Václav Hájek opět v Makráči, aneb když teoretik umění tvoří umění
Galerie Makráč – Makrokoule - Praha
Výstava: Drobné domácí práce dělám rád
7. 1. – 31. 1. 2014
Vedením Galerie Makráč jsme byli pozváni na neobvyklou výstavu Mgr. Václava Hájka, PhD., nazvanou svérázně a zdánlivě poněkud mimo mísu – ´Drobné domácí práce dělám rád´. Autor v této prostoře vystavuje prakticky po roce znovu, ale na rozdíl od loňské společné výstavy, kde byl jedním z mnoha. Letos je výstava naplněna pouze jeho pracemi.
Kdo by ale podle názvu výstavy čekal šperky z technických prvků, vypadlých z domácích spotřebičů, nebo uměleckou fotodokumentaci činnosti domácího kutila či „kutila“, případně jinak tvůrčím způsobem pojatou náplň toho zavádějícího názvu výstavy, byl by vedle ´jak ta jedle´.
Nevážně vážný, vážně nevážný teoretik
Václav Hájek je teoretikem umění. Učí o tom své studenty, a i když je na prvním místě především vědcem, badatelem a autor mnoha pozoruhodných odborných studií o umění, není suchar a má za lubem malého čertíka jakési, skoro až neakademické revolty. Jeho eseje se tak pohybují v rozpětí od totálně zahlcujících faktografických pojednání až po vyzobávání kuriozitek a zajímavostí, které ze zcela vážných informací umějí udělat docela pozoruhodnou studii na hranici vážna s nevážnem, pravdy s dedukcí.
Obraz na hřebíku, hřebík v obraze
Sám to také při vernisáži své výstavy doložil přečtením studie o hřebíku a výtvarném umění, nazvané ´Obraz na hřebíku, hřebík v obraze.´ Jeho prvoplánově pojednání bylo sice prvoplánově úsměvné, ba až anarchisticko-dadaistické, ale při pozorném poslechu se nakonec vyloupl bezpočet seriózních a překvapivých informací na dané téma v průřezu celých dějin výtvarného umění. Totéž dokládají i jeho blogy, na kterých můžete studovat, nebo jen se zájmem číst a také zírat. Na nové pohledy a netušené detaily. Prostě, Václav Hájek toho ví o umění tolik, že si tím penzem faktů může dokonce až pohrávat. A činí tak zjevně rád.
Teoretik a tvoří?
Předešlý úvod byl sice tak trochu od věci, nevěnoval se autorské výstavě tvůrce, ale byl podle nás nezbytný k ozřejmění jeho přístupu. Ten se totiž plně a možná ještě víc promítá do jeho tvorby. Václav Hájek totiž patří k nemnoha ryzím teoretikům, kteří dokáží sami tvořit.
Ale právě v duchu jeho povahy a pohledu na výtvarné umění, je i jeho tvorba na hranici. Na hraně mezi tím, co ještě 
myslí vážně a tím co už je recese a mystifikační hra s divákem. Ani jeho obrazům, či spíše obrázkům (rozuměj, bez pejorativního přídechu) na první pohled nerozumíte.
A říkáte si, co to je? Až na druhý třetí a kdoví kolikátý pohled, zblízka či naopak zdálky, vám začíná svítat a koutky úst se protáhnou směrem vzhůru, tedy jako že do pousmání. Znalci umění, k nimž se netroufáme rovnat, tam navíc objevují i ohlasy, reminiscence a ozvuky autory encyklopedické vizuální paměti napříč dějinami umění.
Jak to vidí Václav Hájek?
Necelá čtyřicítka obrazů Václav Hájka rozmístěná na stěně jedné proslulé chodby jednoho excelentního výzkumného pracoviště našeho státu, tedy představuje teoretika, který si prostě zkouší nejrůznější techniky, motivy, pojetí a klidně zajde až na hranici sebelegrace. Má nesporně pozorovací talent. Jenže má také pod kůží snad vše, co už bylo před ním namalováno. A tak je schopen nadhledů, které jsou – jak to velmi trefně nazvala kurátorka výstavy - „rejpavé pod kůži“.
Malý průřez malou velkou výstavou
Není možné psát o všech obrazech. Není dokonce možné o nich psát už proto, že každý z nás je bude vidět jinak, po svém, dle svých uměleckých i lidských zkušeností. Je možné jen namátkou upozornit na pár z vystavovaných děl. Tak třeba obrázek „Přístav“ navozuje jednoznačně atmosféru, kterou jsme zažili všichni, když jsme se do takovéto lokality – coby suchozemci – dostali. „Ráno a večer“ překvapí svým jasným a výmluvným minimalizmem. K „Mostu“ autorovi stačí několik tahů a už lze skoro přecházet. Techniku koláže si zase ověřil na obrázku „Pánská jízda“. „Opory společnosti“ jsou zase pro změnu vážně se tvářící karikaturou. Na téma pokus o kombinovanou techniku představuje obrázek „Femme fatale“, kdy se v díle snoubí lepenka, coby lepicí páska a lepenka, coby podklad. Že lze tvořit s čímkoli a na cokoli dokládá třeba „Krásný nový svět“ kresba vytvořená na zadní stěnu jakési staré hobry. Kromě vyslovených obrazů se ale autor nebrání i instalacím – povětšině bez názvu – přestavujícím překvapivé kombinace nesourodých materiálů. Opelichaná kůže jakéhosi živočicha, obepínající starobylé zrcadlo se zavěšenými prvorepublikovými kapesními hodinkami na řetízku. Kdo by řekl, že to může něco představovat…
A hle, zkuste se na to dívat. Zkuste jít blíž, až se v zrcadle zazrcadlí vaše tvář. No? A že autor jenom nebalamutí lidi, nám potvrdil osobní a náhodný postřeh. Právě u tohoto díla se nedobře zavěšené hodinky, stále sveřepě, samovolně a v rozporu s cílem prezentace, otáčely ciferníkem ke zdi. Přítomný autor je neustále, až pedantsky, ale nenápadně otáčel ciferníkem k divákovi. Omlouváme se za tuto prozrazenou intimitu, plynoucí z nějaké instalační chyby, ale uvádíme ji ne proto, abychom snad objevili nějaký „drb“, ale jako důkaz, že autor ví přesně, co chce říci a proč tam to či ono, byť na první pohled náhodné a zdánlivě i zbytné, je a jak to tam má být.
Momentky z žití
Soubor vystavených obrázků a děl by se celkově dal shrnout jako soubor momentek ze všedního žití autora. S čím se setkává, co ho inspiruje, oslovuje, co cítí a svým výtvarně školeným okem i vidí ve věcech kolem něj, které my ostatní považujeme na zbytné či vnímání nehodné. A to včetně oné vertikální čtyřdílné série, dosti jednoznačných kreseb z roku 1998, beze jména, podepsaných jen - Václav…
”Drobné artefakty se kupí, zaplňují krabici. Kusy polystyrenu, sololitu, skleněné podmalby, lepidlo. Pozůstalost.
Objevují se v krizových momentech jako trojrozměrné album. Méně použitelné než fotografie. Fetiše, rakvičky.
Každý kousek má svůj mini-příběh. Krabice se otevírá a způsobí dekoraci. To, co by mělo být velké, je malé.
To, co by mělo být jedno, je mnohé. Zpátky do krabice. Neopouštět krabici. Odnést krabici zpátky na místo, kam se vejde.
Přikrýt utěrkou, aby se méně prášilo.“ (Václav Hájek na pozvánce k výstavě)
Mgr. Václav Hájek, PhD.
- Teoretik umění, pedagog na Filosofické fakultě a Fakultě humanitních studií
- Klíčové aktivity - Karlova univerzita – učitel
- Vizuální studia na Fakultě humanitních studií (2003 - nyní)
- Dějiny umění na Pedagogické fakultě (2004)
- Akademie výtvarných umění
- Výzkumný pracovník v oblasti literatury o umění (2000 - 2001)
- Národní galerie - Kurátor současného a moderního umění (2003)
- Přednášející o moderním umění (2002 - 2003)
- Akademie věd České republiky -výzkumný pracovník v Ústavu dějin umění (2001 - 2004)
- Knihovník v Ústavu pro klasická studia (1999)
- Různé střední školy
- Učitel - Dějiny umění na Prvním obnoveném reálném gymnáziu PORG (1999)
- Výtvarná výchova na Umělecké škole Blatiny (1998)
Blogy autora:
https://vizualni-studia.eblog.cz/
https://maly-teoretik.eblog.cz/
https://teorie-reklamy.blogspot.cz/
Galerie Makráč
Výstavní síň ÚMCH za více než 30 let své působnosti představila veřejnosti řadu českých i zahraničních autorů a zařadila se tak svou tradicí k významným pražským galeriím.
První výstavy byly zde uspořádány v roce 1972. Svobodná atmosféra na akademické půdě přitahovala autory, a tak význam výstav rychle vzrůstal. Ukázalo se, že jistá nezávislost Akademie věd umožňovala vystavovat i autorům, kteří kvůli svému nekonformnímu přístupu anebo politické nepohodlnosti, vystavovat jinde nemohli. V době normalizace zde vystavovali Adriena Šimotová, Karel Nepraš, Karel Malich, Vladimír Boštík, Kurt Gebauer, Milan Knížák a mnozí další, jejichž díla jsou dnes přístupna v předních světových galeriích. V té době ohlas výstav v ÚMCH (“Makráči”, jak se ústav stal znám mezi výtvarníky) přesáhl hranice Československa.
Bariéry bránící svobodě vystavovat po roce 1989 zmizely a nová náplň výstavní činnosti byla nalezena ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze. Vůdčím duchem se stal Kurt Gebauer, vedoucí atelieru veškerého sochařství. Rokem 1995 byla zahájena série výstav studentů a absolventů VŠUP a AVU v Praze. Rozvinula se spolupráce s mladými talenty pohybujícími se na dnešní výtvarné scéně. V posledních třech letech převzala zodpovědnost za výstavy Dagmar Šubrtová, absolventka VŠUP. Připravuje výstavní program s cílem nahlédnout do svobodného umění současných mladých umělců. Oživení výstavní činnosti v poslední době zlákalo řadu zajímavých autorů k významným výstavám a projektům, které se zde každý měsíc prezentují.
Ústav makromolekulární chemie AV ČR v Praze
Galerie Makráč/Makrokoule
Autor: Václav Hájek
Vernisáž výstavy: 6. 1. 2014
Doba konání: 6. 1. – 31. 1. 2014
Adresa: Heyrovského nám. 2, Praha 6 - Petřiny, konečná tram 1, 2, 18
otevřeno po – pá, 8:00 – 18:00
www imc.cas.cz/cz/umch/vystava.htm
Hodnocení: 75 %
Richard Koníček
Foto: Ing. Olga Koníčková