Těšnovské nádraží aneb 30 let od demolice a 140 let od otevření
Muzeum 
hl. m. Prahy – Florenc
17. 3. – 31. 5. 2015
Těšnovské nádraží patří jednoznačně k mimořádně negativním ´kvazipomníkům´ minulého režimu. Není a nebylo však zdaleka jedinou stavbou takovéto hodnoty, která byla zničena, aniž by to mělo logiku, anebo by to snad bylo dokonce nutné. Ale to už asi - bohužel - patří a patřit bude k životu každého města. S jeho klady i zápory. Likvidace části Starého Města – známá jako ´Bestia triumfans´ - v 19. století je toho dokladem. Vezmeme-li to jenom jako případ z dějinného hlediska města relativně nedávný. A naopak, existují i mnohé současné developerské likvidační excesy architektonicky cenných staveb. Nám, prostým občanům města, pak už nezbývá než vzpomínat, připomínat si, truchlit, zatínat zuby anebo i protestovat. Jen to. Bohužel.
Výstava před budovou Muzea hl. m. Prahy
Muzeum hlavního města Prahy pozvalo 17. 3. 2015 prostřednictví svého oddělení prezentace náš web www.www-kulturaok-eu.cz na docela smutnou a nostalgickou výstavu, která se koná, pro vedení a zvyklosti muzea, poněkud netradičně, venku, na panelech, a to přímo a v podstatě i symbolicky, před hlavní budovou muzea. Zájemci i náhodní kolemjdoucí si tak mohou až do 31. 5. 2015 prohlédnou šestici oboustranných panelů dokumentujících slavnou i pohnutou historii noblesní mohutné budovy někdejšího nádraží Těšnov, jak zněl jeho poslední název.
Muzeum uspořádalo výstavu ze 2 zásadních důvodů. Letos si připomínáme 140 let od vzniku tohoto – ve své době velice významného pražského nádraží - a shodou okolností i daleko smutnější výročí - 40 let od jeho nesmyslného zboření.
V téměř jarním, leč značně vichrném dni, se zvukovou kulisou nešťastného dálničního průtahu středem Prahy, který byl prapříčinou zániku Těšnovského nádraží (i když ne důvodem), nás především uvítala ředitelka Muzea hl. m. Prahy PhDr. Zuzana Strnadová. Informovala nás, že venkovní panelová prezentace výstavy není pro muzeum nijaký náhodný krok, ale nový formát, který hodlá muzeum používat i nadále. Pak ale smutně připomněla, že zbytečnou likvidací krásné budovy Těšnovského nádraží bylo mimo jiné i citelně poškozeno právě Muzeum hl. m. Prahy, neboť se již nepotřebná nádražní budova měla stát pro svou pochozí blízkost (nádraží stálo cca 500 m do budovy muzea) druhým muzejním objektem s možná i vhodnějšími vnitřními prostorami (nádražní dvorana a další rozlehlé místnosti), než má dnešní poněkud plošně stísněné muzeum k dispozici.
Co na výstavě uvidíme?
Měli jsme vzácnou příležitost absolvovat jako první prohlídku výstavy přímo s odborným výkladem jejího autora Tomáše Dvořáka a menším, leč silně emotivním, historickým dodatkem historika Karla Zeithammera, jednoho z řady osob, které se, pod vedením Tomáše Dvořáka (na foto vpravo), o expozici přičinily.
Zatímco Karel Zeithammer nás seznámil s historickým kontextem vzniku nádraží v dobách rozkvětu tzv. Rakouské Severozápadní dráhy, kdy se nádraží stalo jakousi ´výkladní skříní´ této prosperující dráhy, která - v podstatě pouze s pomocí lidské a koňské síly - dokázala koncem 19. století vybudovat dnes až neuvěřitelných 2 500 km nových železničních tratí za pouhých 10 let (!).
Po té se nás ujal Tomáš Dvořák a upozornil nás na jednotlivé zajímavosti všech šesti panelů mapujících historii něčeho, co už k naší škodě není, nádraží od jeho vzniku až po jeho zánik.
Prohlížíme si jednotlivé panely
Chronologicky uspořádané panely nás vedou směrem od rušné křižovatky ke vstupnímu schodišti muzea.
- panel nám na historických fotografiích představuje nově projektovanou budovu Rakouské Severozápadní dráhy, některé její plány, dobové jízdní řády a 3 zdobné sochy (které se jako jediné zachránily a jsou dnes v depozitáři MHMP), představující Orbu (či zemědělství) a Průmysl, jimž vévodila třetí socha - Austrie. Na zadní straně panelu se seznámíme i s rozsahem tehdejšího nádražního provozu, uvidíme vzácnou ´relikvii´, jíž je - tehdy běžný - peronní lístek, a také tu najdeme dobový plán Prahy s vyznačením aktuálních železnic, které procházely Prahou a sítí tratí městské dopravy - koněspřežky.
2. panel nás přenese v čase do časů počátku l.republiky, kdy bylo nádraží přejmenováno, v duchu doby, na Denisovo nádraží, na počest francouzského historika, politika a slavisty Ernesta Denise. I zde stojí za prostudování aktuální plán tehdejší Prahy, jenž je opět s vyznačenými tratěmi železniční sítě. Zadní strana panelu je věnována poválečné historii nádraží, kdy po okupační epizodě, kdy se mu říkalo Vltavské nádraží, bylo přejmenováno na - dějinnému vývoji už nepodléhajícímu názvu, odvozenému od místa, kde se nádraží nacházelo - tedy na nádraží Praha - Těšnov. I zde najdeme bohatou fotodokumentaci běžného provozu tohoto nádraží v době 50. let. 20. stol., a to i s dobovou ideovou dovýzdobou…
3. panel je věnován zachycení stavu těsně před zrušením budovy jako funkčního nádraží, k němuž došlo v roce 1971. Jsou zde i fotografie ze všedního života posledních dnů dosud živého nádraží, posledního vlaku odtud vypraveného a podobně. Na zadní straně panelu pak vidíme interiér, těsně před uzavřením nádraží a také už i pamětníky asi pozapomenuté nejbližší živé okolí nádraží.
4. panel je vykřičníkem nad tím, co bylo zničeno. Můžeme si prohlédnout skvostnou nádražní dvoranu, ještě stále zdobenou znaky měst, jež někdejší Rakouská Severozápadní dráha spojovala. Jsou zde jako memento umístěny i až pedantsky zachycené typy lokomotiv a čísla vlaků, které opustily nádraží v poslední den jeho provozu. Na zadní straně panelu jsou pak unikátní – již barevné – fotografie nafocené Oldřichem Janovským 9. května 1971. Kouzlo nechtěného doplňuje i snímek pořízený z místa současné venkovní výstavy, zachycující pohled na ještě stojící nádražní budovu.
5. panel je věnován specifickému ztvárnění Nádraží Těšnov na půvabných grafických listech osoby nad jiné povolané, malíře, grafika a také nádražáka - Jiřího Boudy. O jeho preciznosti není třeba pochybovat, neboť se mimo jiné se svou paní podílel i na ve své době mimořádné práci – rekonstrukci slavného Langweilova modelu Prahy. Šestice vystavených grafických listů tak přímo dýchá jeho celoživotní láskou k železnici a k Těšnovskému nádraží zejména, neboť k němu měl autor svůj osobní vztah.
6. panel je nejsmutnější a uzavírá tak celou historii slavného nádraží. Spatříme zde již poněkud chátrající, ale stále mohutnou a architektonicky krásnou budovu naprosto zřetelně a očividně stojící mimo dobudovávanou dálnici, z čehož je na první pohled patrno, že k demolici dojít nemuselo. Seznámíme s návrhy, jak byl i zájem budovu zachránit a využít, i se zoufalými snahami architektů usilujících o zachování alespoň části budovy (Michal Brix). Na zadní straně panelu pak vidíme fotografie Stanislava Tereby z průběhu demolice, která se uskutečnila 16. 3. 1985. Na jedné z nich, když už je prakticky celá budova v suti, spatříme – přímo symbolicky - poslední zbytek stěny dvorany, na které se stále ještě vyjímá obraz Prahy, jež padá jako poslední…
A nakonec ještě nahlédněme do kurátorské zprávy autora, Tomáše Dvořáka
„Stojí určitě za to, připomenout časy, kdy cestující, kupříkladu do Poděbrad nebo Hradce Králové, procházeli velkorysou nádražní budovou vystavěnou v letech 1872 - 1875 v novorenesančním slohu s dominantní střední částí pojatou jako bohatě zdobený vítězný oblouk. Návštěvníci muzea i kolemjdoucí se budou moci vydat proti proudu času a za pomocí zejména historických pohlednic a fotografií (jejichž zvětšené reprodukce umožní objevit pozoruhodné detaily) si udělat představu o čilém ruchu kolem nádraží, které se postupně jmenovalo nádraží Severozápadní dráhy, Denisovo, Vltavské a Praha-Těšnov.
Dobové plány z počátku provozu (po roce 1875) i z období pro tuto lokalitu velmi dynamických 70. a 80. let 20. století umožní všem zájemcům si udělat představu o prostorových proměnách Těšnova a blízkého okolí. Velký dokumentární počin vztahující se ke zmizelému těšnovskému nádraží učinil i výtvarník s železnicí bytostně spjatý, Jiří Bouda, který nádraží, jeho budovy, kolejiště i interiér odbavovací haly zobrazil na sérii barevných litografií.“
Tomáš Dvořák
Na volné ploše před hlavní budovou Muzea hlavního města Prahy
Praha 8
Na Poříčí 52
Autor výstavy: Tomáš Dvořák
Grafické řešení: Jiří Sušanka
Zvláštní poděkování: Kateřina Bečková, Petr Děvěr, Pavlína Hanusová, Jan Jungmann, Jiří Lukas, Matěj Pospíšil, Zdeněk Bauer, Jiří Bouda, Michal Brix, Ota Pajer, Ondřej Řepka, Stanislav Tereba, Karel Zeithammer, Kartografie PRAHA, a. s. – Milada Svobodová
Hodnocení: 80 %
Richard Koníček
Foto: © Ing. Olga Koníčková