Strakonický dudák aneb byl Švanda chudák?
Strakonický dudák aneb byl Švanda chudák?
Jsou dvě možnosti. Buď se tu od dob obrozenectví nic nemění, anebo jsme se vrátili, kam jsme neměli. Spíš bych to viděl za A. Je to totéž, jen kostým, prostředí a okolnosti se modifikují. Troufán si tvrdit, že tak nějak to cítili i tvůrci nového představení pražského Divadla D21, když si k další premiéře vybrali klasiku – Strakonického dudáka…
Když český Shakespeare - Josef Kajetán Tyl - psal scénář hry Strakonický dudák aneb Hody divých žen (premiéra 21. 11. 1847 v Královském stavovském divadle v Praze), trefil cíl. Lidé poznali, že příběh, byť „národní pohádka o třech jednáních“, je aktuální a vzali ji za svou.
Původně jihočeská pověst
Námět ale není původní. J. K. Tyl se inspiroval dávnou jihočeskou pověstí o dudákovi Švandovi, co se chtěl ženit s Trnkovic Dorotkou. Ale pro Trnku byl chuďas. Švanda se tedy (naivně) rozhodl, že zbohatne prací (!) - hrou na dudy. Přítel Kalafuna mu to vymlouval, ale marně. Aby to bylo pohádkovější, jsou tu kouzla (Švanda je tajný syn lesní víly Rosavy) a dudy se stanou čarovné. Švanda je naráz v kurzu. Jeho věhlas ho dovede až do královského paláce, kde hrou „uzdraví“ smutnou princeznu Zuliku. Ale jak to bývá, z úspěchu jednoho tyjí jiní. „Managerem“ se mu stane krajan, podrazák Vocilka a značku Švanda míní „vytunelovat“. Pohádky ale končí dobře, Švandu zachrání od nejhoršího Kalafuna s Dorotkou. Pak se divme, že hra je dodnes ze všech Tylových nejoblíbenější…
Strakonický dudák představuje boj dvou typických charakterů. Švandy, který se kymácí mezi láskou Dorotky a mefistotelovskými svody Vocilky, usilujícího se přiživit na slávě a úspěchu schopnějšího. Je to tak šíleně české a věčné, že se Tylův Strakonický dudák hraje dodnes.
I filmu se Švanda dočkal 
Mimo divadelní nastudování na všech úrovních v celé republice, neunikla hra ani k vděčnému zfilmování. Poprvé to bylo v roce 1937, podruhé v roce 1955. Tehdy film (116 minut) režíroval dle svého scénáře Karel Steklý. Hudbu, jež je hodně důležitá, komponoval Jan Seidel. Hlavní roli, jak mnozí, a nejen pamětníci, ale i mladší, možná vědí z občasných opáček filmu v televizi, ztvárnil herec Národního divadla, Josef Mixa. Po boku s celou generací předních herců té doby.
Další zpracování byl filmový muzikál bratří Štaidlů (Jiří scénář, hudba Ladislav) z roku 1974 - Hvězda padá vzhůru. Režii měl Ladislava Rychman. Švandu hrál a hlavně zpíval Karel Gott.
Na rozhraní divadla a filmu byl ještě filmový záznam historicky prvního divadelního představení na Nové scéně z roku 1983, v režii Václava Hudečka, s Jiřím Štěpničkou.
Další léta Tylově hře tak moc svou hektičností nepřála a hra žije zatím především v klasické podobě na prknech ochotnických spolků.
Čas ale oponou trhnul a změněn svět
Píše se rok 2013 a v D21 se objevuje – jak tvůrci hru charakterizují – „současná inscenace staré dobré české klasiky“. Děj je víceméně věrně zachován až na potlačení pohádkové nadstavby. Je však zasazen do bezčasí, až moc připomínající nehezké zvyky dneška. A naráz je vidět, co už zaznělo v úvodu: hra je ryze česká. Bez ohledu na čas, dobu, režim a předmět „podnikání“. Zde je to dudák, ale mohl být stejně vědcem, řemeslníkem, výtvarníkem, sportovcem… Prostě, tací jsme, tak to tu chodilo, chodí a zdá se, chodit bude.
Žádná pohádka z dávna
Režisér Peter Chmela a dramaturg Jiří Roth, s autorkou nápadité výpravy Agnieszkou Pátou a autorem nezbytné dějově významné hudby Zdeňkem Dočekalem, stvořili svébytný kus, přesahující rámec klasiky i „jen“ pohádky z dávna. Je to představení dnešní a hodně na tělo. Tedy pro ty, co jsme ochotni vnímat svět kolem, dění a vztahy jako normální lidé a ne jako papoušci, vyčuránkové a otroci módy. Nejen v oblečení, ale i v jednání a chování.
Věčně naivní chudák Švanda 
Petr Strnad (v D21 j. h.) byl Švanda – chudák. Jak to v jednom až moderním melodramu opakuje sbor v replice na jím opakované slovo „dudák“, kdy odpovídá „chudák“. Na počátku nicka, outsider žití, co umí, ale prosadit se ne a ne! A v tom mu kdosi našeptá, že tu pšenka nekvete a v cizině, že se prachy valej jak přívalový déšť na divadlo D21 při premiéře. Veden láskou a naivní iluzí, že všude dobře, doma nejhůř, razí ven. A hle, ono to Havaj není. Jo, peněz víc, i popularita se zdá větší, ale víc utratí a svoboda hyne pod nánosem komerce. Láska trvá, ale gesto, až furiantské „vrátím se v balíku“ bylo přehnané. Vývoj chlapíka, co se chyt na zlaté tele a s odřenou duší i zády přileze zpět, aby si vyčítal, že naletěl kecům a iluzím, se zdařil. A závěrečné gesto, kdy je rván na jednu stranu Dorotkou, její láskou a jistotou domova, na druhé straně hochštaplerem, lákajícím na velký svět „svobodného“ umění, je výmluvné. Inscenátoři nám rozuzlení nedávají. Kam se Švanda obrátí? Co zvolí…
Dorotka milující i bojující
Hana Mathauserová je půvabná okatá natěšená dívka, ale i držkatá a svéhlavá Dorotka. Ví, že svého Švandu miluje, ale ví také, že je to snílek a naivka. Jde za ním, bojuje o něj, ale kdesi uvnitř je i v ní semínko toho, že kdyby náhodou přece jen uspěl, měli by se vlastně dobře, a tím pádem, že by bylo líp i pro ni, jako ženskou. Perfektně je využita situace, kdy ve vzteku bere do ruky pušku a symbolicky loví zvěř. Jenže před očima se jí zvěř mění v pitomé proradné chlapy jako takové, v ty, co myslí jen na sebe, a tak nakonec střílí i po jejím v této chvíli naštěstí pouze imaginárním Švandovi. Jo, to Haně Mathauserové i Dorotce v té chvíli věří asi každý. Její směs zoufalství, vzteku, ženské bojovnosti a zarputilosti je opravdu dokonalá. A když se pak v závěru tahá o svého Švandu, pro kterého tolik obětovala, s tím hajzlíkem Vocilkou, je vidět, že sama ví moc dobře, že chlapa, nikdy žádná ženská jistého nemá.
„Já se nehněvám pro jedinou chybu, ale nechci s tebou být,“ řekla Dorotka po neslavném návratu domů Švandovi, „.zahoď ty dudy, aby nepřišlo na tebe pokušení… ten zpropadený měch!“
Proč Vocilkům podléháme stále?
Samuel Neduha je Vocilka dnešní doby. Gesta s brýlemi, úlisné kecy, vlezprdelkování, slizkost, mazanost a hlavně chladný kalkul. Názory mění víc než ponožky. Odkud fouká vítr, tam nadhodí vlající plášť. Jeho podání je až z Faustovského kadlubu. A scéna, kdy mektající Švanda není schopen – z morálních i mentálních důvodů – tlačit na pilu v rozhovoru s princeznou Zulikou a Vocilka ho sladkými vlezlými řečičkami zastoupí, je zase z kadlubu Cyrana hovořícího za nesmělého milence Roxany. Akorát, že s jinou motivací. Naštěstí to Vocilkovi takříkajíc nežere Kalafuna.
Kalafuna je Čech jak poleno
Lukáš Šolc coby Kalafuna je normální chlap. Čech jak poleno. Tyhle role mu mimochodem sedí. Jasně, že by taky chtěl prachy, že si umí poradit, že není svatý – viz jeho „techtle mechtle“ – s Dorotkou, které se (ne)zištně (?) samaritánsky pro kámoše ujme? Nebo je to jinak? Pár gest, pár gagů obou představitelů a je nám jasno… Nicméně mu ale jde o kámoše, nebo o kapelu, která bez Švandy není k ničemu? Perfektní je pak scéna, kdy se Kalafuna vrací a typicky po mužsku si kupuje přízeň své ženy Korduly. Pohraje si s vítajícími dětmi, (vynikajícím způsobem je představují jejich dětské botičky) a je jasno, (tak teď jsem si lízl medu) a jde to žehlit u Korduly (a teď si kousnu puškvorce).
Zoufalá matka Kordula 
Marie Hodinářová je zemitá robustní Kordula. Ženská, co má na hrbu domácnost a děti, kašle na mužské blbiny, protože musí za něco nakoupit, z něčeho vařit a v něčem prát. Je pragmatik, ale hodná. Mele držkou, aby pouštěla hrůzu, ale dá se koupit na kus pozlátka a vlídné slovo. Parádní je její etuda, kdy vyjadřuje, při víceméně živelném mletí, svou duši tím, že nesmyslně a stále dokola překládá bílý lajntuch. Kdo by to u žen zoufalých, vzteklých, nešťastných, natěšených neznal?! I když navenek vystupují jako ztělesněná strohost a jistota, uvnitř je jejich dušička malá a zoufalá jako kotě při bouřce a dělají překotně nesmyslné úkony…
Dík za každou novou inscenaci v D21
Myslím, že premiéra, jež se konala 30. května 2013, patří spolu s představením ´Nora´ k tomu nejlepšímu, co soubor zařadil do svého repertoáru. Obě hry řeší to, co řešíme i my a všichni kolem nás. A obecenstvo to jistě ocení. To premiérové je samozřejmě jedna věc, ale ono to ocení i to nepremiérové, a to je daleko důležitější.
Při děrovačce jsme hercům darovali ještě buřtíky na prutech, kdyby jim náhodou vyhládlo…
Zpívejme si s herci: .
„Holka modrooká, nesedávej u potoka,
V potoce se voda točí, podemele tvoje oči…
„Hulku mudruukú, nusudúvej u putuku,
V putucu su vudu tučú, pudumulu tvuje uči…
„Halka madraaká, nasadávaj a pataka,
V patace sa vada tačá, podamala tvaja ači…
a můžeme si zpívat s dětmi i na ostatní samohlásky (i, e, o), abychom se zasmáli…
A co nám řekl režisér Peter Chmela?!
„…Tyl chtěl vždycky oslovit co nejširší diváckou obec. Myslím, že kdyby žil dneska, vyprdl by se na divadlo a snažil by se psát seriály jako Ulice nebo něco takového. A fakt je ten, že hra má tyto rozměry: je to příběh v zásadě obyčejných lidí, s kterými se kdokoliv může identifikovat, a jsou tam trable, které lidé řeší v jakékoliv době. Takže další oporný bod – spojení mezi námi a divákem…“
Režie: Peter Chmela
Dramaturgie: Jiří Roth
Výprava: Agnieszka Pátá
Hudba: Zdeněk Dočekal
Hrají: Petr Strnad j.h., Hana Mathauserová, Samuel Neduha, Marie Hodinářová, Lukáš Šolc
Premiéra: 30. května 2013 v 19:30
Toto představení hrajeme:
4. 6. út | 19:30 | D21 | Záhřebská 21
|rezervovat vstupenky|
Toto představení hrajeme také v dopoledních hodinách v rámci projektu Divadlo školám:
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: D21