Úvod > V Pragovce je Díra ve stázi / Blasts Cries Laughter aneb malá procházka velkou akcí - část prvá

V Pragovce je Díra ve stázi / Blasts Cries Laughter aneb malá procházka velkou akcí - část prvá

20.02.2022 14:16

Díra ve stázi / Blasts Cries Laughter

20. 1. – 19. 4. 2022

Pragovka Gallery

Přízemí - Prostor pro začínající umělce mimo hranice Pragovky

Jako kdyby bylo mnoho tvůrců a málo prostoru. Rozlehlé industriální haly ve funkcionalistickém stylu sloužící k pořádání výstav jsou sice co do plochy impozantní, ale nabídka umělců, týmů, témat a artefaktů je tak bohatá, že je to pořád málo. Současná výstavní akce nazvaná Díra ve stázi / Blasts Cries Laughter se koná všude, kde to jde. A tak lze návštěvníkům, kteří nepatří k odborníkům doporučit jediné: Zapomeňte na snahu o hnidopišské pátrání kdo, co vytvořil, a co tím chtěl říci, a nechte se unášet atmosférou a překvapovat jednotlivými expozicemi. Pak se pro vás výstava slije v jeden tok zážitků a dojmů a to je asi to nejlepší, co vás mohlo potkat.

I my jsme tak nakonec učinili. Proč se utápět v popiscích, které jsou pečlivě na místě toho kterého výstavního počinu k dispozici a dvojjazyčně, když celek je v kombinaci s neopakovatelnou aurou dávného průmyslového poslání prostředí kde se právě takové umění jaké tam najdeme, nejlépe představuje. I my samozřejmě připojíme příslušné tiskové materiály, kdo chce nechť se jimi řídí, ale nám stačil celkový dojem a ten byl nad všechny popisky. Výtvarné umění přece nepotřebuje – nebo nemělo by potřebovat – výklady, výtvarné umění má působit a oslovovat. Každého po jeho, každého podle jeho míry empatie a vnímání, zkušeností a fantazie. A podáme-li se tomu, a jsou-li vystavená díla dostatečně vypovídající a směrující, nakonec pohledem na popisek zjistíme, že s naší prvotní reflexí daného uměleckého díla, nejsme daleko od představy autora. A to je ta nejvyšší známka pro vystavené dílo. A v rámci výstavy Díra ve stázi / Blasts Cries Laughter, to tak opravdu funguje.

A teď už dejme slovo odborné tiskové zprávě

Výstavní dějství je rozděleno do několika vzájemně se prostupujících aktů či kurátorských sekcí, neohraničených prostorově, ale koncepčně.

- Zachycení v čase a prostoru

- Prvotní zvuk a ocas chřestýše / Sdílená samota

- (Ne)udržitelná spojení

- Futurologický kongres v hotelu OÁZA/ Blasts Cries Laughter.

V těchto aktech zabírají speciální místo projekty hostujících kurátorů: Sdílená samota pod vedením Terezy Novákové z platformy Artbiom a Blasts Cries Laughter pod vedením Niccola Lucarelliho.

Díra ve stázi

https://www.facebook.com/events/1557040148015308?acontext=%7B%22event_action_history%22%3A[%7B%22surface%22%3A%22page%22%7D]%7D

Vystavující umělkyně a umělci:

David Helán a Pavel Tichoň

Jan Heres

Ondřej Homola

Martina Chloupa a Kateřina Štenclová

Lenka Janíčková

Susanne Kass a Tomáš Roček

Magdaléna Kašparová

Klaudia Korbelič a Lenka L. Lukačovičová

Adéla Kostkanová a Veronika Nemejovská

Dagmar Šubrtová, Petra Švecová, Pavol Truben

Blasts Cries Laughter

kurátorská sekce italského kurátora Niccola Luccareliho

Olga Krykun

Milica Miliajovic

Tamara Spalajković

Sdílená samota

kurátorská sekce druhou z hostujících kurátorek, Terezy Novákové, z platformy Artbiom,

skupiny AUXIG:

Petr Hanžl

Polina Khatsenka

Jan Krombholz

Barry Yuk Bun Wan

Hlavní kurátorka: Lucie Nováčková

Hostující kurátoři/ky: Niccolò Lucarelli, Tereza Nováková

Produkce výstavy: Daniela Šiandorová

Architektura výstavy: Michaela Munzarová

Modravá skvrna na stěně paluby lodi Červený trpaslík neměla pouze jeden východ, jak uváděli tvůrci seriálu, ale dva. Druhý východ ústil do Pragovky ledna roku 2022, XXII. světové dimenze, do výstavního dějství, které by se za jiných okolností dozajista jmenovalo Zachycení v čase a prostoru. V této postpandemické době se řada umělců pokusila zreflektovat své bytí ve světě jako ukotvené několika způsoby:

„Místně, zvukově, historicky a prostřednictvím osobních vztahů, které navazujeme… nebo nenavazujeme. Mysl se ocitá v terénu site - specific instalací a zvukových intervencí tovární

haly, v němž hledá své ukotvení prostřednictvím participací, vymezením sonického teritoria budovy, ohlédnutím se za geologickou i politickou minulostí. Jedeme na drakovi a bojíme se pohlédnout dolů. Čas a prostor jsou veličiny, se kterými jsme se ještě nenaučili zacházet.“

Text s využitím tiskových materiálů připravil: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček