Tohle není Kalifornie aneb svodný (?) svět „skejťáků“ v NDR
Film je prezentován jako dokument o jedné víceméně skryté stránce bývalé Německé demokratické republiky čili NDR čili – česky a lidově - „dederonů“. Nesporně tomu tak je.
Film tvoří především, a z valné části, střihové materiály z archivů soukromých i veřejných, „enderáckých“, ale i západoněmeckých a dokonce i českých, vlastně tehdy ještě československých. Další součást filmu tvoří výpovědi někdejších aktérů „skejťáckého hnutí“, bývalých obyvatel NDR, kteří jsou dnes už usedlými a zavedenými občany současné Spolkové republiky Německo. No a v neposlední řadě, což lze brát za nápaditý fígl, jsou tu formou kresleného filmu doplněny události, které nelze jinak ilustrovat a jejich převyprávění by film znudilo, protahovalo a zpomalovalo. Fajn. To vše je pravda. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že je v tom všem i tak trochu kalkul. Brnkání na dnes tak znělou notu zvanou ´ostalgie´. A za sebe, pamětníka NDR, který v téhle jedné z mála dostupných zemí trávil po mnoho let mnoho času na nejrůznějších místech a v různých rolích, mohu potvrdit, že je to brnkání příjemně znějící, při vzpomínkách na mládí a zážitky, které kašlaly na politiku a zřízení, ale brali to jako exkurz, dobrodružství a možnost.
Slyšme slovo distributora…
První celovečerní dokument německého režiséra Martena Persiela je dynamickou a svěží hymnou protispolečenské revolty mladých v socialistické NDR formou téměř zakázaného sportu – skateboardingu. Režisér tu pracuje s archivním materiálem, konkrétně se skutečnými videozáznamy, které si v toho času nahrála parta tří kamarádů, fascinovaných tímto sportem, na 8 mm kameru. Persielův snímek sleduje tři představitele od jejich dětství v 70. letech 20. stol. přes období vzdoru v letech osmdesátých, až po pád komunismu na podzim 1989, kdy se jim zásadně změnily podmínky života. Divákům se tak odkrývá skutečný obraz života mladé komunity skejťáků v NDR, jak ho ještě nikdy předtím neviděli.
A teď opravdu něco o filmu…
Klika, kdy si trojka mladých kluků hojně a tak skoro až časosběrně, dokumentaristicky, mapovala své zaujetí pro ´skejt´, byla opravdu výjimečná. Jim podobných bylo víc, i v tom NDR, ale nedokumentovali své akce, své názory a svou realitu dne. Režisér správně vycítil, že by byl hřích materiál nezužitkovat, nevytěžit a nevyužít k ilustraci něčeho, o čem se moc neví. Což myslím, o ´skejťácích´v širší veřejnosti platí dodnes. S využitím dostupného materiálu v kombinaci s další oficiálnějšími až oficiálními dokumenty a hlavně v kombinaci s výpověďmi účastníků se podařilo předvést a snad i tak trochu pochopit skutečný obraz života mladé komunity, zejména skejťáků uvnitř NDR.
Dokument také po právu, už od svého uvedení v roce 2012 získal řadu mezinárodních filmových cen. Kromě divácké ceny na MFF ve Varšavě, to byla třeba Zvláštní cena poroty na MFF v Nashville, nebo cena Dialogue En Perspective udělená za vizuální sílu a originální spojení osobních vzpomínek s kolektivní pamětí obyvatel bývalé NDR. Kromě toho byl film na MFF ve Varšavě v nominaci na hlavní cenu v kategorii Nejlepší dokument.
Jak se děje děj
Začínáme na pohřbu. Zesnulým je pro určité kruhy mládeže bývalé NDR postava až legendární, jeden z prvních východoněmeckých skateboardistů Denis Paraceck. Na jeho pohřbu se po letech setkávají jeho přátelé nejbližší, ale i ti, kteří se s ním protli a protínali jen v jeho určitých životních obdobích. Setkání dávno vyšumělé party je vede k dohodě na (n)ostalgickém návratu do míst, kde to bylo. Volnou diskuzí a vzájemným se doplňováním spolu s nimi sestavujeme celou mozaiku Denisova svérázného života od roku 1970, kdy se narodil až do zániku NDR v roce 1989 – 90 a v kratičkém epilogu pak i to, co bylo potom, po zániku celé party až do jeho smrti. Jak vyplývá ze snímku Martena Persiela, počátkem 80. let 20. stol. se začala v bývalé NDR formovat skupina nadšenců, pro které jízda na prkně s kolečky znamenala více než jen pouhou zábavu. Skateboard se pro ně stal ideálním způsobem, jak oživit rutinu, stereotyp, a snad i jistou nalajnovanou nudu v někdejší NDR. Černobílé animace, náladový retrosoundtrack (Puhdys (1969), Omega, Frank Schoebel a další), kilometry amatérských záběrů v rychlém a vtipně výmluvném střihu, to vše dokumentuje vývoj skateboardové subkultury v tehdejším východním Berlíně v kontextu doby. Denisovi přátelé si tu nenásilně nejen opakují své mládí, ale i objevují své pohledy na danou dobu, uvědomují si, co cítili a proč, a jak je to nenávratně pryč, aniž by si byli jisti, zda je to tak dobře nebo špatně. Zjišťují ale až teď, protože tehdy to tak díky mládí a neznalosti ničeho jiného než rodné NDR, kdy nechápali, že pro ně byl skateboard jakýmsi symbolem vysněné a hodně růžově kolorované svobody. Ale především jejich normálního opravdového mladického vzájemného přátelství. Poklona nesporně patří jak režisérovi, který tlačil děj sestavovaný jako puzzle mimo bažinu politické agitky zobrazující východ a západ tradičně jen jednostranně, a to černobíle, ale i střihači, který dokázal z nesouvisejících záběrů sestavit posouvající se, jasný, přehledný a hutný děj, oživovaný mnoha vtipnými prostřihy až gagy. A oběma – včetně aktérům na plátně – určitě patří dík za to, že se vyvarovali i opačného rizika v podobě sladkobolné romantice oplakávající staré dobré časy.
Postřehy pozorného diváka
Hlavní postava, která není přítomna, Denis Paraceck, je zprvu typické „enderácké“. „V NDR se nic nedělá jen tak pro nic za nic, pro zábavu, pro radost. Vše musí mít svůj smysl a svůj cíl. A nejlépe ten nejvyšší. Protože jenom tak může jedinec, jehož individualita není podstatná prezentovat kolektivní sílu a celosvětový význam NDR.“ Jeho otec, bývalý olympionik chce ze syna mít reprezentanta další superhvězdu sportovní velmoci, jakou nesporně NDR bylo. Nikdo nezvažuje, že ne každý je k tomu ochoten. Talent a dril bezesporu ovoce přinesou, Denis exceloval a sbíral žákovské medalie, ale také trpěl a dřel v neuvěřitelných mučidlech vyvinutých snad jen v NDR na výcvik špičkových sportovců. Trpěl nejen tělesně, ale hlavně duševně. A to tak velmi, že se vzepřel. Impulsem mu byl „skejt“, který náhodně objevil na jedné z mála volných chvil mezi tělocvičnou, trenažerem a řevem cepujícího otce. Zákonitě tedy dospěl k revoltě, a tou se stal volnomyšlenkářský život na hraně zákona i života a smrti. Vzrušující imponující a individuální. To hlavně. Dokázal neuvěřitelné věci a nikdy se mu nic až tak vážného nestalo. Nabyl dojmu, že je nepřekonatelný a nezničitelný a opravdu snad byl. V NDR proti skejtu zprvu brojili. Oficiální zpravodajství NDR označilo skateboardovou kulturu dokonce „za virus šířící se ze západu, před kterým je třeba chránit německé děti a udržovat jejich morálku před stykem s agresivním nešvarem na kolečkách“. Když pak ale tamní hlavy pomazané pochopily, že jim pod rukama vzniká iniciativa, která sice není vědomě a prvoplánově politická a rozvratná, ale že svojí stále otevřenější a stále odvážnější veřejnou prezentací vzbouzí sympatie u správně zařazených občanů, musela zasáhnout. Ať chtěli nebo ne, všude, kde byla betonová džungle, se objevovali puberťáci, co měli prostě o pár koleček a prken víc. Zasáhnout už tedy nešlo restriktivně, tak hloupí soudruzi z NDR nebyli, a proto se pokusili hnutí podchytit, přivlastnit si ho, řídit ho a organizovat. Pořádat závody a pěstovat talenty a vytvořit jim vedoucí skupin a ustanovit školitele. I Denis se z nadšení jedním ze školitelů zákonitě stal. Ovšem rychle poznal, že se ocitl tam, odkud kdysi uprchl. A tak začal už otevřeně revoltovat. Teď už ale cíleně a za hranou. Zákona i života i smrti. Dřív než by ho zabily ty jeho stále extrémnější kousky, zatkla ho všudypřítomná STASI. Naštěstí pro něj, však NDR bylo za pár měsíců to tam. A Denis byl zase volný. Jenže, hektická doba, která nastala, každodenní starost o společenské, karierní i hmotné přežití občanů, teď už bývalé, NDR, spolu s věkem, teď už také bývalé, bývalé party, znamenaly konec ´otců zakladatelů skejtů v NDR´. Iluze zmizely a vystřízlivění bylo kruté. Život znormálněl i rebelům a rebelovat najednou ani neměli proti čemu. Měli, co chtěli. Denis mizí na spoustu let. A objevuje se až roce 2011 jeho parte, sezvávající starou gardu na stará místa a do starých vzpomínek. Jak a proč se to stalo, neprozradíme, film ale ano.
Na závěr
Prostě, to je tak trochu taková punková pohádka o partě puberťáků, co s exhibicionismem a německou důkladností zaznamenali každodenní hříchy na kameru Super 8, a tím vlastně netuše, zachytili žití v NDR tak, jako nikdy nikdo. Ano, je to totálně nadupaný dokument, při kterém se dá smát, ale i brečet. A při kterém to v duši a paměti hřeje, stejně jako mrazí.
Fakta o filmu:
Název: Tohle není Kalifornie (This Ain' tCalifornia)
Německo, 2012, 90 minut
Režie: Marten Persiel
Scénář: Marten Persiel a Ira Wedel
Produkce: Jörg A. Hoppe, Michael Schoebel, Ronald Vietz
Kamera: Felix Leiberg
Hudba: Lars Damm
Střih: Toni Froschhammer, MaxineGoedicke, BobbyGood
Hrají: Karen Wendland, Erich Honecker, Bill Clinton, Helmut Kohl a Žaneta Fuchsová (ve filmu Lucie, postrach ulice)
Uvedení:
Berlinale 2012 - cena DIALOGUE en Perspective
MFF Karlovy Vary 2012
Premiéra: 3. 10. 2013
Česká distribuce: Film Europe CZ
Hodnocení: 95 %
Richard Koníček
Foto: Film Europe Cz
https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=2xifuAJERVg#t=20