Táto, náš, zůstaň aspoň do Vánoc!
Táto, náš, zůstaň aspoň do Vánoc!
Pršelo. Seděly jsme s kamarádkou na lavičce v zahradní restauraci. Ledové kapičky vody nám stékaly po tváři. Nám, které umějí jindy tak hrdě kráčet touhle abstraktní skutečností, nepochopitelným světem a krátkou událostí, která za pár okamžiků zmizí, abychom se my zase vrátily tam, odkud jsme přišly - k prvnímu soužití šťastlivců v myšlence.
Kráčely jsme tajemnou skutečností, vnímajíc slunce jako oheň, život jako okamžik a svět jako nepravdu omezenou trojrozměrným prostorem. Mluvily o Platonovi, surrealistech, Lennonovi a Dylanovi a milovaly Kafku - toho rozporuplného, bojácného zajíčka, člověka, co neuměl ubližovat, a tím byl krutý. Kapky deště se nám koulely po tvářích, my hledaly kousek štěstí v nemožném. Byly jsme, milovaly a snažily se rozdávat něhu. A teď tady sedíme, já olizuji lžičku od kafe a šťourám se v lógru. A nemohu se odtrhnout od fotografie, která mi tu po tobě zbyla, táto. Máš stále ty kaštanové oči plné lásky a porozumění. Je to všechno šílený nesmysl. Tužkou jsem ti nakreslila do tváře dva ďolíčky, hned jsi ožil. Ale jen v té vteřině, protože jinak je s tebou už jen dlouhé nic. A smrt. Co to proboha je? Potvora s kosou, úleva, trest pro ty, co zůstanou. Stesk, bolest, vyčerpanost, pláč... Ne, ne, dost. Už je to několik týdnů. A datum loňského 20. září bych nejraději smazala ze všech kalendářů světa. Každý den mě totiž pronásleduje, protože mi připomíná tvou zahrádku s pivoňkami a růžemi, výlety do lesa, hry po večeři. Je mi tu ze všeho tak moc smutno...
Sedím a snažím se ze sebe dostat všechen smutek a bázeň. Jak já nesnáším tyhle dny. Kamarádka živí mou víru a fantazii. Mrká na mě a říká: "Lidi jsou jen figuríny". A má vlastně pravdu. Jsme jen pouhé ošacení pro naše skutečné já.
Dalo se čekat. Ale kdo čeká opravdu smrt? Táta byl nemocen a těžce, a přesto jsme pořád s maminkou doufali, že aspoň do Vánoc vydrží, ne-li že se dokonce uzdraví. Sledovali jsme
s obdivem i hrůzou tan jeho marný boj s nemocí.
Vloni jsem se vracela od babičky, a tak se těšila, jak mu budu vyprávět nové zážitky. A už na zastávce autobusu na mě čekal výsměch krutosti. Má nejlepší kamarádka si dala práci, aby mi oznámila hned začerstva, že máma je vdova. Nejdřív jsem nerozuměla, i když vlastně ano. Jen jsem nechtěla chápat, ve snaze oddálit to strašlivé prázdno, které tím sdělením právě začalo. Jako šílená jsem se rozutíkala a chtěla pryč od lidí. Kamarádka běžela za mnou a stále něco mlela. Já brečela a prosila ji, ať už mi takové věci nikdy neříká. Protože se pak musím bát jít domů. Protože pak nevím co říct, co dělat, jak žít a proč vlastně být. Vylekaná jsem doběhla domů a klesla do křesla a strašně jsem se třásla. A pak vešla maminka a vzlykajíc se mi vrhla kolem krku. Nemluvila. Jen naše pláče nám sdělovali naše vzájemné pocity. Plakaly jsme obě a byly jsme strašně, straně slabé. Já chtěla mamku uchránit a ona mě. Ona mi připadala tak malinká a já jí. Neříkaly jsme si to, ale věděly jsme to.
Byl večer a my seděly u stolu. Přišla teta. Chtěla pomoci. Ale i ona nemluvila. Žádná jsme se neodvážily nic říci.
A život kráčí dál. On proto, že je k tomu stvořen a my proto, že stvořil on nás. "Takže, taťko, abys věděl, zvládáme to. Neboj. Jde to i bez tebe. Jinak, ale jde. Mám mamku ráda, baví mě divadlo, utíkám se ke knížkám a miluji Jirku... Ne, tys ho už nestačil poznat. Ale věřím, že tím, že je Jirka se mnou a ty jsi taky se mnou, ho už asi znáš i ty. Nikdy tě nenahradí, ale v skrytu jsi v něm možná i kouskem ty. Zjevil se mi totiž pár dní po tvém odchodu. Od
počátku byl na mě hodný jako ty. Jako bys ho za mnou poslal. Ne fyzicky, žil si do té doby svůj život o pár ulic dál, a neměl o mě ani tušení, tak jako já o něm, ale ve chvíli, když tvé kroky doznívaly v tmách, jeho kroky se protly mé. Duševně jsi mi ho poslal do cesty a jsem ti za to vděčná. Teď už se snažím zase myslet na zítřek a už se k tobě tak často neutíkám. Ale věřím, že mi rozumíš, že to není nevděk, ale jakési pokračování v normálním životě, který byl s tebou. Jakési vracení se k tomu co bylo s tebou. I když to nikdy takové nebude. Ale je to jiné. A je to už zase žití. Prostě, pochopila jsem, jak těžko budu s kamarádkou hledat štěstí v nemožném. A že ho snáz najdu s kamarádem. A dnes už víc než s kamarádem. Kdybys tu byl, stejně bych ti všechno nevyprávěla. To dcera otci nevypráví. Takhle vím, že nic vyprávět nemusím, že to víš a je po studu. A tak mi docela stačí, že jsem šťastná v tom podzimním slejváku. Protože už zas mám být proč a pro koho šťastná. A ty mi to nebudeš zazlívat. Život je opravdu jen jeden. Tak se nezlob. A abych nezapomněla, za všechno ti táto moc děkuji."
Monika, 18 let, Vlašim