Úvod > V D21 se už zase ptají - Komu zvoní Hana aneb o tom jak Hana a Ivana obnovily svůj oblíbený tok-šok

V D21 se už zase ptají - Komu zvoní Hana aneb o tom jak Hana a Ivana obnovily svůj oblíbený tok-šok

11.01.2023 19:30

KOMU ZVONÍ HANA

Tok – šok

Host: Edo Jaganjac

Hostitleky: Hana a Ivana

D21

Zábavný a jedinečný divadelní tok-šok s Hanou, Ivanou a jejich hosty ve foyer divadla.

Hana a Ivana mají jedna druhou.

A svůj pořad.

A své sny.

A touhy měnit svět k lepšímu.

Hana a Ivana jsou již několikátou reinkarnací sebe navzájem a spousty všedních věcí kolem nás.

Jsou pouze tady a teď.

Jsou pouze spolu.

Hanu a Ivanu trápí často problém. Společný. Jedinečný. Pokaždé jiný.

Hana a Ivana se snaží najít řešení na každý problém a zaručeně vždy najdou problém na každé řešení.

Na okraj jednoho z projektů D21

Psal se rok – ach ty blahé časy, v porovnání s dnešními dny – psal se rok 2016 a na scéně – pardon ve foyer divadla D21 - se narodil pořad. Zcela výjimečný pro toto divadlo a zcela jiný – pro toto divadlo. A přece ne tak docela.

D21 je divadlo hravé, neokoukané a neokoukatelné a stále nějak experimentující. Mimochodem, letos už 20. rok!!!

Takže, počítáme-li to dobře, tak odvážně – ve 13. (?!) roce trvání divadla D21, si tu troufly, vzdor poplašným fake zprávám o tom, že 13 je nešťěstí plodící číslo, dvě divadelnice (to není nic pejorativního, to je titul obdivný a pro obě děvy bytostný) svůj vlastní pořad.

A táhly ho pořád – občas - v klidu do Covidu. Pak šlus a nic.

Až teď si s tím už zase začaly. Což budiž důkazem, že Covid , ta mrcha psí (myšlen je druh psa, řečený Čau Čau, proč asi, že???) už není. No… snad…

Ač www.www-kulturaok-eu.cz sleduje divadlo D21 už od roku 2013 (taky ta 13, ale v tomto případě zjevně oboustranně šťastná) dámský tok – šok jsme - na rozdíl od všech ostatních premiér - míjeli. Důvodem nebylo naše arogantní přehlížení této malé formy na okraji – ve foyer – divadla, ale fakt, že jde o jev unikátní a podruhé neopakovaný. Host, o nějž v pořadu jde, se mění. Tedy ne snad fyzicky, ale vůbec. Pokaždé je hostem někdo jiný. Tak co tam někoho verbovat, když o tom napíšeme, a ono už to nikdy nebude je nesmysl. Omyl. Náš.

Letos jsme se - na naléhání a lákání ne nepodobném vábení sirén (nemyslíme samozřejmě ty nevábné protináletové), jež nám vyslala osobně dramaturgyně divadla Kristýna Čepková, osmělili a přišli. Jsa zprvu poněkud předpojati, do čeho, že to vstupujem, jsme nakonec zírali a dospěli k závěru, že o tom všem je třeba návštěvníky našeho webu informovat. Práskout na D21, co, že se to tam pod titulem Komu zvoní Hana děje.

Tak komu, sakra ta Hana zvoní …

Tok show je v obrázkových mediích jak nas-tláno. Od nudně mluvících hlav po bezduché trapárny. A výjimek, aby člověk pohledal.

Ale pozor, čtěme správně, pořad obou dam Hany (Mathauserové) a Ivany (Machalové) není tok show, ale tok-šok. A to je rozdíl. Už tím je totiž naznačeno, že je něco jinak. A je.

Dvě děvy tu ždímají (duševně a slovně a ve vší úctě) hosta či hostku. Ale neuráží, nedělají si z nich prču, neztrapňují je či sebe, jak je to v tok show vžito, ale relativně laicky a žensky zvídavě, se s ním normálně baví. A tím baví i sešlé publikum (ne, že by bylo sešlé věkem, je mladé, a prostě se tu sešlo, no).

Ani host se nesnaží za každou cenu oslnit jen tím, co povídá, protože oslní tím, kdo je a co dokázal. A o tom, se ty dvě zvědavé treperendy, od něho za nás pro nás v publiku, snaží co nejvíc zjistit a dozvědět. A daří se.

Hosté nejsou celebrity tím, že exhibují kdesi na sociálních sítích, Hosté jsou osobnosti tím, že vůbec jsou. A jaké! Takže vlastně docela poučný pořad s mírnou dávkou divadelničiny, jež

je oběma hostitelkám daná snad už od kolébky.

Ale – a to je od nich to zásadní – zůstávají v rolích nahrávaček a posunovaček dialogu s hostem, jenž má první slovo.

Pár fórků neprozrazujeme, opakují se při každém hostu, jemuž ta Hana opravdu zazvoní.

Co jsme viděli my?

V obnoveném pořadu Komu zvoní Hana, byl hostem muž bez bázně a – no vidíte – a Hany. Ale s Hanou po boku a Ivanou po druhém. Byly mu tedy pobočnicemi.

Ten muž, host, se jmenoval Edib Edo Jaganjac.

Neznáte? No vidíte. Osobnost nemusí být prosáklá na stokrát v internetu a přece je opravdu osobností. A jakou.

Edib Edo Jaganjac je český lékař. Nedejte na jméno, jsme z jedné planety, takže je český lékař, jenž se zkrátka narodil v roce 1957 v tehdejší krásné a alespoň z turistického pohledu poklidné Jugoslávie. Po smrti Tita, se to tam ale začalo řezat jak ve středověku, či kdy, a pan doktor Jaganjac, seč mu síly stačily, věren Hippokratově lékařské přísaze, napravoval to, co granáty a projektily natropily. Rok. Pak uprchl k nám jako mnozí další a tady od té doby napravuje zase naše neduhy. Působí tu na Traumatologickém oddělení Ortopedické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a také ve Fakultní nemocnici Praha - Motol. Ale – a to především - patří k předním oborníkům ve svém oboru, jež tu máme. Díky za ně.

Hana a Ivana tedy vybraly muže, který spojuje hned dva příběhy. Zážitky mezi hřmotícími zbraněmi, jež hravě přehluší múzy, takže ty pak raději mezi těmi řvoucími zbraněmi mlčí jak hrob. Mnohé i v něm.

A druhý příběh, zjevení se lékaře s – bohužel – až neskutečnou praxí, v našem elitním zdravotnickém zařízení. Samozřejmě, že se bylo lze dozvědět i mnohé prospěšné pro naše zdraví, o našem zdraví a jak zůstat zdraví, aniž by nám šlo o krk či o nohu, třeba.

Ale to vše ještě podpíchlo další téma rozhovoru, kniha, kterou pan doktor Jaganjac sepsal a nazval ji - na to o čem je - ještě docela citlivě: SARAJEVSKÁ PRINCEZNA.

Když už ale víme, co zažil, odkud přišel, a v názvu zvíme to Sarajevo, je jasné, co se v knize dočteme. Že tam rozhodně nejde o nešťastnou, taky zastřelenou, paní Žofii Chotkovou, ani o to, že nám zabili Ferdinada. B knize jde o jiné Sarajevo a jinou řež o zažitou autorem o tři čtvrtě století po těch dvou nešťastnících z předtím.

A nutno dodat, že ta kniha je fakt síla a že je bytostně antimilitaristická, a že zní ještě naléhavěji, po sledování zpráv z Ukrajiny dneška.

Však se také Jaganjacův román stal plným právem knihou roku (2015).

Takže bylo o čem mluvit. A obě všetečné tok- šokandy, udrželi modus dění v rovině nesklouzávající ke dnu ani nevzlétající do nadintelektuálních výšek.

Prostě takové normální lidské popovídání si s člověkem, který za povídání stojí a jak to formulovaly v avizu na toto jejich tok – šok, byl hostem, „se srdcem na správném místě“. A to je pravda. Jsme rádi, že jsme pana doktora, díky tomu, že mu zazvonila Hana, poznali.