Staré letadlo. Nepotřebná věc? Ne. To je duch lidského genia…
Člověk je tak trochu hraboš, tak trochu sysel a tak trochu marnotratník. Sbírá, shromažďuje a zbytečně hromadí věci. Neživé předměty.
Kupí je a kupí.
Občas je sice potřebuje, ale většinou vlastně ani ne. A ty, co opravdu potřeboval, a pak opotřeboval, odkládá. To se dá ještě zkousnout. Má to své opodstatnění. Jenže, člověk odkládá i věci, které nepotřeboval, tudíž neopotřeboval a teď, když už je nemá kam dát a překážejí mu, tak neví, co s nimi.
Tak proč si je tedy pořizoval? Proč je kdosi – na úkor přírody – co si budeme povídat – na úkor přírody, musel vyrobit? Vložit do nich svou sílu, um i suroviny. A všechno jenom proto, aby je jiný člověk, nebo možná dokonce tentýž, pak prostě a sprostě odložil.
Je hrozné, jak si ze života, ale i ze světa kolem nás, děláme smetiště, vrakoviště, šrotiště a jak při tom přeměňujeme někdejší přírodu v cosi, co se jí už zdaleka a dokonce ani zdálky nepodobá ani náhodou.
Ale o tom jsem vlastně ani mluvit nechtěl…
Zůstaňme raději u těch věcí, které člověkopravdu potřeboval, opotřeboval a pak mu jednoho dne dosloužily. A berme je konečně – na rozdíl od většiny z nás – s jistou úctou, pietou a nostalgií. Lidé mají svá místa, kde jednou spočinou. Hrobky, rovy, loučky rozptylu, urnové háje, kolumbária, jak kdo.
A věci?
Myslím samozřejmě ty, co nám poctivě sloužily, až z toho dosloužily?
Kolik se jich dostane někam na nějaké pro ně i pro nás důstojné místo? Nebo dokonce až do nějakého muzea?
Zlomek.
Je to neúcta k nim? Nevděk nás lidí? Nebo jen nutnost, protože jinak bychom byli zavaleni nejen tím novým, ale ještě ke všemu i tím – starým?
Děje-li se to s vysavači, lžícemi na boty nebo hřebenem, který si na naší nepoddajné kštici postupně vylámal zuby, je to do jisté míry běžné. Nebereme to tak. Nevnímáme to tak. V lepším případě to - něco - odložíme do tříděného odpadu podle návodu, v horším to mrskneme do popelnice, nebo sousedovi za plot.
Jak kdo.
Silní jedinci se dokonce dokáží vláčet s pneumatikou či kolečkem suti po rekonstrukci koupelny dokonce až tam, kde nejhlubší je les, a tam ve své ignoranci nevidí křišťálovou studánku, kam chodívali původně ptáci a laně pít.
Ale o tom jsem vlastně také mluvit nechtěl…
Tentokrát mám totiž na mysli odložená letadla.
Jo, fakt, i to se děje.
Známe koneckonců ty snímky z USA, tam je vždycky všechno jaksi větší a kde existují i vrakoviště - letadel.
Velká jak pár fotbalových hřišť, posázená vysloužilými, odloženými letadly,která tiše a neochotně chátrají, zneuznány, odloženy, nepotřebné jako nehnuté symboly vývoje, jenž spěje – no, kam asi…
My jsme jen malá země. Maličká. A tak nám stačí jenom pár letadel. Naštěstí. Ale i u nás ty stroje dosluhují. A vnucuje se neuctivá veršovánka, že „letadlo přichází do let, čeká ho poslední dolet“.
A pak?
Vrakoviště.
Smutný pohled.
I když rozum říká, kolikrát se mu chce, že je to nutné. Že na tom stroji už byla znát provozní únava materiálu, že už už hrozilo fatální neštěstí pro ty, co jsou v něm - za letu, i pro ty, co nic netuší a mají tu smůlu, že jsou pod ním při jeho tragickém - doletu.
Ano, je to tak.
Ale přesto…
Pohled na ty stroje, na ty druhdy úžasné a nepochopitelné, laikovi - a zejména mně -nepochopitelné stroje, které se při té své neskutečné mohutnosti, při své šílené váze, dokáží vznést, vznášet, létat, vzduchem na až neuvěřitelné vzdálenosti a ty tím letem zkracovat na stejně neuvěřitelné blízkosti všeho, kdysi až téměř nedosažitelného,díky své také neuvěřitelné rychlosti…
Kolik tisíc let se člověk toužil vznést. Než se vznesl. A co to stálo umu, důvtipu, práce, dřiny ale i obětí.Než se vznesl.
Dnes už je to jeho odvěké toužení létat běžné.
Je, ale pro mne ne.
Vzdor všemu, od matematiky, technologie, aerodynamiky a síly, je to zázrak.
A proto ta letadla obdivuji. Jejich nádherné tvary, ano, jsou pragmaticky vypočtené a technicky dané – vím, chápu, věřím, ale jsou opojné.
Skoro jako tvary křivek žen…
Toužících, roztoužených, vnadných, svůdných, přitažlivých.
Je to teď možná trochu brutální, srovnávat ocelového oře, jak se letadlům básnicky také říkává, s ženou. Ale na druhé straně, my muži, už jsme přece tací, že srovnáváme to, co se dá osedlat. A vždy nás to vzrušuje a vždy znovu a znovu to obdivujeme. Obojí.
Když se to dá osedlat.
Ale letadla nejsou jen pouzí osedlaní oři.Když už, tak jsou to rovnou bájní Pegasové, vznášející se na svých křídlech rovnou do oblak.
Tehdy, když byli ještě Pegasové aktuální, to bývaly všechno jenom pouhé báje. Pokud víme…
Dnes už ale létáme zcela běžně.A nejen do těch oblak, ale dokonce i mnohem, mnohem, dál. A ještě o moc dál dokonce míříme…
Letadla jsou dnes už tím nejmenším z toho, co naplnilo odvěký sen lidstva vznést se. Ne tak jako Ikaros s Daidalem, ono se prostě nějak začít musí, ani tak jako bratři Joseph a Jacques Montgolfierové v roce 1783 se svým horkovzdušným balonem, ono se prostě nějak i pokračovat musí, ale rovnou jako bratři Wilbur a Orvill Wrightové v roce 1903, kteří sestrojili konečně první opravdu funkční motorové letadlo.
Pravda, tehdy ten jejich let, byl spíš takovým malým skokem pro ten jejich stroj a jeho piloty, ale byl to i velký krok k povýšení se lidstva do výšin.
I dál…
Proto bych všem těm odloženým, odstaveným strojům, na které když dopadá slunce, tak se pořád ještě matně lesknou, a když na ně dopadá soumrak, tak se alespoň stále ještě pyšní svými tvary, přál, aby tak žily dál.
Aby tak činily, i když na ně dopadá sníh a déšť a smog a popílek a polétavý prach a kdo ví, co ještě.
Ať se hrdě (mají být na co) klenou svými ladnými tvary, aby to své – řekněme, odložení – tolik moc nevnímaly.
Hlavně, ale aby nebyly nikdy v takovém stavu,v jakém jsme my, když už nejsme, a zbývají z nás jen naše schránky.
Bezduché.
Ty ocelové schránky, ty ocelové výplody lidského ducha, totiž nejsou a nemohou být nikdy bezduché.
Že je to nesmysl? Že letadla nikdy duši neměla?
A proč by neměla mít?
A proč by ta jejich duše opouštěla jejich schránky, jejich těla, jejich kormidla, křídla, trupy, kokpity?
Ne. Ne. Letadla mají duši dál. Sídlí v nich i po odstavení. V každém jejich dílu, každém nýtu, v celém tělese.
Ony jsou totiž přímo ztělesněními - ducha.
Ducha lidské geniality. Ducha, snů a propočtů dávného Leonarda a všech jeho následovníků. Ducha lidí.
Ne, že by se naše duše stěhovaly do těl opuštěných a chátrajících letadel.
To jistě ne.
Ty naše ne.
Ale duše konstruktérů, tvůrců, dělníků, těch letadel aktuálních, ale i těch všech jejich předchůdců,v nich jsou. A zůstávají.A přebývají.
Proto také letadla, která už člověk nepotřebuje, vypadají varovně a vykřičníkově. Jako by ztělesňovala větu: Člověče, do čeho´s to duši dal…?
Ale o tom jsem vlastně - takhle - také mluvit nechtěl.
Původně jsem chtěl jenom říci:
Letadla jsou krásná. I po své klinické smrti. Jsou krásná, protože jsou koncentrací duší a duchů chytrých, šikovných a odvážných lidí, jejichž řetězec se táhne od těch zmíněných Ikarů až po současnost.
Proto si jich važme.
Dívejme se na ně s obdivem a úctou.
Kdekoli. Letících oblohou i setrvávajících na vrakovišti.
A tam na ně nehleďme rozhodně jako na něco, co jsme tam jenom odložili, protože to dosloužilo, ale hleďme na ně jako na cosi, co symbolizuje. Vývoj. A hlavně lidského ducha.
Ducha lidské vynalézavosti, urputnosti a především dávné touhy nás lidí, po vznesení se.
Ta letadla si to zaslouží.
Ty opuštěné stroje, le i ti, mnohdy stejně zapomenutí, duši, co se o ty stroje v průběhu dějin zasloužili.
A to je to, co jsem chtěl vlastně původně říci…
Richard Koníček
Foto: © Václav Koníček
www.facebook.com/wenca.nikonicek