V ateliéru Dany Puchnarové aneb když neposloucháme teoretiky umění
Dobřichovice u Prahy
4. 2. 2017
Toho dne by psa nevyhnal. Déšť se sněhem, mráz, mlha, inverze a všude, ale všude led jak na kluzišti. Psa by sice nevyhnal, ale Koníčci vyrazili. Na vlak do Dobřichovic u Prahy. Měli jsme tam namířeno jako už vícekrát a chtěli jsme je vidět bílé. Tentokrát jsme si navíc dali úkol najít nový ateliér akademické malířky paní Dany Puchnarové. Otevřela ho tam nedávno a my jsme obdivovateli její tvorby. Tak spojíme zvědavost s posílením zdraví. Nelze přece jenom sedět u počítačů, je třeba, tak jako každou sobotu už 42 společných let, vyrazit na výlet.
Nápad skvělý, ale …
Vláček jel i přes tu slotu. A mlhu. Snad strojvůdce viděl alespoň na koleje. Průvodčí, jenž nás vypouštěl z vagonu na dobřichovické nástupiště, ale neviděl ani k lokomotivě. Přesto dával znamení - jedeme. „Jak může jet, když nevidí na semafor?“ tázali jsme se. „Nevím.“ děl lakonicky a odhodlaně odpískal odjezd. V mlze je naštěstí alespoň slyšet…
Mha přede mnou, mha za mnou…
Člověk, zejména městský, touží po romantice a troše dobrodružství. S věkem – alespoň my – míň a míň, ale přece. Když je ale něčeho moc, je toho příliš. Cesta zasněženým parkem podél Berounky za mostem od nádraží do centra se změnila v pouť k severnímu pólu. Sun krok sun a strach z pádu. V našem věku a stavu už fatální. Cestu k zámku přece známe jak své boty. Jenže ty boty se posouvají, kam chtějí, a zámek zmizel. Za bílou oponu, jíž se zaseklo zdvihací zařízení. Visela před námi, za námi, kolem nás, nad námi a lesklo se nám jen pod nohami.
Jsme disciplinovaní, chodíme tam, kudy se má. Tedy po chodníku, když je, jenže…
Silnice a pak i ulice byly schůdnější. Tu a tam i drhly. A tu a tam ne. Pár rittbergerů, dvojitý salchow a dokonce i trojný axelpausen byl dokladem, že místy nedrhne. A proč to? No, po silnici i ulicí jezdí auta a s chodcem nepočítají. S náledím rovněž. A prudký pohyb na kluzké ploše má jen dvě možnosti. Držkopád nebo rychlou vzpomínku na dávné dětské snahy napodobit Ondřeje Nepelu či sourozence Romanovy. Pád se tedy naštěstí nekonal, zámek naštěstí ano, i když se chvíli – a drahnou – zdálo, že ne. Teď už jen došátrat do ulice Anežky České.
A najednou, jak když zbloudilý koráb v bouři spatří světlo majáku, stanula před námi sama světice. Zjevení? Fata morgana? Zázrak?
Dobřichovický zázrak? Z výše až nebeské a hloubi mlh až neprostupné na nás milostivě shlédla. Díky patronko, díky. Jsme u cíle. Zachráněni.
Archa Noemova? Ne, ateliér Dany Puchnarové…
Zatímco Anežka světice na nás shlédla z kamenného piedestalu , Dana Puchnarová na nás vykoukla z ateliéru a stálé prodejní galerie svých děl. Byla v plné práci. Dvorní fotograf jí fotografoval její nejnovější obrazy.
Nepohrdli jsme pevnou půdou pod nohami, ani teplem – téměř – domova a už vůbec ne návštěvou. Kdy se zdaří nahlédnout do dílny mistrovské pod pokličku tvůrčí kuchyně…?
Opravdového umělce nikdy nesmíme škatulkovat
Známe dílo paní Puchnarové. Tedy až do naší návštěvy jsme si to mysleli. Psali jsme o ní vícekrát, a tak jsme si ji – bláhově - zaškatulkovali. Jsme tu ale vůbec dobře? Pro nás byla dosud Dana Puchnarová spojena s dvěma pevnými body. Grafickým doprovodem Thákurovy sbírky Gítandžalí a nejnovějšími českými ilustracemi Máchova Máje.
O tom prvním jsme psali v článku https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/dar-radosti-aneb-kdyz-pred-100-lety-r-thakur-dostal-nobelovu-cenu-za-literaturu/. Dodnes si vybavujeme slova, co bohatě stačí na tucet uměleckých životů a která tam tehdy zazněla.
„Umělkyně, jejíž celé dosavadní dílo představuje úsilí o osobité a myšlenkově hluboké vidění světa a jeho soudobých těžkostí, nalezla v díle Rabíndranátha Thákura názorový ekvivalent svých vlastních představ a tušených pravd, kterým básník dovedl dát přesný slovní výraz.“
PhDr. Dušan Zbavitel
„Básník, učitel a mudrc Rabíndranáth Thákur mne naučil vnímat, cítit a prožívat každý okamžik jako stopu velké zářivé lásky. Každý verš je stopou, po níž je mé cítění vedeno dál k prožitku všelidského bratrství, a tyto stopy jdou po cestě, která nás vyvádí ze zmatků našeho uspěchaného života a z přílišného prožívání vlastních bolestí, do světa, kde panuje vyrovnaná harmonie, moudrost, soucítění s druhými, tichý klid a radostný mír.“
Akademická malířka Dana Puchnarová
Stejně tak si ale vybavujeme i nádherný večer z času adventu, kdy jsme měli možnost zúčastnit se křtu nejnovějšího vydání grafického zpracování Máchova Máje Danou Puchnarovou. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/dana-puchnarova-maj-k-h-machy-aneb-obrozenecky-vecer-jakeho-nam-dnes-je-tuze-treba/). Tam nás zase zaujalo líčení vzniku ilustrací k magickému tématu jakým Máj nepochybně je.
„A vzala - po létech - z knihovny i Máchův máj a inspirace byla zažehnuta. Vzpomněla si nejen na léta, kdy dílo četla, ale i léta, kdy po podpisu Charty byla režimem zatracena a tvořila svůj slavný cyklus - Oblaka. Proto, že oblaka jsou takové sny o civilizované a svobodné civilizaci. A najednou si uvědomila spřízněnost s myšlenkami zachycenými v Máji a začala tvořit. Nejen zprvu požadovaný grafický list, ale vůbec ilustrace k básni Máj. A tak, jako byl její dávný motiv Oblak jejím impulzivním vyjádřením touhy po volnosti a rozletu, zachycený dvěma protichůdnými barvami, černou a modrou, nebe a nekonečno, tak spontánně a z vnitřního pnutí a pohnutí vznikaly i její ilustrace k Máchově Máji. Vznikaly, až vznikly…
Všechno je jinak?
Ne, to jen styl grafiky se změnil. Dana Puchnarová je svá a vždy byla. Tak už to jiné nebude. Jak nám prozradila, už v mládí se rozhodla – ze zásady – neposlouchat teoretiky umění. A vždy dělala své a po svém. A dobře tak. Ano, ilustrace jsou jedna věc, volná tvorba druhá.
Byli jsme baf. Rozvěšená a vystavená plátna plná geometrických vzorů, prozářená světlem, působila na naše nitra a vjemy vlastně úplně stejně jako díla, jež jsme znali dosud. Vynález autorky změnil formu, ale nezměnil poslání. Přenášet nás kamsi do zásnění, tam, kde je svět fantazie a volných představ. Tvůrce i diváka. Paní Puchnarová se nadšeně rozvyprávěla o svém vynálezu. Proč na obraz svítit, proč ho neprosvítit.
A tak svá geometrická a barevně promyšlená díla přenáší sice dál litografií, ale na pauzák, který zavěšuje volně do prostoru. Obraz se stává jednak oboustranný a opticky dokonce trojrozměrný. Vábí diváky, aby vstoupili za brány konvencí a pravidel, aby se vydali do světa fantazie. Fantazie, kterou tak mistrně startuje autorka. A to dokonce i ve svých současných ´žačkách´. Leta, kdy učila studenty v Olomouci, jí zjevně chybí, a tak si vytvořila družinu – původně – amatérek, které jsou samy udiveny, že za tři čtyři měsíce dokážou nejen malovat, ale objevují v sobě fantazii, co byla kdesi schována a až díky vedení neúnavné pedagožky, ale spíše svého guru, najednou vybublá na povrch a ony tvoří to, co by je dříve ani nenapadlo.
Dokonce inspirovala i výtvarnici, která se zabývá elektronickou animací. Ta nasnímala její obrazy a vytvořila z nich pozoruhodný dvanáctiminutový obrazový film s ryze relaxační hudbou, film s hudebním doprovodem, měnící rytmy a šířící pohodu.
Vzpomínka, o níž nám paní Puchnarová vyprávěla, má něco do sebe. Byla v Indii účastna duchovního rozjímání za účasti desetitisíce lidí. A tam ji cosi prostoupilo a od té doby tvoří úplně jinak. Spirituálně, duchovně, mysticky, relaxačně, pohodově a krásně.
A přesně tak bylo i nám, když jsme její ateliér opouštěli. A co bylo nejzajímavější, že cestou zpět k nádraží nám svitlo slunce, mlha se roztrhla a jak se nám zdálo, roztál i všudypřítomný led. Zamávali jsme tedy sv. Anežce, jež sošně držela stráž v místě, kam odedávna v Dobřichovicích patří a nehleděla na developerské výboje jen pár metrů od ní. Je totiž vzdor všemu a všem svá. Ví, že duchovní síla ustojí i běs doby. Stejně jako charisma a tvorba Dany Puchnarové.
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková