Úvod > Transport smrti Litoměřice – Velešín aneb co se stalo před 72 lety na nádraží v Roztokách…

Transport smrti Litoměřice – Velešín aneb co se stalo před 72 lety na nádraží v Roztokách…

27.01.2017 14:32

Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy

26. 1. - 30. 4. 2017

Malebné město Roztoky u Prahy je spojováno s Prahou jako blízké výletní místo. Roztocké háje vešly už za 1. republiky do písní té doby a mnozí starší ještě pamatujeme jejich doznívající slávu. Stejně i Tiché údolí je stále cíl pěších cest a cyklovýletů, přívoz přes Vltavu do Klecánek a dál do Troji či Klecan je za přízně počasí zcela vytížen. Středem zájmu všech, co do Roztok přijdou, přijedou či připlují, je ale zámek Roztoky. Romantické místo, žel v nedávné době při gigapovodních dvakrát zdevastované do základů, stejně jako památník osobnosti, s níž je zámek úzce spjat a návštěvníky spojován, malířky a neúnavné buditelky Zdenky Braunerové. I ten téměř vzala opakovaně voda. Městečko ale, byť rány vody jsou na mnoha místech patrné, žije dál.

Kulturou, pohodou, souzněním. A zámek byl znovuobnoven (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/slavnostni-otevreni-zamku-roztoky-u-prahy-aneb-jak-jsme-v-cerne-kuchyni-pobyli/). Už je zas kulturním centrem města a výstavním lákadlem turistů díky nápadité a zajímavé dramaturgii. Však i náš web www.www-kulturaok-eu.cz nejednu tamní výstavu viděl. A rád. Na konci článku je pár z mnoha odkazů, co náš web roztockým výstavám věnoval. (Všechny najdete v rubrice Výstavy, či zadáním hesla Roztoky u Prahy do vyhledavače, který je vlevo, pod seznamem rubrik označen jako „Vyhledávání“).

Žádné nebe ale není vždy jen bez mráčku

Mraky, jež se hnaly nad jinak slunným a pohodovým městem Roztoky u Prahy, byly v ty dny (duben - květen 1945) hodně temné a hrozily městu katastrofální bouří. Přirozený lidský strach a povinná a nenáviděná poslušnost v okupované zemi, ale vzaly za své díky spontánní kolektivní lidskosti a soucítění. Čin hodný světců zde však nekonali jen lidé víry, ale lidé jako takoví, občané města Roztoky u Prahy, jimž, Bůh, byl-li vůbec v té hrůze přítomen, ochránil pak odměnou město i jejich životy, před projevy okupační bestie, schopné zvěrstev jako v Lidicích, Ležákách či mnohde jinde.

Roztočtí – ač díky propagandě o těch drakonických aktech msty věděli – neváhali a pomáhali. Porušovali tak vše, co se porušit dalo, a riskovali jediné, co jim v té době zbývalo, své životy, aby zachránili životy jiných. To je hrdinství, o němž se už 72 let ví. A nejen v Roztokách u Prahy, ale které takto vlastně nikdy nebylo nazíráno a doceněno. Až nyní. Výstavou na půdě Roztockého zámku, konanou v relativně novém a pro tuto výstavu velice důstojném – protože intimním a neformálním - prostředí, v podkroví zámku, tedy opravdu na půdě.

Jak může být plochá krátká noticka v mediích…

„V prostorách zámku v Roztokách u Prahy byla otevřena výstava nazvaná Transport smrti Litoměřice – Velešín, která mapuje osudy vlaku, převážejícího po českém území na konci 2. sv. války několik tisíc vězňů.

Expozici připravil ve spolupráci s dalšími institucemi Vojenský historický ústav Praha a památník KZ - Gedenkstätte Flossenbürg.

Autoři výstavy jsou dr. Pavla Plachá a její manžel dr. Jiří Plachý, historik VHÚ.“

Řeč faktů a novinářské sdělení má být jasné a informující. Je. Ale co vše se za tím skrývá… ?

Transport smrti: Litoměřice – Velešín

„V polovině dubna 1945 vypravili nacisté z koncentračního tábora v severočeských Litoměřicích vlakový transport s vězni. Výstava je společným česko-německým projektem sledujícím cestu tohoto transportu, vedoucí přes Lovosice, Kralupy, Roztoky, Prahu a Olbramovice až do jihočeského Velešína, kde se vězni dočkali 8. května osvobození.

Expozice zasazuje příběh transportu do širšího historického kontextu. Zároveň si všímá i konkrétních aktérů těchto událostí - vězňů, dozorců i civilních obyvatel - a jejich jednání a osudů. Tematizuje fenomén pomoci transportovaným vězňům ze strany železničních zaměstnanců i obyčejných civilistů, otázku poválečného vyrovnání se s pachateli trestných činů i obraz těchto událostí v naší kolektivní paměti.

Výstava vychází z historických rešerší v domácích i zahraničních archivech a muzeích, ze soukromých sbírek a rozhovorů s pamětníky. Prezentuje bohatou obrazovou dokumentaci, která je v případě transportů smrti zcela ojedinělá.

Výstava Transport smrti je rozdělena do 12 panelů, v nichž ústřední text doplňují mapy, fotografie a dobové dokumenty. Její autorka, historička dr. Pavla Plachá, výstavu koncipovala tak, aby ´šla za divákem´, a to v přiblížení historické události ve spojení s konkrétním místem.

Cílovou skupinou jsou vedle zájemců o historii a téma pochodů smrti i náhodní návštěvníci a lidé z příslušných lokalit, o nichž výstava pojednává.“

Tolik tisková zpráva hlavní autorky výstavy dr. Pavly Plaché. Co vše se ale za zprávou skrývá…?

Vernisáž výstavy byl silný zážitek

Vernisáž výstavy se za přítomnosti významných i mimořádně vzácných hostů, konala ve středu 25. 1. 2017 v historickém sále Muzea Roztoky. Absolvovali jsme za www.www-kulturaok-eu.cz bezpočet podobných, ale téma a zastoupení zde bylo unikátní a průběh důstojný a vůbec ne trýznivý či tristní. Bude nesporně patřit k našim nezapomenutelným zážitkům.

Uvítala nás duše celé akce, Mgr. Marcela Šášinková, historička, redaktorka Středočeského vlastivědného sborníku a zástupkyně vedoucí jednoho z oddělení Muzea v Roztokách.

Vítala nás vlastně dvakrát. Jednou – neformálně – před zámkem a umožnila našemu webu jako jediným z přítomných novinářů přednostní vstup na výstavu před oficiálním otevřením, abychom si mohli v klidu připravit obrazové materiály. Věděla proč. Když nás totiž vítala oficiálně v historickém sále, tísnilo se nás tam minimálně sto. Především tu byli hosté.

Z Německa dorazivší ředitel spolupořádajícího památníku KZ-Gedenkstätte Flossenbürg, Dr. Jörg Skriebeleit, náměstek ministra obrany ČR ing. Tomáš Kuchta a ředitel spolupořadatele výstavy, Vojensko-historického ústavu Praha, plk. Mgr. Aleš Knížek. Z domácích pak starosta Roztok u Prahy Jan Jakob a ředitelka Muzea paní PhDr. Zita Suchánková. Nechyběli ani oba autoři výstavy dr. Pavla Plachá a dr. Jiří Plachý, historik VHÚ.

Úvodem jsme zmínili, že byli přítomni hosté významní, a také mimořádně vzácní. Ti si sice nebrali slovo jako výše jmenovaní, ale (shodou okolností jsme měli připravena místa právě v jejich blízkosti) hovořili spolu. A vzpomínali. Měli nač. Občané Roztok, kteří tehdy, před 72 lety byli osobně aktivními účastníky hrdinství jejich městečka. Tehdy žáci škol a studenti - dnes poznamenaní věkem i dalšími osudy vzpomínali (víme, že poslouchat cizí hovory se nemá, ale v tomto případě to lze snad pochopit a omluvit). Vzpomínali ale živě a bez patosu. A ani dnes se při té slávě necítili hrdiny. Vzpomínali na ty dny, i na ty, kteří už tu nejsou a teké na ty, kterým se jim podařilo pomoci. Hlas lidské paměti.

Však také autorka výstavy dr. Plachá ve svém vstupu jasně připomněla, že právě s nimi nejednou hovořila a že oni jsou spolutvůrci výstavy, očití svědci, paměť národa, či řekněme, alespoň té roztocké události.

20 hodin hrdinství a lidskosti

Vlak s vězni dorazil na bludné pouti do Roztok 29. 4. 1945 ve 20.30 hodin. Díky přičinění odvážných železničářů uvízl. Informace, že transport stojí na roztockém nádraží, se šířila městem. Spontánně, bez ohledu na rizika, začali už večer místní občané mířit k nádraží. S myšlenkou, že musejí pomoci. Později dorážejí i lidé ze sousedního Žalova a dokonce z blízkého Levého Hradce.

Přednosta stanice s místními odbojáři jedná s velitelem transportu o možnosti poskytnout zoufalým vězňům jídlo a pití a nemocným i zraněným ošetření. Velitel nakonec dává souhlas.

Snad vlivem davu za branou nádraží, snad z jiných pohnutek. Začíná obdivuhodná akce. Jak nám ve svém vstupu sdělil ředitel památníku ve Flossenbürgu, tak přestože mapovali desítky podobných transportů smrti, podobná událost se v takovém měřítku nikde v Evropě nestala.

A že Němci jsou důkladní!

Roztoky jsou tedy naprosto výjimečným hrdinským unikátem. Město se dalo jako jedna síla do pohybu. V bývalém místním chudobinci byl během pár hodin zbudován provizorní lazaret a 80 nejpotřebnějších sem bylo přemístěno. Starali se tu o ně v mezích možností místní lékaři, sestry i další lidé.

V nastalém chaosu se dokonce zdařilo během těch 20 hodin, kdy byl vlak v Roztokách, víc jak 300 vězňům transport opustit a za pomoci místních prchnout. Dostali civilní oděv a pruhovaný mundúr byl zničen. Mnohé z nich ukryli místní doma, další prchali dál po svých, pryč od té hrůzy. Jedna z vězenkyň – původem z Ukrajiny – jak je doloženo, rovnou do Prahy, kde se aktivně zúčastnila Pražského povstání. Další se po mírném zotavení přidávali k roztockým, kteří šli o pár dní později při Pražském povstání z Roztok (vesměs Sokolové a místní četníci) na pomoc bojující Praze.

Transportní vlak opustil Roztoky 30. 4. 1945 po 16 hodině. Bylo to jen 20 hodin. Ale za těch pár hodin ukázalo město lidskou tvář a v řadě případů dokázalo téměř zázraky. Jen 10 z 80 léčených a stovek ukrývaných ubožáků na následky utrpení přes veškerou péči zemřelo. Byli (už 4. 5. 1945 !) důstojně pohřbeni v Levém Hradci.

Němci pak sice poslali do Roztok gestapo, chtěli vyvodit důsledky bezprecedentní události, ale naštěstí už nic nezmohli. Měli co dělat, aby si zachránili svou kůži. Pět dní po odjezdu vlaku vypuklo Pražské povstání a za další 4 dny naštěstí končila válka. Téměř 400 životů bylo díky jednotě a odvaze Roztockých zachráněno. Další přežili válku i transport díky vodě a jídlu, které v Roztokách dostali.

Dodnes se tu nemluví o hrdinství, ač se akce pravidelně připomíná a vědí o ní historici. Za hrdinství to tu nikdo nemá. Prý to byla samozřejmost, říkají ti, co se akce zúčastnili a byli i na zahájení výstavy s námi. A my mohli být v jejich blízku. Hana Hedánková, Václava Stárková, Miroslav Košťál, Leopold Hejl... Necítí se hrdiny, jen lidmi. Prý by to udělal každý i dnes. Doufejme... Dokonce ani pozoruhodný dochovaný filmový dokument (8 minut) natočený jedním z občanů, jenž nám byl promítnut, nebrali tak vážně. Spíš zvědavě hledali známé a sami sebe. Nevšimli jsme si, že by jim kanuly slzy. Možná i proto, že slzy v očích jsme měli spíše my.