Stanislav Kolíbal: Spojitosti aneb když rok 1963 se stal rokem zlomu: přešli jsme k abstraktní geometrické formě
Galerie 1. patro - Praha
20. 4. – 23. 6. 2018
Stanislav Kolíbal (* 11. 12. 1925 Orlová)
patří bezpochyby k jedněm z nejvýznamnějších protagonistů českého,
ale i mezinárodního umění 2. pol. 20. století,
a to s přesahem, pro autorův úctyhodný věk, do 21. století.
Jeho tvorbu téměř od počátku provází zájem o geometrické řešení hmoty a prostoru.
Jeho sochy a objekty jsou charakteristické užitím minimálních prostředků,
avšak jejich výpověď je značná.
Na vernisáži své výstavy i přes svůj pokročilý věk a příšerné horko, které nám druhá dubnová dekáda v Praze připravila, Prof. ak. soch. Stanislav Kolíbal nechyběl. Výstavu Stanislav Kolíbal zahájila Milena Kalinovská, ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.
Vlastní cesta
„Umění 60. let je nemyslitelné bez prací umělce,
jakým je Stanislav Kolíbal, jehož myšlení a intelektuální záběr, odrážející se v jeho dílech,
je zásadní v kontextu tohoto dynamického období,
které je dodnes obdivováno a jehož myšlenkový a formální ohlas je neopomenutelný.
Léta 60. jsou naplněna experimentem a touhou umělců jít dál, než bylo dosud možné.
Inspirováni avantgardou pol. 20. století usilovali o přístup k umění,
v němž bourali bariéry a vytvářeli novou sensibilitu.
Jednalo se o umělce ze Severní a Jižní Ameriky, z Evropy a Japonska.
Progresivní umělci se odvraceli od tradičních způsobů práce, materiálu i vystavování.
Jejich produkce byla inspirována myšlenkami a danou politickou a kulturní situací. Z
ásadní bylo nalézt nový jazyk vyjadřování,
který by zachytil komplexnost reality a docílil určité svobody vyjádření
- nové reality -
- nové poetiky-
.
Generace Stanislava Kolíbala byla potlačena domácím represivním režimem,
a progresivně cítící a tvořící umělci tudíž neměli možnosti
si běžně vyměňovat názory a spolupracovat či vystavovat
se svými současníky jako se Sol LeWitem či Donaldem Juddem z USA,
s umělci Arte Povera z Itálie, se skupinou Gutai z Japonska nebo s
Lygiou Clark a Héliem Oiticicem z Brazílie.
Měli s nimi mnohé společné, a to nejenom z uměleckého pohledu,
ale sdíleli také podobné politické zkušenosti, které se odráželi v v jejich postoji i díle.
Stanislav Kolíbal se dopracoval k umělecké tvorbě vlastní cestou,
vycházel z uvažování o prostoru, řešil problém času, vnímal existenciální filozofii a šel vlastní cestou.
Jeho dílo se dostalo do zcela nové vizuální obsahové roviny.
Uvažujíc silně konceptuálně, hovoří o vysoké citlivosti,
která se promítá v geometrii, v očišťování, ve zjednodušování,
jedná o se o transformování Kolíbalových myšlenkových procesů.
Nahlížím na ně jako na díla, která v sobě nesou výraz ´zranitelnosti´,
přestože se nacházejí v abstraktním světě, jenž se ovšem nevyznačuje jenom formální virtuozitou.
Z jeho pohledu je umění sdělením, a v tom je zakotven smysl Kolíbalovy tvorby,
která je součástí jazyka významných umělců 2. pol. 20. století. “
(Milena Kalinovská)
V expozici zhlédneme Kolíbalovy práce z roku 1963 - 1964 (Sloup času, Konstelace, Křídla), který je pro Kolíbala rokem zlomu: autor přechází k abstraktní geometrické formě. K ní mohl lehce alternovat nejen proto, že byl oproštěn od klasických sochařských záležitostí, jako třeba budování hmoty apod., ale také proto že, už ve svých figurativních sochách se zajímal o geometrii.
- Od 1963 bývá pak jméno Stanislava Kolíbala uváděno v souvislosti s konstruktivním uměním, ale Kolíbal čistý jazyk konstrukce nepřijal do důsledků
- Zrovna tak je volný jeho vztah k minimalismu, který je mu často přiřazován - Kolíbalovy abstraktní práce implikují další významy a sdělení.
- Na rozdíl od přísné seriálnosti minimalismu, jsou Kolíbalovy sochy výsledkem promyšlené skladby s výsledným kompozičním napětím. Nosným tématem se mu stává téma lability a vratkosti. Sochy a instalace jsou sestavovány z různých částí a typicky kolíbalovskou kompozicí vzniká dojem nestability.
- Dominujícím materiálem se stala sádra, která pro svou bělost zbavuje díla expresivního působení a směruje diváka spíše k meditativnímu vnímání. Svou křehkostí pak tento materiál plně podpořil základní myšlenku Kolíbalovy tvorby, která vypovídá o křehkosti a labilitě lidského bytí
Po roce 2000 se Kolíbal vrátil k některým principům a formám, kterým se věnoval již dříve: vznikají cykly s názvy Černé reliéfy, Bílé reliéfy a Šedé reliéfy.
Černé reliéfy se objevují v roce 1999. V nich se autor zabývá vrstvením geometrických ploch.
Následuje série Bílých reliéfů z roku 2011, v nichž vrstevnatost není tolik patrná a spíše dominuje geometrická kresebnost. Druhá, pozdější cesta od starších kreseb vedla právě k Bílým reliéfům, které naopak staví k sobě polaritu plošné kresby a prostorové trojdimenzionality.
Šedé reliéfy z roku 2012 jsou pak spojením několika autorových zkušeností: kresebnost Bílých reliéfů je propojena s iluzivní hrou se skutečností, známou z Kolíbalovy tvorby 70. a 80. let. 20. století.
A dále v expozici nechybějí Kolíbalovy ty nejnovější práce z let 2017 -2018 (na deskách), kdy na bílém povrchu zdrsněném pískem se po nanesení tmelu vytváří při leštění struktura tmavších malých skvrn, jako by šlo o kámen. Kolíbal tentokrát použil linie bílé. A nynější reliéfy tak získaly členitý obrys a bílé linky vybíhají i do prostoru.
Nechyběly ani Kolíbalovy nejstarší práce studentské z roku 1937, dva školní výkresy, které vznikly v době, kdy studoval na místním gymnáziu, tj. před 80 lety. Sestava hranolů např. vykazuje docela zvláštní shodu mnoha průsečíků, což je podkladem Kolíbalovy práce v posledním období. A tím, že i linka vyznačuje horní hranu vpředu, stejně jako dolní u jiného vzadu, je popřena prostorovost, jako u mnoha Kolíbalových kreseb. A proto Kolíbal na této výstavě dohromady představil práce ze svého začátku i práce nejnovější z roku 2017 -2018.
110 00 Praha 1
Myslíkova 9
Máme otevřeno:
čtvrtek - sobota 15.00 – 19.00 hodin, jinak dle telefonické domluvy
Hodnocení: 99 %
Ing. Olga Koníčková (zdroj: artlist/Ivona Raimanová, katalog)
Foto: © Ing. Olga Koníčková