Tomáš Kapras - Svatby věcí aneb co by se stalo, kdyby si lidé mohli, nebo měli, směli, či museli, brát na radnici místo živých lidí – VĚCI …

20.12.2024 18:15

 

Tomáš Kapras

Svatby věcí

Nakladatelství Pointa

 

 

Kniha Svatby věcí nás přivádí do svatební agentury,

kde mohou lidé uzavřít sňatek s věcí k prohloubení vztahu

se svou prací či koníčkem, jež daná věc symbolizuje.

Postupně tak v knize uzavírají sňatek

houslistka s houslemi, tenista s raketou nebo třeba malíř s paletou.

Každý ženich či nevěsta při svatbě navíc dostane i společníka či společnici,

kteří mu mají pomáhat se zdokonalováním v práci či koníčku.

Postupně se ale ukáže, že je všechno jinak…

Anotace knihy Tomáše Kaprase

 

„Zastav se, milý čtenáři, a ještě než zavřeš – třeba naposledy tuto knihu,

zkus si sám sobě odpovědět na tyto otázky:

Jaký máš vztah k věcem?

Jakou věc by sis vzal/a za manžela či manželku? A proč?

Myslíš si, že bys dokázal/a mít kolem sebe věcí míň a

díky tomu s k nim vytvořit hezčí a důvěrnější vztah?“

Tomáš Kapras, Svatby věcí, str. 339, poslední stránka knihy 

 

       

O knize, aneb čím začít…?

 

Knížka, pardon, kniha, bichle, 344 stran představujících dílo, má vložen takový neokoukaný osobní prolog. Kniha tu hovoří sama za sebe v 1. osobě, literárně řečeno v „ichformě“ a oslovuje nás budoucího čtenáře.

Hovoří skromně a ku svému potenciálnímu čtenářskému obecenstvu (na dnešní neurvalou dobu dravců jdoucích za prodejností - svou i svých literárních pokusů)  se obrací mile, ba až staromile. Mimo jiné už hned po pár řádcích říká:

„Doufám, že se ti budu líbit… Snad tě alespoň některé mé myšlenky upoutají, osloví, pobaví…“

A hned na to se sama za sebe přimlouvá:

„Pokud tě zaujmu, mám na tebe velkou prosbu: Dej o mně vědět svému okolí. Povídej si o mně se svými přáteli. Napiš o mně tam, kde se obvykle svěřuješ se svými názory. Poděl se s tématy, která tě zaujaly, ať žijí nejen na mých stránkách, ale i mimo ně.“

A na konci toho vloženého listu, dopisu od Knihy pro svého čtenáře, na závěr téhle promluvy dodává:

„To pak budu stále živá…

Děkuji ti

Tvá kniha Svatby věcí a autor“        

A – alespoň na křtu knihy (o tom, viz. jiné místo naašeho webu) – byl  připojen vlastnoruční, neokopírovaný, originální, modrou propiskou psaný autogram autora.

Hezké, milé a nevlezle taktické. Dokonce v malém přípise, na tomto vloženém listě, dole pod čarou, je poctivě přiznáno, že jde o variaci dávného nápadu z dopisu výrobce panenek od společnosti Jumeau, pro nové majitelky. Původní dopis vznikl v roce 1882. A panenky, mají v knize také nepřehlédnutelnou roli.

Čili, k otázce čím začít náš čtenářský ohlas na knihu Svatby věcí?

Především potvrzením výše řečného o paní Knize.

Ano – paní Kniha se nám na www.www-kulturaok-eu.cz líbila.

Ano - myšlenky v paní Knize řečené (i jen naznačené v přesahu) nás oslovily i pobavily.

Ano – dáváme o paní Knize vědět svému okolí a hovoříme o ní se svými přáteli.

Ano – píšeme o paní Knize tam, kde se svěřujeme se svými názory, tedy - na náš web.

Ano – přejeme paní Knize, aby byla trvale živá, jak nás paní Kniha sama, prosí.   

A proč, že oslovujeme knihu, paní Knihou? Inu, paní Kniha nás zavádí do dramatu, kde hrají právě Věci v podstatě hlavní roli. A každá kniha je přece - věc. I paní Kniha je  - Věc.

 

 

Malý vhled poučeného čtenáře do nitra stránek

 

Když dostala naše redakční fotografka pozvání na křest knihy s prapodivným, ale zájem vzbuzujícím názvem - Svatby věcí - obrátila se dle redakčních zvyklostí našeho webu na šéfredaktora, s otázkou, zda o této knize napíšeme. Odpověď zněla, tradičně. Ano, pokud nás kniha zaujme a budeme mít důvod ji s čistým svědomím doporučit návštěvníkům našeho webu. Což můžeme, až si ji přečteme.

Zásadně totiž na náš web nepíšeme o ničem, co jsme neviděli, nezažili, nebo v případě knih, nepřečetli. A když je ono viděné, zažité či přečtené O. K., tak proč bychom o tom nenapsali a neposlali náš názor dál. Toť vše.

Teď už tedy, co si myslíme o knize Tomáše Kaprase, Svatby věcí.

 

·         Stavba rukopisu

Především se zdá, že autor, který je povoláním scénárista, byl jím i při psaní této knihy. Rozhodně to není na škodu, ale méně trpělivý čtenář je zaskočen dokonalými popisy osob, jejich oblečení, detailů, což je sice skvěle charakterizuje už předem, stejně jako u popisu interiéru, kde se daná „scéna“ právě odehrává.

Zdá se, že by text obstál i jako nabídka na TV seriál. Nejsou tam totiž nějaké limitující exteriéry, vše se to odehrává na „jevišti“ a scény se dle vývoje děje mění a zase opakují.  Navíc je text rozfázován do četných kapitol (49) a odehrávají vždy v některém z popsaných prostředí.

Pokud jde o postavy, je jich v knize velké množství, ale v zásadě jde o postavy, jež vystupují jen ve svém prostředí a se svou problematikou. Vše na sebe navazuje, zápletka táhne čtenáře/diváka k netrpělivě očekávanému rozuzlení. A konec, je jen jednou z možností, kterou čtenář čeká a není předem odhadnutelný, což je plus.

Pro příběh a jeho dějovou linku jsou tedy doopravdy klíčové jen postavy dvě, Melisa a Robin. Ty nacházíme v každé scéně, v každé kapitole. Jen v té závěrečné scéně, za přítomnosti všech v ději zasazených, se to rozuzlí, nitky se spojí a zjistí se, že opravdu v knize vše souvisí se vším.

V závěrečné scéně se totiž sejdou postavy ze všech rovin děje. Je to nakonec i divácky efektní a jít o divadelní hru, finále by vyvrcholilo v závěrečné děrovačce všech osob v příběhu účinkujících.

Dle našeho názoru by opravdu stálo za to, nabídnout příběh seriálovým dramaturgiím do některé z vhodných televizí.

 

 

·         Styl rukopisu

Rukopis se především dobře čte. Stylizace odpovídá typům jednotlivých postav a velice přesná je zejména u hlavní role, Robina. Autor si navíc zřejmě uvědomoval handicap plynoucí z rozsahu příběhu, neboť je známo, že knihy nad 100 stran patří už při výběru čtenáři k obávaným. Jsou samozřejmě i čtenáři, kteří si vychutnají sebrané dvanáct set stránkové spisy Plútarchosovy historicko-moralistní spisy, jsou i tací co rádi čtou i nadále třeba Jiráska a některé jistě potěší i John Steinbeck a jeho pasáž v jedné z knih kde přes dvě tiskové strany přechází jedna želva, přes jednu cestu. Ale kolik takových v dnešní době je…

Proto už sám autor vtipně počítá s oběma typy čtenářů. Mluví o spěchavých a nespěchavých. A v textu knihy nabízí vstřícně dvě možnosti – spěchavé, kurzivou, upozorňuje, že následující pasáž lze přeskočit bez následku souvztažnosti a pak jej zase včas kurzívou upozorní, aby se už opět ponořili do textu, aby mu něco neušlo. Praktika, kterou jsme - alespoň my na www.www-kulturao-eu.cz - dosud nikde nepotkali, ale můžeme potvrdit, že funguje dobře. Kdo má čas a zájem, přečte si i to vynechatelné, povětšině popisné, poučné a vlastně zajímavé, ale… Inu autor je nejen scénárista, ale především dokumentarista, tak snáší snášení faktů, ale tolerantně chápe, že jsou i čtenáři, které takové litanie (vzor např. Verneovky, kde vždy někdo obsáhle objasňuje, v jinak dramatickém textu dobrodužné příběhu nějaký vědecký problém či je) přeskakují. Zde to ovšem mají pěkně odlišným písmem ohraničeno - odkud pokud. Vidíme v tom skvělý nápad. Proč ne?

 

 

·         A to hlavní nakonec

Kniha se, pomineme-li vše dosud řečené, v zásadě zabývá dvěma tématy.

Jedním je autismus a kdo má vlastní zkušenost, měl by si knihu přečíst, i když se děj týká autisty už dospělého, dokonce vystudovaného a relativně samostatného, nicméně charakterizovaného a projevujícího se věrně.

A ono druhé téma, to jímž je kniha výjimečná, je její filozofický podtext o materiálním vztahu lidí k věcem, které jim slouží a oni je berou jen jako nevnímané němé sluhy. Bez jakékoli citové vazby k nim. Jen jako spotřební zboží cenné nanejvýš do výše ceny pořizovací. Naproti tomu je tu postavena myšlenka, že je to zapříčiněno naším všelidským spotřebním způsobem života, ztřeštěným hromaděním využívaných až zneužívaných věcí, bez jakéhokoli náznaku soužití s nimi. Citové vazby k věcem jsou zde samozřejmě vypointovány. Až bizarními svatbami s danou věcí. Ale – a asi by to tak bylo - ukazují i tyto vazby a soužití, jako neméně složité, srovnatelné z „normálním“ soužitím mezi živými osobami. Vynořuje se problematika despektu k věcem, za kterým hledejme jejich relativně snadnou dostupnost. Robinson měl na ostrově jen svůj nůž, a jak si ho vážil. Mít jich za zády plnou prodejnu, bylo by to jiné… A to nehovoříme o vztahu k určitým věcem, které kdosi používal, kdosi nám blízký a námi milovaný a jsou tak tím, co nám jej dál a stále připomíná…

Ne, není snadné vybalancovat správný vztah k věcem a autor nám v knize předestírá hned celou sbírku takových vztahových vazeb. A – co je na tom to hlavní – nenápadně, nutí čtenáře se nad tím zamyslel. Tedy samozřejmě jen takového čtenáře, který ještě doopravdy čte knihy. I když, jak jsme zjistili, je už pamatováno i na ty, které už doba odnaučila knihy číst, protože Svatby věcí už existují také jako e-kniha. Čili kdo nedokáže odtrhnout oči od ligotavého světýlky nějaké mobilní obrazovky, třeba se na knihu Svatby věcí chytí touto formou.  

 

 

Poslední slovo?

 

Kniha Tomáše Kaprase Svatby věcí, přináší především dosud snad nikde ještě nikým takto neformulované zajímavé filozofující téma - člověk a věci kolem něj. Takže, čtenářky a čtenáři, tlouštky knihy se nelekejte a na množství stránek nehleďte. Důvod k jejich absolvování v ní je. Na konec, budete zvědaví už od první stránky.

Sňatek ve vší oficialitě a dle zavedených rituálů uspořádaný ovšem s věcí, je jistě na první pohled absurdní, a jeví se jako taková fantaskní vylomenina autora, ale je to alegoricky podaná závažná společenská otázka, kterou autor čtenářům předkládá odvážně a stravitelnou formou. V druhém, zdaleka ale ne druhořadém plánu, je tu naznačen problém autismu, který je v současné lidské společnosti stále zřetelněji vnímán. Příběh hlavní postavy knihy, mladého Robina, nám dává nahlédnout do neznámých koutů takové specifické duše.  A nelze s ním vlastně než souhlasit, i když nelze nemít výhrady k jeho postupům a vnímání světa jak jsme zvyklí my.  Ale je dobře, že o tom někdo konečně něco – ne striktně vědeckého – ale čtivého napsal. Držíme proto paní Knize i jejímu autorovi, palce v jejich boji o čtenářskou přízeň.  

 

Text: Marie Kubíčková, DiS. a Richard Koníček

Ilustrace použity z knihy Svatby věcí (autorka kreseb, Zuzana Bürgerová)

                                 

Tomáš Kapras

Svatby věcí

Nakladatelství Pointa

Rozměr: 145 x 205

Počet stran: 344

Datum vydání: 24.10.2024

Vazba: pevná / vázaná

https://pointa.cz/