Století Miroslava Horníčka aneb „Jsem starý jako republika, ale ona - na rozdíl ode mne - vypadá lépe.“ M. H.
Citace Miroslava Horníčka by vydaly na sto článků, dokumentů, sbírek. Nakonec to k 100. výročí jeho narození ´vydalo´ na pozoruhodnou knihu. Díky osobnímu nasazení, zjevnému zájmu a hlavně neskonalé trpělivosti i pečlivosti jejího autora, Jaroslava Kříženeckého. Zdařilo se stvořit skoro horníčkovskou encyklopedii - Století Miroslava Horníčka s podtitulem: Herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, fotograf, glosátor a dobrý člověk.
Můj soused Horníček
Nejprve si dovolím trochu subjektivního vyznání. Pana Horníčka jsem objevil na sklonku 50. let (asi v roce 1958) v televizi. Už jsme ji měli. Táta dřel na montáži a televizor se u nás objevil už v roce 1956. Z jakési výstavy jako exemplář, zlevněný díky provozu v průběhu akce.
Dávali přenos z nějaké, už nevím, zda Těžké Barbory, či jiné hry z divadla (dnešního ABC). Po boku Jana Wericha hrál místo Jiřího Voskovce ´jakýsi´ Horníček. Dvojici Werich + Voskovec jsem znal už v těch svých šesti letech a na dotaz, kdo je s to Werichem, mi táta odpověděl: „nějaký Horníček, ten s ním teď hraje, protože Voskovec emigroval“.
A onen ´nějaký Horníček´ mě fascinoval. Dokonce víc než Jan Werich. A jal jsem se ho sledovat. Systematicky, jak jen to šlo. Ve filmu Táto kup mi štěně, v Semaforu, Kinoautomatu, ve filmu Kam čert nemůže, v divadlech a ve všech jeho hrách, při jeho televizních Hovorech H, stejně jako v živých divadelních, při spolupůsobení se skupinou bratří Traxlerů a opět v Semaforu s Pavlem Bobkem, ale i v seriálu Písaři, no všude, všude…
Neminula mě také ani jedna jeho kniha. Tou pro mne první byly Javorové listy. Pohlednici z Benátek jsem slovo od slova opsal na psacím stroji na ekonomické škole, kde jsme měli povinné psaní na stroji a směli dodávat libovolný text, v daném počtu strojopisných stránek týdně. Ostatní psali blbosti, já - na pokračování - knihu pana Horníčka. To už jsem také ´tvořil´. A drze jsem rozehrál s mým vzorem - panem Horníčkem - takovou hru. Jakmile jsem zhlédl nějaké jeho představení, přečetl jeho knihu, vyposlechl jeho desku či viděl jeho pořad v televizi anebo naživo, poslal jsem mu svůj názor. Ne recenzi. Chraň bůh. Názor. A pocity. A něco o sobě. A připojil ´na revanš´ nějakou svou básničku, povídku, článek či dokonce scénář pořadu pro školní rozhlas, které jsem v té době dělal.
A můj pan Horníček mi odpověděl. Vždy. Ani on nerecenzoval mé dílko, jen se k němu obecně vyjádřil. Vždy shovívavě, vlídně a povzbudivě. A i on také utrousil cosi osobního. Byli jsme tak korespondenčními souputníky a přáteli. Přál nám i ke svatbě, o které jsem ho samozřejmě informoval. Ale pak už se to nějak - z mé strany - zadrhlo. A naše korespondence pozvolna ustala.
Ale vazba, troufám si říci, až přátelství, asi přetrvalo. Protože, když jsem pak už působil jako profesionál v jedné ´bydlící redakci´, která vyžadovala i návštěvy na téma, jak bydlí ten či onen, samozřejmě jsem si odvážil obrátit i na mého pana Horníčka. A světe div se, zvedla to tehdy paní Horníčková. A když jsem se proznámil a snažil naznačit, že jsme si s jejím manželem leta psali, věděla. I ona věděla, kdo jsem a co dělám. Doufal jsem - konečně - v osobní setkání s mým idolem. Marně. Nakonec se to - z důvodů mimo nás dva - nekonalo. A já tak přišel o možnost podat tomuto člověku s velmi velkým Č ruku a poděkovat mu za vše, co pro mne, a hlavně pro tento národ udělal. Koneckonců to byl můj soused. On bydlel na Vinohradech v Hradešínské, já tehdy o pár set metrů dál, na třídě W. Piecka. Měli jsme, a vlastně máme dosud, spolu mnoho společného. A tak, jsa na sklonku svého času, trnu, že i já se dočkám té horší varianty, jíž je doznívání, kdy hlava pořád slouží, zatímco tělo s ní už odmítá spolupracovat. Což byla jeho smutná životní derniéra.
„Doneste mě někam, já vám tam budu povídat, a pak mě zase odneste zpátky.“ Tak nějak to totiž, svým neutuchajícím, a stále moudrým humorem, bagatelizoval na prahu své věčnosti…
Daruj knihu, daruješ radost…
Pan Kříženecký si dílo načasoval velmi dobře. Vyšlo k nedožitým 100. narozeninám pana Horníčka. Přiznám se, že v běhu času jsem o podobné záležitosti uvažoval také. Mám značný archiv věnovaný Horníčkovi. Komplet knih, co napsal a množství výstřižků všeho, co se ho týká. Jenže jsem si na to uvážlivě netroufal. Ne, to bych mu nemohl udělat. To by nebyla pocta, ale pouhý výkřik jednoho z příznivců. Nic víc. Dobře, že se toho ujal Jaroslav Kříženecký…
Ledva jsem to zjistil, vyřkl jsem nenápadnou zmínku před ženou, tuše, že nezůstane neoslyšena. Myslel jsem, že na Vánoce…Ne. Nelenila, věda, jak po knize prahnu a dostal jsem ji už k bližší příležitosti - k Mikuláši. My si už 44 let dáváme dárek i k Mikuláši… A bylo to. Od té chvíle, pokud něco nepíšu, trávím večery s Horníčkem. Totiž Kříženeckým.
O knize
Jistě se nabízelo víc možností, jak Horníčkovo dílo a život zpracovat. Sám bych byl býval měl jinou koncepci. Pan Horníček je, no, byl, multitalent a multiautor. A vše se to prolínalo a měnilo v čase. Jaroslav Kříženecký ale vymyslel pro svou knihu naprosto dokonalou dramaturgii.
Základní osou je životopis Miroslava Horníčka
Pěkně od prvního do toho - žel - posledního dne. Tím byl dán jistý chronologický řád. Autorovi se podařilo dát dohromady i značné množství fotodokumentace, která - klobouk dolů - postihuje jak samotného Horníčka, tak v řadě případů i osobnosti, děje a informace s jeho životem a vývojem související.
Až sem by to bylo celkem běžné a možné pojetí. Jenže, pan Horníček byl v tom nejlepším slova smyslu upovídaný. Kdo ho znal, ví, že mluvil často a rád, o sobě, o svých zážitcích, o svých vzpomínkách a o všem možném. A zde, musel autor knihy vyvinout značné úsilí, co se trpělivosti týče, neboť text a obrázky proložil útržky vyprávění páně Horníčka o tom, co zmiňuje základní text, citacemi z Horníčkových knih a dokonce i z dobových textů jiných autorů či vzpomínek nesčetných přátel Horníčka.
Ti se třeba někde nějak zmínilio tom, o čem v základní chronologické lince byla řeč a Jaroslav Kříženecký to dokázal najít a do knihy na správné místo začlenit. Občas se tím pádem zdařila dokonce taková lahůdka, že tutéž událost popsal jak sám pan Horníček, tak i někdo jiný. A znění obou textů tak dokazuje pravdivost dané události a také naznačuje, jak to vše viděl Miroslav Horníček a jak ten druhý.
Za vůbec vzácné lze považovat do knihy na vhodná místa vložené básně pana Horníčka. I když on to nikdy nikde nijak nezdůrazňoval, já sám jsem měl tu čest slyšet z jeho úst jen jednu, kterou přednesl kdysi ve slavných Hovorech H v 60. letech. Horníček se za básníka nepovažoval. Ale jeho skromnost v tomto směru byla zcela neopodstatněná. Což dokazují Horníčkovy básně do knihy Jaroslava Kříženeckého zařazené.
Stejně tak Miroslav Horníček tvrdil, že neumí zpívat. Jistě, Caruso nebyl, ani popová hvězda, ale zpíval. V divadle s Werichem, v televizi třeba s Kopeckým - nezapomenu na jejich parafrázi dobového hitu Ivety Simonové, Zhasněte lampiony, který jí složil její manžel Jaromír Vomáčka a v tzv. ´Televizních písničkách´, dnes bychom řekli videoklipech, to parodicky přepracovali Horníček s Kopeckým jako ´Já si dám žampióny´. Miroslav Horníček zpíval i v Semaforu.
A další, co nezdůrazňoval, bylo, že psal texty k nonsensovým písním, z nichž asi nejznámější byl hit Potkal jsem jelena (včera v noci o půlnoci na Můstku…) s hudbou Jiřího Šlitra. Však také ke knize napsal předmluvu právě Horníčkův souputník - Jiří Suchý.
Mnohem víc, než bychom si dovedli představit
Vše zmíněné se najde v podstatě i knize Století Miroslava Horníčka. Ale zdaleka nejen to. O řadě informací mohu říci, že pro běžného obdivovatele pana Horníčka jde o věci zcela nové. A to nepočítám řadu detailů z jeho života, zejména divadelní činnosti. Ano, všeobecně je známo, že začínal v Plzni v Plzeňském divadle, že působil v Praze v divadle Větrník, a pak v Divadle satiry. Že účinkoval i na scéně Národního divadla. Ale v Kříženeckého knize se dozvíme neskonale víc.
Co kdy čemu předcházelo, co kdy po čem následovalo, a proč.
A najdeme tam i kompletní přehlídku rolí Miroslava Horníčka. Ale ne snad nějakým ubíjejícím seznamem, ale doplněný glosami, ať už samotného Horníčka, když se o tom zmínil, s informacemi od kolegů, z faktografií i citacemi z tisku a kritik. A když se o hře nic víc neví, než to, že tam hrál, doplní autor alespoň informaci nějakým detailem s tou hrou souvisejícím.
Pro detailisty je jistě zajímavé, že u každé fotografie je v popisku i přesná datace. A také to, že kniha - její text – je členěna jak do jednotlivých zásadních časových úseků - kapitol, a také v rámci nich do malých odstavců strukturujících text tak, že není únavný a litý.
Zajímavé, a daleko méně známé jsou pak pasáže protínání Horníčka s Jiřím Voskovcem. Citace z dopisů Voskovce Horníčkovi, stejně jako postřehy obou protagonistů tedy Wericha a Horníčka o sobě samých. A pak to, co málokdo mohl poznat. Úryvky divadelních textů. Z werichovské doby, z Horníčkova působení v Redutě, v Semaforu a hlavně pak na scéně Městských divadel pražských. Vše informace, o který se ´tak nějak´ ví, ale co v té hře zaznělo konkrétně, jaké bylo to či ono vystoupení, to už ví možná jen minimum pamětníků.
Jaroslav Kříženecký si dokázal najít i názory a odezvy diváků, které byly někdy někde zachyceny. Úžasná piplačka to najít a zdokumentovat. Obdiv patří Jaroslavu Kříženeckému.
Obrazovou část doplňují nejen fotografie, ale i plakáty a další přetištěné archiválie.
Pozornost patří i ´malým´ epizodám
A co oceňuji mimořádně, je pozornost Kříženeckého věnovaná například krátkému pokusu o vznik dvojice Horníček - Kopecký. Ukázky ze hry Tvrďák a další fakta jsou - alespoň mě zcela neznámé - protože vím jen, že hra byla, že ji hráli a že kdysi o TV Silvestru s Kopeckým předvedli jeden společný úryvek.
Nepominuta zůstala i Horníčkova láska ke psům. Psům, o nichž kdysi v jakémsi songu Suchý zpíval natvrdo „… a Horníčkům zešílel pes…“. Ocenil jsem i fotku a zmínky o nešťastném, předčasně tragicky zesnulém synovi Miroslava Horníčka, nadějnému fotografovi (viz. Pohlednice z Benátek, kde otec psal a syn fotil). Ale v té knize fotka syna chyběla, byl maskován záměrně fotoaparátem. A pak je tu i celá přehlídka Horníčkových autorských her. Většinu jsem samozřejmě viděl, ale některé, hrané mimo Prahu ne. Jsou tu úryvky, souvislosti i ohlasy dobových kritik a názory různých osob.
V závěru knihy, smutném závěru, který je pro člověka mého věku až příliš svíravý, je věnována pozornost i paní Běle, Horníčkově manželce. A jak jsem ji na vlastní kůži poznal, tak i jakési manažerce, opatrovnici a ochránkyni. „Víte, pane Koníčku, Miroslav by slíbil každému všechno, ale to není možné, musím na něj dávat pozor.“
Dodnes si ta slova pamatuji, stejně jako to, že mě pomoc a spolupráci ´Miroslava´ paní Běla neodmítla, i když se nakonec nekonala.
Však také v knize Jaroslav Kříženecký cituje smutný a pravdivý výrok pana Horníčka o paní Běle: „To, že žiju, je vlastně její zásluha“. Opustila ho dříve než on ji. Miroslav Horníček ji po velkých útrapách tělesných - a vzhledem ke sloužící hlavě - nesporně i duševních - následoval o čtyři roky později. Jaroslav Kříženecký i zde dostál svému nadhledu, a i když je konec knihy neveselý, jiný ani být nemůže, není to nakonec truchlohra. Je to spíš shrnutí a konstatování, že takový život prostě je. Na závěr na nás hledí rozesmátá poštovní známka s Miroslavem Horníčkem. Škoda, že ji nemám. Byla by mým Modrým Mauriciem.
Pár přesahů a dokonalý servis
Pro vydechnutí z nezbytné finální kapitoly následuje 20 stran citátů Miroslava Horníčka. Odkaz? Spíš důkaz, jak moudrý a lidský byl. Vše s pečlivou datací a naznačující, že autor má možná ještě v zásobě ´prach´ na další horníčkovskou kanonádu citátů, jež se do knihy nevešly nebo tam nepasovaly.
Asi 10 stránek je věnováno i zajímavým vyjádřením Horníčkových obdivovatelů. A zas to nejsou epitafy, dojaté exhibice, ale prostá vyznání, stvrzující to, co řekla o Horníčkovi jeho kamarádka a dávná kolegyně z jeviště, Stella Zázvorková: „V naší generaci byl jediný geniální člověk - Miroslav Horníček“.
A ještě detail. Píli a vytrvalost Jaroslava Kříženeckého potvrzuje i více jak 75 stránek uvedených zdrojů a kompletní přehlídka neuvěřitelně rozsáhlého Horníčkova díla. A také poslední dvě stránky nezbytných poděkování autora všem, kdo mu pomohli a poskytli informace.
Text oficiální anotace vydavatele:
Vzestupy a pády jednoho z největších českých umělců v první ucelené monografii.
Tato kniha je první dílo, jež se podrobně věnuje celé dlouhé kariéře i životu Miroslava Horníčka.
Zachycuje plzeňské dětství a studentská léta,
kdy Horníčka zasáhla umělecká scéna předválečných let,
sleduje nadšeného ochotníka,
který v pravou chvíli nezaváhá
a
vstoupí jako amatér mezi profesionály Velkého plzeňského divadla.
A v jinou pravou chvíli Miroslav Horníček opět nezaváhá
a jde za hlasem svého pravého divadelního srdce -
na malou pražskou avantgardní scénu.
Štěstí mu dopřeje přežít nejhorší 50. léta na scéně Národního divadla,
aby se pak ostrým střihem ocitl jako rovnocenný partner Jana Wericha v Divadle ABC.
Sledujeme přitom nejen Horníčkovu práci a osobní příběh,
ale také si připomeneme obraz a osudy oněch scén v letech,
kdy tu působil
-
nadějná 60. léta spojená se Semaforem, Kinoautomatem na EXPO v Montrealu a slavnými Hovory H.
Svoboda v roce 1989 přišla pro sedmdesátníka Miroslava Horníčka už trochu pozdě.
Titul: Století Miroslava Horníčka
Autor: Jaroslav Kříženecký
Vydalo: Nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media, a. s.
Praha 2018
Fotografie: Archiv ČSF Barrandov, Archiv České televize, Archiv Divadelního ústavu Praha, Archiv Divadla J. K. Tyla v Plzni
Počet stránek: 615
Hodnocení: 100 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, internet
Více:
https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vzpominani-na-m-hornicka-aneb-kdyz-hornicek-se-tak-rad-smal-/