Tváře (Faces) aneb jsme-li jimi fascinováni
Tváře (Faces) aneb jsme-li jimi fascinováni
21. 6. – 16. 9. 2012
Rudolfinum
Kurátor výstavy Ladislav Kesner připravil v pražské galerii Rudolfinu výstavu Tváře. Prostřednictvím sedmnácti experimentálních filmů a děl videoartu z posledních čtyřiceti let zkoumá tvář jako obrazové médium, kdy sama tvář se stává obrazem. Návštěvníci získají představu mnohočetných způsobů, jimiž se tvář konstruuje a komunikuje osobní identitu, duševní stavy i to, jak vzniká příběh a jak vznikají mezilidské vztahy. Vzdor tomu, že denně vidíme stovky živých tváří, např. v tisku, televizi a médiích, bude pro nás lidská tvář stále fascinující a tajemná. Podle tváře člověka a jeho celkového vzhledu, chování i jednání totiž usuzujeme na jeho vlastnosti, ať u pozitivní, nebo negativní.
Fenomén tváře ve videoartu Lidská tvář byla tradičně jedním z hlavních témat výtvarného umění, v němž utvářela základní prvek žánru portrétu a autoportrétu. Příchod pohyblivého obrazu – nejprve filmu, později videoartu – ve 20. století otevřel zcela nové možnosti a dimenze jejího znázorňování. A skutečně můžeme jako návštěvníci pozorovat stále více se vyskytující se odklon od klasického zobrazování pomocí fotografie, a to příklon ke svítícímu videoartu.
Výstava Tváře, představující osmnáct děl převážně klíčových uměleckých osobností videoartu od jeho počátku v 60. letech do 21. století, dokládá sílu oné aliance, která v posledních padesáti letech se vytvořila mezi tváří a videem. Nabízí pohled na to, jak specifický charakter a možnosti videa a videoinstalace nejen přinesly nové způsoby zachycení tváře v obraze, ale také různé polohy jejího fungování coby obrazu.
První skupina, generace videoumělců ze 60. a 70. let minulého století zahrnuje díla založená na přímém experimentování manipulaci elektronického obrazu, videoperformance nebo kombinace obojího.
Druhá velká skupina děl je časově umístěna do období od poloviny 90. let do přítomnosti a návštěvníkům se představuje v podobě instalací, či alespoň velkoformátové projekce.
Video a videoinstalace totiž umožňují zobrazit lidskou tvář a aspekty jejího významu a vnímání, které starší vizuální média nezachytila – především dovolují zachytit pohyb tváře a dynamiku jejího výrazu, a tím zkoumat její roli svébytného obrazového média. Tím se znovu dostala do popředí některá z tradičních velkých témat výtvarného umění - vztah podoby a Já, zkoumání identity, emocí a jejich výrazu či zobrazení stavů mysli. Vystavená díla dokládají nezastupitelnou roli, která v současnosti videoartu náleží v reflexi nad těmito základními kategoriemi lidství. Současně ukazují, jak se tvář – jako námět, obrazový „materiál“ a fenomén – stala primárním prostředkem, skrze nějž může video obrazově reflektovat svoji vlastní piktorialitu a povahu audiovizuálního média.
Vystavující umělci:
Marina Abramovic, Vito Acconci , Peter Campus, Juan Manuel Echavarría, Douglas Gordon, Franz Gratwohl, Freya Hattenberger, Nan Hoover, Bruce ,Nauman, Ulrike Rosenbach, Steina, Miloš Šejn, Fiona Tan, Bill Viola, Peter Weibel.
Doprovodné programy:
čtvrtek 6. 9. 1912 od 18:00 hod. - přednáška kurátora výstavy „Tváře“
Otevírací doba:
Úterý – středa, pátek – neděle: 10:00 – 18:00 hod.
čtvrtek: 10:00 – 20:00 hod.
Vstupné:
plné 130 Kč a snížené 80 Kč
Kontakt:
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12
110 01 Praha 1
T +420 227 059 288
https://www.facebook.com/pages/Galerie-Rudolfinum/369713713078186 https://www.youtube.com/user/GalerieRudolfinum
Ing. Olga Koníčková
Foto: Galerie Rudolfinum
Několik ukázek videí:
Peter Campus
East Ended Tape
1976
06:46 min
Courtesy of the artist
Autor uvádí: „Žena halí svoji tvář do stínu své ruky, jakoby patřila někomu jinému. Muž se mumifikuje fólií. Žena ukazuje své dvě tváře a vztah mezi nimi. Muž, který se snaží zmizet, nakonec mizí v plastické mlze. Soap opera v mytologické rovině.“
Peter Campus
Four Sided Tape
Courtesy of the artist
Campusovy jedinečné vizuální meditace na téma tváře jako obrazu sebe sama a vztahu mezi tváří a identitou nacházejí překvapivý protějšek v některých filozofických myšlenkách, ale zejména v kontextu moderní medicíny. Témata, k nimž odkazují Campusova experimentální videa, se vztahují k situaci lidí, kteří žijí s nějakou formou znetvoření či dokonce ztráty tváře nebo kupř. trpí nehybností tváře v Möbiově syndromu. Dotýkají se i jedné z posledních hranic moderní medicíny – úplné transplantace obličeje.
Freya Hattenberger
ve svých video performancích a fotografiích často zpodobňuje své tělo jako způsob reflexe identity ženy-umělkyně a kritiky genderových konstrukcí a stereotypů znázorňování ženského těla; zamýšlí se také nad vztahem umělce a mediálních technologií. Sirene odkazuje k mytologickým sirénám, které lákaly pomocí svého hlasu námořníky vstříc jisté smrti. Instalace si pohrává s tělesnou imaginací diváka tím, jak vyvolává a současně maří iluzi sexuálního aktu. Sama autorka naznačuje i její další významy: „Zvuk a hlas jsou hlavní charakteristiky ‚sirény‘.
Nam June Paik a Jud Yalkut
Video Tape 1 min Courtesy Electronic Arts Intermix (EAI), New York
Nam June Paik, tradičně považovaný za zakladatelskou osobnost videoartu, se už v polovině 60. let věnoval symbolické dekonstrukci a boření televize formou manipulace televizního obrazu pomocí magnetu nebo vymazávače magnetické pásky. Ve Video Tape Study No. 3 manipuluje s obrazy, zachycujícími tiskovou konferenci amerického prezidenta Lyndona Johnsona a newyorského starosty Johna Lindsaye. Paikovo „masírování“ televizního obrazu prostřednictvím magnetu lze vnímat jako raný projev kritiky mediální „masáže“ veřejnosti pomocí proudu banálních obrazů.
Rosenbach Mutterliebe (1977)
Courtesy of imai - inter media art institute, Dusseldorf
Ulrike Rosenbach (1943)
Jedna z vůdčích osobností rané fáze videoartu, se ve svých video performancích a instalacích zabývala především feministickým pojetím identity a kriticky se vyjadřuje k zavedeným způsobům zobrazování ženského těla – mnohdy formou tajemných mikro příběhů či vizuálních hříček. V Mutterliebe prezentuje zčásti ironickou etudu o mateřské roli. Pod jejím objektivem se tvář rozkládá jako povrch, na němž (a skrze nějž) lze rozehrát různé akty: připomíná divákovi, že je to území, na němž se odehrávají ty nejintimnější, nejvíce láskyplné a něžné, ale také ty nejnásilnější a nejbrutálnější interakce, které lidé mohou mezi sebou mít. V názvu díla je ironie, poukazující na temnou stránku – nebo alespoň na mnohoznačnost rodičovské lásky, která se i v té nejryzejší podobě nikdy úplně nezbaví elementů kontroly a dominance