Šumperák aneb když uctíme fenomén doby, který vyvolává emoce již půlstoletí
Galerie VI PER
8. 2. –25. 3. 2017
Galerie VI PER tvoří mezi pražskými galeriemi zvláštní druh. Není orientována jen na umění jako jiné, ale partička mladých odvážlivců si tu bere sousto větší. Souvislosti. Nebrání se umění, ale hlavní je architektura. Ale nevyhýbají se ani tématům spojeným s žitím nás všech, ať chceme či nechceme. A tak je tu urbanismus, design, soužití s médii, my a technologie, a když je třeba, dotknou se i politiky a jejích dopadů na nás, řeší otázky právní, sociální, ekonomické a samozřejmě ekologické. Lze říci, že výstavy v galerii VI PER se vždy týkají nejen daného tématu, ale i celospolečenských otázek. A odpovědi hledají od architektury po užité umění. Výstavy zákonitě vyvolávají diskuzi a oslovují tak prakticky každého možného návštěvníka, nás všechny. A v té nejnovější dali ´do placu´ obzvlášť šťavnaté téma, fenomén socializmu, legendární obytný dům, lidově a důvěrně zvaný - šumperák.
Šumperák
Šumperák je symbolem architektury lidových domů z 60. let. Skoro se až nabízí paralela s obdobným fenoménem z 30. let 20. století, jímž byly tak zvané domy baťovské. Jejich vývoj byl ale násilně hybernován a tvoří dnes už v podstatě jen nádherný a ustrnulý skanzen. To šumperák se stal vůbec nejvíce stavěným rodinným domem 20. st. Důvodem byl tehdejší hlad po svépomocné výstavbě rodinných domů, poměrně snadná realizace vlastními silami rodiny a jejich známých a možnost stavět z dostupného materiálu, často i znovupoužitelného.
Co byl a dosud je šumperák?
Správný technický název má znít ´rodinný dům typu V´. Je konkrétním typem rodinného domu, vyprojektovaného na sklonku 60. let 20. století. Ten úplně první vznikl pod vlivem tehdy celý svět ohromujícího ´bruselského stylu´, navazujícího na grandiózní úspěch československé expozice na Expo ´58. Šumperák ale nenavrhl oficiální a renomovaný architekt, nýbrž projektant Josef Vaněk (1932–1999).
Sice od pradávna lidové domy stavěli a navrhovali stavitelé, aniž by museli být architekty. Ale v 60. letech 20. století to už zvykem nebylo, a tak zrod domu nebyl snadný. Jak nám ostatně potvrdila i majitelka toho šumperáku vůbec prvního. V Galerii VI PER ji totiž vypátrali a byla i zahájení osobně přítomna.
A protože ten první byl postaven v Šumperku, vžil se název ´šumperák´, což je do značné míry i vyjádření hlasu lidu. Líbil se, vyhovoval a tak si ho začali při tehdy zcela běžné svépomocné výstavbě, nanejvýš prostřednictvím místního stavebního družstva či party zedníků z JZD, stavět další a další lidé. Nejen v Šumperku. Oficiální název ´rodinný dům typu V´ byl používán jen odborníky, kteří nad projektem ohrnovali nos – a dodnes tomu tak je – a považují ho za kýč a dokonce se v jejich kruzích stal synonymem stavebního paskvilu. Z úzce odborného hlediska tomu tak možná i je, ale z hlediska užitelnosti a vůle stavebníků ne. Do dnešních dnů je šumperáků v naší republice evidováno 4 500 (některé prameny jich uvádějí dokonce 5 000).
Jak šumperák vypadá a jaké jsou vnitřní dispozice?
Šumperák je jednopodlažní dům. Obytné místnosti nahoře, zázemí domu a garáž dole. (Rozkres vnitřních dispozic najdeme v poměrném měřítku na podlaze výstavní místnosti Galerie). Pohledová strana má charakteristický a po celé délce prosklený (ač díky malé pochozí hloubce spíš okrasný) balkon. Rámujího oboustranně ´šikminy´, zpravidla s třemi kruhovými nezakrytými průzory. Šikmé bývalo i původní prosklení garážových vrat, také na pohledové straně domu vlevo, zatímco v pravé byl umístěn hlavní vchod.
Dům se vyvíjel podle potřeb uživatelů
Oficiální autorské projekty jsou zpravidla neměnitelné. Maximálně jde-li o nějakou typovou řadu z katalogu. Ne tak šumperák. Jak bylo tehdy zvykem, nikdo se autora už neptal a nikdo se necítil ani vázán konkrétní dokumentací, tak si dům upravil po svém. Pozoruhodné je, že přes to všechno je to ale pořád ten vysmívaný šumperák. Proč? Inu, byl funkční, oblíbený a dosažitelný. A obyčejní svépomocní či družstevní stavebníci hleděli hlavně na účelnost a ne už tak na nějakou okázalost či mimořádnosti. Ty by také nezaplatili. Bylo to stejné jako třeba s podobně vysmívaným trabantem. Sloužil a byl dosažitelný. Ostatní se podalo pragmatismu a rodinné kapse. I on je dnes fenoménem. A posměšný pohled se také pozvolna mění.
Majitelé šumperáků dnes už vesměs sice patří k pamětníkům, jsou však ve většině případů na svůj rodinný dům pyšní. A aby ne. Stál je nejen 120 000 Kč (cena z roku 1970), ale i kus zdraví a života při vzniku. A nešlo jen o práci, šlo o úřady (to bohužel ale přetrvává dodnes) i nedostatek stavebnin a jejich malý výběr (což si dnes už neumíme ani představit). To vše zanechalo stopy na původním projektu Josefa Vaňka.
Vítězila lidová tvořivost nad nedostatkem a možnostmi. A přitom autor projektu vypracoval ke stavbě dokonalý manuál. V duchu tehdy kutily zbožňovaného časopisu ´Urob si sám´. Pamatoval tam i na takové detaily, jako byl přesný počet potřebných hřebíků či cihel. Josef Vaněk byl totiž zedník. Znal zákonitosti stavby. A než se dopracoval k té své ideální, k šumperáku, postavil vlastnoručně dva prototypy, na nichž se sám poučil, co je dobře, co špatně, a v manuálu na to neváhal upozornit (dnes nesložíte při průměrných technických schopnostech podle návodu ani skřínku z IKEY).
Co předcházelo výstavě?
Cesta k výstavě v galerii VI PER byla přímočará, ale neplánovaná. O genezi vzniku nás informovali autoři, Tomáš Pospěch, Martina Mertová a Barbora Špičáková. Šumperák má vzdor všem výhradám nesmazatelné místo jak v historii naší architektury, tak v českém plenéru.
První impulz k tomu, aby se autoři tématu věnovali, dal Prof. PhDr. Rostislav Švácha, historik, teoretik umění a architektury, vysokoškolský pedagog (Katedra teorie a dějin umění AVU a Katedra dějiny umění Univerzity Palackého, Olomouc), jenž se ve své práci věnuje architektuře 17. až 20. století a připravoval právě jednu ze svých mnoha publikací z řady - Slavné vily. Po jistém váhání a na naléhání své spolupracovnice, historičky architektury, Martiny Mertové, se nakonec rozhodl vložit do publikace i kontroverzní šumperák jako relikt doby, a pověřil ji, ať si napíše průvodní informační stať o tomto kuriózním domě. Stať vznikla, publikace vyšla a začaly se dít věci.
Zájem čtenářů i odborníků o šumperák, jeho doplňky a upřesnění, nebral konce. Bylo tedy rozhodnuto, aby Martina Mertová připravila o šumperáku celou knihu. Ke spolupráci přizvala kolegu, historika umění a kurátora, Tomáše Pospěcha, jenž je mimo to i známým fotografem. Práce trvaly asi 2 roky. Při studiu se totiž ukázalo, že ke zpracování je oficiálně pramálo podkladů. Došlo tedy k pátrání po všech stopách. A kniha se začala rodit. Inspirací pro Martinu Mertovou, jak nám prozradila, byla kniha jistého George Alexandra Kublera (26. 7. 1912 - 3. 10. 1996), jenž byl americký historik umění řazený mezi přední odborníky, věnující se umění v předkolumbovské Americe a iberoamerickému umění. V jeho bibliografii je ale také pozoruhodná kniha nazvaná ´The Shape of Time: Remarks on the History of Things´ (Tvary doby: Poznámky o historii věcí), jež u nás zatím nevyšla, ale už je do češtiny přeložena, a to právě Rostislavem Šváchou. Kniha se zabývá především Kublerovou studií o architektuře a přeměňujících se projektech a vyšla pod patronací Yalské Univerzity v roce 1962. Ale stejně tak se přece přeměňoval a přeměňuje dosud i projekt Josefa Vaňka.
Což si ´na vlastní objektiv´ potvrdil i sám Tomáš Pospěch. Zatímco kniha o šumperáku vznikala v rukopise, on fotografoval a fotografoval po republice jednotlivé domy. Na nejrůznějších místech republiky získal 500 snímků variací na onen původní šumperák a zmapoval tak jeho vývoj, jeho přeměny vůči původnímu projektu. Část změn vznikla už při stavbě, část přinesl čas a potřeby jeho obyvatel a část i nezbytné rekonstrukce v důsledku stáří domu.
A jak nám Tomáš Pospěch potvrdil, úplně nejvíc ho fascinoval fakt, že projekt Josefa Vaňka téměř zlidověl tak, že se stal legendou, a tím, že si ho lidé stavěli hlavně svépomocí, nemohl projektant hlídat změny projektu. A do jisté míry, právě díky tomu, šumperák žije dodnes, vyhovuje a slouží.
Výstava Šumperák v Galerii VI PER
Na výstavě, na jejíž zahájení byl pozván i náš web www.www-kulturaok-eu.cz, se sešlo až neskutečné množství zájemců. Zvědavců, odborníků, studentů architektury i nás, kteří máme se šumperákem nějakou osobní zkušenost.
Výstava tak navazuje na loni vydanou knihu Tomáše Pospěcha a Martiny Mertové - Šumperák. (Ve VI PER je k nahlédnutí i k zakoupení). Výstava je určitým pokračováním knihy. Rozvádí zejména právě ty interpretační možnosti fenoménu šumperák. A to i do kuriozit, jakou je skica Oscara Niemeyera, Casa prudente (Opatrný dům) de Morais Neto, miniatura šumperáku, coby zahradní chatka, model šumperáčku jako ptačí budka anebo fotomontáž - Ideální šumperák.
Výstava tak usiluje o připomínku proměn šumperáku a zdůrazňuje zamotanost a osudy svébytného projektu.
Fotograf i autor projektu Tomáš Pospěch nám vysvětlil, že:
„Na počátku mého zájmu byla prostá fascinace sérií. Těch domů se postavilo více než čtyři a půl tisíce. Za všemi se skrývá stejná myšlenka, plán.“
Výstava nás přiměje k zamyšlení nad zásadním a složitým problémem architektury nad balancí mezi originalitou a sériovostí.
Trefný je výrok arch. Ladislava Lábuse, děkana Fakulty architektury ČVUT v Praze:
„Mám rád „blbý“ domy. Dnes převládá nechuť k tomu, aby něco převládalo“.
„Všechno, co je udělané teď, je buď replikou anebo variantou něčeho, udělaného dříve…
… rozrůstá se nám série, kde umělecké dílo není jedinečné, nýbrž existuje v rozmanitosti příkladů rozprostřených v čase dříve i později, stejně jako vysoko a nízko na škále kvality.“
George Kubler, „The Shape of Time: Remarks on the History of Things, 1962
Koncepce a kurátor: Tomáš Pospěch
Spolupráce: Martina Mertová, Barbora Špičáková
180 00 Praha 8
Vítkova 2
Máme otevřeno: středa – pátek: 13.00 -19.00 hodin, sobota: 12.00 – 18.00 hodin
Vstup: volný
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková