Ukvapený konec mě mrzí aneb pozdě bycha honiti
Ukvapený konec mě mrzí aneb pozdě bycha honiti
Dnes už vím, že kdyby se milenci měli při každém prohřešku jednoho z nich hned rozcházet, zřejmě by neexistoval žádný vztah, který by trval déle než jeden rok. A to by byla přece jenom škoda, ne? Umění odpouštět a zase znovu začínat přece náleží k lásce úplně stejně, jako k ní patří romantické a něžné polibky či žhavá a vroucí vyznání.
Náš vztah s Vaškem vydržel neuvěřitelných a krásných pět let. Ano, krásných, a to, že skončily, mě mrzí dodnes. I když na všem vždycky mají svůj díl viny nějakým způsobem
oba dva, na rozchodu mám ovšem daleko největší provinění já. A dnes, kdy už je pozdě dokonce vím, že jsem se ukvapila. A přitom jsme byli prakticky až skoro dokonce jako hrdličky. Žádné hádky, žádné rozpory, naschvály a zraňování jednoho druhým, a prakticky ani žádné nevěry a zálety. Až si nás za to okolí dobíralo. A to jsme byli každý z jiného města. Já z Liberce, on z Prahy. V době mobilů a e-mailů to ale není už tak velká bariéra a spojení mezi oběma městy také dobře funguje. A tak jsme trávili snad všechny víkendy spolu. Jednou já u Vaška, podruhé Vašek u mě. Když se to tak vezme, tak dvěma, co se milují, vlastně stačí k lásce velice málo. I nám stačilo málo. Už pouhé vědomí, že jeden má druhého, i když ne právě na dosah dokáže prohřát život nadějím i očekáváním chvíle, kdy si vzájemně spočineme v náručí. A i když to odloučení nebylo někdy vůbec příjemné, jeho délka se nám za ta léta už stala tak normální a všední jako střídání dne a noci. Znáte to, jednou se vyspíš a bude to či
ono. U nás to bylo pětkrát se vyspíš a zase budeme spolu. Pět let, 260 týdnů, svátky společné a dovolené společné.
Kromě lásky nás pojil i zájem o historický šerm. Vystřídali jsme několik skupin, než jsme se zabydleli v jedné akční a úspěšné. Samozřejmě, že při bitvách, následných oslavách i nocování v improvizovaných táborech, vesničkách či jen tak někde u někoho ve stodole, nás čekaly a potkávaly různé svody. Jednou v podobě jiných a hezčích kluků, jindy jiných a hezčích dívek. Ale naše láska byla pevná a zvládala to celkem bez zaváhání. Zlom ale nastal úplně z jiného důvodu a úplně z jiného, nečekaného místa. Vašek byl už po vyučení a pracoval, zatímco já jsem "při něm" dělala maturitu. Nejsem zrovna studijní hvězda a měla jsem s tím vším dost problémů. A jak by také ne. Náš intenzivní vztah s Vaškem, stejně tak jako docela časově i organizačně náročná realizace našeho společného zájmu -historického šermu tomu mému študování moc nepomáhaly. Nácviky scének, bojového umění i učení scénářů, stejně jako harcování po republice na vystoupení a pobyty tam, mi ke zdárnému a bezproblémovému studiu rozhodně nepřispívaly. Ale i tak jsem to nakonec zvládla a maturitu udělala. Ta úleva, to vědomí, že jsem to dokázala, představa, že už mám pokoj a nikdy se nebudu muset tak moc učit a obávat, zasáhly mojí mysl jako nic dosud. Skoro ze dne na den jsem začala vidět Vaška, náš vztah, své místo ve světě i své možnosti nějak jinak. Možná je to
přirozené, ale mě to prostě stouplo do hlavy. Dnes už to vím zcela přesně, ale tehdy jsem nechápala nikoho, kdo nás znal a naznačoval mi to. Tehdy jsem totiž nechápala vlastně ani
sama sebe. A do toho ještě máma. Usmyslela si, že vdávat se za Vaška, tak, jak jsme si to s Vaškem víc jak čtyři roky plánovali, tedy ihned po maturitě, není moudré. Že je v dnešní době třeba doplnit si i jazykové vybavení a pokračovat ve studiu i v mém oboru, protože maturita z jednoho jazyka a maturitní vysvědčení dnes pro možnost realizace už dávno nestačí. A že by se tedy ta naše vysněná svatba měla o čtyři roky dalšího studia odložit. A já, najednou souhlasila, a sama sobě snášela důvody, proč je dobré to vše odložit, nevdávat se, nestěhovat k Vaškovým rodičům, kde k bydlení byly - alespoň pro začátek - podmínky a hlavně, proč nebýt s Vaškem už teď hned a pořád, a proč se zase další čtyři roky scházet tak, jak dosud. Vysoká, která navazovala na moji střední školu, totiž byla u nás v Liberci, takže v případě této cesty nezbývalo vlastně nic jiné, než nechat stav věcí tak, jak byly dosud.
Vašek to vzal a do jisté míry i pochopil, i když ho to překvapilo a myslím, že i dost zaskočilo. Viděl věci jinak a nebyl ani vnitřně nakloněn nějakému studování se závislostí na rodičích, v době, kdy už může žít relativně sám a po svém, vydělávat si a zařizovat vlastní život a rodinu. A tak se na našem dosud bezoblačném nebi objevil stín. Ne ještě mrak, ale jeho stín už ano. Další posun k horšímu nastal o mých prvních pomaturitních prázdninách. Až dosud jsem je vždy trávila v návaznosti na Vaškovu dovolenou a v Poděbradech, kde jsme si pronajímali boudu v tamním kempu. Mělo to navíc tu symboliku, že právě tam jsme se dokonce seznámili. Jenže tohle léto jsme do Poděbrad nejeli. V termínu, kdy si mohl vzít Vašek dovolenou, mě máma zlákala na výhodný zájezd do Řecka, k moři. A já souhlasila. Nevím dodnes, jak to bylo možné a proč jsem souhlasila, když jiné roky jsem něco podobného zásadně odmítala, ale prostě jsem nějak zatoužila si od Vaška odpočinout. Namlouvala jsem si, že je to pro blaho našeho vztahu. I když bylo jasné, že až se vrátím, nebude mít už Vašek termín na svoji dovolenou a tak já strávím prázdniny stejně jako celý rok, pendlováním
mezi Prahou a Libercem. Ale stalo se a já odjela.
A najednou jsem byla volná a svobodná. Střední škola za mnou, idealistická představa o
studiu na vysoké přede mnou a Vašek daleko. A ostrov byl tak malebný. Vychutnávala
jsem si to a nevnímala, že kus od nás zuří velký požár a že nám se to jen náhodou vyhlo. Moře bylo sladké a s Vaškem jsme si přece mejlovali díky místní internetové kavárně.
A k mému údivu, mě to úplně stačilo. A k mému ještě většímu údivu, mě Vašek vlastně ani nechyběl. A to bylo zlé.
Najednou jsem nějak přestala být schopna vzdorovat osudu. Po návratu jsem sice hned první víkend mířila do Prahy, ale už se mi nějak uvnitř nechtělo a neuměla jsem si to vysvětlit.
Všechno se sice na venek zdálo být normální, všechno ale běželo už jen jakousi setrvačností. A necítila jsem to jen já sama v sobě, ale vnímal to i Vašek. Moc jsme se o tom nebavili a možná to byla chyba, ale ze stínu na modrém nebi se pozvolna stával obláček a z něj mrak.
Po prázdninách jsem nastoupila do školy. A má iluze o snadnosti studia a o pohodovém studentském životě se spoustou volného času vzala za své už při seznámení se s rozvrhem přednášek a množstvím skript a rozpisem seminářů a ročníkových prací. A k tomu ti kluci, kteří studovali se mnou. Nebylo jich na téhle škole mnoho, zato nebo vlastně právě proto byli sebejistí suverénní a přesvědčení o své jedinečnosti a neomezované možnosti výběru mezi námi všemi dívkami, které jsme byly početně v převaze. A mezi námi studentkami zase začala řevnivost o to, která některého zaujme, a tím se zařadí mimo průměr ostatních, protože je musela zákonitě převýšit. A mě bohužel nadbíhali i přes tu obrovskou konkurenci dva. A při jednom večírku se jeden z nich ukázal být sympatičtější než ten druhý a já mu padla
do náruče. Nejprve obrazně, a nějakou dobu jsem s tím i měla problém, ale pak i doslovně a problém jsem začala mít se svým svědomím. Nechal si říkat Bert a byl se mnou celý
týden. V pátek jsem sice odjížděla do Prahy za Vaškem nebo ho očekávala na autobusovém nádraží jako vždy dosud, ale čím dál víc jsem cítila, že to tak přestávám chtít, že začínám
toužit po víkendu s Bertem a Vaška nechat Vaškem i s jeho rytíři a životem v hadrech s mečem a u ohniště.
Jenže každá akce vyvolá reakci, a mé vnitřní dilema se začalo stále víc projevovat i vně. Dokonce i praktická máma začala popichovat a vymlouvat mi mé výčitky a já se začala měnit. A Vašek to vnímal víc než kdo jiný. A já zas na oplátku začala mít pocit, že i on už má na svědomí nějaké prohřešky vůči naší, kdysi tak pevné lásce, na jejímž nebi se zatáhlo
tak, že mrak, co zakrýval naše slunce, začal být tmavší a tmavší, až bylo jasné, že tahle bouře se nepřežene. A tak jeden z dalších víkendů jsem u nás v Liberci čekala na Vaška
poprvé vyslovně nerada. Rozhodla jsem se mu totiž všechno oznámit: "Víš, Vašku, já jsem se zamilovala do jiného. Je mi to líto, promiň, ale je lepší než ty, i když ti nedokážu říci v čem všem. Nesmíš se na mě zlobit, je to pro mě hrozné, ale nech mi týden, abych si to rozmyslela". Vašek nevěděl, co dělat, jak reagovat a nakonec tedy odjel otřesený domů. Ani jsem sama nechápala, co to vlastně dělám, proč ničím to co tak dlouho trvalo a kvetlo, ale nějak jsem nemohla jinak. Dala jsem sice Vaškovi ještě takovou malou naději, nebo možná spíš sobě, protože mi to připadalo schůdnější, než se s ním rozloučit naráz a navždycky, protože to nebylo vůbec jednoduché. A pro obě strany. Ale byl to už jen takový nepovedený epilog, který neměl šanci na to, aby se stal prologem druhého dechu našeho vztahu. Netrval sice zmíněný týden, ale týdny tři. A pak jsem sebrala sílu, vzala všechny Vaškovy věci, co měl u nás v Liberci a dovezla mu je do Prahy. Byla to pro něj poslední rána, ale myslím, že už ji i čekal. Měl totiž na oplátku připraveny moje věci, které jsem já měla u něj v Praze...
Naše cesty se rozešly. Navždy. A dodnes nevím, jak se to mohlo stát. A dnes už vím, že to nebylo dobře. Tedy alespoň pro mne. Za ty společné roky jsme si totiž s Vaškem vytvořili dost společných známých a já tudíž znám, ať už chci nebo ne, jeho další osudy, tak jako zřejmě zná i on ty mé. A ty rozhodně nebyly a nejsou takové, jaké jsem si malovala. Bert se na mě s koncem prvního ročníku vykašlal. A já zůstala sama. Máma mě tedy zase vzala na prázdniny do svého oblíbeného Řecka, kde mě dost bezostyšně snažila vnutit jednomu Řekovi. A on, na rozdíl ode mne, vůbec neprotestoval. Já však ano. Když už jsem si zpackala svou životní lásku, nezpackám si ještě i život. Řecko je sice malebné, Řek byl docela milý, ale bohužel, patřím do Čech a v Česku také zůstanu. Odmítla jsem Řeka a vrátila se s tím, abych alespoň dodělala tu nešťastnou školu. To se po letech samoty a trápení skutečně podařilo. Mám diplom, mám dokonce manažerskou práci, ale nemám lásku. Nemám. Nejsem pořád sama, to ne. Nápadníci se občas vyskytují a sem tam se i některý stane něčím víc než nápadníkem, ale nakonec si zase zbudu jen já sama. Biologické hodiny zvoní na poplach a já vzpomínám i po těch letech na Vaška. On na mě asi ne, protože nedlouho po našem rozchodu se seznámil s nějakou kolegyní z práce a dnes bydlí spolu s jejich dvěma dětmi ve starém domku kousek za Prahou, který si dali a vlastně dodnes dávají téměř vlastnoručně do pořádku a nic nenasvědčuje, že by měl vůbec jenom důvod na mě vzpomínat. Pochopitelně jsem ho od té doby nikdy neviděla, i když bych ho viděla ráda, ale chápu, že by to nebylo dobré. Pro mne, a možná i pro něho. Jenom bych mu ale chtěla sdělit, že jsem udělala chybu, zhloupla a ztratila hlavu, a že si za všechno můžu sama. Ale kolik z nás takovou chybu v životě udělalo. A co? Už ji nenapraví. Takže je asi lepší, že se nevidíme. Třeba se to nakonec nějak dozví od společných známých. A třeba mi i odpustí. Nic víc, jen to.
Alena, 30 let, Liberec
Foto: Václav Koníček - Bitva na Bílé hoře