Úvod > Trabant muzeum Praha - Motol aneb fenomén doby ve fenomenálním retro-muzeu

Trabant muzeum Praha - Motol aneb fenomén doby ve fenomenálním retro-muzeu

25.10.2016 15:32

Trabant muzeum Praha - Motol

23. 10. 2016

Pád železné opony byl pádem hodnot, jež se dnes mohou zdát podivné a pro někoho úsměvné. Ve své době ale hodnotami byly. A lidé, v jádru titíž před oponou i za oponou, měli obdobné představy o životě, jeho náplni a o svém uspokojení.

Jen možnosti a kritéria byly rok od roku víc a víc rozdílné a obě části lidstva - před a za oponou - se tak vyvíjely sice principiálně stejně, v konkrétnostech ale stále odlišněji až ke vzájemné dost těžké pochopitelnosti.

Jedním z nejmarkantnějších příkladů byl automobilismus. Možnosti – finanční, surovinové i technologické – byly na obou stranách opony odlišně. Ale tam i tady se jezdilo a jezdit chtělo. A tak se lidé, ve snaze touhu ukojit, přizpůsobili možnostem a byli šťastni. Tady i tam. Až do chvíle, kdy se to promíchalo a lidé tady se mocí mermo snažili podobat těm tam, a zatracovali, co jim dosud ke štěstí stačilo. A jako v Andersenově pohádce o Zimní královně, se nám - tady – zasekl do oka zlý střípek a my začali vše, až do té doby milované vidět pohrdavě a vše odjinud jako pupek světa. Došlo k zmatení jazyků, pojmů i vnímání a jsme tam, kde jsme.

Snad nejvíc to ale postihlo někdejší východní Německo - NDR. Dosud se z toho nevzpamatovalo. Ne materiálně, ale duševně. Oni tam přišli o stát, jenž budovali 40 let, a ať už byl jaký byl, byl jejich a stál je moc a moc sil a práce. A tak vzpomínají a budují muzea a propadají „ostalgii“ a … a ten v euforii odhazovaný symbol NDR – lidový vůz Východu – Trabant - jim najednou nepřipadá tak ubohý a připomíná jim mládí a štěstí a svébytnost.

I u nás prožila celá jedna generace své trabanťácké období. Ne všichni, bylo tu dost aut na výběr, ale mnoho z nás, a i my tady, tedy máme své smíšené pocity. Staří nostalgické, střední generace vzpomínkové na dětství a mladí jsou zvědavi, jak žili rodiče a prarodiče.

Proto má úspěch retro a vše, co se – oproštěno od nánosu politiky - vrací k časům nedávným.

Jednou z cest, jak se vnořit do té doby a nasát tu specifiku je Trabant muzeum Motol. Navštívila ho i www.www-kulturaok-eu.cz. Už proto, že její tvůrci prožili krásný čas díky Trabantu - a v něm.

Je to tam vlastně v rodině

Trabant muzeem v Praze Motol nás provázel Martin Hucl. Majitel a provozovatel muzea, které založil společně se svou ženou Alenou za aktivní pomoci klubu, jenž měl ve své době největší počet činných závodníků v Československu - Autosportklubu Praha.

Jak jsme se z vyprávění Martina Hucla dozvěděli, důvody vzniku byly dva. Logický a praktický.

Ten praktický bylo uvolnění patra v budově STK na Plzeňské 215b a zoufalá snaha někam uskladnit – alespoň část – vlastních sbírek. Ano, Martin Hucl, jak prozradil, sbírá všelicos a mimo jiné auta. A ta přece jen chtějí prostor, takže okřídlená otázka „kam s tím“ je v tom případě víc než naléhavá. Nabídnutá možnost byl záchranný pás sbírky. Ucelené sbírky něčeho tak specifického a zajímavého jako byly (ale pořád ještě jsou) Trabanty.

A důvod? Byl dán geny a dětstvím Martina Hucla. Na počátku všeho stál Viktor Mráz, náš legendární poválečný automobilový závodník, zasloužilý mistr sportu a později trenér nových jezdeckých talentů. To on před víc jak půlstoletím založil a pak i vedl „svůj“ Autosportklub Praha. Nezakládal ho ale sám. Zakládal ho s Helenou Huclovou a samozřejmě i dalšími zakládajícími členy klubu.

A Helena Huclová, původně „jen“ hospodářka klubu, matka Martina Hucla, našeho průvodce Trabant muzeem Motol, se pod vlivem a vedením Viktora Mráze stala aktivní závodnicí na – a jsme u toho – na … správně … na voze Trabant. A tím se kruh uzavírá. Geny a dětství na startech a cílech automobilových „trabanťáckých“ závodů zapracovaly a zanechaly stopu. Helena Huclová totiž nebyla žádná jen tak nějaká závodnice.

Od konce 60. let do roku 1974 deklasovala na tratích svým závodním Trabantem i mužské kolegy. Na bedně byla jak doma a pohárů nasbírala plnou vitrínu. (Však ji také v muzeu má /včetně zábodních bot/ hned vedle svého objevitele a učitele Viktora Mráze a těžko říci, kdo z nich tam má těch pohárů a cen víc). V roce 1971 byla právem vyhodnocena tehdejším Svazarmem jako nejúspěšnější závodnice v kategorii automobilových jezdců… A pak se divme zájmům jejího syna, jenž odmala nasával vůni dvoutaktu a atmosféru před startem, vzrušení závodu i euforii přebírání ceny vítězů pro svou maminku. To musí zanechat následky. A dobře, že tak…

Freundschaft (přátelství) mezi Autosportklubem Praha a VEB Automobilwerk Zwickau

Autosportklub Praha spolupracoval a družil se, jak bylo tehdy zvykem, s továrnou v německém Zwickau, kde se Trabanty od roku 1954 až do jejich smutného konce v roce 1991 ve velkém vyráběly.

A tak, když to celé skončilo, stejně jako jedna etapa životů a snažení té doby, zůstaly spousty a spousty Trabantů všech typů a variací mezi lidmi. A ti se jich postupně zbavovali. Mnozí brutálně a k maličkým umělohmotným dvouválcům i dost macešsky, ale jiní, a těch je většina, s mírným krvácením srdcí. Sloužily nám totiž ty berušky dobře a prožili jsme si v nich krásné chvíle romantického mládí.

Tak ti lidští majitelé začali svá autíčka často schovávat kdesi za garáží. Z nostalgie a z pocitu úcty k tomu snaživému autu. A fandové a příznivci a nostalgici všeho druhu se začali po celém východním bloku kontaktovat a sdružovat a ze zavrženého Trabanta se stávala postupně relikvie, památka a vzpomínka namnoze přímo na lepší časy. K nám se restrikcí Trabanty přestaly dovážet už v roce 1984, takže řada z nás musela chtě nechtě přejít na jinou – zpravidla domácí značku Škoda.

V NDR a posléze krátce i ve sjednoceném Německu se ale prodávaly až do roku 1991... Tam jich i po sloučení obou zemí tedy zbývalo dost a dost. Na zahrádkách za domy anebo vzadu v garáži, když už s nimi nesměli jezdit normálně. Majitelů bylo také bezpočet, takže tam vznikala i muzea a veteránské kluby a další aktivity. U nás ale muzeum Trabantů chybělo. Ač počet našich nostalgiků byl nepoměrně menší, zájem byl stejný. A tak to byla skoro až otázka takříkajíc společenské poptávky, kdo a kde muzeum Trabantů vytvoří.

A v květnu 2016 konečně vzniklo. Díky někdejšímu mohutnému fandovskému klubu a odvaze a osobním pohnutkám manželů Huclových. A hlavně, díky sbírce Martina Hucla.

A muzeum Trabantů ´Trabant muzeum Motol´ žije…

Zdá se, že to byla trefa do černého. Muzeum je na světě sotva půl roku a zájem návštěvníků z celé republiky je stále větší. Křivka návštěvnosti, vzdor relativně zatím minimální reklamě a informovanosti, roste. Ti, kdo fandí Trabantům, už o muzeu nesporně vědí ústním podáním, tady se nic neutají, i my „šejdili“ v síti sítí, zda něco obdobného někde není… A ti, kdo se o Trabantu dozvídají jinak, jsou zase zvědavi, jak to vše bylo, když o tom tolik slyšeli. Posměšného i uznalého. Postupem času,dokonce víc uznalého.

A tak, abychom alespoň maličko věci i my na www.www-kulturaok-eu.cz pomohli, vydali jsme se do Trabant muzea Praha Motol. A ocitli se v jiném světě. V světě kouzla dávných časů, romantiky a – v našem případě – i mládí. Náš fotograf, o generaci mladší, jenž Trabant už v naší rodině nestihl a dětství odjezdil ve škodovce, byl u vytržení. Měl na dosah to, co jsme mu léta vyprávěli.

Co vás čeká a – fakt že – nemine?

Především dokonale dokumentovaná a didakticky zpracovaná historie Trabantů.

Od prvního předchůdce AWZ P70(1954), přes Trabant P 60 (600) až po Trabant 601 v jeho - nám všem - nejběžnějším a nejznámějším variantě.

K dokonalosti přispívá i přítomnost nejnovějšího čtyřtaktu Trabant 1,1 s motorem z VW POLO (1989 - 1991), jenž byl epilogem výroby.

Jak nám neopomněl připomínat náš průvodce Martin Hucl, všechny vozy jsou v původním, dochovaném a jen zakonzervovaném stavu. A většina je dosud funkčních.

Část vozidel je „ustájena“ na venkovní ploše, část je v patře.

Na otázku, jak se tam nahoru po těch schodech auta dostala, odpoví pětiminutové video ukazující, jak se auta probouraným vstupem ve stěně budovy přesouvají pomocí vysokozdvižné techniky jako patronky do zásobníku pistole.

Technicky motivované návštěvníky asi uchvátí rekonstrukce dobově vybavené (takže správný pracovní bordel kolem) garáže s právě opravovaným (závodním) Trabantem, jako kdyby ji právě mistr opravčí opustil, protože mu padla a šel na pivko.

Pro zájemce o to, jak se v takovém mrňavém autě mohlo sedět a jezdit, je tu půltrabant, kde si to lze na vlastní údy a posez ověřit. Skvěle. Je až k nevíře, co v tak malém autě bylo místa. Pro čtyři sedící a v kombíku i dva pohodlně spící (víme, o čem mluvíme, kombíka jsme měli). Kouzlo je v řadicí páce, roštu pod volantem, jenž se prohraboval jako kamna. Od jedničky po čtyřku i zpět. Zlí jazyci mluvili o držadle deštníku, ale my trabantisté jsme to měli za rošt.

Úžasný pohled je i do nitra motoru. A všech součástí. Je jich tam málo a přece to jezdilo a táhlo. A dokonce i takový technický antitalent, jako autor těchto řádek, si mnohé opravil sám.

Perlou a kuriozitou je vojenský Trabant Kübel. Stylově ho doplňují vojáciv uniformě Volksarmee a za zády mají panorama Brandenburské brány. Dělila dva německé světy a často i jedny rodiny. Tytéž vozy se proháněly ale i dálnicí. Tam pro změnu s posádkou Volkspolizei.

Nejen Trabanty ale symbolizovaly dobu a NDR

Manželé Huclovi se přes akcent na Trabanty snažili ilustrovat i dobu kolem nich a někdejší NDR. Proto zaujmou - jako na každé retro-výstavě - předměty z NDR. Nikoho z nás tu neminuly, všichni jsme je používali a každý si je pamatuje. (My je, dokonce - žel už jen v pár případech - i používáme.) A tak je tu sbírka hraček, elektronika, toaletní potřeby či láhve od tradičních dederonských nápojů. Dokonalá je sbírka kempingových potřeb a dobových potravin a předmětů v obligátním svépomocném kempingovém trabanťáckém přívěsu.

A protože to vše je víc zajímavé pro maminky, tatínkové mohou zatím listovat obří knihou, stránku po stránce, kde ilustrace a popisky ukazují vznik Trabantu. Od lisování zbytkové a nepotřebné bavlny pod tlakem a žárem na desky na karoserii, přes sestavení, odlití hliníkového motoru až k montáži na výrobní lince ve Zwickau. V jiné formě to ukáže i instruktážní film na monitoru.

A protože děti bývají neposedné, mohou si tu hrát na závodní dráze. S modely Trabantů, samozřejmě. Ty vozí i vláček, jenž si lze uvést do chodu.

Co dodat?

Jiří Suchý kdysi zpíval v jiné souvislosti, ne o Trabantech: „…. A zatím kolem běžel čas, mě unikly souvislosti. No nedivte se, prosím vás, v takové vzácné společnosti…“ A to byl i náš případ. Vůbec se nám nechtělo pryč a vřele, fakt co nejvřeleji, doporučujeme každému návštěvu Trabant muzea Praha Motol. Byť by to byli někdejší žigulisti, moskalové, ladaři, nebo škodovkáři. Všechny nás, vás, je, každého, to osloví. Tak hrr na Motol…!

Trabant muzeum Praha Motol

Máme otevřeno denně:

1.10. - 30. 4. od 9.00 - 17.00 hodin

1. 5. - 30. 9. od 9.00 – 18.00 hodin