Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy
Náhodně se nám dostala do rukou kniha publicisty Filipa Jana Zvolského, nazvaná dlouze, leč obsahově správně: 
´Tajemství pražských půlnocí aneb strašidla a pověsti staré Prahy´. A jakmile se k nám, mezi tuny dalších našich knih dostala, tak nás dostala. A i když už je na světě od roku 2012, nemůžeme vás na ni neupozornit. Zvláště pak vás, Pražáky, jako jsme my.
Každý máme své strašidlo, jen o tom zatím nevíme
Většina z nás má ráda lehké mrazení v zádech a mírně se ježící chlupy na … no všude, když se bojí. Je to lidská rozkoš. Tedy rozumí se bázně přiměřené, mile romantické. Nemyslí se tím masakr motorovou pilou či berním úřadem. Jen lehké nahlédnutí do nevyřčena, které je kolem nás a o kterém nic moc nevíme. Kniha o více jak 300 stran, zhruba o tolika kapitolách a kapitolkách věnovaná půlnoční Praze se svými děsy a běsy, to ale ví za nás.
Ale znovu, opakujeme, není zde řeč o hororovém popůlnočním pobytu na Václaváku nebo někde na sídlišti či dokonce ve vybydlené lokalitě. V knize je řeč o starých dobrých časech, kdy ještě v pražských ulicích strašila jen a jen strašidla. A že jich, jak vybádal autor knihy, Filip Jan Zvolský, v naší matičce Praze je.
Chceme věřit, že dosud – jsou. Akorát že je přehlušují hrůzy moderní doby a těch se musejí bát i ta historická strašidla. Není divu.
Díky distanci od reality dne či noci je tahle objemná kniha tak říkajíc únikem od reality, a ten občas, a dokonce stále častěji, potřebujeme všichni. Proto lze po přečtení knihy Tajemství pražských půlnocí potvrdit, že únikem je, a bude, a že je to poutavé čtení, a že si v něm to své najde v rámci rodiny každý, od mala do stara. A že přitiskneme k ní hled a neodtrhneme více…
Praha je tu mnohem déle než my
Podle Palackého a jeho stěžejních ´Dějin národu českého v Čechách a v Moravě´ je základem Prahy založení hradu jménem Praha, a to je i archeology spojováno nejdříve tak s historickou dobou knížete Bořivoje, tedy – podle starých kronik - s rokem 723 našeho letopočtu. Jenže i sám Palacký o tom zjevně zas až tak moc přesvědčen nebyl, neboť jak doslova ve své knize píše: „Však i právě proto možné jest, že pohodlné toto městiště bylo již i od nejdávnějších obyvatelů země naší, dávno před Libuší, poznáno a k založení na něm osady stálé použito.“
Ať je to tedy jakkoli, jasné je, že za tu dobu, co Praha existovala, se v ní událo mnoho událostí velkých, dějinných, i malých, lokálních či dokonce rodinných. A ty všechny – a tomu věřme – zůstávají zapsány ve zdech, ulicích, náměstích, v prostorách tohoto města - na věčné časy. A na rozdíl od jistého profláklého dobového hesla, jedné etapy našich novodobých dějin, opravdu - na věčné časy. A tradujíc se a nabalujíc se v dávných a mladších legendách. Mnohé samozřejmě známe. Většinu ale ne.
To nám dokázal ve své úctyhodné knize právě Filip Jan Zvolský. Nevěříme, že by někdo ze současných Pražanů znal těch více jak 300 půlnočních legend. Příběhů tajemných, strašidelných a krásných tak, jako je Praha ve dne, kdy duchové, kteří už nemají duši, tuší, že v denním ruchu jim pšenka nekvete. Že na to, co se děje fakt, nemají a tak raději mizejí. Mizejí, aby s půlnočním odbíjením věžních zvonů znovu a znovu vyvstávali a znovu a znovu prožívali to, co prožívat mají či musejí. Je na nás, abychom se - díky knize Filipa Jana Zvolského Tajemství pražských půlnocí - poučili o tom, jak to s nimi je.
Abychom věděli a viděli…
Kdo ví, kam chodil pro inspiraci autor ilustrací, Kristian Cubera? Postavy jsou vyvedeny, jako by je znal. Kdoví? Třeba někdy v minulých životech. Ale protože my to štěstí mít nemusíme, představuje je nám v působivých ilustracích. A věřte nám, nebo si kupte knihu, jsou jako živé. Autor kreseb sice tvrdí, že jejich podoby vytvořil ve spolupráci s Muzeem pražských pověstí a strašidel, kde jsou jejich vizuály dokonce i zhmotněny, ale kdo ví, kdo ví….
Strašidla mají řád
Na rozdíl od nás strašidla řád dodržují. Straší právě tam, kde mají, kdy mají a jak mají. Mohli bychom se s naším současným a všeobecným ´cochcákovem´ (jako, že každý si dělá, co chce) poučit. Pro naši orientaci a pro pořádek, nám pan spisovatel jednotlivé strašidelné příběhy servíruje systematicky.
Po čtvrtích a často přímo ulicích či místech. A tak můžeme zavítat nejprve v knize a pak – když budeme mít tu odvahu – i naživo třeba na Vyšehrad, do Podskalí, na Nové Město, Staré Město, do Josefova, do uliček Malé Strany, ale třeba i za strašidly na Pražský hrad (není v tom nic proti ničemu, mluvíme o historii) nebo k Vltavě či na Karlův most. Tam všude se to totiž strašidly jenom hemží. Vykukují za každým rohem. Jen se nebát a věřit. A budete svědky věcí… Ale pozor, aby ani mimocentrální obyvatelé Prahy nepřišli zkrátka, nabízí jim kniha a její autor i pořádnou porci půlnočních strašidel decentralizovaných. Akorát, že už nejsou tak nahuštěná. Ale troufáme si tvrdit, že každý si může najít to své, ať bydlí v katastru Prahy, kde chce, a uvidí, že ho kniha poučí ba přesvědčí, že i on má zajímavé sousedy strašidla (pořád mluvíme o historii...).
Encyklopedie tajemství půlnoční Prahy
Tajemství pražských půlnocí není ale jen čtení jako každé jiné, není to jenom sbírka příběhů. Samozřejmě tahle kniha je navíc vlastně i takový místopis, encyklopedie. A tak nás přímo vybízí k návratům a dohledávání. ´Teta Klára´ přece bydlí tam a tam. Kdo to tam u ní vlastně působí a co. Tchyně straší – pardon – tchyni straší – kdo? Jé, to by ale musel být kalibr, aby to – ji - zvládl. ´Strýček Alois´ má podnájem tam a tam. To je takový dobrák, toho by nemusel zrovna strašit nikdo děsivý… Zato šéfa, v tom jeho podnikatelském baroku, které si vybudoval za naše, tam a tam, by měla strašit strašidla nejmíň tři. A tak dále a tak dále. A když se to co chcete, dočtete, tak není důvod si to nejít ověřit. Abyste měli jistotu. A i když by děti měly v noci spát, jak to bývalo ještě před takovými 20 lety zvykem, ale v současné době je večer vidíme všude venku jako v Itálii na dovolené, tak je vezměte sebou. Trošku se pobát.
Dobrodružný hon na strašidla je hra, která neomrzí. Tedy až do chvíle, kdy je opravdu potkáte. Pokud to budou ta minulá, tak to bude zážitek. Pokud ale ta tvrdě současná, tak to bude ovšem horor. Nezapomeňte si pepřový sprej. Na ta současná, samozřejmě.
Zvolského nabídka je pestrá
Mezi legendárními strašidly nechybí známí, méně známí a dokonce i neznámí pražští vodníci (podvodníky naštěstí autor neřeší, byla by to kniha zvící všech dílů Ottova slovníku). Ač asi všichni „známe“ třeba bezhlavého jezdce, tak z knihy zjistíme, že hlavu už ztratilo (ne jen obrazně z lásky nebo z blbé půjčky) osob víc a docela úspěšně si s tím vystačí.
I bezduchých duchů zesnulých nešťastníků je k mání dost slušná partička. Ale v Praze jsou k dispozici i milá, ba dokonce roztomilá strašidla. Třeba Terezka. Zlý jazykové by řekly, že byla zlatokopka, protože slepě zamilovaný rytíř (na bílém koni) jí odkázal celý rodinný majetek. Klasika. Navíc, aniž by s ní před tím cokoli měl. Je to totiž ta socha nedávno zrenovovaná z kašny na Mariánském náměstí. Dnes nic zvláštního. Tehdy docela událost, která vešla do legend. Tak bacha, Terezka má nový look a novou fasádu. Proto by rytíři bez bázně a hany měli odvracet raději zrak, když přijedou něco řešit na magistrát. Nejen obracet oči v sloup.
Nebojte se bát!
Kniha je psána svěže, není to Alfred Hitchcock nebo David Cronenberg. Bát se budete, to jo, ale i bavit. A dost se i nepřímo dozvíte. O tom, jak to bylo kdysi v naší stověžaté.
A když na své půlnoční toulce proti vám třeba vyrukuje skupinka asi tak třicítky postav, mějte oči na stopkách. Buďto jsou to ožralí dánští turisté, to raději vykliďte pole. Ale pokud jich náhodou, až přijdou blíž, napočítáte míň než 30t, třeba takových 27 a ještě ke všemu nebudou mít nad límečky hlavičky a budou se flákat kolem Staromáku, tak si rychle zopakujte dějepis. A v něm hlavně rok 1621, konkrétně 21. červen.A bude vám jasno, s kým,že se míjíte...
No, dost slov. Jak už bylo řečeno na začátku, kdo by neměl rád to lehké mrazení v zádech a mírně se ježící chlupy na … no všude.
Titul: TAJEMSTVÍ PRAŽSKÝCH PŮLNOCÍ aneb Strašidla a pověsti staré Prahy
Autor: Filip Jan Zvolský, ilustroval Kristian Cubera
Vydal Filip Jan Zvolský – ÓS TEMPORUM a Muzeum pražských pověstí a strašidel
318 stran, rok vydání: 2012
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek