Británii, tak krátce po ní. Příběh Rosemary Kavanové, jakož i dalších ´válečných nevěst´ (´warbrides´) je nový tím, že poukazuje na neméně pohnuté osudy příslušníků čs. pozemních jednotek v Británii a následně mapuje osudy jejich rodin v průběhu dalších 30 let v souladu s vývojem naší tehdejší poválečné historie.
Anglických manželek, ať už se jmenovaly Rosemary, Lily, Ivy, Peggy, či Yvonne, k nám přišlo z Británie v prvních poválečných letech na 900. Jejich ideály o sociálně spravedlivé společnosti a mladistvá touha po dobrodružství je přivedly do zcela neznámé, pro ně možná exotické země, a postavily je po bok mužů, jejichž osudy učinily z původně naivních dívek silné osobnosti s realistickým pohledem na svět.
Se svými českými muži, veterány 2. sv. války, založily rodiny a doufaly ve šťastný a spokojený život. Jenže přišla stalinská 50. léta, reformní Pražské jaro, následná sovětská okupace a tzv. normalizační éra…Počet válečných nevěst se u nás snižoval tak, jak se snižovaly naděje českého lidu na lepší časy. Mnohé z nich postupně ztrácely iluze a vracely se domů. V Čechách, na Moravě a na Slovensku zůstala slabá polovina z jejich původního počtu a dnes, kdy by nám mohly poskytnout jedinečné svědectví o tom, co za ta dlouhá léta ve své ´adoptivní vlasti´ prožily, už téměř žádná z nich nežije. Film vznikal v letech 2010 - 2017, v tomto časovém rozpětí se autorům podařilo zaznamenat životní zážitky a zkušenosti alespoň 5 z ´válečných nevěst´ a zpracovat jejich příběhy do filmu, který vzdává hold nejen jim samotným, ale dodatečně také jejich statečným mužům.
Snímek ´Válečné nevěsty´ je kombinací autentických výpovědí, filmových archivů a inscenovaných sekvencí, které se vzájemně obsahově i obrazově doplňují a utvářejí ucelený obraz doby, v níž od osvobození v roce 1945 až do počátků normalizace naše země žila“. (Česká televize)
Silný dokument, ohromení diváci
Besedy o dokumentu se zúčastnili tři protagonisté projektu. Především Olga Strusková. Druhým besedujícím byl Jan Kavan, syn Rosemary Kavanové a třetí účastnicí herečka Nataša Burger, jež v dokumentu ztvárnila postavu samotné Rosemary, když v dotáčkách ilustrovala čtený text z knihy Cena svobody. Směr besedy určily úvodní vstupy všech tří besedujících.
Pohled Olgy Struskové
Olga Strusková hovořila o problémech s financováním dokumentu, kdy první sponzor odstoupil, natáčení se zastavilo a zachránila ji Česká televize, jež se projektu ujala, zařadila ho do vysílání na ČT2 a pomohla s dokončením cenného dokumentu. Jak režisérka konstatovala, osud Rosemary je vlastně příběh celého poválečného Československa a cizinci, co ho zhlédli, ho vnímají jako příběh Československa.
Dozvěděli jsme se, jak ke vzniku dokumentu došlo. Iniciátorem byl Jan Kavan, který Olze Struskové přinesl knihu matky. Režisérku napadlo, že by mohla zkusit zdokumentovat a porovnat víc osudů válečných nevěst. A ty, co vypátrala, jsou v dokumentu zastoupeny. Po vzniku scénáře, bylo jasné, že je třeba najít osobu, která typově i mentálně může pro ilustraci zastoupit již nežijící Rosemary. Zvolila herečku Natašu Burger, jejíž osud je - do jisté míry - podobný osudům válečných nevěst (pochází ze Slovinska), ale odehrál se už v jiné konstelaci o 40 let později (do Česka přijela v roce 1990). Autorka se - jak nám sdělila - především snažila vytvořit lidský příběh statečné ženy. A kniha Rosemary Kavan, kterou psala celý život a stále ji doplňovala a upravovala, k tomu přímo nabádala. Je tedy jakousi literární kronikou jednoho takto poznamenaného života. A jak také Olga Strusková vyzdvihla, Rosemary Kavan si kladla v knize otázky, nevyjadřovala se nikdy jenom subjektivně, za sebe. A obdivuhodná je i její permanentní snaha zvládnout jakoukoli nepříjemnou situaci, a že jich bylo dost (!), a vytvořit svým dvěma synům stále příjemné prostředí, jako kdyby se nic až tak hrozného nedělo.
Pohled Jana Kavana 
Jan Kavan - dotazy z auditoria k tomu mířily - se rozhovořil o matce, rodině o jejich příběhu z pohledu účastníka. A tak jsme se dozvěděli, jaké to bylo po zavření jeho otce, po nuceném vystěhování z bytu, po nástupu maminky do těžkého průmyslu jako soustružnice, o vztazích okolí a atmosféře doby. Dozvěděli jsme se i o reakcích anglických rodičů Rosemary, kdy její otec se sňatkem nesouhlasil, matka však sňatek vnímala jako jakési odčinění neskutečné zrady Británie na Československu podpisem Mnichovské dohody, a také o sestře, která sice s ničím, co činila Rosemary, nesouhlasila, protože nemohla pochopit, proč se Rosemary rozhodla, jak se rozhodla, a přesto ji podporovala, jak mohla, pomocí zasílanou do naší země i morálně.
Pohled Nataši Burger
Ač šlo o dokument, přistoupila Nataša Burger k roli s osobním zaujetím. V besedě sice odmítla srovnávat svůj osud s osudem Rosemary, protože je nesrovnatelný a vůči osudům válečných nevěst pomíjivý. Nataša Burger se ale vžila se do nitra té, kterou přestavovala. Vždyť v dokumentu nosí její dochované šaty, přebírá její účes, chování, přístup ke všemu zlému dění kolem, trvale ´anglické vystupování´, jímž byla Rosemary známa, a také její přístup ke dvěma synům, kteří díky výchově, chování a síle osobnosti matky neprožívali nikdy hrůzné chvíle jako traumatizující.
Odkaz Rosemary Kavan - dnešku
Díky dokumentu se nejen dozvíme, co jsme nevěděli, ale donutí nás to také zamýšlet se nad svými trablemi, současnou dobou, nad sebou a svými postoji a možná i tak trochu jinak - optimističtějšíma očima - nahlížet na svět. Odcházeli jsme s těžkou hlavou, ale i s vírou, že silný duch a osobnost je lepší řešení než deprese a sebelitování. A také, že naše bolístky jsou naše a okolí o nich nemusí vědět.
Publikace:
Cena svobody - Život Angličanky v Praze
Autorka se narodila v Londýně,
po sňatku s důstojníkem čs. armády Pavlem Kavanem s ním žila od roku 1950 v Československu.
Zůstala ve své nové vlasti i po manželově uvěznění
a
jeho předčasné smrti prošla nejrůznějšími zaměstnáními,
překládala české knihy do angličtiny a po roce 1968 spolupracovala s opozicí.
V roce 1971 opustila ilegálně Československo,
ale i nadále pracovala pro opoziční hnutí.
Paměti Rosemary Kavanové odrážejí nejen její soukromý život a osobní zkušenost,
ale jsou zároveň obrazem života v Československu od roku 1945 do roku 1970.
Jde o poutavou formou napsaný příběh ze života.
(anotace vydavatele)
Autor: Rosemary Kavan
Nakladatel: Brána
Počet stran: 356
Rok vydání: 2017
Jazyk: česky
Žánr: literární biografie
Rosemary Kavan (*1923 - †1981 Islington v Londýně, Velká Británie)
- původní jméno Jean Rosemary Edwars
- redaktorka, překladatelka z češtiny do angličtiny
- po absolutoriu učitelské vysoké školy učila na škole v Leicesteru
- ke konci 2. sv. války se provdala za Pavla Kavana, důstojníka čs. armády, který po válce pracoval na Československém ministerstvu zahraničí
- měla dva syny (Jan a Zdeněk)
- 1950: manžel Pavel Kavan byl zatčen a odsouzen na 25 let
- jako ´imperialistická manželka zrádce´ musela přijmout řadu hanlivých zaměstnání
- manžel Pavel Kavan byl po 4 letech propuštěn s podlomeným zdravím a o pár let později zemřel ve 46 letech
- během 60. let 20. století přeložila několik českých knih do angličtiny a pracovala jako redaktorka anglického časopisu Československý život
V té době prostřednictvím svého syna Jana navázala kontakty s vůdci studentského hnutí, s nímž po invazi v roce 1968 pomáhala opozičním skupinám lidských práv. Těsně před svým zamýšleným zatčením za tyto aktivity uprchla (za pomoci syna Jana Kavana) do Anglie, kde pokračovala v pomoci opozici překladem dokumentů a knih Charty 77 zakázanými autory.
- 1973: se provdala za malíře Richarda Haughtona - Jamese a přestěhovala se s ním do Itálie
- 1981: ve svých 50 letech podlehla v Londýně rakovině
(zdroj: přeloženo ze zahraničních materiálů na internetu)
Olga Strusková O. S. (* 28. 6. 1950, Valašské Meziříčí)
- česká publicistka, scenáristka a překladatelka
- specializuje na propagaci japonského dramatického umění v českém prostředí
- je aktivní v projektech zaměřených na osoby se zdravotním postižením
- toto téma připomíná ve svém díle i v pravidelných komponovaných pořadech ´Zůstaň nad věcí´ s mladými talentovanými lidmi se zdravotním postižením
- aktivně se podílí na organizaci Světového dne Downova syndromu, jenž se od roku 2012 koná pod záštitou OSN a během kterého jsou mj. nasvíceny významné budovy modrým světlem
- působí také jako divadelní režisérka. V jejích inscenacích často hrají osoby se zdravotním postižením. V poslední době zaznamenala úspěch s divadelním představením Z deníku hraběnky M., které bylo napsáno ´na tělo´ herečky Zory Jandové. Zpracovává příběh Japonky Mitsuko, která byla manželkou posledního majitele zámku v Poběžovicích. Popisuje rozdílnost evropské a asijské kultury
- 1987: získala zvláštní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Tokiu (Ruka světu podaná)
- 1989: obdržela cenu za nejlepší drama roku, cenu za nejlepší scénář, zvláštní cenu festivalu v Banffu a Suchumi (Duhová vesnice)
- 1990: jako první zahraniční autor získala cenu japonské kulturní nadace Hoso Bunka Foundation
- 1999:získala 1. cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany (Život mi dal za uši), o rok později cenu za nejlepší krátký film Přežili jsme, promiňte... (zdroj: Wikipedia)
Jan Kavan (* 17. října 1946 Londýn)
- bývalý český politik a diplomat
- po roce 1989 poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, pak za Klub poslanců sociálně demokratické orientace
- v 90. letech: místopředseda Zemanovy vlády a ministr zahraničních věcí, senátor za ČSSD a předseda Valného shromáždění OSN (zdroj: Wikipedia)
Nataša Burger - slovinská herečka (* 20. 1. 1968 v Lublani)
- vystudovala Filozofickou fakultu-slovinština a francouzština
- 1990: přijela s dnes už bývalým mužem do Prahy (studoval režii na FAMU)
- studovala 4 roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka (učitel Jaroslav Dušek)
- 2 roky věnovala na DAMU ´autorskému divadlu´ na katedře herectví u profesora Vyskočila
- poté se vrátila zpět do Slovinska
- má syna Nikolaje
- hrála ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), který natočil její bývalý muž. Sladké sny (Sladké sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2003, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeza Burgera
Český divák se s ní seznámil díky jedné z hlavních rolí ve filmu Jana Hřebejka Horem pádem, který byl vyhlášen nejlepším českým filmem roku 2004, a vidělo jej přes půl milionu diváků. Objevuje se i na české divadelní scéně. S Jaroslavem Duškem hraje v Manželském vraždění v Divadle Na Jezerce a v klubu Lávka ve hře Čtyři polohy a jedna Vesna. (zdroj: Internet)
Titul: Válečné nevěsty (TV film)
Země původu: Česká republika 2018
Režie: Olga Strusková
Žánr: dokumentární / historický
Stopáž: 52 minut
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková