Úvod > Steinar Haga Kristensen: ULTRAIDENTIFICATION PAVILION aneb „V mém objetí zhyňte a znovu se zroďte“

Steinar Haga Kristensen: ULTRAIDENTIFICATION PAVILION aneb „V mém objetí zhyňte a znovu se zroďte“

17.12.2021 15:46

Steinar Haga Kristensen

ULTRAIDENTIFICATION PAVILION

7. 12. 2021 – 16. 1. 2022

hostující umělci: Audar Kantun & Morten Norbye Halvorsen

kurátor: Caroline Krzyszton

Centrum pro současné umění FUTURA

Umění Steinara Haga Kristensena charakterizuje rozsáhlá produktivita neomezená technikou ani médiem, ale ze všeho nejvíc umělcovo neúnavné opakování a překrucování vlastních děl do stále nových konstelací. Stěžejní aktivitou tohoto zdánlivě jednoduchého gesta je přesah dialektického pole estetiky, a tím umožnění radikálního zkoumání jádra lidského kreativního potenciálu.

ULTRAIDENTIFICATION PAVILON Steinara Haga Kristensena se točí kolem avatarizace humanoidní postavy, která je hlavním motivem hlubotiskové série Jubileum 2020 (2020). Avatar je naprogramován k omezené interakci v rámci uceleného virtuálního světa, zrekonstruovaného z digitálních reprodukcí jednotlivých děl výstavy. Hlubotisk, olejomalba, keramika, freska a sgrafito, skleněná mozaika, háčkované dětské oblečení, lampy, nábytek, atd. slouží jako součásti idealizovaného veřejného prostoru, kde je možné v rámci nekonečné hry interagovat s ostatními avatary. Hra si přivlastňuje a očekává estetický impuls diváka a vede jej světem, který hyperkontextualizuje relativní stavy věcí a jejich souvislost s divákem.

O porozumnění umění …

Každé umělecké dílo má, nebo by alespoň mělo mít myšlenku. Autor jím cosi komusi sděluje. Zpravidla v prvním plánu, nám více méně náhodným divákům. Často ale, jaksi v druhém plánu ono cosi má zcela konkrétní formu, ale podanou nějakou symbolikou, kterou „přečte“ už ne každý náhodný divák, ale divák nějak souznějící, na symboliku reagující, anebo dokonce, jen divák zcela konkrétní, jemuž je ono sdělení přímo adresováno. Je-li tomu tak, budiž to pro náhodného diváka útěchou. Není-li tomu tak, nezbývá náhodnému diváku, než instalaci díla a v ní zašifrované sdělení nehledat, ale vnímat artefakt jako celek, po svém, a nechat to na své intuici, které dopřeje svobodu v absorbaci vystaveného a vybrat si do svého vjemu fragmenty, jimž rozumí, jež chápe, prožívá anebo si to tak alespoň myslí. Obáváme se, že v posledně jmenované roli jsme na výstavě ULTRAIDENTIFICATION PAVILION nalézali i my na www.www-kulturaok-eu.cz . A tak jsme celou instalaci nechali na sebe působit a hle, ono to mělo cosi do sebe. Kdo z nás kdy byl uprostřed fantaskního avataru plného, ba zaplněného, ne-li přeplněného drobnými artefakty, které stály za povšimnutí a obdiv k fantazii autora. A čím déle, tím citelněji, se nám do myslí vkrádal pocit. Nepříliš snadno specifikovatelný, verbálně nesdělitelný, ale existující. A možná, možná, o to autorovi vlastně šlo. Pocit. Každý mže mít jiný, každý může mít svůj, ale má ho a zůstává v něm, i když ho neumí vlastně ani pojmenovat…

Uživatelské příručka, from Eirik Senje

Kurátorka výstavy a současně i ředitelka Centra pro současné umění FUTURA, paní Caroline Krzyszton se namísto tradiční – individuální – kurátorské zprávy zaštítila tzv. Uživatelskou příručkou, kterou pro tuto výstavu napsal Eirik Senje. Nehodláme se proto ani pokoušet o nějakou vlastní interpretaci a činíme raději totéž.

Pavilon

Pavilon, jakožto místo volnočasových aktivit, stojí stranou funkčně nezbytného těla budovy, jeho existence je spíš projevem nadbytku než nezbytnosti. Je scénou pro pomíjivé počiny na veřejnosti, polo-soukromým nebo soukromým prostředím, destilovaným prostředím pro honosné ukázky společenských aktivit, romantických spojení uprostřed přísně regulované zeleně, navazování romantického vztahu se subjektem pomocí ideologie, hmoty, osudu - sny malé i velké - vzájemnou intimní výměnu v povrchní reprezentaci přirozeného životního prostředí; zavěšený strop zde garantuje chabou dočasnou úlevu od možných přeháněk pod sluncem plným nejistoty. Dočasný chrám. Útulna. Herna.

Jak je každému dobře známo, hra organizovaná na počest Bohů smí proběhnout jenom jednou: koneckonců, kdo by snesl nekonečná opakování tragédie? A už to dělají zase, ty samé pohyby prováděné s nesmírnou upřímností, jeden by si myslel, že jsou první lidé, co kdy spatřili východ slunce. Skončí to někdy? Ubozí nesmrtelní, musí být ušetřeni. Anebo naopak - mohlo by to být tak, že vše, co se stane jenom jednou je komedie? Ten jediný vzácný, vymykající se krok, který se na křivce spojí v nečekaném momentu: přihodily se jisté přerušení, kluzké listy po podzimní přeháňce, prasklina na chodníku - tím byla narušena rovnováha, bloudící hmota byla uvedena v běh, přičemž sebou mlátí s divoce zveličeným kompenzačním gestem. Následuje rychlý, ale marný pokus potlačit zachechtání, jehož ozvěna se nese krajinou - Bůh prý té lidské bytosti, ve které se zrodí takový výbuch, promine cokoliv.

Identifikace

Kdo se jim to kouká spoza ramen? Nikdo jiný než Orfeus! jistě? A tady je, milovaná Eurydika, a nic nebylo zbytečné - moje hrdinská láska nezůstala bez svědků. Ach, ale moje milovaná již není!... Jak jsem jenom mohl zapomenout?

Nebo i Venuše Callipygous - běžně známá jako Venuše s nádhernými hýžděmi - ona se také dívá zpátky. Existuje několik verzí: s obnaženými hýžděmi, skromně zahalena, různé kombinace obou předešlých, její hlava je ovšem pořád otočena proti řádu pohybu. Je plná očekávání? Nebo se jen ujišťuje? Hledá zrakem přízračný obraz svého pronásledovatele (ach ty strasti pomíjivosti? Upřený pohled toho druhého jako projekce zrcadlící se touhy? Plánovaný čin? Zatím ale ještě nepředbíhejme - hlavně ne tehdy, opíráme-li se pouze o kousek tesaného mramoru, který se zdánlivě, podle mlhavého erotického schématu střídavě přiklání k přelétavým systémům taktu a vkusu.

Další?

Angelus Novus (Paul Klee), anděl nového. Přihlížejícímu andělovi se probíhající dějiny jeví jako jediná souvislá katastrofa vršící jedny trosky na druhé. Vítr vanoucí z ráje odvane anděla neodvolatelně do budoucnosti, přičemž je otočen zády ke směru cesty. Jeho pohled zůstává upřený, jako kdyby se díval na něco, co se každou chvíli na zemi roztříští na tisíc kousků. (W. Benjamin, ad lib).

Geografie? Architektura? Mytologie?

A co se týče dané situace (ano, tady a teď):

Máme zde lidskou postavu skrývající za svými odhalenými zády figurku. Ta figurka se mu zde dívá přes rameno (kolik mých kopií zde jenom je!). Je zde předpokládaný opak povrchu těla - jako by to byl předek - věrohodně obsahující rysy jako hruď, břicho, pohlavní orgány - které jsou otočené směrem ke krajině obrazu. Tělo je zde poněkud zdeformované, drsné, krk trochu příliš vytočený, pohled (gaze) odvrácen od vnitřního prostoru obrazu. Hledí směrem ke mně. // Začnu od této skříňky, této židle, této beztvaré hroudy, těchto abstraktních kompozic. Moje břemeno, moji přátelé - moje vlastnosti! Moje minulost! Moje budoucnost! In hoc signo vinces.

Identifikace

Rozhodně tím hrdinou příběhu nemůžu být já, že jo? Hrdina se nikdy neohlíží zpátky, stejně jako nikdy nepochybuje o své vlastní síle - je to tak? A v žádném případě se tělo hrdiny nerozletí na kousky. A i kdyby k tomu přece jenom došlo, roztroušené fragmenty toho těla by určitě netíhly k znakům, kde by nabírali zpátky svou podobu, jako když kosmický prach obíhá kolem planet obíhajících nějaké vzdálené slunce? Hrdina drží pohromadě a bude tomu tak až do jeho smrti, jednota - nebo ne?

Ano, skutečně bych tě rád lépe poznal, ukaž mi prosím svého tyrana a já ti ukážu toho svého. Když něco nesu, jsem nosičem a zároveň jsem nesen. Nositel něčeho, který je tím neseným vytvořen, pozorovatel. Člověk jako člověk… Dívej se, protože já jsem člověk! Aha, takže takto vypadá člověk! Bylo mi řečeno! Už jsi slyšel tu dobrou zprávu?

Identifikace

Vztah mezi objektem a divákem („Divák“, ha! Podívej se na ně. Podívej se, jak se tady poflakují, bezcílně začleňují každé cizí tělo do toho zchátralého systému despotických symbolů a zástupných osobností, které se uráčili nazvat svým „svědomím“ Říkají, že chtějí „něco zažít“, a přesto, co udělají, když jim přinesu dar, který jimi otřese do samotného jádra jejich osobnosti? Okamžitě jej škrábou a trhají, každý jeho tvar je znetvořen dávno před tím, než se první foton prodere jejich očními víčky. Ruce třesoucí se strachem natahují do budoucnosti a tesají do ní své modly. Je to jedno. Donutím je dvakrát si rozmyslet plody svého pozorování - když jim dám za vyučenou, přistoupí zase k pozorování pouze s obrovskými obavami a co nejpečlivější přípravou): Donutím je, aby se dvakrát zamysleli nad svým „diváctvím“ - až skončím se svou lekcí, stane se jejich cílem zase „dívat se” s co nejhlubším porozuměním a nejpečlivější přípravou.

Líbí se mi to/ Nelíbí se mi to. Líbím se mu/ Nelíbím se mu. Líbím se mu/Líbí se mi to. Líbím se mu/ Líbím se mu. Líbí se mi to/ Líbí se mi to. .

Zde se vzájemně klaníme, podlézáme si a vyměňujeme si zdvořilosti, zatímco se předbíháme, kdo zatančí nejchytřejší a nejvybranější tanec. Ostatní hosté jsou ohromeni, zcela ponořeni do půvabu toho představení. Pokoj se propadá do zvuků našich kroků, přikrývka utkaná z rytmů naší pečlivě vyladené vzájemné výměny. Ale moment… něco tady nehraje… něco přebíjí zvuk tance - škrabot, tlumené hlasy, tiché kroky… zvuky konspirace! Co to… víno?! Kdo to vypil všechno víno, když jsme tančili? Kdo snědl jednohubky? Pečené prase? Fíky? Celá hostina i s ubrusem je pryč!? Zůstaly jenom příbory… Proč jen jsme se rozhodli zatancovat si ještě před jídlem? Zdá se, že bylo někde v průběhu porušeno nařízení předstírat, což způsobilo, že se hosté do noci vytratili hladoví a vyčerpání.

Identifikace

Orfeus je otřesen až do morku kosti, nenachází slova, nemá vůbec ponětí - jeho milovaná Eurydika uštklá hadem, pomalu se jí zmocňuje rigor mortis. Jak krutý to osud, jak proradná nespravedlnost! To je nepřijatelné! V takové situaci existuje jenom jedno východisko; není koneckonců pravdou, že moje nádherná píseň dokáže roztančit i stromy a kameny? Co je proti tomu nějaký smrtelný jed? Co ten zmůže? Budu prostě muset zajít tam dolů a s pomocí mého značného přesvědčovacího talentu zvrátit skóre.

Při zpětném pohledu se mi teď zdá být zjevné, že zdrojem všeho mého životní neštěstí byl fakt, že mne dostatečně nemiloval/a a nevěnoval/a mi dost pozornosti.

Venuše se taky ohlíží přes rameno. Představme si zde nějakého pozorovatele: možná jednoho z prvních bohémských flákačů, bezvadně vyšňořeného, se šviháckými doplňky, zhruba v roce 1850. Zdá se, že se koukají jeden na druhého, z oči do očí, ale fakticky - téměř jako zázrakem - zůstává pohled (gaze) obou subjektů ostentativně upřený do bodu nacházejícího se přesně uprostřed vzdálenosti, která je dělí. Zdánlivě nedotčená, zcela nenucená, vznáší se zde jistá neviditelná přitažlivost, koupe se v záři jejich neustálé pozornosti.

Já se taky dívám přes své rameno: Moje tělo je zbožňovaný objekt zbožňující objekty. Reprezentace reprezentací ne-reprezentativnosti - ne abstrakce; abstrakt! Šok! Horor! Možná se ti dostalo polévky, ale jíst ji můžeš pouze touto děrovanou lžící. Žádné pití z misky. Nebo se na sebe přes rameno dívám sám? Já jsem ten druhý! Ten druhý jsem já! Co se pak dá v takovém případě dělat?

Tento konstrukt není lineární. Stejně jako tento text, je pravděpodobně určen k tomu, aby byl zkoumán, aby se v jeho geografii pátralo po vzorcích, které tam mohou, ale nemusí být. Je to jenom prostá hromada sutin, nahodile navršených na sebe, sbírka rozmarů? Není zde žádný vítr, který by mne vykázal do budoucnosti. Jsem v limbu? Ve světě stínů? Tam, kde se nic neděje? Zdá se, že se zde přece nachází nějaký náznak architektury uspořádané v nejasných, přibližujících se styčných plochách, které se vzájemně třou, čímž kolem svých zlomových linií vyvolávají nejrůznější zjevení - zde se koupu v slunečních paprscích, támhle jsem promoklý na kost; někde jinde mne zase hýčká a mazlí se se mnou něžné teplo letního vánku. Je to zvěřinec? Staveniště? Dozvuky nějaké pohromy? Pohřebiště?

Návštěvníci zůstali uvězněni uvnitř, když hlídač, spěchající pozavírat všechny brány, aby přišel domů včas k večeři a skleničce vína - ta chvíle dočasné úlevy oddělující jeden cyklus od druhého - porušil předepsaný rozpis, i když jen drobně. Víc nebylo zapotřebí - naše pozornost byla tak soustředěna na prohlídku nejrůznějších přívlastků těch, kteří zemřeli před námi. Mohli jsme slyšet, jak se dveře jedny po druhých zabouchávají chvilinku před tím, než jsme se k nim stihli dostat. Ve chvíli, kdy se pokoušíme nabrat dech a zvážit možnosti této prekérní situace, zavládne ticho. Není slyšet ani poryv větru. Ale támhleta část plotu, ano, ta skutečně vypadá být… průchozí, nebo ne? Ach, jak jinak, dělníci si nemohli pomoct - pila, štípačky, kladivo - nástroje byli po ruce a oni jsou od přírody nevybíraví. Chaos a pořádek, úřední zákaz - hra musí začít, než se dostaneme k tomuto typu rozlišování. Nezdálo se přece tak přirozené prosekat se ven a zamířit přímou cestu, spíš než absolvovat tu dlouhou okliku a hvízdat si, míjeje všechny ty pomníky po cestě domů?

Identifikace

Kde je moje dílo? Vidim tady spoustu děl, ale kde je to moje? Měl bych ho hledat?

Možná bude lepší podívat se na to z odstupu:

Existovalo vůbec někde, nějakým způsobem „já“? To, které bylo tam, v dětském světě nepředpojaté reprezentace? Byla to vůbec reprezentace? Spontánní manifestace (podvědomé) továrny? Pododdělení rodiny (továrny, vytvořené, aby soutěžila na trhu) budoucnosti? Mé autentické já? Odkud se zjevila tato sova? Je konstantou? Může se stát konstantou? Je odlišná od této druhé? Co z ní jako takové můžeme odvodit? Může všeobecnost vyprodukovat výjimku? Co kdybychom ji mohli přetvořit (jako odchylku) Existuje pro axiom cesta vpřed, která by pramenila z průměru?

Tímto prohlašuji tento obraz za autonomní zónu. Vyzývám Vás, abyste si vzali svou svatou knihu pravidel a odešli. Ani Vy, ani ten vás pochybný duchovní projekt zde není zapotřebí (jakkoliv se jmenujete).

Identifikace

Moje tělo je zbožňovaný objekt. Moje tělo je zbožňování, objekty kvůli mne omdlévají. Moje tělo omdlévá a zaměřuje se na ten objekt, který omdlévá a zaměřuje se na moje tělo. Takže to jsem já - to, čím bych měl být! Ale já také chci být toto a toto - a v neposlední řadě taky tamto! A nejen to - jsem triangulace, nevyhnutelný důsledek tripartitního faktu. Jsem skříňka upravena tak, aby se vešla do rohu, styčný bod dvou vektorů, přerušení, logický bod akumulace. Jsem symbolická mikrotransakce mezi --- a +++. Mé různé pozice mohou být vypočítané až k teoretické dokonalosti, člověk si jenom musí zvolit triumvirát. Takže toto jsem byl já. A tam jsem taky. I tam!

Naše psychické spojení je božským vyjádřením řádných základních hodnot a dobrého ekonomického smyslu - zde se nepromarní ani kapička! Prvním zákonem akumulace je bránit se proti ztrátě - neplýtvat, nechtít. Všechno je zde logicky vysvětleno a vykonáno v souladu s vůlí požehnaného jména. Naše ekonomika je zdravá, nás svazek pevný a prováděn s bezchybným vkusem.

Pavilón

Jsem doma. Vítejte u mne doma - přidejte se k prohlídce toho, co tvoří můj domov. Jste za mnou, následujete mne? Požádali mne, abych nesl jistě věci; nevím, co vlastně. Chce se po mne, abych je nepokládal na zem, no a potom, samozřejmě, jelikož se nemůžu odloučit, je nemožné něco vidět. Moje břímě se neslo jako přesně neurčená váha. Musím vás požádat, abyste mne vedli, abyste za mne zvolili směr, jelikož jsem zaneprázdněn otáčením se dozadu, abych vás viděl, nevidím, kam jdu. Zákon zraku a zákon doteku jsou jako dvě hvězdy zářící na sebe z dálky, není tomu tak?

Ozdoba je nedílnou součástí uživatelské zkušenosti, způsob použití ozdoby je jejím obsahem. Toto je uživatelské rozhraní. Uživatelské rozhraní nemá obsah, ale to neznamená, že by proto bylo bezobsažné: obsahem je způsob použití. Jak použijete to rozhraní. Rozhraní a uživatel jsou obsahem. Toto je ozdoba.

Identifikace

Je to Venuše! Venuše chce, abys věděl, že ví - milenec je rozšířením pod-objektu, vybuchlé tělo okouzlující jméno. Dějiny jsou rozšířením a inscenací přítomnosti, projekcí, neustále se měnící hrou světla a tmy na nebeské klenbě obraznosti, ale stejně jako úzký pruh baterky hledající něco povědomého ve tmě. Příběh je všechno to, co nemůžu mít tady a teď: och, kdyby jenom… kdyby jenom… Od té chvíle na mne přes ten rámus křičí, abych udržel směřování od bodu vzniku, dotáhl to do konce a naplnil všechny dané sliby.

Je to Orfeus! Orfeus se toužebně otočí na svou milovanou - básnik nemůže odolat volání vznešeného, romantického. Vraťme se zpátky do záhrobí, na tiché pláně - nemůžeš být znovu probrána k životu, a tudíž jsem i já zatracen. Později, spíš jenom jako dodatečná myšlenka, je moje tělo roztrhané na cáry a moje hlava odsouzena bezcílně bloudit časem. Ale moment.. Tam jsme (!!): Orfeus se ohlédne zpátky: Tamto je, milovaná Eurydika, a nic nevyšlo naprázdno - moje hrdinská láska nezůstala beze svědků, to je jasné a zřejmé! Ach, ale má milovaná není mnou. Uniklo mi to, už zase… Počkat, to je všechno, o co tu jde? Bylo to celou dobu jen delirium? Jak jsem vůbec mohl přežít tuto ztrátu sama sebe? Je to samozřejmě nemožné. Sen… zdálo se mi, že bych mohl žít dál bez srdce bijícího v mé hrudi.

Tělo se odvrací od povrchu obrazu a obrací se přímo k obrazu. Postava, poněkud znetvořená, drsná, krk trochu příliš otočený, upřený pohled se odvrací od obrazu a míří na… Obraz ví, že je na něj pohlíženo! Umělec vytvořil obraz. Umělec ví, že obraz je odsouzen k tomu, aby se na něj hledělo. Umělec tvoří obraz i navzdory tomu, co umělec ví a navzdory tomu, co umělec neví. Umělec míchá barvy a zobrazuje postavu hledící si přes rameno. Další obraz v obrazu. A obraz se reprodukoval. A reprodukoval. A reprodukovaný, obraz se sám transformoval na svého avatara. Je klíčový pro konstrukci, rezervní, je mezihrou - rozhraním. Považuj za něj sebe i obraz. Jsi vítán, prosím vejdi. Jsi identický. Identický vůči divadlu použitelného prostoru dostupného pro tuto identitu. Skončil jsi.

(těžké období)

Běda, jsme tady všichni zločinci, vinni z největšího ze všech zločinů: z nežití života naplno. Jako vězni táhneme za sebou minulost jako kouli na železném řetezu: Kdyby jenom... kdyby jenom… Pořád ještě můžu… ale toto… ale kvůli tomu…

Při zpětném pohledu je mi už teď jasné, že zdrojem všeho neštěstí v mém životě bylo, že…

Ultraidentifikace

Jaké to bylo, muset si to všechno znovu prožít?

Přistupoval bych už věcem jinak, to je jasné. Kdybych to tak věděl předtím, určitě bych se choval jinak! Ale nikdo mi neřekl - proč vlastně? - že si to budu muset všechno zažít znovu, že to tam uvidím přepsané, v žalostně žadonících pohledech každého neznámého na ulici. A co je ještě horší - v obnažených pohledech mých dětí! Běda, je už příliš pozdě to ukončit, škoda už se stala.

Divák: Podívej! Podívej! Takže o to tam šlo - to je ten objekt, já to věděl! Byl jsem to já! Fungovalo to jako zrcadlo! Jsem tam, jsem to já, kdo se odráží v zrcadle! Žádný cizinec, dokonce ani moje obrácené já v malém. (Divák zapomněl, jak se zapomíná - ještě předtím, než se naučil vyslovit máma, táta) Já!

Umělec:

Podívej! Podívej! O čem to je? Jsem to já, jsem tam, ty jsi mnou, ale ne jako já … Jsem tam!

Obraz:

A ty, co vlastně reprezentuješ, jestli můžu být tak smělý?

Ne. Ne, to už je pryč - vrať se zpátky, zkus to znovu: Co nám ten obraz říká? Žádný obraz. Ten obraz není ani jen pokusem o obraz. Obraz je materiálnost, ale materiálnost není materiálností - jen do té zanedbatelné míry, do jaké je materiálností tělo. Je to podmínka. Tady je moje forma. To, co obsahuji, neznamená nic. To, odkud pocházím, nic neznamená. Jsem aktivitou - jsem nevyhnutelně aktivitou - je ve mě energie, která se neuvolní ani po mém posledním výdechu. Jsem pozorovatel, vždy dobře informovaný, samotný model utváření. Dílo musí bezpodmínečně pokračovat. Dílo nemůže být zapojeno do práce - dílo je dílo, a neexistuje nedílo nebo dílo bez práce. Kamkoliv půjdu, jsem tam, identický. Je po mně - ať žiju Já!

Ultra

Ale co já, jsem skutečně tak hluboce zakořeněn ve struktuře? Jestli jsem, který jsem, kdo drží ruku nade mnou, nad námi? Co když jsem nebyl přitahován smrtí, ale … stvořením? Smrt je něco, co se děje ostatním, proč taky ne mně? Jestli zítra, proč ne dnes? Proč ne dokud ještě pořád dýchám? Moje znamenité nástroje, všechny moje sympatie, silné stránky, nedostatky, protivníci, spojenci - moje přesvědčení, moje nálady; listy ve větru, příliš lehké břímě! Tak jsem tady! Přijměte mne, neodmítejte mne! V mém objetí zhyňte a znovu se zroďte. Přistupte a nechte se obejmout. Přistupte a obejměte někoh,o jako jste vy. Já jsem jako vy. Jsem jeden z vás.

A co pak?

«Mezisubjekt si nebude nárokovat prostor, nýbrž opustí prostor, prostor jako znak soucitný vůči svému protiznaku. Je to základní vztahový aktivismus, vždy pod podmínkou, aby zbavoval nároků pořád nová a nová jazyková teritoria. »

(Veary Tall, 20??).

Pavilon

Existuje i opak struktury. Je zapotřebí jenom něco určitého - architektura, činnost. Architekt nařídí postavit nádherný altánek. Předák vede pevnou rukou práci od první lopaty až po poslední kámen a podle všech pravidel a umění ekonomické realizace stavebního plánu v rámci podmínek momentálního rámce. Jsou položeny základy, Světu je prezentován bezchybný obraz hladkého a nepoddajného kamene. Na protější straně si zazděné a pochované zadní části stavebních bloků vláčí své rozcuchané ocasy, bezdůvodná forma se vystrkuje do všech stran - kód v kódu, trhlina mezi argumenty, kterou něco prosakuje. Zednáři zanechávají v každé šachtě své značky s obscénnostmi a epitety, chirurg zanechá svému pacientovi cizí tělo jako překvapení výměnou za jeho nemoc, celá vesnice kromě kněze se střídá v čůrání do studny, ale zůstane to beze svědků, jelikož jsou všichni na nedělní mši. Výjev dokončíme tak, že jej přehneme ke středu, přičemž jeden konec do polovice stočíme, než je oba spojíme, čímž vytvarujeme potencialitu bohatou na vlastnosti v nekonečné smyčce.

Z tiskových materiálů připravil: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček